Jan Krčmář

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
prof. JUDr. Jan Krčmář
Jan Krčmář.JPG
7. ministr školství a národní osvěty ČSR
Ve funkci:
18. března 1926 – 12. října 1926
Předseda vládyJan Černý
PředchůdceOtakar Srdínko
NástupceMilan Hodža
11. ministr školství a národní osvěty ČSR
Ve funkci:
14. února 1934 – 23. ledna 1936
Předseda vládyJan Malypetr
Milan Hodža
PředchůdceIvan Dérer
NástupceEmil Franke
Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1916 – 1917
PředchůdceMiloslav Stieber
NástupceJosef Drachovský

Narození27. července 1877
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí31. května 1950 (ve věku 72 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
NárodnostČeši
ChoťMíla Pačová
Profeseprávník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Krčmář (27. července 1877 Praha[1]31. května 1950 Praha[2]) byl rakousko-uherský, český a československý právník a politik, profesor občanského práva a za první republiky nestranický ministr školství a národní osvěty.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pedagogická dráha[editovat | editovat zdroj]

Českou právnickou fakultu v Praze vystudoval roku 1901 a promován doktorem práv byl jako jeden z nejlepších studentů se zvláštními poctami (sub auspiciis imperatoris). Poté získal krátkou praxi v justici a absolvoval studijní pobyt na univerzitě v Lipsku, kde si prohluboval své znalosti soukromého práva. Po návratu se habilitoval, přednášel o mezinárodním právu soukromém, v němž se postupně stal nejvýznamnějším českým odborníkem. Vydal např. základní studijní pomůcku Úvod do mezinárodního práva soukromého (1906), ale zejména také postupně pětidílnou sérii učebnic Právo občanské (I. všeobecná část, II. věcná práva, III. obligační právo, IV. rodinné právo a V. dědické právo) a zároveň hojně publikoval v odborných časopisech. Roku 1907 byl Jan Krčmář jmenován mimořádným a v roce 1911 řádným profesorem rakouského soukromého práva. Jeden rok působil na vídeňském ministerstvu školství, ale poté se již věnoval výuce občanského práva na české právnické fakultě v Praze, v letech 1916–1917 zde vykonával i funkci děkana.[3] Byl též členem České akademie věd a umění, Šafaříkovy učené společnosti či dopisujícím členem bruselského Ústavu pro srovnávací právo.[4]

Politické působení[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa se coby právní poradce ministra zahraničních věcí zúčastnil jednání o Versailleské smlouvě, zpracovával stanoviska k otázkám majetkoprávním, finančním či národnostních menšin. Byl hlavním autorem mezinárodních rozhodčích smluv s Německem, Rakouskem, Polskem, Dánskem a Švédskem, členem československé delegace u Společnosti národů a zasedal ve Stálém rozhodčím soudním dvoru v Haagu. Jeho činnost na mezinárodním poli byla oceněna řadou vyznamenání.[5][4]

Jan Krčmář zastával rovněž post předsedy Československé konfederace duševních pracovníků, především ale byl opakovaně ministrem školství a národní osvěty. Byl jím od března do října 1926 v úřednické druhé vládě Jana Černého.[6][5] Opětovně se do kabinetu vrátil v únoru 1934 v druhé vládě Jana Malypetra a portfeji si udržel i v následující třetí vládě Jana Malypetra a první vládě Milana Hodži a zčásti i druhé vládě Milana Hodži až do ledna 1936, kdy ho nahradil stranický ministr.[7] Jako člen vlády připravil mj. zákony o pozemkové reformě nebo tzv. manželskou novelu obecného zákoníku občanského, také byl jedním z hlavních zpracovatelů osnovy nového československého občanského zákoníku, který však nakonec nebyl přijat. Po Únoru 1948 sice na vlastní žádost univerzitu opustil a odešel na odpočinek, ale zároveň se ještě podílel na vypracování osnovy středního občanského zákoníku, což se odrazilo na jeho relativně vysoké legislativně technické úrovni.[4]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Jan Krčmář (druhý zleva) a Míla Pačová-Krčmářová (druhá zprava), Mariánské Lázně 1935

Jeho otcem byl Jan Krčmář starší (* 1845 Praha), trestní soudce a předseda zemského soudu,[4] matka Josefa (* 1857 Hradec Králové) byla rozená Poncová; Jan byl druhé ze dvou dětí.[8] Jan Krčmář měl za manželku herečku Mílu Pačovou, manželé měli byt v Praze a vilu v Třemošnici, kam za nimi jezdili přátelé z politických a uměleckých kruhů.[9]

Spolu se svou manželkou byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Jiljí na Starém Městě pražském
  2. Krčmář Jan [online]. abart-full.artarchiv.cz [cit. 2012-10-02]. Dostupné online. 
  3. Z české university. Moravská orlice. 27. září 1916, roč. 54, čís. 220, s. 3. Dostupné online [cit. 2016-09-27]. ISSN 1803-117X. 
  4. a b c d KUKLÍK, Jan. Jan Krčmář. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 253–258.
  5. a b Životopisná data členů nového kabinetu. Národní listy. Březen 1926, roč. 66., čís. 76, s. 1-2. Dostupné online. 
  6. Vláda Jana Černého II. (18.03.1926 - 12.10.1926) [online]. vlada.cz [cit. 2012-10-02]. Dostupné online. 
  7. kol. aut. Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 598–604. 
  8. Národní archiv Praha, Konskripce obyvatel Prahy z let 1850–1914, list JUDr. Johann Krčmař.
  9. Míla Pačová [online]. fdb.cz [cit. 2012-10-02]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KUKLÍK, Jan. Profesor Jan Krčmář. Pozapomenutá osobnost pražské civilistiky. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2008. 112 s. ISBN 978-80-87146-06-4. 
  • KRČMÁŘ, Jan. Paměti. II a III. Příprava vydání Jana Čechurová, Jan Kuklík. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2007. 450 s. ISBN 978-80-86559-83-4. 
  • KRČMÁŘ, Jan. Paměti. I. (do roku 1918). K vydání připravili Luboš Velek, Alice Velková, Martin Klečacký. 1. vyd. Praha - Pelhřimov, 2017. 581 s. ISBN 978-80-7415-146-0
  • VELEK, Luboš. Převrat prof. Jana Krčmáře. In: Střed. Časopis pro mezioborová studia Střední Evropy 20. století 3 – Supplementum 1: Muži října 1918. Osudy aktérů vzniku Republiky československé, ed. Rudolf Kučera. Praha 2011, s. 131–143.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]