Radim Palouš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
prof. PhDr. Radim Palouš, dr. h. c.
504. rektor Univerzity Karlovy v Praze
Ve funkci:
1. února 1990 – 31. ledna 1994
PředchůdceZdeněk Češka
NástupceKarel Malý

Narození6. listopadu 1924
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí10. září 2015 (90 let)
ChoťAnna Paloušová
RodičeJan Palouš
DětiMartin Palouš
Jan Palouš
Alma materUniverzita Karlova
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka, 3. třídy (1997)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Radim Palouš (6. listopadu 1924 Praha10. září 2015[1]) byl český filosof, pedagog a komeniolog, mluvčí Charty 77 a v letech 1990–1994 rektor Univerzity Karlovy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1924 v Praze do rodiny režiséra, novináře a ledního hokejisty Jana Palouše a pedagožky Marie Paloušové (rozené Kavkové). Po maturitě se stal vůdcem skautského vodáckého oddílu. Za druhé světové války byl totálně nasazen, ovšem díky zdravotnímu stavu setrval v Praze.[2] Od roku 1945 studoval filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (mj. u Jana Patočky) a v roce 1948 obhájil disertační práci Masarykovo filosofické mládí. Pro nesouhlas s odsouzením Milady Horákové opustil místo redaktora v nakladatelství Orbis a nastoupil jako soustružník do kladenské Poldi.[2]

V roce 1951 zahájil pedagogickou činnost jako chemikář na základní škole v Davli a následně na gymnáziu Jana Nerudy.[2] Souběžně absolvoval obor chemie na Přírodovědecké fakultě Vysoké školy pedagogické, kde od roku 1957 pracoval jako asistent analytické chemie a didaktiky chemie.[2] Roku 1967 se habilitoval v oboru filozofie výchovy (práce Škola moderního věku), zabýval se dílem J. A. Komenského a moderní vyučovací technikou.[3] Jedním z oponentů byl Jan Patočka.[2][4]

Pořádal domácí filosofické semináře, vydával samizdat (mj. Spisy Jana Patočky), v roce 1976 podepsal Chartu 77, což bylo výslovně uvedeno jako důvod jeho propuštění z pracovního poměru na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl v té době docentem.[5] V letech 1982–1983 se stal jedním ze tří mluvčích Charty. V roce 1988 stál u zrodu Hnutí za občanskou svobodu.[2] Od roku 1989 byl členem Masarykova demokratického hnutí a v listopadu téhož roku se jako jeden z představitelů Občanského fóra účastnil schůzí a jednání.

V lednu 1990 jej na čtyřleté období zvolila Akademická rada rektorem Univerzity Karlovy, když dvěma třetinami hlasů porazil profesora patologie Zdeňka Lojdu z 1. lékařské fakulty UK.[2] Podílel se na obnově univerzity včetně navazování mezinárodních styků a na reformě vysokého školství. V roce 1990 byl jmenován profesorem v oboru filozofie výchovy.[3] Aktivní pedagogickou činnost vykonával do roku 2009.[2]

Cestoval a přednášel v Evropě, v Americe, v Africe i v Asii a získal devět čestných doktorátů (osm na zahraničních univerzitách a jeden v ČR - Univerzita Pardubice, 2008). Za práci na vydávání Patočkových spisů byl vyznamenán Cenou ČSAV (1990), Scheideggerovou cenou (Holandsko 1992) a za celoživotní působení Řádem T. G. Masaryka III. třídy (1997).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

(„s“ za rokem vydání znamená samizdat)

  • Chemie pro uchazeče o studium na vysokých školách, 2. vyd. 1965;
  • Světověk, 1969s, 6. vyd. 1990 (německy Das Weltzeitalter, 1993);
  • Škola stáří, 1978s (německy 1979);
  • K Bolzanovu významu v duchovním vývoji a v národním povědomí, 1981s;
  • Čas výchovy, 1983s, 3. vyd. 1991;
  • Česká zkušenost, 1984s, 2. vyd. 1994;
  • Konverze, 3. vyd. 1988s;
  • Dopisy kmotřenci 1990;
  • K filosofii výchovy, 2. vyd. 1991;
  • Komenského Boží svět, 1992;
  • Osobnost a komunikace, 1990;
  • Comenius aus Patočka's Sicht, 1993;
  • Rokování o roku, 1994,
  • Totalismus a holismus, 1996.
  • Die Verantwortung des Menschen in einem globalen Weltzeitalter (s R. Buttiglionem a Josefem Seifertem), 1996.
  • Hovory s Havly. Dálkové rozhovory s Václavem Havlem a Ivanem M. Havlem, 1999
  • Světověk a Časování, 2000.
  • Dopisy dnešnímu kmotřenci, 2001
  • Ars Docendi, 2004
  • O globalizaci, 2005
  • Dobrodružství pobytu vezdejšího (rozhovor s J. Beránkem), 2006
  • Heretická škola, 2008
  • Paradoxy výchovy, 2009
  • Filosofická reflexe několika pojmů školské pedagogiky, 2010
  • Homo educandus : filosofické základy teorie výchovy (se Z. Svobodovou), 2011
  • Odpovědnost (s A. Prázným), 2012

Dále publikoval řadu odborných článků v Československu i v cizině.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zemřel Radim Palouš, první rektor Univerzity Karlovy po roce 1989. České noviny [online]. 2015-09-11 [cit. 2015-09-11]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h MARKUPOVÁ, Jana. Rodina Paloušova jakožto jedno z center českého disentu [online]. 2012. vyd. Lidé Města [cuni.cz] [cit. 2021-09-05]. S. 137–140. Dostupné online. 
  3. a b Vysoké školy 1990–2005 [online]. 2005. vyd. AULA [cit. 2021-09-05]. (13,04). Kapitola RADIM PALOUŠ, s. 59–63. Dostupné online. 
  4. J. Beránek, Dobrodružství pobytu vezdejšího. Praha 2006.
  5. Tajné akce StB: Akce Prevence (2009). Dostupné online (čas 4:00–4:20)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 
  • BERÁNEK, J. Dobrodružství pobytu vezdejšího. Rozhovory s R. Paloušem. Praha 2006.
  • MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00: Příběhy sametové revoluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 279.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]