Josef Pavel (1908)
| Josef Pavel | |
|---|---|
 Fotografie z vyšetřovací vazby (1951) | |
| Poslanec Národního shromáždění | |
| Ve funkci: 10. června 1948 – 2. února 1951[1] | |
| Ministr vnitra ČSSR | |
| Ve funkci: 8. dubna 1968 – 31. srpna 1968 | |
| Předchůdce | Josef Kudrna |
| Nástupce | Jan Pelnář |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Komunistická strana Československa |
| Narození | 18. září 1908 Novosedly  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 9. dubna 1973 (ve věku 64 let) Benešov  Československo |
| Národnost | Češi |
| Děti | Josef Pavel (1944–2000) |
| Profese | politik, voják a ministr vnitra |
| Commons | Josef Pavel |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Josef Pavel (18. září 1908, Novosedly – 9. dubna 1973, Benešov[pozn. 1]) byl československý komunistický funkcionář a politik. V letech 1937–1939 byl příslušníkem interbrigád ve španělské občanské válce. Po komunistickém převratu v únoru 1948, kterého se zúčastnil jako velitel Lidových milicí, se stal náměstkem ministra vnitra a podílel se na represích proti odpůrcům režimu. V roce 1951 byl zatčen a roku 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu k 25 letům odnětí svobody. V roce 1955 byl z vězení propuštěn a poté pracoval na mezinárodním oddělení ústředního výboru ČSTV. Do politiky se vrátil v době pražského jara 1968, kdy byl ministrem vnitra ČSSR.
Život[editovat | editovat zdroj]
Mládí[editovat | editovat zdroj]
Pocházel z chudé dělnické rodiny. Po ukončení měšťanské školy se vyučil obchodním příručím a dále pracoval v různých zaměstnáních. Od mládí byl levicově orientován, byl členem Federace proletářské tělovýchovy, v roce 1928 vstoupil do Komsomolu. Členem KSČ se stal v roce 1932 a zanedlouho se dostal do jejího pražského krajského vedení. Roku 1935 ho strana vyslala na Mezinárodní leninskou školu v Moskvě, kde používal krycí jméno František Šustr. Zkušenosti s vedením ozbrojených oddílů získal ve vojenském učilišti v Rjazani.[2]
Španělská občanská válka[editovat | editovat zdroj]
V lednu 1937 odjel do Španělska, kde se jako příslušník interbrigád zapojil na straně republikánů do občanské války. Postupně působil jako instruktor pro sovětskou výzbroj, politruk, velitel praporu Dimitrov a nakonec jako velitel praporu při obraně Barcelony v roce 1939.[2]
Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]
Po porážce republikánů uprchl do Francie a byl internován, napřed na francouzském území a od roku 1941 v Alžírsku, kde byl v květnu 1943 osvobozen. Byl přemístěn do Velké Británie a vstoupil do československé zahraniční armády. Nebyl zařazen do bojové jednotky, ale do tankových dílen. V Británii se oženil s Lilly Fischlovou (1918–1999), dcerou židovského průmyslníka z Ústí nad Labem. Měli syna Josefa (1944–2000), který po revoluci pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí.[3][4] V letech 1944–1945 se Pavel jako příslušník Čs. obrněné brigády zúčastnil obléhání Dunkerque.
Poválečná kariéra[editovat | editovat zdroj]
V osvobozeném Československu působil v krajských výborech KSČ v Ústí nad Labem a Plzni, od roku 1947 byl vedoucím tajemníkem branně-bezpečnostního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. V této funkci v únorových dnech pracoval na posilování pozic strany ve Sboru národní bezpečnosti a řízení jednotek SNB.[2]
Na komunistickém převratu v únoru 1948 se podílel jako náčelník (jmenován 22. 2.[5]) hlavního štábu Lidových milicí. Ve volbách v květnu 1948 byl zvolen poslancem Národního shromáždění a stal se 1. místopředsedou jeho branného a bezpečnostního výboru.[6] Od ledna 1949 byl náměstkem ministra vnitra Václava Noska a získal hodnost generála SNB. Byl členem bezpečnostní komise ÚV KSČ (tzv. Bezpečnostní pětky). V těchto funkcích se podílel na represích proti odpůrcům komunistického režimu. Na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 byl zvolen členem ústředního výboru.
