Karel Kadlec (právník)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
prof. JUDr. Karel Kadlec
Karel Kadlec2.png
Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1926 – 1927
PředchůdceJiří Hoetzel
NástupceVilibald Mildschuh
Narození11. ledna 1865
Přehořov
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí3. prosince 1928 (ve věku 63 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
NárodnostČeši
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Profesehistorik práva, pedagog, spisovatel, vysokoškolský učitel a učitel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Kadlec, pseudonym Bohdan Přehořovský[1] (11. ledna 1865 Přehořov čp. 27[2] – 3. prosince 1928 Praha[3]), byl český právník, historik, slavista a překladatel, profesor slovanského práva na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl také generálním tajemníkem Akademie věd a umění i řádný člen několika světových akademií.

Život[editovat | editovat zdroj]

Absolvoval gymnázia v Českých Budějovicích a v Praze, kde už tehdy překládal ze slovanských jazyků. Poté vystudoval pražskou právnickou fakultu a po kratší době, kdy působil jako advokátní koncipient, se stal pro roky 1891–1906 tajemníkem Národního divadla. V tomto období se zabýval především autorským právem, ale už začal inklinovat i k historickým tématům. Roku 1899 se habilitoval na základě práce o rodinném nedílu, dle jihoslovanského pojmu „zádruha“, v oboru dějin slovanského práva. Seminář, který vedl, byl zakrátko celoevropsky uznávaný, a v roce 1905 došlo k jeho jmenování mimořádným a roku 1909 řádným profesorem.[4] Po Bohuslavu Riegrovi tak převzal stolici rakouských říšských dějin, která se po vzniku Československé republiky změnila na dějiny práva ve střední Evropě.[5] Zájmy nového státu hájil jako přísedící u československo-maďarského rozhodčího soudu, byl také postupně členem mnoha domácích i zahraničních učených společností a akademií a v letech 1911 a 1927 zastával funkci děkana Právnické fakulty UK.[4] Jan Kapras o něm prohlásil, že byl „v malých poměrech našich veliká postava“.[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska v Přehořově čp. 12

Stěžejním tématem jeho prací je historie a vývoj práva zejména u slovanských národů, zabýval se ale i otázkami rumunského nebo uherského práva. Zkoumal jak právní dějiny jednotlivých národů samostatně, tak se je především později snažil integrovat v jednotném pojetí slovanského práva. Nejvíce pozornosti věnoval právu jihoslovanskému. V oboru dějiny práva Slovanů významně přispěl do Ottova slovníku naučného (např. rozsáhlá hesla o dějinách ruského práva nebo o ústavních dějinách Uher). Kolem 1910 se stal hlavním redaktorem příprav nové, patnáctisvazkové encyklopedie chystané Ottovým nakladatelstvím jako nástupce Ottova slovníku naučného. Práce po několika letech skončily kvůli vypuknutí první světové války a smrti Jana Otty roku 1916[6].

Dále redigoval Sborník věd právních a státních a až do posledních chvil usilovně pracoval na velkém slovníku slovanského práva, vydání jeho prvního dílu se však již nedožil.[5] Byl také spoluautorem návrhu ústavy českého státu z roku 1917, jejíž premisou bylo zůstat součástí federalizované habsburské monarchie.[4]

