Emil Filla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Emil Filla
E.Filla foto.jpg
Narození4. dubna 1882
Chropyně
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí7. října 1953 (ve věku 71 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníStřešovický hřbitov
Alma materAkademie výtvarných umění v Praze
Povolánímalíř, sochař, grafik, kurátor, ilustrátor, typograf a učitel
Manžel(ka)Hana Fillová-Krejčová
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka mzz 3. třídy in memoriam (1998)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
3d model Mary Hejinové dle originálu od Emila Filly

Emil František Josef Filla (3. dubna 1882 Chropyně[1]7. října 1953 Praha[2][p 1]) byl český kubistický malíř, grafik a sochař.

Život a umělecká dráha[editovat | editovat zdroj]

Vlastimil Rabas (vlevo) a Emil Filla (vpravo) na výstavě moderního umění, Brno, 1928
Vila Emila Filly v Praze-Střešovicích

Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 4. dubna 1882, do rodiny železničního úředníka Františka Filly a Žofie, roz. Kotoučkové, v Chropyni č. p. 146. Dětství prožil v Brně, kde také absolvoval obchodní školu, a poté pracoval jako úředník pojišťovny. Práce úředníka jej však vůbec nenaplňovala, a proto po několika měsících odešel do Prahy.

V letech 1903 - 1906 studoval v Praze na Akademii výtvarných umění monumentální malbu, v ateliéru Vlaho Bukovace. Školu však opustil po třech letech, kvůli konvenčním metodám a náplni výuky, a spolu s několika svými spolužáky se rozhodl hledat novou cestu.

Počátky umělecké dráhy a manželství[editovat | editovat zdroj]

V prvním období tvorby jej výrazně ovlivnilo především dílo malíře Edvarda Muncha, který měl v roce 1905 v Praze výstavu. Filla se stal členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. Z této doby pochází jeho expresionistické dílo (Čtenář Dostojevského, 1907; Hráči šachů, 1908; Červené eso, 1908). V roce 1909 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož byl nepřetržitě členem – s přestávkou působení ve Skupině výtvarných umělců (1911–1914) – až do své smrti.

V roce 1910 se v jeho tvorbě poprvé začaly objevovat prvky kubismu, nejprve jako kuboexpresionismus (Podzim, 1910; Salome, 1911; Utěšitel, 1911; Dvě ženy, 1912; Koupání 1912), který byl mj. ovlivněn dílem raně barokního malíře El Greca, postupně však vytvářel i díla vysloveně kubistická, silně ovlivněná kubistickými obrazy Pabla Picassa a Georgesa Braqua. V té době maloval především zátiší (Zátiší s koflíkem a lahví, 1913; Zátiší s podnosem, 1914; Zátiší se sklenicí, 1914). Zabýval se však také sochařskou tvorbou (Hlava, 1913), figurální malbou (Kuřák, 1913; Čtenář, 1913; Žena, 1914). V zátiší se objevují i prvky koláže (Zátiší s tabákem, 1914), protože do nich vlepuje části novinového textu, etikety atp.

Dne 27. března 1912 se v Praze, na Královských Vinohradech, oženil s dcerou profesora filozofie na pražské univerzitě Františka Krejčího, malířkou Hanou (Johanou) Krejčí, která mu byla celoživotní ideální partnerkou.[3]. Manželství bylo bezdětné.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Těsně před první světovou válkou odešel do Paříže, ale po jejím vypuknutí musel dramaticky uprchnout do Nizozemska. Vedle intenzívní malířské tvorby (Zátiší se slanečkem, 1915; Čtenářka, 1915; Muž v klobouku, 1916; Zlaté rybičky u okna, 1916; Holandské zátiší, 1917) spolupracoval s českým odbojem, v tzv. české Maffii. Mimo jiné vyvolával zprávy, psané neviditelným inkoustem, které mu do Holandska posílali domácí odbojáři. Vyvolané zprávy předával dál.[4]

První republika[editovat | editovat zdroj]

