Prokop Drtina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
JUDr. Prokop Drtina

Prokop Drtina, září 1945 (kolorovaná fotografie)

Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946

Poslanec Ústavodárného NS
Ve funkci:
1946 – 1948

Ministr spravedlnosti
Ve funkci:
6. listopadu 1945 – 25. února 1948
Předchůdce Jaroslav Stránský
Nástupce Alexej Čepička
Stranická příslušnost
Členství ČSNS

Narození 13. dubna 1900
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 16. října 1980 (ve věku 80 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Rodiče František Drtina
Děti Běla Horáková (neteř), Pavel Drtina (synovec)
Alma mater Univerzita Karlova
Profese poslanec, politik a spisovatel
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Podpis
Commons Kategorie Prokop Drtina
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prokop Drtina (13. dubna 1900 Praha16. října 1980 Praha) byl český právník a politik. Před druhou světovou válkou byl tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše a během ní působil jako jeho blízký spolupracovník a pod pseudonymem Pavel Svatý také jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu. Po válce se stal ministrem spravedlnosti a byl jedním z demokratických ministrů, kteří v únoru 1948 podali demisi. Jako významný obhájce demokratického zřízení byl po tomto komunistickém puči perzekvován a vězněn. Podpořil Chartu 77.

Život[editovat | editovat zdroj]

Do druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině univerzitního profesora Františka Drtiny. Byl členem legendární Dvojky, pražského skautského oddílu. Po maturitě na smíchovském reálném gymnáziu vystudoval v letech 1919–1923 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a poté nastoupil na místo úředníka české finanční prokuratury. Ve dvacátých letech byl činný ve studentském hnutí a v letech 1925–1928 působil jako předseda studentstva Národní strany práce. V letech 1926–1938 byl předsedou klubu Přítomnost, který založil společně s Jaroslavem Drábkem. V roce 1929 místo úředníka české finanční prokuratury opustil a začal pracovat v Kanceláři presidenta republiky. V roce 1936 se stal osobním tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše.

Po okupaci v roce 1939 se stal členem odbojové organizace Politické ústředí, 26. prosince 1939 ilegálně emigroval do zahraničí. Během války působil jako politický referent a spolupracovník prezidenta Edvarda Beneše a jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu. Aby neriskoval perzekuci svých blízkých na území nacistické říše, používal pseudonym Pavel Svatý. V letech 1944–1945 byl členem československé vládní delegace pro osvobozené území a v říjnu 1944 s ní působil na území Slovenska obsazeném povstalci.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po válce byl členem předsednictva Československé strany národně socialistické a poslancem Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění. Od listopadu 1945 do února 1948 byl ministrem spravedlnosti. V tomto období se snažil hájit nezávislost justice proti snahám komunistické strany ovládnout ji a upotřebit pro své revoluční cíle. Jeho snahy se v tomto směru střetávaly se smíšenými úspěchy, navíc i on sám se snažil justici občas využít pro stranické cíle (byť v rozsahu mnohem omezenějším)[zdroj?]. Dosti kontroverzně jsou vnímány jeho radikální postoje ve věcech vyrovnání se s „okupanty, zrádci a kolaboranty“. Je mu přisuzována spoluzodpovědnost za tzv. divoký odsun, přehmaty a zneužívání retribučních soudů a zejména za praxi zneužívání tzv. amnestijního zákona k vyvinění pachatelů i těch nejbrutálních zločinů.[zdroj?]

V roce 1947 byl jedním ze tří ministrů (vedle Petra Zenkla a Jana Masaryka), kterým byly poštou doručeny krabičky s výbušninou. Prokop Drtina jako ministr spravedlnosti požadoval vyšetření celého případu. Komunistická policie nebyla schopna nic vyšetřit (údajně se ani nepokusila sejmout otisky prstů z krabiček), zatímco státní zastupitelství v Olomouci zjistilo, že za případem stojí představitelé komunistické strany. Tento případ je známý jako Krčmaňská aféra a souvisí s pozdějšími únorovými událostmi.

Fotografie z vyšetřovacího spisu Prokopa Drtiny (1952)

V období 1947–1948 důrazně hájil demokratické zřízení a principy právního státu proti nastupující komunistické totalitě[zdroj?] a 20. února 1948 spolu s ostatními demokratickými ministry podal demisi (viz Únor 1948). Po komunistickém puči 28. února 1948 se pokusil o sebevraždu skokem z okna, resp. balkonu (známé je komentování této události ministrem Janem Masarykem: „Co ho to napadlo, z okna přece skáčou jen služky.“[zdroj?]). S těžkými zraněními byl přepraven do nemocnice Na Bulovce. Od března 1948 byl ve vyšetřovací vazbě a v prosinci 1953 byl na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k 15 letům vězení.

V roce 1960 byl propuštěn díky amnestii a v roce 1969 byl plně rehabilitován, v roce 1971 byla však jeho rehabilitace revokována. Tři roky před svojí smrtí ještě stihl podpořit Chartu 77,[1] nestal se však jejím signatářem.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • A nyní promluví Pavel Svatý: londýnské rozhlasové epištoly z let 1940-1945. Praha : Vladimír Žikeš, 1945. 453 s.  
  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Prokop Drtina

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://libpro.cts.cuni.cz/charta/drtina_prokop.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Drtina, Prokop. Československo můj osud. Osud českého demokrata 20. století. Toronto: ´68 Publishers, 1982, Praha: Melantrich, 1991. 479 s.
  • KAPLAN, Karel. Útěky do emigrace 1948. [2. část], Prokop Drtina. Historický obzor. 1999, roč. 10, čís. 11/12, s. 273-275. ISSN 1210-6097.  
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
  • KOUTEK, Ondřej. Prokop Drtina : Osud československého demokrata. Praha : Vyšehrad ; Ústav pro studium totalitních režimů, 2011. 431 s. ISBN 978-80-7429-069-5, ISBN 978-80-87211-50-2.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 132.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 260-261.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 14. sešit : Dot–Dvo. Praha : Libri, 2011. 339-466 s. ISBN 978-80-7277-451-7. S. 392-393.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]