Bělorusko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Běloruská republika
Рэспубліка Беларусь
Respublika Belarus
Республика Беларусь
Respublika Belarus
vlajka Běloruska
vlajka
znak Běloruska
znak
Hymna: My, belarusy
Geografie

Location Belarus Europe.png Poloha Běloruska

Hlavní město: Minsk
Rozloha: 207 595 km² (84. na světě)
z toho 1,4[1] % vodní plochy
Nejvyšší bod: Dzjaržynskaja hara (345 m n. m.)
Časové pásmo: +3
Poloha: 53°31′42″ s. š., 28°2′48″ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 9 492 000[2] (93. na světě, 2018)
Hustota zalidnění: 46 ob. / km² (142. na světě)
HDI: 0,798 (vysoký) (50. na světě, 2014)
Jazyk: běloruština, ruština
Národnostní složení: Bělorusové (81,2 %), Rusové (11,4 %), Poláci (3,9 %), Ukrajinci (2,4 %), ostatní (1,1 %)[3]
Náboženství: pravoslavní, římští katolíci[4]
Státní útvar
Státní zřízení: prezidentská republika
Vznik: 25. srpna 1991 (postupný rozpad SSSR)
Prezident: Alexandr Lukašenko
Předseda vlády: Siarhiej Rumas
Měna: Běloruský rubl (BYN)
HDP/obyv. (PPP): 18 066[5] USD (65. na světě, 2016)
Giniho koeficient: 29,7 (2002)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 112 BLR BY
MPZ: BY
Telefonní předvolba: +375
Národní TLD: .by, .бел
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Bělorusko, oficiálním názvem Běloruská republika (bělorusky zvuk Рэспу́бліка Белару́сь, Respublika Belarus; rusky Респу́блика Белару́сь, Respublika Belarus), je vnitrozemský stát ve východní Evropě. Hraničí sPolskem, Litvou a Lotyšskem na západě, Ruskem na severu a východě a s Ukrajinou na jihu.[6] Hlavním městem je Minsk.

Země má necelých 10 milionů obyvatel, z nichž většinu tvoří Bělorusové, nejpoužívanějším jazykem je však v současnosti ruština, která má stejně jako běloruština úřední status.

Bělorusko je nezávislé od roku 1991, kdy se stalo jednou z nástupnických republik Sovětského svazu. Je zakládajícím členem Společenství nezávislých států a zahraničně-politicky je silně orientováno na Rusko, s nímž roku 1997 vstoupilo do svazu.[7] Od roku 1994 je nepřetržitě prezidentem země Alexandr Lukašenko, který je západními zeměmi kritizován za nedemokratické postupy a potlačování opozice. Bělorusko je jediný stát v Evropě, který v praxi vykonává trest smrti. Václav Havel ho označil roku 2005 za "poslední totalitní stát v Evropě".[8][9][10][11]

Podle statistiky Mezinárodní zdravotnické organizace je Bělorusko zemí s druhou nejvyšší konzumací alkoholu na světě (k 2017).[12]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Běloruska.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Litevské velkoknížectví v 13.–15. století, v době největšího rozmachu; právě Bílá Rus spolu se starou Litvou tvořily jádro tohoto státu

Příchod slovanských kmenů na území dnešního Běloruska se datuje do prvního století našeho letopočtu. Na tomto území se usadily tři slovanské kmenové svazy: Kriviči, Dregoviči a Radimiči. První zmínky o běloruských knížectvích však pochází až z 9. století. Konkrétně jde o Polocké knížectví, jeden ze tří hlavních celků Kyjevské Rusi; později vznikly i další mocné útvary: Turovské, Grodecké a Novogrodecké knížectví. Kolem roku 992 dorazilo do běloruských zemí křesťanství. Misionáře vyslal z kyjevského centra Vladimír I. Svatý. Po zániku Kyjevské Rusi (definitivně 1240) pod náporem Mongolů začala do mocensky rozdrobeného prostoru pronikat litevská knížata. Území tzv. Černé Rusi (okolí Novogrodku) si podřídil už kníže, později král, Mindaugas v polovině 13. století. Po roce 1316 (nástup Gediminase) už litevští panovníci systematicky připojovali jednotlivé běloruské a ukrajinské země ke svému soustátí. Také vzrůstající tlak německých vojsk (Řád německých rytířů a Řád mečových rytířů) a nájezdy Tatarů/Mongolů přispěl ke zformování litevsko-běloruské jednoty. Bílá Rus tvořila podstatnou část Velikého knížectví litevského. Hlavním městem byl zpočátku Novogrodek, od roku 1323 pak Vilnius (Vilno). Zlatá éra tohoto státního útvaru nastala zejména za vlády Vitolda Velikého. (Symboly tohoto státního celku, znak zvaný pahoňa a bílo-červeno-bílá vlajka, jsou dnes v Bělorusku státními orgány vytlačovány z veřejného prostoru.[13])