Po válce působil jako velvyslanecký rada v Nizozemsku, brzy se však vrátil do Československa a pracoval na ministerstvu zahraničí. Podobně jako před téměř dvaceti lety této úřednické práce po několika měsících zanechal a opět se intenzivně pustil do malování. Středem jeho malířského zájmu bylo opět především zátiší (Zátiší na stole, 1920; Zátiší, 1922; Zátiší s notami, 1923; Zátiší s rakem, 1927; Zátiší s lahví, sklenicí a lulkou, 1929; Zátiší s loutnou, džbánem a ovocem, 1929; Zátiší s kytarou, 1929), ovšem, na rozdíl od holandského období, v nich nyní dominovala barva. Ve třicátých letech se v jeho tvorbě objevilo téma ženy (Dívka s mandolínou, 1929; Stojící ženská postava, 1930; Hlava dívky, 1930; Žena s býčí hlavou, 1930; Hlava, 1934; Žena se psem, 1936; Tři ženy, 1937). Vzrůstající nebezpečí nacismu, v Německé říši ve druhé polovině 30. let, ho vedlo k aktivní účasti na akcích, jež před touto agresivní ideologií varovaly. Filla na toto nebezpečí reagoval i umělecky. Vytvořil proto cykly zápasů Héraklových, českých a slovenských lidových písní (Bude vojna, bude, Člověk a smrt, Válka, 1939), a především cyklus Boje a zápasy, v nichž spolu zápasí zvířata (Tropická noc, Kůň napadený lvem, Bílá noc, 1938). V této době opět vznikala i jeho drobná sochařská díla.

V době německé okupace[editovat | editovat zdroj]

V první den druhé světové války (napadení Polska nacistickým Německem) byl, v rámci Akce Albrecht I., spolu s řadou dalších významných osobností (patřil k nim např. Josef Čapek), gestapem zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Dachau, později v Buchenwaldu. V koncentračním táboře nemaloval, ale napsal tam řadu teoretických textů, a dokonce několik básní. Na rozdíl od mnoha dalších osobností věznění přežil a hned v roce 1945 mu byla uspořádána v Mánesu výstava, na níž byla uvedena jeho dosud nevystavovaná díla z let 1938–1939, vesměs z okruhu "Bojů a zápasů".

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

V roce 1945 byl jmenován profesorem nově založené Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. V letech 1945-1952 v jeho ateliéru absolvovaly studium čtyři desítky malířů. Jako vysokoškolský pedagog vstoupil do KSČ, kterou upřímně vítal jako koncept moderního pokrokového života.[zdroj?] Jeho světový názor se dovršil během pobytu v koncentračním táboře v Buchenwaldu, kde mj. prodělal šest infarktů a jeho zdraví zůstalo podlomené. Trvalo ještě rok, než se pustil do tvůrčí práce.[5] V malbách i grafikách navázal na předválečné cykly a intenzivně se věnoval zátiší. Třikrát se vrátil k tématu Buchenwaldu (Osvobození Buchenwaldu, 1947).

Komunistický režim, který po roce 1948 propagoval socialistický realismus podle sovětského vzoru, odmítl celou předválečnou výtvarnou modernu. V dopise adresovaném roku 1949 sběrateli Emanuelu Hloupému si Fila stěžuje: "já Vám budu povídat, jak našemu - to jest mému umění tady odzvonili a jak zas trpělivě snáším všechno příkoří, které jsem myslel, že už se nikdy nevrátí."[6] Při oceňování Fillova odkazu po jeho smrti roku 1954 uvedli přizvaní znalci Svazu československých výtvarných umělců (Josef Liesler, Vladimír Sychra), že v případě Fillova předválečného díla "se jedná o ryze formalistickou tvorbu, která vzhledem k současným uměleckým zásadám nemůže nalézti ani umístění, ani docenění. Díla tohoto druhu mají význam pouze jako historický doklad minulé formalistické éry v dějinách umění. Peněžitou cenu nemají."[7]

Od roku 1947 až do své smrti vytvářel krajinomalby Českého středohoří (Slavětín u Peruce, 1949, Hazmburk u Stradonic, 1950; Od Brníkova, 1951; Hazmburk, 1951; Lounské kopce, 1951; Stradonice, 1952; Kamýk u Litoměřic, 1952; Chožov, 1952). Tyto obrazy vznikly na zámku v Peruci, jehož jedno křídlo dostal v roce 1946 k užívání. V krajinách Českého středohoří Filla mj. reagoval na dílo holandského krajináře Jana van Goyena, o němž v téže době také napsal knihu. Zároveň mu tyto krajiny zřejmě byly i jistou formou terapie z válečných hrůz.[8] (Krajiny Českého středohoří byly vystaveny v únoru 1951 v Domě umění v Brně[9] a v dubnu 1952 v Praze.[10].

