Emil Filla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emil Filla
Narození 4. dubna 1882
Chropyně
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 7. října 1953 (ve věku 71 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání malíř a sochař
Manžel/ka Hana Fillová-Krejčová
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
3d model Mary Hejinové dle originálu od Emila Filly

Emil František Josef Filla (3. dubna 1882 Chropyně[1]7. října 1953 Praha[2][p 1]) byl český kubistický malíř, grafik a sochař.

Život (a dílo)[editovat | editovat zdroj]

Vlastimil Rabas (vlevo) a Emil Filla (vpravo) na výstavě moderního umění, Brno, 1928
Vila Emila Filly v Praze-Střešovicích

Narodil se do rodiny železničního úředníka Františka Filly a Žofie, roz. Kotoučkové v Chropyni č. p. 146, dětství prožil v Brně, kde také absolvoval obchodní školu a pracoval jako úředník pojišťovny. Práce úředníka jej však naprosto nenaplňovala a proto po několika měsících odešel do Prahy.

Od roku 1903 studoval v Praze Akademii výtvarných umění. Školu však opustil po třech letech kvůli konvenčním metodám a náplni výuky a spolu s několika svými spolužáky se rozhodl hledat novou cestu. V prvním období tvorby jej výrazně ovlivnilo především dílo malíře Edvarda Muncha, který měl v roce 1905 v Praze výstavu. Filla se stal členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. Z této doby pochází jeho expresionistické dílo (Čtenář Dostojevského, 1907; Hráči šachů, 1908; Červené eso, 1908). V roce 1909 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, v němž byl nepřetržitě členem – s přestávkou působení ve Skupině výtvarných umělců (1911–1914) – až do své smrti.

V roce 1910 se v jeho tvorbě poprvé začaly objevovat prvky kubismu, nejprve jako kuboexpresionismus (Podzim, 1910; Salome, 1911; Utěšitel, 1911; Dvě ženy, 1912; Koupání 1912), který byl mj. ovlivněn dílem raně barokního malíře El Greca, postupně však vytvářel i díla vysloveně kubistická, silně ovlivněná kubistickými obrazy Pabla Picassa a Georgesa Braqua. V té době maloval především zátiší (Zátiší s koflíkem a lahví, 1913; Zátiší s podnosem, 1914; Zátiší se sklenicí, 1914). Zabýval se však také sochařskou tvorbou (Hlava, 1913), figurální malbou (Kuřák, 1913; Čtenář, 1913; Žena, 1914). V zátiší se objevují i prvky koláže (Zátiší s tabákem, 1914), protože do nich vlepuje části novinového textu, etikety atp.

Dne 27. března 1912 se v Praze na Královských Vinohradech oženil s dcerou profesora filozofie na pražské univerzitě Františka Krejčího Hanou (Johanou) Krejčí (dcerou univerzitního profesora Františka Krejčího), která mu byla celoživotní ideální partnerkou.[3] Těsně před první světovou válkou odešel do Paříže, ale po jejím vypuknutí musel dramaticky prchnout do Holandska. Vedle intenzívní malířské tvorby (Zátiší se slanečkem, 1915; Čtenářka, 1915; Muž v klobouku, 1916; Zlaté rybičky u okna, 1916; Holandské zátiší, 1917) se v tomto holandském období soustředil také na práci v českém odboji, v tzv. české Maffii. Mimo jiné vyvolával zprávy, psané neviditelným inkoustem, které mu do Holandska posílali domácí odbojáři. Vyvolané zprávy předával dál.[4]

Po válce působil jako velvyslanecký rada v Holandsku, brzy se však vrátil do Československa a pracoval na ministerstvu zahraničí. Podobně jako před téměř dvaceti lety této úřednické práce po několika měsících zanechal a opět se intenzivně pustil do malování. Středem jeho malířského zájmu bylo opět především zátiší (Zátiší na stole, 1920; Zátiší, 1922; Zátiší s notami, 1923; Zátiší s rakem, 1927; Zátiší s lahví, sklenicí a lulkou, 1929; Zátiší s loutnou, džbánem a ovocem, 1929; Zátiší s kytarou, 1929), ovšem na rozdíl od holandského období v nich nyní dominovala barva. Ve třicátých letech se v jeho tvorbě objevilo téma ženy (Dívka s mandolínou, 1929; Stojící ženská postava, 1930; Hlava dívky, 1930; Žena s býčí hlavou, 1930; Hlava, 1934; Žena se psem, 1936; Tři ženy, 1937). Vzrůstající nebezpečí nacismu ve druhé polovině 30. let ho vedlo k aktivní účasti na akcích, jež před nacismem varovaly. Pochopitelně na toto nebezpečí reagoval i umělecky. Vytvořil proto cykly zápasů Héraklových, českých a slovenských lidových písní (Bude vojna, bude, Člověk a smrt, Válka, 1939), a především cyklus Boje a zápasy, v nichž spolu zápasí zvířata (Tropická noc, Kůň napadený lvem, Bílá noc, 1938). V této době opět vznikala i drobná sochařská díla.