V roce 1950 byl z funkce náměstka ministra odvolán a nahrazen Karlem Švábem. Byl pověřen velením při formování Pohraniční stráže. Od 1. ledna 1951 působil ve škole ministerstva vnitra na Slapech. Zde byl 2. února 1951 zatčen.
Věznění[editovat | editovat zdroj]
Ve vazbě se ho vyšetřovatelé Státní bezpečnosti za pomoci mučení a psychického nátlaku snažili donutit, aby se přiznal k členství v neexistující trockistické spiklenecké skupině. Cílem spiknutí mělo být zavraždění generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a dalších představitelů strany, státní převrat a návrat Československa ke kapitalismu. Po Slánského zatčení byl naopak nucen k přiznání, že s ním spolupracoval. Přes brutální mučení se Pavel k žádné protistátní činnosti nepřiznal, což pravděpodobně přispělo k tomu, že nebyl odsouzen k trestu smrti.[7] Hlavní líčení vykonstruovaného procesu proběhlo 30. prosince 1953 a Pavel byl odsouzen za velezradu k 25 letům odnětí svobody.
Byl vězněn v Leopoldově a na Pankráci. Během věznění několikrát žádal o přešetření svého případu. Na základě stížnosti generálního prokurátora proti rozsudku Nejvyšší soud 19. října 1955 zprostil Pavla všech obvinění.
Po propuštění z vězení pracoval na mezinárodním oddělení ústředního výboru ČSTV.
Návrat do politiky v roce 1968[editovat | editovat zdroj]
Josef_Pavel_B.jpg)
V dubnu 1968, v období pražského jara, byl jmenován ministrem vnitra ve vládě Oldřicha Černíka a pokusil se o reformu bezpečnostních složek. Snažil se o změnu zaměření Státní bezpečnosti hlavně na ochranu před vnějšími nepřáteli státu; vyšetřování politických trestných činů, spáchaných bez spolupráce s cizí mocí, mělo přejít do kompetence VB.[8] Podporoval rehabilitaci obětí politických procesů[7] i vznik organizace bývalých politických vězňů K 231.[8]
Jeho reformní snahy narazily na odpor jak mezi příslušníky StB, tak i ze strany sovětských představitelů. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy byl donucen k demisi, později byl vyloučen z KSČ a odešel do důchodu. StB ho sledovala až do jeho smrti v roce 1973.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Též uváděno 10. dubna 1973, Praha.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Národní shromáždění republiky Československé 1948 - 1954. Jmenný rejstřík [online]. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [cit. 2017-07-01]. Dostupné online.
- ↑ a b c NA. Archiv ÚV KSČ - Generální sekretariát ÚV KSČ 1945–1951 (100/1). Svazek 43. [s.l.]: Národní Archiv, nedatováno. Kapitola Velitelé, důstojníci a členové štábu ZM Praha.
- ↑ MLSOVÁ CHMELÍKOVÁ, Jitka. Lilly Pavlová [online]. Encyklopedie města Cheb [cit. 2017-07-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-09.
- ↑ Ze zdi na mě tupě zírá [online]. Euro.cz, 2002-09-05 [cit. 2023-01-13]. Dostupné online.
- ↑ BÁRTA, Milan. K činnosti Lidových milicí v únoru 1948. Paměť a dějiny. Roč. 2017, čís. 4, s. 55–61. Dostupné online. ISSN 1802-8241.
- ↑ Národní shromáždění republiky Československé 1948 - 1954. Výbor branný a bezpečnostní [online]. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [cit. 2017-07-01]. Dostupné online.
- ↑ a b Bárta (2012), s. 22.
- ↑ a b Gregor (2010), s. 84.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- BÁRTA, Milan. My jsme rozhodnuti zneškodnit každého, nikoho se nebojíme. Proces s Josefem Pavlem. Paměť a dějiny. Čís. 4/2012, s. 9–22. Dostupné online.
- BÁRTA, Milan; KALOUS, Jan. Já ti dám komunistickou spravedlnost. Dokumenty k případu Josefa Pavla. Paměť a dějiny. Čís. 4/2012, s. 51–65. Dostupné online.
- GREGOR, Michal. Josef Pavel a jeho pád. Pamäť národa. Čís. 04/2010, s. 82–86. Dostupné online. (slovensky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Pavel na Wikimedia Commons - Z politického vězně ministrem vnitra (záznam semináře ÚSTR o Josefu Pavlovi)
- Ministerstvo vnitra v roce 1968
- Heslo v publikaci Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