Od roku 1947 pracoval také na svém nejvýznamnějším poválečném díle, cyklu monumentálních maleb na papíře (a hedvábí) na téma slovenských zbojnických písní (Ovce moje ovce, 1951; Hej nebudem rolníkom, 1951; Zaleť sokol biely vták, 1950), v němž Filla umělecky vycházel nejen z kubismu, ale také z lidového umění a dokonce i z tradiční čínské tušové malby. Zároveň tímto dílem navázal na předválečný cyklus na téma Erbenovy Kytice a cyklus lidových písní (Žaloval sa pták ptákovi; Bude vojna bude). Tyto práce měly být v roce 1951 vystaveny, k výstavě však nedošlo, s poukazem na to, že obrazy jsou „ohavné,“ a neodpovídají tehdy striktně prosazovanému socialistickému realismu.[zdroj?][kdo?] V roce 1952 oslavil sedmdesáté narozeniny dvěma soubornými výstavami, a to v galerii Práce na Václavském náměstí a v galerii Mánes [11]. Téhož roku ze zdravotních důvodů opustil místo pedagoga na VŠUP.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Hrob v Praze 6 – Střešovicích

Filla zemřel 6. října 1953 v Praze, na svůj sedmý infarkt.[5] Byl pohřben na hřbitově v Praze-Střešovicích (Cukrovarnická 15/131), kde sdílí hrob se svou ženou, akademickou malířkou Hanou Fillovou, rozenou Krejčovou (25. září 1890 – 10. března 1958), a švagrem, hudebním skladatelem Išou Krejčím (10. července 1904 – 6. března 1968).

Charakteristika osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Emil Filla byl všestranný umělec, především malíř a grafik, působil však i jako sochař, znalec a sběratel umění, teoretik, redaktor, organizátor a diplomat. Jeho výrazná osobnost formovala směřování našeho kulturního dění už krátce před první světovou válkou, a hlavně v období meziválečném.

Často cestoval, především před první světovou válkou – po Francii, Itálii a Německu. Smyslem těchto cest bylo hlavně poznávání historického i současného výtvarného umění.

Fillovy teoretické texty vznikaly především pro časopis Volné směry, jichž byl redaktorem. Odrážely se v nich problémy, které Filla v té době řešil v malbě, a jsou tak dobrým klíčem k pochopení jeho malířského díla. Zvláštní kapitolou jsou texty z Buchenwaldu, velmi emotivní, dnes sloužící spíše jako doklad doby než jako seriózní pojednání o umění, filosofii, historii atp. Filla jeden z nich charakterizuje takto: „Toto není kniha. Není to také deník. Psal jsem to v Buchenwaldě, abych nezahynul“. Značná emotivnost, nesystematičnost a v podstatě přístup zapáleného diletanta jsou znaky všech Fillových textů a je proto nutné k nim takto přistupovat.[12]

Fillova sbírka[editovat | editovat zdroj]

Filla byl znalcem výtvarného umění i uměleckých řemesel. Shromáždil významnou sbírku artefaktů, od středověkých památek až po 20. století. Významnou část jeho sbírky tvořil soubor renesančních bronzů, zejména italských. Jeho hlavní sběratelský zájem se soustředil už od 20. let na mimoevropské umění. Nejdůležitější část tvořilo čínské umění od archaických dob až po Fillova současníka Čchi Paj-še. Další součástí této sbírky bylo umění Japonska, Blízkého východu, Přední Asie, Egypta a etnického umění Afriky, Oceánie a pokolumbovské Ameriky. "Jednalo se o nejvýznamnější kolekci, jakou se kdy podařilo nashromáždit českému výtvarnému umělci 20. století."[13] Filla odkázal sbírky své ženě Haně Fillové. Teprve po jejím tragickém úmrtí roku 1958 začal stát vymáhat na sestře Hany Fillové jako dědičce darování sbírky. Roku 1959 byly inventarizovány předměty na zámku v Peruci, včetně Fillových obrazů a dále předměty z jeho vily na Ořechovce. Původní návrh na převod 435 položek sbírky, oceněných podle tehdejších kritérií na 1,62 milionu korun, měl být protihodnotou za 279 položek ponechaných dědicům (a oceněných na 740 000,-Kč).