Hned v první den 2. světové války (napadení Polska) byl spolu s řadou dalších významných osobností (mj. s Josefem Čapkem) nacisty zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Dachau a později v Buchenwaldu. V koncentračním táboře nemaloval, ale napsal tam řadu teoretických textů a dokonce několik básní. Na rozdíl od mnoha dalších vězení přežil a hned v roce 1945 mu byla uspořádána v Mánesu výstava, na níž byla uvedena dosud nevystavovaná díla z let 1938–1939, vesměs z okruhu Bojů a zápasů.

V roce 1945 byl jmenován profesorem nově založené Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Protože však v Buchenwaldu prodělal šest infarktů a jeho zdraví bylo těžce podlomené, trvalo ještě rok, než se pustil do jakékoli práce.[5] V malbách i grafikách navázal na předválečné cykly a intenzivně se věnoval zátiší. Třikrát se vrátil k tématu Buchenwaldu (Osvobození Buchenwaldu, 1947). Od roku 1947 až do smrti vytvářel krajinomalby Českého středohoří (Slavětín u Peruce, 1949, Hazmburk u Stradonic, 1950; Od Brníkova, 1951; Hazmburk, 1951; Lounské kopce, 1951; Stradonice, 1952; Kamýk u Litoměřic, 1952; Chožov, 1952). Tyto obrazy vznikly na zámku v Peruci, jehož jedno křídlo dostal v roce 1946 k užívání. V krajinách Českého středohoří Filla mj. reagoval na dílo holandského krajináře Jana van Goyena, o němž v téže době také napsal knihu. Zároveň mu tyto krajiny zřejmě byly i jistou formou terapie z válečných hrůz. Od roku 1947 pracoval také na svém nejvýznamnějším poválečném díle, cyklu monumentálních maleb na papíře (a hedvábí) na téma slovenských zbojnických písní (Ovce moje ovce, 1951; Hej nebudem rolníkom, 1951; Zaleť sokol biely vták, 1950), v němž Filla umělecky vycházel nejen z kubismu, ale také z lidového umění a dokonce i z tradiční čínské tušové malby. Zároveň tímto dílem navázal na předválečný cyklus na téma Erbenovy Kytice a cyklus lidových písní (Žloval sa pták ptákovi; Bude vojna bude). Tyto práce měly být v roce 1951 vystaveny, k výstavě však nedošlo s poukazem na to, že obrazy jsou „ohavné“ a neodpovídají tehdy striktně prosazovanému socialistickému realismu. Fillovi pak bylo zakázáno vystavovat cokoli kromě krajin Českého středohoří. V té době byl také zbaven možnosti pedagogicky působit na VŠUP.

Emil Filla byl všestranný umělec, především malíř a grafik, působil však i jako sochař, sběratel, teoretik, redaktor, organizátor, diplomat. Jeho výrazná osobnost formovala směřování našeho kulturního dění už krátce před první světovou válkou a hlavně v období meziválečném.

Často cestoval, především před první světovou válkou – po Francii, Itálii a Německu. Smyslem těchto cest bylo hlavně poznání starého i současného výtvarného umění.

Jeho teoretické texty vznikaly především pro časopis Volné směry, jichž byl redaktorem. Odrážely se v nich problémy, které Filla v té době řešil v malbě, a jsou tak dobrým klíčem k pochopení jeho malířského díla. Zvláštní kapitolou jsou texty z Buchenwaldu, velmi emotivní, dnes sloužící spíše jako doklad doby než jako seriózní pojednání o umění, filosofii, historii atp. Filla jeden z nich charakterizuje takto: „Toto není kniha. Není to také deník. Psal jsem to v Buchenwaldě, abych nezahynul“. Značná emotivnost, nesystematičnost a v podstatě přístup zapáleného diletanta jsou znaky všech Fillových textů a je proto nutné k nim takto přistupovat[6] .

Hrob v Praze 6 – Střešovicích

Zemřel 6. 10. 1953 v Praze na svůj sedmý infarkt.[5] Byl pohřben na hřbitově v Praze-Střešovicích (Cukrovarnická 15/131), kde sdílí hrob se svou ženou, akademickou malířkou Hanou Fillovou (25. 9. 1890 – 10. 3. 1958), rozenou Krejčovou, a švagrem, hudebním skladatelem Išou Krejčím (10. 7. 1904 – 6. 3. 1968).

