Jaroslav Stránský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O hokejovém brankáři pojednává článek Jaroslav Stránský (lední hokejista).
prof. JUDr. Jaroslav Stránský

Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci:
1918 – 1920

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1920 – 1921
Ve funkci:
1929 – 1938

Poslanec Prozatímního a Ústavodárného NS
Ve funkci:
1945 – 1948

Exilový čs. min. spravedlnosti
Ve funkci:
27. října 1941 – 5. dubna 1945
Předchůdce funkce neobsazena
Nástupce funkce zrušena

Čs. ministr spravedlnosti
Ve funkci:
4. dubna 1945 – 6. listopadu 1945
Předchůdce Jaroslav Krejčí
(za Protektorátu Čechy a Morava)
Nástupce Prokop Drtina

Náměstek předsedy vlády
Ve funkci:
1945 – 1946

Čs. ministr školství
Ve funkci:
2. července 1946 – 25. února 1948
Předchůdce Zdeněk Nejedlý
Nástupce Zdeněk Nejedlý
Stranická příslušnost
Členství Čs. národní demokracie
NSP
ČSNS

Narození 15. ledna 1884
Brno
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 13. srpna 1973 (ve věku 89 let)
Londýn
Spojené královstvíSpojené království Spojené království
Rodiče Adolf Stránský
Děti Jan Stránský
Příbuzní Martin Jan Stránský (vnuk)
Profese politik, pedagog, spisovatel a novinář
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Podpis
Commons Kategorie Jaroslav Stránský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Stránský (15. ledna 1884 Brno[1]13. srpna 1973 Londýn) byl český a československý prvorepublikový i poválečný politik, novinářprávník. Za druhé světové války i po roce 1948 působil v československém exilu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jeho otcem byl zakladatel Lidových novin Adolf Stránský. Absolvoval klasické gymnázium v Brně, poté studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde roku 1907 získal titul doktora práv. Po absolvování pražských práv a dalším studiu na berlínské univerzitě se věnoval nejen právní praxi, ale také novinářství a politické činnosti.[2]

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa spoluzakládal Československou národní demokraciii a v letech 1918–1920 za ni zasedal v Revolučním národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 pak za národní demokraty získal poslanecké křeslo v Národního shromáždění ČSR. S její protihradní politikou později však nesouhlasil a v roce 1921 ze strany vystoupil a složil poslanecký mandát. Do parlamentu místo něj nastoupila jako náhradnice Josefa Rosolová.[3][4] Ve stejném roce se habilitoval v oboru trestního práva a řízení na brněnské právnické fakultě.[2]

V roce 1925 se podílel na vzniku Národní strany práce, která ale v parlamentních volbách v roce 1925 neuspěla a její členové později přešli do Československé strany národně socialistické. Za ni Stránský úspěšně kandidoval v parlamentních volbách v roce 1929 a opět v parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post zastával do prosince 1938, kdy na mandát rezignoval a místo něj nastoupil Bohuslav Luža.[5][6]

V meziválečné době od otce převzal vydavatelství Lidových novin. Vlastnil brněnskou tiskárnu Polygrafia a v roce 1928 převzal nakladatelství Fr. Borový. Udržoval rozsáhlé politické a kulturní styky a byl také činný jako vysokoškolský učitel, od roku 1934 jako mimořádný profesor na Masarykově univerzitě v Brně. Kvůli svému židovskému původu byl ale nucen právnickou fakultu roku 1939 opustit, vrátil se na ni (byť částečně jen formálně kvůli angažmá ve vládě) až po roce 1945.[2]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

V roce 1938 byl zásadním odpůrcem mnichovské kapitulace a odešel do exilu ve Velké Británii. Zde byl členem exilové vlády v letech 1940–1945 a jako ministr spravedlnosti připravoval poválečné retribuční zákony. Stal se také populárním jako komentátor českého vysílání BBC.

Jako předseda národně socialistické strany v exilu se v březnu 1945 účastnil moskevských jednání, na nichž byly přijaty zásady budování poválečného „lidově demokratického“ státu.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za národní socialisty. V parlamentu setrval až do parlamentních voleb v roce 1946, pak se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za národní socialisty. V parlamentu zasedal formálně až do voleb do Národního shromáždění roku 1948.[7][8]

Zastával i vládní posty. V první vládě Zdeňka Fierlingera byl v roce 1945 ministrem spravedlnosti. V druhé vládě Zdeňka Fierlingera zastával v letech 1945–1946 post náměstka předsedy vlády (vicepremiéra).[9] V první vládě Klementa Gottwalda měl v letech 1946–1948 funkci ministra školství.[10] Byl členem předsednictva ČSNS a patřil k jejímu úzkému vedení.

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

Po únorovém převratu v roce 1948 musel mj. z rozhodnutí akčního výboru opustit právnickou fakultu.[2] Odešel do zahraničí, kam odešel i jeho syn Jan Stránský (1913–1998), který se rovněž angažoval v politice, byl poslancem za národní socialisty a novinářem.[11]

Jaroslav Stránský působil v Radě svobodného Československa a jiných exilových organizacích. Spolupracoval s československým vysíláním BBC a rozhlasem Svobodná Evropa. Vydával historické a politické studie o nejnovějších dějinách Československa.[12]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Hovory k domovu. 1. vyd. Praha : Fr. Borový, 1945. 502 s.  

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b c d RŮZNAROVÁ, Jana. Život a dílo prof. JUDr. Jaroslava Stránského. Brno : Masarykova univerzita, 1994. ISBN 80-210-0875-X. S. 3–4.  
  3. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  5. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  8. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  9. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 290. (česky)  
  10. KÖSSL, Jiří; KRÁTKÝ, František; MAREK, Jaroslav. Dějiny tělesné výchovy II.. Praha : Olympia, 1986. Kapitola Vývoj československé tělesné kultury od rok 1945, s. 229.  
  11. Čtyři generace rodu Stránských [online]. zob.cz, [cit. 2012-01-13]. Dostupné online. (česky) 
  12. heslář biografický [online]. csds.cz, [cit. 2012-01-04]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KAPLAN, Karel. Útěky do emigrace. Historický obzor, 2000, 11 (5/6), s. 134-135. ISSN 1210-6097.
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
  • RŮZNAROVÁ, Jana. Život a dílo prof. JUDr. Jaroslava Stránského. Brno : Masarykova univerzita, 1994. ISBN 80-210-0875-X.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]