V rámci Rzeczypospolité (raný novověk)[editovat | editovat zdroj]

Útoky moskevských vojsk na východní hranice země na konci 15. století si vynutily centralizaci státu a zvýšení finančních výdajů na vojsko. Na začátku 16. století, ztratila slábnoucí Litva východní část Bílé Rusi včetně města Smolenska (1514). V roce 1569 se Litva a sousední Polsko, do té doby spojené pouze osobou panovníka, sjednotily ve federativní stát nazvaný Republika obou národů, polsky Rzeczpospolita. Pro Litvu a Bílou Rus to znamenalo ztrátu některých území na jihu (dnes Ukrajina) a podřízení se svrchovanosti polského království, také částečnou polonizaci (především šlechty a kléru) a katolizaci. V roce 1697 bylo zakázáno používat běloruštinu v úředním styku. Na druhou stranu, díky sjednocení tří historických zemí bylo možné až do poloviny 17. století vzdorovat tlaku Ruského carství. V době Republiky obou národů byla běloruština silně ovlivněna polštinou.

V letech 17721795 se dělením Polska země postupně stala součástí Ruského impéria. Běloruština byla následně omezována ve prospěch ruštiny a byla podporována pouze pravoslavná církev, zatímco řeckokatolická církev uznávající autoritu papeže byla potlačována. V letech 1830/31 pak propuklo v Polsku (tzv. Kongresovce), Litvě a Bílé Rusi protiruské povstání, které ale bylo tvrdě potlačeno. Roku 1839 byla zahájena silná rusifikace. Koncem 19. století a začátkem 20. století zesílilo národní hnutí, které usilovalo o samosprávu a opětovné zavedení běloruštiny.

Ve 20. století[editovat | editovat zdroj]

Památník v Chatyni, kde v roce 1943 Němci upálili zaživa 149 vesničanů
9. května si Bělorusové připomínají vítězství ve Velké vlastenecké válce proti nacistickému Německu

Po zhroucení carského Ruska se v prosinci 1917 konal Všeběloruský sjezd, na kterém byla zvolena vláda Běloruska. Toto jednání však bylo přerušeno Rudou armádou, která následně v březnu 1918 musela ustoupit armádě německé. Političtí představitelé museli uprchnout do zahraničí. Politického zmatku využila bolševická strana, která vyhrála volby a 25. března 1918 vyhlásila Běloruskou lidovou republiku, prozatím nezávislou na Rusku.[14] Rudá armáda však brzy znovu vstoupila do Minsku a bolševici 1. ledna 1919 vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Po sovětsko-polské válce v roce 1921 připadla její západní část – tzv. Kresy (přibližně třetina území včetně Grodna a Brestu Litevského) – Polsku, zbývající část včetně Minsku pak zůstala Běloruské SSR v rámci Sovětského svazu. Nacionalistická Druhá Polská republika zavírala v Kresech běloruské školy a potlačovala používání běloruštiny.[15]

V září 1939 necelé, dva týdny po německé invazi, bylo Polsko z východu přepadeno Sovětským svazem; polská část Běloruska byla následně připojena k Běloruské SSR a byla zde zahájena kolektivizace. Německá invaze do SSSR během druhé světové války způsobila Bělorusku obrovské škody a ztrátu 2,2 miliónu lidských životů, což byla celá čtvrtina předválečné populace (okupační německá moc tu jako odpověď na velmi silné partyzánské hnutí uplatňovala taktiku spálené země, vyvražděny byly stovky vesnic).[16]

V roce 1945 byla ustanovena současná polsko-sovětská hranice, která nově probíhala asi o 200 km západněji někdejším polským vnitrozemím; většina lidí polské národnosti na získaných západních územích Běloruské SSR byla nuceně repatriována do Polska. Po válce byla poskytnuta Běloruské SSR centrálně řízená hospodářská pomoc, která významně pomohla k obnově ekonomiky.[zdroj?] V 50. letech byla Běloruská SSR dosídlována Rusy a v menší míře také dalšími národy Sovětského svazu; současně opět zesílila rusifikace. V roce 1986 bylo Bělorusko postiženo černobylskou jadernou havárií.

Nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Lukašenko, současný prezident Běloruska a ruský prezident Dmitrij Medveděv

Dne 27. června 1990 vyhlásilo Bělorusko svou svrchovanost a v procesu rozpadu Sovětského svazu nakonec 25. srpna 1991 i plnou samostatnost. V současnosti Bělorusku vládne prezident Alexandr Lukašenko, který nečekaně zvítězil ve volbách v roce 1994, zejména díky svému protikorupčnímu programu, a od té doby posílil svou pozici. V prezidentských volbách v roce 2006 mu byli protikandidáty společný kandidát běloruské opozice Aljaksandar Milinkevič, Sjarhej Hajdukevič a další nezávislý kandidát opozice Aljaksandar Kazulin. V roce 2010 se konaly další prezidentské volby, ve kterých získali Lukašenkovi protikandidáti zisk v hodnotě jednotek procent. Opozice označila volby za zmanipulované, následovaly pokojné demonstrace, které režim tvrdě rozehnal a hlavní představitele (včetně několika prezidentských protikandidátů) uvěznil.[17]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Běloruska.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

S rozlohou 207 595 km² je Bělorusko 84. největším státem na světě, 13. největším v Evropě a 2,6× větším než Česká republika. Na západě má 418 km dlouhou hranici s Polskem, 640 km s Litvou, 161 km s Lotyšskem, na východě 1 312 km s Ruskem a na jihu 1 111 km s Ukrajinou. Rozkládá se v nížinné oblasti v západní části Východoevropské roviny s nevelkými výškovými rozdíly. Nejvyšším bodem země je s nadmořskou výškou 345 m. n. m. vrch Dzjaržynskaja hara západně od Minsku.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Bělorusko leží na hranici povodí několika velkých evropských řek a současně na rozvodí Černého a Baltského moře. Celková délka řek (delších než 5 km) je 51 000 km. Hustota říční sítě je 0,2 až 0,28 km/km². Nejvýznamnější řeky jsou Dněpr (s přítoky Pripjať, Sož a Berezina), Západní Dvina, Němen (s přítokem Vilija) a na severovýchodě horní tok řeky Lovati (povodí Něvy). Zdroj řek je smíšený s převahou dešťového a sněhového. Pro všechny řeky jsou charakteristické vysoké stavy na jaře, v povodí Západní Dviny a Němenu i v zimě. Řeky se využívají pro lodní dopravu, splavování dřeva a v menší míře i jako zdroj energie. Mnohé řeky přijímají vodu z vysoušených bažin a mokřin, které jsou pro Bělorusko charakteristické. Splavné jsou Dněpr, Berezina a Němen. Po Pripjati lodě proplouvají do řeky Západní Bug přes Dněpersko-bugský kanál.

Bělorusko má přes 11 000 jezer. Běloruská jezera jsou pozůstatkem po ustupujícím ledovci na konci poslední doby ledové. Nejvýznamnější hluboká jezera ledovcového původu rozmanitých tvarů pobřeží jsou charakteristické pro sever republiky. Největší z nich jsou jezero Narač (79,6 km²) a Asvějské jezero (52,8 km²). Ve středu Běloruska jsou jezera mělká a zarůstající, převážně říčního a krasovo-sufozního původu. Na jihu v Polesí je mnoho mělkých jezer uprostřed bažin, z nichž nejvýznamnější jsou Červené (43,6 km²) a Vyhanavské (26 km²). Nejhlubší jezera jsou Dlouhé (52,8 m), Riču (51,9 m) a Hiňkava (43,3 m).

Klima[editovat | editovat zdroj]

Minsk, Bělorusko
klimagram
123456789101112
 
 
41
 
-4
-10
 
 
33
 
-3
-9
 
 
43
 
2
-5
 
 
43
 
11
2
 
 
61
 
18
7
 
 
84
 
21
11
 
 
89
 
22
12
 
 
71
 
22
12
 
 
61
 
16
8
 
 
48
 
9
3
 
 
53
 
3
-2
 
 
53
 
-2
-7
průměrné max. a min. teploty ve °C
úhrn srážek v mm
zdroj: [18]

Klimatické podmínky v Bělorusku mají oproti střední Evropě výrazněji kontinentální charakter, s chladnější zimou. Průměrné lednové teploty se pohybují od -5,1 na západě do -7,5 °C na východě, v červenci je pak po celé zemi průměrná teplota kolem 18 °C. Průměrné roční srážky jsou 550–650 mm. Většina z nich připadá na jaro a léto. Vlhkost podnebí je důsledkem vlivu atlantského proudění a blízkosti Baltského moře.

