Jan Dvořáček (ministr)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ing. Jan Dvořáček
Jan Dvořáček.jpg

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1925 – 1926

Ministr průmyslu, obchodu a živností
Ve funkci:
9. prosince 1925 – 18. března 1926
Předchůdce Ladislav Novák
Nástupce František Peroutka
Stranická příslušnost
Členství Čs. nár. demokracie

Narození 12. listopadu 1887
Letovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 22. července 1956 (ve věku 68 let)
ve vlaku na cestě z Moskvy do Kyjeva
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Alma mater česká technika Praha
Profese bankéř a politik
Commons Kategorie Jan Dvořáček (politician)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Dvořáček (12. listopadu 1887 Letovice[1]22. července 1956 ve vlaku na cestě z Moskvy do Kyjeva[1]) byl československý politik, meziválečný ministr a poslanec Národního shromáždění za Československou národní demokracii.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval na české technice v Praze.[1] V rámci národně demokratické strany patřil k pragmatickému, průmyslovému křídlu okolo Františka Xavera Hodáče.[2]

V roce 1919 dosáhl za mimořádné zásluhy v odbojové činnosti za světové války 32. stupeň Skotského ritu v organizaci Svobodných zednářů.[3] Za první světové války byl zvláštním důvěrníkem Maffie.

V meziválečném období patřil do okruhu časopisu Demokratický střed. Účastnil se porad v Národním klubu v Celetné ulici v Praze. Zastupoval zájmy finančníka Jaroslava Preisse.[4]

V parlamentních volbách v roce 1925 byl zvolen poslancem Národního shromáždění.[5] Mandátu se ale roku 1926 vzdal. Jako náhradník za něj nastoupil poslanec Josef Kvasnička.[6] Zastával v letech 1925-1926 post ministra průmyslu, obchodu a živností v druhé vládě Antonína Švehly.

Profesí byl podle údajů k roku 1925 ministrem, bytem v Praze.[7]

V letech 1926–1938 byl ředitelem a v letech 1938–1945 vrchním ředitelem Živnostenské banky.[8] Právě nástup do vedení Živnobanky byl příčinou pro rezignaci na poslanecký mandát.[4]

Po roce 1948 byl loajální ke komunistickému režimu. V roce 1954 veřejně vystoupil proti militarizaci Západního Německa.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c KOLÁŘ, František: Politická elita meziválečného Československa 1918-1938, 1998, s. 47. [online]. google.cz [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. (česky) 
  2. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 604. (česky) 
  3. Z historie Nejvyšší Rady 33º pro Českou republiku. [online]. supremecouncil-czech.cz [cit. 2015-01-15]. Dostupné online. (česky) 
  4. a b Nebyli jsme první. Demokratický střed za I. republiky [online]. demokratickystred.cz [cit. 2015-01-15]. Dostupné online. (česky) 
  5. Jan Dvořáček [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-11-03]. Dostupné online. (česky) 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-11-03]. Dostupné online. (česky) 
  7. 1. schůze, přípis volebního soudu, ověření mandátů [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-11-03]. Dostupné online. (česky) 
  8. OPOČENSKÝ, Jan: Válečné deníky Jana Opočenského, 2001, s. 450. [online]. google.cz [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. (česky) 
  9. Náš lid je pobouřen plány na obnovu wehrmacht. Rudé právo. Listopad 1954, roč. 35, čís. 320, s. 3. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 272. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 14. sešit : Dot-Dvo. Praha: Libri, 2011. 339-466 s. ISBN 978-80-7277-451-7. S. 462-463. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]