Samostatné monografie
  • Družstva království Českého zemského a národního divadla (1896)
  • Rodinný nedíl čili zádruha v právu slovanském (1898)
  • O poddanství a robotě v zemích českých (1899)
  • Agrární právo v Bosně a Hercegovině (1903)
  • Z ústavního vývoje habsburského mocnářství (1912)
  • Valaši a valašské právo v zemích slovanských a uherských (1916)
  • Jugoslávia. O bojích jižních Slovanů za státní samostatnost (1919)
  • Maďaři a Československá republika (1919)
  • Podkarpatská Rus (1920)
  • Dějiny veřejného práva ve střední Evropě (1920, 1921, 1923, 1928)
  • Německo-české názvosloví úřední a právnické (spolu s K. Hellerem, 1923–1925)
  • Přehled ústavních dějin Moravy (1926)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Autority – Katalogizační lístek jk01052436 [online]. Severočeská vědecká knihovna [cit. 2011-04-15]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  2. ↑ Farnost Soběslav. Matriční zápis o narození a křtu [online]. Státní oblastní archiv v Třeboni [cit. 2011-04-15]. Dostupné online. 
  3. ↑ Matrika zemřelých u sv. Ludmily na Vinohradech, sign. VIN Z8, s. 261 [online]. Archiv hlavního města Prahy [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c BOHÁČEK, Jan. Karel Kadlec (1865–1928). Akademický bulletin. 2005, čís. 1. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c KINDL, Vladimír. Karel Kadlec. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 25–28.
  6. ↑ WINTERS, Stanley B. Sto let českého encyklopedismu (1860-1959) : od F.L. Riegera a Jana Otty k T.G. Masarykovi a Bohumilu Němcovi. Časopis Matice moravské. 2002, roč. 121, čís. 2, s. 339–400. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Děkani Právnické fakulty UK
c. k. česká univerzita
Karlo-Ferdinandova
(1882–1920)
Emil Ott (1882–1883, 1883–1884) • Alois Zucker (1884–1885) • Antonín Randa (1885–1886) • Jan Jaromír Hanel (1886–1887) • Matouš Talíř (1887–1888) • Jiří Pražák (1888–1889) • Josef Stupecký (1889–1890) • Emil Ott (1890–1891) • František Storch (1891–1892) • Matouš Talíř (1892–1893) • Albín Bráf (1893–1894) • Jan Jaromír Hanel (1894–1895) • Leopold Heyrovský (1895–1896) • Alois Zucker (1896–1897) • Jaromír Čelakovský (1897–1898) • Josef Stupecký (1898–1899) • Jiří Pražák (1899–1900) • Bohuslav Rieger (1900–1901) • Kamil Henner (1901–1902) • Albín Bráf (1902–1903) • Leopold Heyrovský (1903–1904) • Karel Hermann-Otavský (1904–1905) • Jaromír Čelakovský (1905–1906) • František Fiedler (1906–1907) • Kamil Henner (1907–1908) • Cyril Horáček (1908–1909) • Emanuel Tilsch (1909–1910) • Josef Vančura (1910–1911, 1911–1912) • Josef Gruber (1912–1913) • August Miřička (1913–1914) • Josef Prušák (1914–1915) • Miloslav Stieber (1915–1916) • Jan Krčmář (1916–1917) • Josef Drachovský (1917–1918) • František Vavřínek (1918–1919) • Václav Hora (1919–1920)
Univerzita Karlova
(1920–1939)
Jan Kapras (1920–1921) • Vilém Funk (1921–1922) • Karel Hermann-Otavský (1922–1923) • Antonín Hobza (1923–1924) • Josef Vančura (1924–1925) • Jiří Hoetzel (1925–1926) • Karel Kadlec (1926–1927) • Vilibald Mildschuh (1927–1928) • August Miřička (1928–1929) • Emil Svoboda (1929–1930) • Miloslav Stieber (1930–1931) • Arnošt Wenig-Malovský (1931–1932) • Josef Drachovský (1932–1933) • Otakar Sommer (1933–1934) • Vilém Funk (1934–1935) • František Vavřínek (1935–1936) • Václav Hora (1936–1937) • Jan Kapras (1937–1938) • Jiří Hoetzel (1938–1939) • Antonín Hobza (1939)
Univerzita Karlova
(1945–)
Arnošt Wenig-Malovský (1945) • Jan Matějka (1945–1946) • Theodor Saturník (1946–1947) • Cyril Horáček (1947–1948) • Josef Tureček (1948–1952) • Jan Bartuška (1952–1954) • Ferdinand Boura (1954–1957) • František Štajgr (1957–1958) • Valér Fábry (1958–1961) • Oldřich Průša (1961–1967) • Otakar Plundr (1967–1969) • Zdeněk Češka (1969–1973) • Vladimír Delong (1973–1980) • Josef Mečl (1980–1989) • Ivan Mucha (1990–1991) • Valentin Urfus (1991–1994) • Dušan Hendrych (1994–2000) • Vladimír Kindl (2000–2006) • Aleš Gerloch (2006–2014) • Jan Kuklík • (od 2022) Radim Boháč
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Kadlec_(právník)&oldid=20781873“