Flóra a fauna[editovat | editovat zdroj]

Země má nadprůměrné zalesnění, zhruba jednu třetinu plochy pokrývají lesy. Na severu převažuje smrk, borovice, jedle, bříza, na jihu pak dub, buk a jilm. Jehličnany jsou silně zastoupeny v Polesí.

Fauna se zde podstatně neliší od středoevropské. Běloruské lesy jsou mimořádně bohaté na živočišné druhy. Vyskytuje se zde los, rys, medvěd hnědý, méně často pak vlk. V polsko-běloruském národním parku Bělověžský prales lze pak spatřit zubry. Již v roce 1979 byl tento prales zapsán na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.[19]

Pohled na jezero Strusta ve Vitebské oblasti.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Běloruska.

10 největších měst Běloruska
Odhad k roku 2018[20][21]


Minsk  1 982 444
Homel 535 693
Mohylev 381 353
Grodno 370 919
Vitebsk 370 298
Brest 347 576
Babrujsk 217 546
Baranavičy       179 166
Barysaŭ 143 051
Pinsk 137 961

Bělorusové tvoří 81,2 % obyvatel země. Největší menšinou jsou Rusové s 11,4 %, následováni Poláky (3,9 %) a Ukrajinci (2,4 %).

V roce 1926 v Běloruské SSR tvořili Bělorusové 80,6 % obyvatel, Židé 8,2 % a Rusové 7,7 %.[22]

Jazyková situace[editovat | editovat zdroj]

Oficiálními jazyky státu jsou běloruština a ruština. Již v dobách carského Ruska byla však běloruština vystavena útlaku a preferována byla státními orgány ruština. Současná běloruská vláda v tomto trendu pokračuje. Výsledkem je rusifikace Běloruska, tj. stav, kdy v běžné praxi a často i ve školství je užívána ruština, případně tzv. trasjanka (směs obou jazyků, obdoba suržyku na Ukrajině), zatímco spisovná běloruština, zvláště ve své předreformní podobě z 20. let 20. století (tzv. taraškevica), je znakem spíše národně orientované inteligence a protilukašenkovské opozice, jejíž účast na společenském životě a vliv na něj jsou státním aparátem potlačovány.[23]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Katedrála sv. Sofie v Polocku

Zhruba 80 % věřících obyvatel se hlásí k pravoslaví, 10 % ke katolictví (především příslušníci polské menšiny). Zbylá procenta představují protestanti, řečtí katolíci (tzv. uniaté) , židé a muslimové (zejm. Lipkové) a dalších 20 církví. Početná část obyvatel je bez vyznání.[4][24]

Původně (až do 16. století) byla drtivá většina obyvatelstva Bílé Rusi pravoslavná, ale postupem času sílily přestupy (hlavně šlechticů) k protestantským církvím a ke katolicismu. Po vyhlášení brestlitevské unie roku 1596 vznikla řeckokatolická církev (a pravoslaví bylo zároveň postaveno mimo zákon). Hrubé snahy o její všeobecné prosazení vyvolaly ohromný odpor (např. povstání ve Vitebsku) pravoslavného obyvatelstva i většiny duchovenstva, takže nakonec muselo být roku 1635 pravoslaví opět oficiálně povoleno. Přestože běloruský lid a nižší šlechta vnímali řecké katolictví jako vnucovanou víru, získávalo postupně v dalších staletích své stoupence i v těchto vrstvách a v 19. století začalo být uniatství chápáno a vyzdvihováno jako charakteristický rys běloruského národa. V důsledku vnucovaného – pro změnu – pravoslaví ze strany carské moci, však uniaté nezískali tak silné pozice jako na Malé Rusi/Ukrajině.

Původně početná komunita běloruských židů byla zdecimována za 2. světové války, zbytek po rozpadu SSSR odešel do Izraele. Z původně sedmisettisícové komunity tak zbývá zhruba 10 000 Židů. Vysoký podíl ateistů je mj. důsledkem omezení dřívějšího církevního vlivu na školství, zejména v době Sovětského svazu.