Do "darovací" smlouvy byly zahrnuty Fillovy obrazy ze všech fází jeho tvorby od roku 1910 do roku 1949, které Filla původně odkázal své ženě. Pod záminkou, že toto dědictví nebylo přihlášeno k zpoplatnění daní darovací, úřady nově projevily zájem o Fillovu předválečnou tvorbu, ještě v roce 1954 označenou jako formalistickou a bezcennou. Ta se stala hlavním předmětem konfiskace, zatímco sbírkově méně významnou poválečnou tvorbu posledních let, kterou představovaly převážně krajiny Českého středohoří, ponechaly dědicům.[14] K tomuto "daru" byly dodatečně připsané soubory ze zámku v Peruci a z malířova rodiště v Chropyni. Nijak nebyl vysvětlen nesoulad mezi hodnotou takto získaného "daru" v ceně 1,88 milionu korun a požadovanou dědickou daní ve výši 350 000 Kč, kterou měl kompenzovat.[15]

Ministerstvo školství a kultury uvedlo konkrétní seznam a hodnotu předmětů, které měly být "darovány" a stanovilo, že smlouva nesmí obsahovat závazek státu disponovat s darovanými předměty určitým způsobem, zřídit museum nebo památník Emila Filly. Sbírku následně ohodnocenou na 1,33 milionu korun převzala roku 1961 Národní galerie v Praze a Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Nejcennější položkou byla Podobizna dívky s černým náhrdelníkem, připisovaná Rembrandtovi. Všechny položky byly při převzetí fotograficky zdokumentovány a díky tomu existuje alespoň doklad o existenci předmětů z Fillovy sbírky mimoevropského umění. Ta byla uložena na zámku v Benešově nad Ploučnicí a roku 1969 ji z velké části zničil požár.[16]

Po roce 1990 dědicové dar zpochybnili jako vynucený a sbírku v restituci získali. Fillova díla se pravidelně objevují v aukcích a dosahují cen v řádech milionů.