Roku 1998 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. Ve druhém patře chropyňského zámku zřídilo Muzeum Kroměřížska stálou expozici, která Fillu připomíná.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Filla, malíř rodem i vzděláním, duch hloubavý, písmácký, promýšlel styky a metody dalšího vývoje...Filla byl neproklamovanou hlavou malířů měnících názor, formy i obsah, kterým přirozeně byly blízké i výsledky grafiků, posléze i architektů, zápasících o nový sloh, jenž by odpovídal všude patrné proměně doby. Filla pracoval, přemýšlel i sledoval vývoj s bystrostí a hlavně s citem pro kvalitu, ať se projevila v kterémkoliv oboru. Jeho zájem o umění byl až učenecký a převažoval smysl pro přírodu, pokud se nestala formou.
— V. V. Štech [7]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Otázky a úlohy – (SVU Mánes Praha, 1930)
  • Problém renesance a Drobná plastika – (Praha 1938)
  • Rembrant – (Praha 1939)
  • O svobodě – (Praha 1947)
  • Psí písně v Buchenwaldě – (Praha 1947)
  • O výtvarném umění (výbor obsahující: Byzanc a naše tradice (1942–1943), Česká tradice v 19. století (1938), Purkyně a česká tradice umělecká (1924), Příklad Oty Gutfreunda (1928), Naše generace impresionistů (1946), Vyznání (1946), Edvard Munch a naše generace (1938), Honoré Daumier (1909), Nová generace (1947), Stepní zvířecí styl (1932, 1935), Úvod k románské plastice (1935), Renesanční bronzy (1937), Domenico Theotocopuli el Greco (1911–1912), Carravaggiovo poslání (1925), Holandské zátiší (1916), Rembrandt (1939), Z holandského zápisníku (1916), Krajina v číském umění (1947), Práce oka (1934), O ctnosti novoprimitivismu (1911), Život a dílo (1912), Cesta tvořivosti (1916–17)) – (Praha 1948)
  • Jan Van Goyen, úvahy o krajinářství – (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959)
  • Práce oka (výbor obsahující: Honoré Daumier (1909), Domenico Theotocopuli el Greco (1911–1912), Život a dílo (1912), Holandské zátiší (1916), Purkyně a česká tradice umělecká (1924), Carravaggiovo poslání (1925), Stepní zvířecí styl (1932, 1935), Práce oka (1934), O českém fašismu a jeho poměru k živé tradici národní kultury (1937), O umění lidovém a umění oficielním (1924), O lidské úzkosti, o řeči vůbec a o české řeči zvláště (1942), Byzanc a naše tradice (1942–1943), Krajina v čínském umění (1947), O výchově dětí k umění výtvarnému (1947)) – (Praha 1982)

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Datum úmrtí dle soudobého tisku. V matrice oddaných pozdější poznámka o úmrtí 6. října 1953 [1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Záznam o křtu v matrice farnosti Chropyně
  2. Rudé právo, 8.10.1953, s.2, Malíř Emil Filla zemřel
  3. Matrika oddaných, sv. Ludmila, 1912-1913, snímek 222
  4. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 52-59.  
  5. a b http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/osud/emil-filla-utrzky-ze-zivota_25180.html
  6. http://www.galerieubetlemskekaple.cz/umelci/emil-filla/
  7. V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 155

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Emil Filla
  • ŠEBOROVÁ, Silvie. Emil Filla: Vězeň číslo 8830. Živá historie. leden - únor 2009, s. 74-75.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A-J. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7.  
  • Urzidil, J.: Zeitgenössische Maler der Tschechen: Čapek, Filla, Justitz, Špála, Zrzavý. Bratislava 1936.
  • Matějček, A.: Emil Filla, Praha 1938.
  • Berka, Č.: Grafické Dílo Emila Filly, Praha 1968.
  • Zemina, J.: Emil Filla, Praha 1970.
  • Berka, Č.: Emil Filla, Praha 1989.
  • Hlušička, J.: Emil Filla, Brno 2003.
  • Lahoda, A.: Emil Filla, Praha : Academia, 2007. -- 747 s. : il. (převážně barev.), portréty, faksim. ; 31 cm - dosud největší česká fillovská monografie; jedna z prvních monumentálních uměleckých monografií české provenience věnovaných jedné osobě vůbec
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 82, 153–6, 160, 171, 181, 203, 230, 234, 240