Ekonomika Běloruska[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Běloruska.
Radnice Minsku v klasicistním stylu (zbourána v roce 1857 z carského rozkazu, znovu postavena v roce 2004)

Bělorusko je průmyslově-zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou strojírenství, těžba a zpracování draselných solí, papírenský, textilní, potravinářský a chemický průmysl. V zemědělství převažuje živočišná výroba, zejména chov prasat, skotu, koní a drůbeže, nad výrobou rostlinnou. Pěstují se brambory, ječmen, žito, cukrová řepa a len. HDP na obyvatele za rok je 18066 USD (2016)[5]. Převažuje tepelná energetika.

Po rozpadu SSSR došlo k nepovedené transformaci na volnotržní ekonomiku. V letech 1991-1994 poklesla průmyslová výroba o 30%, míra inflace v tomto období byla 2000%, v roce 1994 žilo pod úrovní životního minima 60% obyvatel.[25] Toho využil Alexander Lukašeno, který Bělorusům nabídl model "tržního socialismu". Lukašenkův režim zastavil privatizaci a zachoval si státní kontrolu nad zhruba 70 procenty podniků, nad cenami a měnovou politikou. Lukašenkovi se podařilo ekonomiku do roku 1997 zastabilizovat a makroekonomické ukazatele Běloruska byly v roce 1997 nejlepší ze všech zemí bývalého Sovětského svazu. V roce 2000 dosáhlo Bělorusko úrovně průmyslové výroby roku 1990. V roce 2001 začala i opatrná privatizace (menších podniků). HDP jen v roce 2005 vzrostlo o 9,2%. Inflace toho roku klesla na 8%, z dosavadních trojciferných hodnot. Tyto výsledky ostře kontrastovaly zejména se stagnací sousední Ukrajiny, což Lukašenko také silně využíval v propagandě. Státní zásahy do ekonomiky ji nicméně stejně destabilizovaly, což se projevilo nejvíce v měnové politice, tedy znovu rozjetou inflací. Když byly před prezidentskými volbami v roce 2010 zvýšeny platy zaměstnanců státních podniků o 40 % (na 500 $), inflace v roce 2011 dosáhla znovu trojciferné hodnoty - 108,7 %[26] Stát reagoval devalvací měny, čímž reálné mzdy poklesly z 530$ v prosinci 2010 na 330$ v květnu 2011.[27] Další příčinou krize byl deficit státního rozpočtu.[28] Výkon běloruské ekonomiky se však znovu výrazně zlepšil v roce 2017, což uznaly i mezinárodní ratingové agentury a OECD.[29]

Běloruská ekonomika je silně závislá na ruské a je jí specifickým způsobem i dotována - mezi Běloruskem a Ruskem existuje bezcelní unie, takže ropa z Ruska na běloruské území teče ropovody bez cla a Bělorusové clo za ruskou ropu vybírají až na svých hranicích se třetími zeměmi. Tento de facto reexport dlouhodobě utužoval politické a geopolitické vazby na Rusko, které však poněkud oslabily po ruském anektování ukrajinského Krymu v roce 2015. Vztahy Ruska a Běloruska se zhoršují i v poslední době, což má dopady i na ekonomiku a hrozí rozpad bezcelní unie. Souběžně Bělorusko posiluje ekonomické vazby s EU.[30][31]

Země vykazuje minimální hodnoty nezaměstnanosti, na niž se pohlíží jako na nepřípustný sociální jev - v zemi platí zákonná pracovní povinnost jako v sovětských časech.[32]

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Přestože Bělorusko není příliš turisticky atraktivní zemí (což je však z velké části způsobeno minimální propagací a omezenými podmínkami pro rozvoj turistického ruchu), lze najít místa, která za pozornost určitě stojí. Hlavní město Minsk bylo bohužel za 2. světové války zničeno a jen nepatrná část se dočkala obnovy, takže se zde zachovalo jen málo ze staré architektury. Nejstarší budovy pocházejí ze 17. století (katedrála, bernardinský klášter). Pozornost návštěvníka by mohlo upoutat především Trojické předměstí na severozápadním okraji centra. Jinak je běloruská metropole skvělou ukázkou sovětského funkcionalistického stavebního stylu a urbanismu: velké funkcionalistické budovy, rozsáhlé parky a široké prospekty jsou typickým obrazem Minska, vytvořeným v poválečných desetiletích. Minsk je také kulturním centrem Běloruska: najdeme zde osm muzeí a šest divadel, včetně opery.