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Ocenění a připomínky[editovat | editovat zdroj]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Filla, malíř rodem i vzděláním, duch hloubavý, písmácký, promýšlel styky a metody dalšího vývoje...Filla byl neproklamovanou hlavou malířů měnících názor, formy i obsah, kterým přirozeně byly blízké i výsledky grafiků, posléze i architektů, zápasících o nový sloh, jenž by odpovídal všude patrné proměně doby. Filla pracoval, přemýšlel i sledoval vývoj s bystrostí a hlavně s citem pro kvalitu, ať se projevila v kterémkoliv oboru. Jeho zájem o umění byl až učenecký a převažoval smysl pro přírodu, pokud se nestala formou.
— V. V. Štech [21]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Otázky a úlohy – (SVU Mánes Praha, 1930)
  • Problém renesance a Drobná plastika – (Praha 1938)
  • Rembrandt – (Praha 1939)
  • O svobodě – (Praha 1947)
  • Psí písně v Buchenwaldě – (Praha 1947)
  • O výtvarném umění (výbor obsahující: Byzanc a naše tradice (1942–1943), Česká tradice v 19. století (1938), Purkyně a česká tradice umělecká (1924), Příklad Oty Gutfreunda (1928), Naše generace impresionistů (1946), Vyznání (1946), Edvard Munch a naše generace (1938), Honoré Daumier (1909), Nová generace (1947), Stepní zvířecí styl (1932, 1935), Úvod k románské plastice (1935), Renesanční bronzy (1937), Domenico Theotocopuli el Greco (1911–1912), Carravaggiovo poslání (1925), Holandské zátiší (1916), Rembrandt (1939), Z holandského zápisníku (1916), Krajina v číském umění (1947), Práce oka (1934), O ctnosti novoprimitivismu (1911), Život a dílo (1912), Cesta tvořivosti (1916–17)) – (Praha 1948)
  • Jan Van Goyen, úvahy o krajinářství – (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959)
  • Práce oka (výbor obsahující: Honoré Daumier (1909), Domenico Theotocopuli el Greco (1911–1912), Život a dílo (1912), Holandské zátiší (1916), Purkyně a česká tradice umělecká (1924), Carravaggiovo poslání (1925), Stepní zvířecí styl (1932, 1935), Práce oka (1934), O českém fašismu a jeho poměru k živé tradici národní kultury (1937), O umění lidovém a umění oficielním (1924), O lidské úzkosti, o řeči vůbec a o české řeči zvláště (1942), Byzanc a naše tradice (1942–1943), Krajina v čínském umění (1947), O výchově dětí k umění výtvarnému (1947)) – (Praha 1982)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Datum úmrtí dle soudobého tisku. V matrice oddaných pozdější poznámka o úmrtí 6. října 1953 [1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Záznam o křtu v matrice farnosti Chropyně
  2. Rudé právo, 8.10.1953, s.2, Malíř Emil Filla zemřel
  3. Matrika oddaných, sv. Ludmila, 1912-1913, snímek 222
  4. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 52–59. 
  5. a b Archivovaná kopie. instinkt.tyden.cz [online]. [cit. 2010-09-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-07-05. 
  6. Rusinko M, 2018, s. 263
  7. Rusinko M, 2018, s. 257
  8. Tomáš Winter, Od idyly ke krajině temnoty a příšer. České středohoří Emila Filly, Umění LII, 2004, č. 1, s. 37–51
  9. dostupné online v NK ČR. Lidové noviny. 2. 2. 1951, s. 2. Dostupné online. 
  10. Výstava Emila Filly. Lidové noviny. 17. 4. 1952, s. 2. Dostupné online. 
  11. [2]
  12. Archivovaná kopie. www.galerieubetlemskekaple.cz [online]. [cit. 2016-10-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  13. Rusinko M, 2018, s. 254
  14. Rusinko M, 2018, s. 258
  15. Rusinko M, 2018, s. 252-253
  16. Rusinko M, 2018, s. 254
  17. LAHODA, Vojtěch. Svět Emila Filly : katalog výstavy, Praha 10. 9.-15. 11. 1987. Praha: Galerie hlavního města Prahy, 1987. 71 s. 
  18. KUBIŠTA – FILLA. Plzeňská disputace | Západočeská galerie v Plzni. www.zpc-galerie.cz [online]. [cit. 2019-06-25]. Dostupné online. 
  19. RAKUŠANOVÁ, Marie. Kubišta - Filla : plzeňská disputace : zakladatelé moderního českého umění v poli kulturní produkce. Brno : Plzeň: B&P Publishing : Západočeská galerie v Plzni, 2019. 293 s. ISBN 978-80-7485-187-2, ISBN 978-80-88027-33-1. 
  20. Majitelka zámku v Peruci odmítá kraji předat síň Emila Filly. České noviny. 21. 8. 2018, s. 3. Dostupné online. 
  21. V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 155

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Marcela Rusinko, Snad nesbíráte obrazy? Cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých zemích v letech 1948-1965, MUNI a P&B Publishing, Brno 2018, ISBN 978-80-7485-157-5
  • ŠEBOROVÁ, Silvie. Emil Filla: Vězeň číslo 8830. Živá historie. Leden - únor 2009, s. 74–75. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. 
  • Urzidil, J.: Zeitgenössische Maler der Tschechen: Čapek, Filla, Justitz, Špála, Zrzavý. Bratislava 1936.
  • Matějček, A.: Emil Filla, Praha 1938.
  • Berka, Č.: Grafické Dílo Emila Filly, Praha 1968.
  • Zemina, J.: Emil Filla, Praha 1970.
  • Berka, Č.: Emil Filla, Praha 1989.
  • Hlušička, J.: Emil Filla, Brno 2003.
  • Lahoda, V.: Emil Filla, Praha : Academia, 2007. 747 s., il. (převážně barev.), portréty, faksim.; dosud největší česká fillovská monografie.
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 82, 153–6, 160, 171, 181, 203, 230, 234, 240

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]