Emil Ott

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
prof. JUDr. Emil Ott

Rektor české Univerzity Karlo-Ferdinandovy
Ve funkci:
1886 – 1887
Předchůdce Václav Vladivoj Tomek
Nástupce Vilém Weiss

Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1882 – 1884
Předchůdce rozdělení univerzity
Nástupce Alois Zucker
Ve funkci:
1890 – 1891
Předchůdce Josef Stupecký
Nástupce František Storch

Narození 30. dubna 1845
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 15. prosince 1924 (ve věku 79 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost Češi
Alma mater Univerzita Karlova v Praze
Zaměstnání profesor civilního řízení soudního
Profese pedagog
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emil Ott (30. dubna 1845 Praha[1]15. prosince 1924 Praha) byl český právník, profesor civilního řízení soudního a rektor Univerzity Karlovy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě se zapsal na pražskou právnickou fakultu, kde roku 1868 získal doktorát práv. Poté vstoupil do soudní a pak do advokátní praxe, zároveň se ale stále vzdělával v právních dějinách a zejména v oboru civilního procesu. Roku 1872 se po obhájení práce Zur Lehre von der Nichtigkeitsbeschwerde habilitoval a stal se soukromým docentem civilního soudního řízení. Vyučoval česky i německy. Už o čtyři roky později byl jmenován mimořádným a roku 1879 řádným profesorem civilního procesu v českém vyučovacím jazyce. Pro rozdělení univerzity roku 1882 se přirozeně stal profesorem na právnické fakultě české univerzity. Byl také jejím prvním děkanem, zvolen byl pak ještě dvakrát (1883, 1884 a 1891) a v letech 1886–1887 se stal rektorem celé univerzity.[2]

Emil Ott byl také poradcem ministerstva školství v otázkách reformy právnických studií, zasedal v Panské sněmovně a opakovaně byl volen soudcem Říšského soudu. Rakouský stát jej též vyznamenal řádem železné koruny III. třídy a byl jmenován dvorním radou. Z hlediska účasti na vědeckých společnostech se stal členem jak Královské české společnosti nauk a České akademie pro vědy, slovesnost a umění, tak i krakovské akademie věd nebo Společnosti pro církevní právo v Göttingen.[2][3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Velmi oceňováno bylo už Ottovo dílo Beiträge zur Receptionsgeschichte des römisch-canonischen Processes in den böhmischen Ländern, na základě kterého byl jmenován profesorem a v němž z hlediska právních dějin shrnul vývoj kanonického procesního práva v českých zemích. Kromě toho lze uvést i dílo Geschichte und Grundlehren des österreichischen Rechtsfürsorgevefahrens (1906), které se zvláště zabývalo teoretickými otázkami nesporného řízení soudního. Publikoval také řadu příspěvků např. v časopisu Právník nebo v Ottově slovníku naučném.[2]

Hlavním jeho dílem byl ale spis z oboru civilního soudního řízení nazvaný Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního (díl I., část všeobecná, 1897; díl II., část zvláštní, řízení v první instanci, 1898; díl III., část zvláštní, opravné prostředky, mimořádné právní pomůcky, zvláštní řízení, 1901; reprint všech tří dílů 2012). Šlo o první českou učebnici, v níž profesor Ott reagoval na tehdejší moderní reformy civilního procesního práva, na nichž se sám podílel, a kterou nepoužívali jen studenti, ale zejména právníci v praxi. Vybrané stati byly za tímto účelem publikovány také v němčině a polštině. Jeho právní závěry v učebnici obsažené přebírala i pozdější odborná literatura nebo Nejvyšší soud do svých rozhodnutí.[2][3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu [online]. Farnost při kostele sv. Havla na Starém Městě pražském [cit. 2018-03-10]. Dostupné online. 
  2. a b c d SOUKUP, Ladislav. Emil Ott. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 273–275.
  3. a b Ott. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1902. Dostupné online. Svazek 18. S. 978–979.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]