Z dalších historicky či kulturně zajímavějších měst lze jmenovat Grodno (zachovaná část historické zástavby), Vitebsk, který je rodištěm Marka Chagalla, či Polock bohatý na sakrální památky. Zajímavou a přitažlivou krajinou je Polesí na jihu Běloruska. Jde o zalesněnou nížinu podél řeky Pripjať, jejíž jižní část leží již na Ukrajině. Řeka se zde pohybuje s téměř nulovým spádem, což způsobilo vytváření obrovských mokřin podél Pripjati a jejich přítoků. Také Národní park Bělověžský prales na hranici s Polskem láká stále více turistů.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Nejslavnějším běloruským spisovatelem je patrně Janka Kupala. Světlana Alexijevičová získala roku 2015 Nobelovu cenu za literaturu.[33] Za hranice své vlasti pronikli rovněž autoři jako Jakub Kolas, Maksim Bahdanovič, Vasil Bykav, Uladzimir Karatkevič, Alěs Adamovič či Ryhor Baradulin. K zakladatelům běloruského písemnictví patří Cyril Turovský. František Skoryna přeložil do běloruštiny Bibli. Vyšla roku 1517 v Praze, jako vůbec první tištěná kniha východní Evropy (Skoryna v Praze působil jako císařský zahradník[34]). Skoryna též kodifikoval staroběloruštinu. Pro rozvoj moderní běloruštiny a literatury měl velký význam časopis Naša niva založený roku 1906 (vychází dodnes). První generace jeho autorů byla nazývána našanivská.[35]

V populární hudbě dokázal získat mezinárodní úspěch houslista Alexander Rybak, který má dnes ovšem norské občanství. Největším hudebním festivalem je Slavjanski bazar, který se každoročně koná ve Vitebsku a zaměřuje se primárně na populární hudbu ze slovanských zemí, ale často soutěží i umělci z neslovanských států, vítězem hlavní soutěže se stal již i zástupce Izraele či Mexika.[36]

Vysokou prestiž má baletní soubor Národního akademického divadla v Minsku (Нацыянальны акадэмічны Вялікі тэатр оперы і балета), jeho choreograf Valentin Elizarev získal roku 1996 prestižní Cenu Benois de la danse.[37]

Na území současného Běloruska se narodila i řada osobností, které jsou dnes vnímány spíše jako Poláci – jsou to zejména spisovatel Adam Mickiewicz a hudební skladatel Stanisław Moniuszko. Na území Běloruska kdysi sídlila též významná židovská komunita. Místo narození Bělorusko má tudíž ve svém životopise mnoho židovských osobností – malíř Marc Chagall, herec Solomon Michoels, malíř Chaïm Soutine, sochař Ossip Zadkine, nebo hudební skladatel Irving Berlin.

Na seznam světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány dvě významné architektonické památky: Mirský zámek a Zámek v Ňasviži.[38]

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Draniki

Podobně jako Češi využívají Bělorusové ve své kuchyni často houby. Podávají se jako hlavní jídlo (zejm. hřiby na smetaně), jako polévka, omáčka i jako krém. Další základní surovinou jsou brambory, z nichž je připravováno asi nejtypičtější běloruské jídlo - draniki, což je obdoba bramboráku. Palačinkám jsou podobné tzv. bliny. Z ruské kuchyně Bělorusové převzali boršč. Minsk převzal více středoevropské vlivy, což je poznat na oblibě řízku či specialita filet á la Minsk. Velmi se užívá česnek a kmín.

Oblíbenou místní pálenkou je kvas, vyráběný ze sladu, cukru, máty peprné a ovoce. Místní specialitou je likér Běloveskaja, vyráběný ze stovky druhů rostlin.[39] Hodně se pije také vodka. Neblaze proslulé je levné jablečné víno čarnila, s jehož konzumací v nejnižších vrstvách společnosti se vláda snaží bojovat.[40]

Zvláštností je, že v Bělorusku je považováno za neslušné jíst na veřejnosti. Díky tomu se také vůbec neprosadilo rychlé občerstvení.[41]

Věda[editovat | editovat zdroj]

K nejvýznamnějším běloruským vědeckým osobnostem patří nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2000 Žores Ivanovič Alfjorov a letecký konstruktér Pavel Suchoj. Na vývoji sovětských jaderných zbraní se podílel fyzik Jakov Borisovič Zeldovič. Běloruský původ měl rovněž psycholog Lev Vygotskij či matematik Otto Šmidt. V běloruském Kobrynu se narodil též americký matematik Oscar Zariski.

