Bohumil Laušman

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bohumil Laušman

Náměstek předsedy čs. vlády
Ve funkci:
25. února 1948 – 15. června 1948
Předseda vlády Klement Gottwald

Ministr průmyslu ČSR
Ve funkci:
4. dubna 1945 – 25. listopadu 1947
Předseda vlády Zdeněk Fierlinger
Klement Gottwald
Předchůdce Václav Majer (exilová vláda)
Jaroslav Kratochvíl (protektorátní vláda)[1]
Nástupce Ludmila Jankovcová

8. Předseda ČSSD
Ve funkci:
1947 – 1948
Předchůdce Zdeněk Fierlinger
Nástupce Zdeněk Fierlinger
Blažej Vilím (v exilu)

Poslanec Ústavodárného NS
Ve funkci:
1946 – 1948

Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1935 – 1939
Stranická příslušnost
Členství soc. dem.
NSP
soc. dem.

Narození 30. srpna 1903
Žumberk
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 9. května 1963
Praha-Ruzyně
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Podpis
Ocenění Čestné občanství města Třebíče (1945)
Commons Kategorie Bohumil Laušman
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Bohumil Laušman (30. srpna 1903 Žumberk9. května 1963 Praha-Ruzyně) byl český a československý sociálnědemokratický politik. Po roce 1948 v exilu, pak unesený a vězněný komunistickým režimem.

Život[editovat | editovat zdroj]

Od mládí byl činný v sociálně demokratické straně (Skuteč) a spřízněných hnutích. V parlamentních volbách v roce 1935 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Poslanecký post si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž krátce předtím ještě v prosinci 1938 přestoupil do nově ustavené Národní strany práce.[2]

Po německé okupaci odešel na Západ do exilu, byl členem Státní rady Československé v Londýně (19401945). Účastnil se Slovenského národního povstání jako člen vojenské rady Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu.

V březnu 1945 se účastnil moskevských porad projednávajících složení a program Národní fronty. Po válce byl členem předsednictva ČSSD (19451948). V letech 19451946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění a v letech 19461948 Ústavodárného Národního shromáždění za sociální demokraty. Zde setrval do parlamentních voleb roku 1948.[3][4]

Zastával i vládní posty. Byl ministrem průmyslu v letech 19451947 v první vládě Zdeňka Fierlingera, druhé vládě Zdeňka Fierlingera a první vládě Klementa Gottwalda.

Krátce před únorem byl pak jakožto kompromisní kandidát mezi prokomunistickým a ke komunistům rezervovaným křídlem zvolen předsedou sociální demokracie. Je mu vyčítáno, že jeho nerozhodný postoj přispěl k úspěšnosti komunistického převratu. Po únoru se stal náměstkem předsedy vlády (vicepremiérem) v druhé vládě Klementa Gottwalda. V červnu téhož roku ukončil svoji politickou činnost a stal se ředitelem Slovenských elektráren v Bratislavě.[zdroj?]

V roce 1949, po zatčení svého zetě majora Jaromíra Nechanského komunistickou policií, emigroval (Laušman byl varován, že se připravuje též jeho zatčení, proto se ženou a dcerou chtěl uprchnout. Útěk se však podařil jen Laušmanovi, jeho žena, která byla již za války šest let v nacistickém koncentráku a dcera byly uvězněny) do Jugoslávie a poté žil v Rakousku. V roce 1953 jej agenti StB (v předvečer Štědráho dne vylákal jej kolaborant, rakouský občan ze Salzburgu) z Rakouska unesli zpět do Československa, kde byl nejprve internován a poté odsouzen k 17 letům vězení. Zemřel za záhadných okolností v Ruzyňské věznici. Podle informací, které zveřejnil 14. února 2007 deník Právo, mělo ke smrti dojít z důvodu, že StB na vězněném zkoušela halucinogenní drogu a Laušmanovo srdce, oslabené více než desetiletým vězněním, toto testování nevydrželo. Ve věznici v Ruzyni dostal Laušman od správy věznice 8. května 1963 cigarety, jež byly dle výpovědi Laušmanova spoluvězně zřejmě preparovány. Laušman vypil čaj přinesený z vězeňské ošetřovny, vykouřil několik cigaret, dostal křečovitý záchvat, pak upadl do bezvědomí. Po celou noc mu nebyla poskytnuta žádná lékařská pomoc. Když nakonec druhého dne, v pět hodin ráno 9. května 1963, na celu přišel lékař, konstatoval jen smrt "v důsledku srdeční záduchy".[5]

Manželem jeho sestry Štěpánky byl František Zuska. Manželem jeho dcery byl major Jaromír Nechanský, hrdina západního odboje za II. světové války, popravený spolu se studentem právnické fakulty Veleslavem Wahlem po více než ročním věznění na Pankráci 16. června 1950.[6] Jejich odvolání bylo vrchním soudem v Brně zamítnuto shodou okolností poté, co se Milada Horáková veřejně rozhodla (9. června 1950), osobně se proti svému trestu smrti neodvolat.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ministr průmyslu, obchodu a živností v protektorátní vládě Aloise Eliáše. V roce 1942 bylo ministerstvo s dalšími ministerstvy sjednoceno pod Ministerstvo hospodářství a práce, které řídil Walter Bertsch.
  2. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-29]. Dostupné online. (česky) 
  3. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-29]. Dostupné online. (česky) 
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-29]. Dostupné online. (česky) 
  5. Jiří Šolc: Útěky a návraty Bohumila Laušmana : osud českého politika. Praha : Naše vojsko, 2008. ISBN 978-80-206-0956-4.
  6. Jiří Šolc: Znamení Trojského koně, Nakl. Vyšehrad 2008, ISBN 978-80-7021-943- 0

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUREŠOVÁ, Jana; TRAPL, Miloš. Bohumil Laušman : proměny života sociálně demokratického politika s nástupem komunistické moci v Československu. Olomouc : Centrum pro československá exilová studia. 124 s. ISBN 978-80-244-2247-3.  
  • HORÁK, Pavel. Bohumil Laušman – politický životopis : riskantní hry sociálnědemokratického vůdce. Praha : Mladá fronta, 2012. 288 s. ISBN 978-80-204-2619-2.  
  • ŠOLC, Jiří. Útěky a návraty Bohumila Laušmana : osud českého politika. Praha : Naše vojsko, 2008. 403 s. ISBN 978-80-206-0956-4.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 258.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]