Josef Vančura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
prof. JUDr. Josef Vančura
Josef Vančura

Rektor Univerzity Karlovy
Ve funkci:
1926 – 1927
Předchůdce Karel Petr
Nástupce Lubor Niederle

Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1910 – 1912
Předchůdce Emanuel Tilsch
Nástupce Josef Gruber
Ve funkci:
1924 – 1925
Předchůdce Antonín Hobza
Nástupce Jiří Hoetzel

Narození 21. února 1870
Lišov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 26. května 1930 (ve věku 60 let)
Mariánské Lázně
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost Češi
Alma mater Univerzita Karlova v Praze
Zaměstnání profesor římského práva
Profese právní historik, pedagog a vysokoškolský učitel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Vančura (21. února 1870 Lišov[1]26. května 1930 Mariánské Lázně[2]) byl český právník, profesor římského práva na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Je považován za zakladatele české papyrologie.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval české gymnázium v Českých Budějovicích, pak práva na české univerzitě v Praze, kde byl roku 1893 promován sub auspiciis imperatoris. Po krátké soudní praxi vstoupil do služeb českého zemského výboru, kde byl roku 1898 jmenován tajemníkem a téhož roku se habilitoval pro římské právo na české právnické fakultě. Administrativní praxi opustil v roce 1906, když byl jmenován mimořádným profesorem,[3] řádným profesorem se stal roku 1909. Po odchodu profesora Heyrovského se stal ordinářem římského práva, mimořádný význam pro českou romanistiku mělo jeho do té doby jinak opomíjené bádání v oblasti starověkých papyrů. Díky předchozímu působení v právní praxi věnoval při výuce pozornost i praktickým příkladům z denního života, čímž se jeho přednášky staly velmi populárními.[4] Tři funkční období, 1910–1911, 1911–1912 a 1924–1925, byl děkanem fakulty a v letech 1926–1927 i rektorem celé univerzity. Od roku 1925 byl také řádným členem České akademie věd a umění a v roce 1919 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk.[5] Spolupracoval na Ottově naučném slovníku, kam přispěl řadou hesel. Ještě před odchodem z fakulty habilitoval svého nástupce, Miroslava Boháčka.[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Usucapio pro herede : studie z práva římského (Praha, 1897)
  • Praelegát dle práva římského (Praha, 1902)
  • Agrární právo římské republiky (Praha : Bursík a Kohout, 1908)
  • Pandekty (Praha : Všehrd, 1914, 1920 a 1922)
  • Exekuční listiny dle práva papyrů (Praha : Čes. akademie, 1915)
  • Úvod do studia soukromého práva římského (Praha, 1923)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu [online]. Státní oblastní archiv v Třeboni [cit. 2015-02-09]. Dostupné online. 
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu [online]. Státní oblastní archiv v Plzni, Generální ředitelství státních bavorských archivů v Mnichově [cit. 2015-02-09]. Dostupné online. 
  3. Vančura. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1907. Dostupné online. Svazek 26. S. 384.
  4. a b SKŘEJPEK, Michal. Josef Vančura. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 185–188.
  5. Vančura, Josef [online]. Nadace Langhans Praha [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]