Otcem běloruské vzdělanosti je kněz Cyril Turovský. Lingvista Branislav Taraškievič je tvůrcem spisovné běloruštiny, která nese i jeho jméno - taraškievica. Nobelovu cenu za ekonomii získal roku 1971 běloruský rodák Simon Kuznets. Významným marxistickým teoretikem byl Alexandr Bogdanov.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Nejpopulárnějším sportem v Bělorusku je fotbal. Nejznámějším běloruským fotbalistou posledních let je Alexandr Hleb, z časů SSSR pak Sergej Alejnikov. Nejúspěšnějším běloruský fotbalovým klubem je Bate Borisov, od roku 2008 pravidelný účastník skupinové části Ligy mistrů. Druhým nejpopulárnějším sportem je lední hokej, běloruská reprezentace dosáhla nejlepšího úspěchu na olympijských hrách 2002, kde skončila na 4. místě. HK Dynamo Minsk hraje Kontinentální ligu. Bělorusko hostilo mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2014.[42] Další šampionát má Bělorusko uspořádat spolu s Lotyšskem v roce 2021.[43] Ještě větší plánovanou akcí jsou Evropské hry, které se roku 2019 mají konat v Minsku.[44] Dlouholetý vládce Alexander Lukašenko klade na sport velký důraz a sám od roku 1997 předsedá běloruském olympijskému výboru.[45]

Nejúspěšnějšími individuálními běloruskými sportovci jsou sportovní gymnasté Vitalij Ščerbo, s rekordními osmi tituly mistra světa a šesti zlatými z olympiády, a Olga Korbutová, která získala čtyři zlaté olympijské medaile. Běloruskou gymnastickou školu úspěšně reprezentovala též Světlana Boginská. Zápasník Alexandr Medveď získal zlatou medaili na třech po sobě jdoucích olympiádách. Zřejmě nejúspěšnějším běloruským sportovcem současnosti je biatlonistka Darja Domračevová, která získala již čtyři zlaté na OH. Sprinterka Julija Něstěrenková dokázala i v éře dominance černošských běžkyň vybojovat zlato na olympijských hrách v běhu na 100 metrů, v Athénách roku 2004. V posledních letech se Bělorusové začali silně prosazovat v akrobatickém lyžování, olympijské zlato získali již čtyři akrobatičtí lyžaři: Alexej Grišin, Anton Kušnir, Alla Cuperová a Hanna Husková. Samostatné Bělorusko získalo od roku 1994 již 20 zlatých olympijských medailí.

Od 90. let má výborný zvuk běloruská tenisová škola, což dokazují jména jako Viktoria Azarenková (světová jednička a vítězka Australian Open) či Nataša Zverevová. Věhlas měl i šachista Lev Polugajevskij.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FAO's Information System on Water and Agriculture [online]. FAO [cit. 2013-02-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-26. (anglicky) Dostupné také na:
  2. Size and natural increase of population [online]. [cit. 2018-07-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. CIA - The World Factbook - Belarus
  4. a b International Religious Freedom Report for 2011 [online]. U.S. State Department [cit. 2018-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. 
  6. Belarus [online]. CIA [cit. 2017-10-23]. Dostupné online. (Angličtina) 
  7. Договор от 2 апреля 1997 г. „Договор о Союзе Беларуси и России“
  8. HAVEL, Vaclav. Poslední totalitní stát v Evropě [online]. srpen 2005. vyd. Forum 2000. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. 
  9. Bělorusko zatýká oponenty a nepouští do země aktivisty. Hokejový šampionát začíná
  10. http://echo24.cz/a/wpysc/diktator-nevadi-ceskych-fanousku-je-v-totalitni-zemi-dost-a-co-tam-vidi
  11. http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2007/5/volby-bez-volby/
  12. World Healt Statistics 2017 [online]. World Health Organization. Dostupné online. 
  13. Protiběloruský režim v Bělorusku - InformNapalm.org (Čeština). InformNapalm.org (Čeština). 2016-05-21. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (anglicky) 
  14. Před 100 lety vyhlásilo Bělorusko samostatnost. iDNES.cz [online]. 2018-03-25 [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. 
  15. Norman Davies, God's Playground (polské vydání), s.512-513
  16. "V běloruské Chatyni upálili nacisté zaživa 149 obyvatel, včetně 75 dětí". Česká televize. 22. března, 2013
  17. http://www.clovekvtisni.cz/cs/lidska-prava/zeme/belorusko/podpora-obcanske-spolecnosti
  18. Monthly Averages for Minsk, Belarus [online]. The Weather Channel [cit. 2008-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Bělověžský prales je proslulý zejména výskytem zubra evropského - Ekolist.cz. Ekolist.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (česky) 
  20. Belarus: Regions, Major Cities & Settlements Population Statistics, Maps, Charts, Weather and Web Information, 27. května 2018.
  21. Численность населения на 1 января 2018 г. и среднегодовая численность населения за 2017 год по Республике Беларусь в разрезе областей, районов, городов, поселков городского типа Национальный статистический комитет Республики Беларусь, 27. května 2018.
  22. Zdroj: Sčítání lidu 1926.
  23. Proč nemluví Bělorusové bělorusky... | 7. 11. 2011 | Anton Taras | Britské listy. Britské listy. 2011-11-07. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (anglicky) 
  24. Belarus Religion Stats [online]. NationMaster.com. Dostupné online. (anglicky) 
  25. HUDKEVICH, Hanna. Vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Běloruska [online]. Praha: Bankovní institut. Dostupné online. 
  26. http://wyborcza.biz/biznes/1,100896,10936099,Bialorus__Inflacja_w_2011_r__wyniosla_108_7_proc_.html
  27. Белстат: средняя зарплата с начала года снизилась на 200 долларов
  28. Ярослав Романчук. КРИЗИС. Четыре айсберга для белорусского «Титаника» (Jaroslav Romančuk)
  29. OECD zlepšuje hodnocení rizika Běloruska. www.mzv.cz [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné online. 
  30. Lukašenko pohrozil Rusku obnovou hraničních kontrol. 20 let je na nich volný režim | Svět | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (česky) 
  31. Rusko pozastaví vývoz ropných produktů do Běloruska. Kvůli napjatému rozpočtu | Svět | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (česky) 
  32. 25 let od rozpadu SSSR: Běloruská ekonomika vypadá solidně jen na papíře. Dotyk. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (česky) 
  33. Nobelovu cenu za literaturu získala Světlana Alexijevičová. Týden.cz [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. 
  34. Zakladatel běloruštiny zahradníkem. Plus. 2013-10-15. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (česky) 
  35. Naša niva. leporelo.info [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (česky) 
  36. The International Arts Festival Slavianski Bazaar in Vitebsk. www.belarus.by [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. Benois de la danse: 1996. old.benois.theatre.ru [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. 
  38. Bělorusko dědictví UNESCO: Evropa: Můj průvodce. www.mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (česky) 
  39. Cestovatelské stránky. cesty.in [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (česky) 
  40. Ani sklenku pod 21 let a po 22.00? Alkoholismem sužované Bělorusko vymítá démona lihu. iROZHLAS. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (česky) 
  41. Běloruská kuchyně. inbaze.cz [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. Mistrovství světa v hokeji bude v roce 2014 poprvé v Bělorusku. sport.tn.nova.cz. 2009-05-08. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (česky) 
  43. V roce 2021 se bude MS v hokeji hrát v Bělorusku a Lotyšsku - iSport.cz. iSport.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. 
  44. Další Evropské hry uspořádá v roce 2019 Minsk, Seveřané ale byli proti | Aktuálně.cz. Aktuálně.cz - Víte, co se právě děje. 2016-10-21. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (česky) 
  45. Lukashenko Alexander. www.noc.by [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŘEZNÍK, Miloš. Běloruská státnost – novum nebo tradice?. Historický obzor, 1997, 8(5/6), s. 118–120.
  • ŘEZNÍK, Miloš. Bělorusko. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-183-3. 
  • SAHANOVIČ, Hienadź. Dějiny Běloruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-828-4. 
  • AKUDOVIČ, Valancin. Neznámé Bělorusko. Praha: Dokořán, Člověk v tísni - společnost při ČT, 2005. ISBN 80-903510-9-3. 
  • HLAVÁČEK, Petr - KOTAU, Pavel. Bělorusko mimo Bělorusko. Běloruští intelektuálové v meziválečném Československu. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016. ISBN 978-80-7308-687-9

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]