Antonín Hobza

prof. JUDr. Antonín Hobza
prof. JUDr. Antonín Hobza
	Portrét Antonína Hobzy
Děkan Právnické fakulty UK
	Ve funkci:; 1923 – 1924
Předchůdce	Karel Hermann-Otavský
Nástupce	Josef Vančura
	Ve funkci:; 1939 – 1939
Předchůdce	Jiří Hoetzel
Nástupce	Arnošt Wenig-Malovský
Stranická příslušnost
Členství	Komunistická strana Československa
Narození	6. ledna 1876 ; Rokytnice nad Rokytnou; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	6. září 1954 (ve věku 78 let) ; Praha; Československo
Alma mater	Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Profese	právník a pedagog
Commons	Antonín Hobza
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Hobza (6. ledna 1876 Rokytnice nad Rokytnou^[1] – 6. září 1954 Praha) byl český právník, profesor církevního a mezinárodního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a akademik ČSAV.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Antonín Hobza se narodil v roce 1876 v Rokytnici u Třebíče, narodil se jako jedno z osmi dětí^[2] do skromných poměrů, proto se během studií musel živit zcela sám. Původně měl být knězem, ale po absolvování gymnázia v Třebíči^[3] v roce 1896^[4] si zvolil pražskou právnickou fakultu, kde byl roku 1902 promován doktorem práv.^[5] Poté získal praxi u zemského soudu a byl na kratší studijní stáži u profesorů Stutze a Zitelmanna^[4] na univerzitě v Bonnu, aby od roku 1904 našel trvalejší konceptní místo v železničním a nadačním referátu zemského výboru. Zároveň se začal vážně zajímat o právní teorii, publikoval první časopisecké příspěvky, zejména o územní samosprávě, které byly pozitivně přijaty. Nakonec ale u něj převážil zájem o církevní právo, v němž se roku 1907 na české právnické fakultě habilitoval a o čtyři roky později byl jmenován mimořádným profesorem, takže administrativu opustil a věnoval se jen akademické činnosti.^[6]

Postupně ovšem opouštěl klasická kanonistická témata a věnoval se spíše veřejnoprávní regulaci církví, mj. hájil v tehdejší době menšinové stanovisko žádající odluku církve od státu. Po vzniku Československé republiky toto téma krátkodobě řešil i na ministerstvu zahraničních věcí, kde řídil právní sekci a mj. se podílel na budování diplomatického sboru, ale podporoval také diplomatické uznání Sovětského svazu, což bylo v rozporu s tehdejší vládní politikou.^[5] Pak už se zabýval převážně jen mezinárodním právem na univerzitě, když byl již roku 1917 v tomto oboru jmenován řádným profesorem, a to jako první v celé monarchii. Do té doby šlo o okrajovou záležitost a Hobza se tak stal průkopníkem českého, resp. československého mezinárodního práva jakožto vědního oboru. Značně potřebná a používaná byla především jeho dvoudílná učebnice. Z hlediska teoretického přístupu byl pozitivista. Kromě teorie se ale věnoval i praxi, byl např. členem Institutu mezinárodního práva a Stálého rozhodčího soudu, roku 1922 v Praze uspořádal mezinárodní kongres věnovaný leteckému právu, načež vytvořil české letecké názvosloví, a spoluzaložil československou pobočku Sdružení pro mezinárodní právo (později samostatné Československé sdružení pro mezinárodní právo). To krátce před okupací vydávalo ve střední a východní Evropě ojedinělý časopis Hlídka pro mezinárodní právo.^[6]

Po válce se vrátil na právnickou fakultu už jako člen komunistické strany, zpracovával posudky pro vládu nebo pro účely soudních procesů, např. s K. H. Frankem, a spolupracoval na přípravě nové ústavy. V roce 1950 byl ustanoven znalcem z oboru mezinárodního a církevního práva ve vykonstruovaném procesu Zela a spol. Nakonec se podílel na vytvoření Československé akademie věd, zejména jejího Kabinetu mezinárodního práva poté, co byl roku 1952 jmenován jedním z prvních československých akademiků.^[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Podvod při smlouvě manželské (1906)
Poměr mezi státem a církví (1909, 1919, 1925, 1931)
Autonomie náboženských svazů v moderním státě (1910)
Právem mezinárodním ku právu světovému (1913)
Právo mezinárodní (I. 1915, II. 1919)
Právo mezinárodní. Válečné právo územní (1923)
Uznání Sovětů de jure (1924)
Úvod do církevního práva (spolu s J. Turečkem; 1929, 1936)
Modus vivendi (1930)
Úvod do mezinárodního práva mírového (I. 1933, II. 1935)
Přehled mezinárodního práva válečného (1946)

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ Kniha narozených farnosti Rokytnice nad Rokytnou [online]. Moravský zemský archiv Brno [cit. 2017-05-22]. Matriční záznam o narození a křtu. Dostupné online.
↑ Hobza, Antonín [online]. Nadace Langhans Praha [cit. 2016-02-22]. Dostupné online.
↑ ŽOUREK, Jaroslav. Akademik Antonín Hobza. Věstník Československé akademie věd. 1954-12-10, roč. 63, čís. 9–10, s. 428–436.
↑ ^a ^b DEJMEK, Jindřich. HOBZA Antonín [online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR [cit. 2023-04-03]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c MRÁZEK, Ivan. Akademik Antonín Hobza †. Právník. 1954, čís. 8, s. 536–538.
↑ ^a ^b KINDL, Vladimír. Antonín Hobza. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 532–535.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Hobza na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Hobza

[“matrika“-1] Kniha narozených farnosti Rokytnice nad Rokytnou [online]. Moravský zemský archiv Brno [cit. 2017-05-22]. Matriční záznam o narození a křtu. Dostupné online.

[2] Hobza, Antonín [online]. Nadace Langhans Praha [cit. 2016-02-22]. Dostupné online.

[3] ŽOUREK, Jaroslav. Akademik Antonín Hobza. Věstník Československé akademie věd. 1954-12-10, roč. 63, čís. 9–10, s. 428–436.

[:0-4] DEJMEK, Jindřich. HOBZA Antonín [online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR [cit. 2023-04-03]. Dostupné online.

[Právník-5] MRÁZEK, Ivan. Akademik Antonín Hobza †. Právník. 1954, čís. 8, s. 536–538.

[Kindl-6] KINDL, Vladimír. Antonín Hobza. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 532–535.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

Děkani Právnické fakulty UK

c. k. česká univerzita Karlo-Ferdinandova (1882–1920)	Emil Ott (1882–1883, 1883–1884) • Alois Zucker (1884–1885) • Antonín Randa (1885–1886) • Jan Jaromír Hanel (1886–1887) • Matouš Talíř (1887–1888) • Jiří Pražák (1888–1889) • Josef Stupecký (1889–1890) • Emil Ott (1890–1891) • František Storch (1891–1892) • Matouš Talíř (1892–1893) • Albín Bráf (1893–1894) • Jan Jaromír Hanel (1894–1895) • Leopold Heyrovský (1895–1896) • Alois Zucker (1896–1897) • Jaromír Čelakovský (1897–1898) • Josef Stupecký (1898–1899) • Jiří Pražák (1899–1900) • Bohuslav Rieger (1900–1901) • Kamil Henner (1901–1902) • Albín Bráf (1902–1903) • Leopold Heyrovský (1903–1904) • Karel Hermann-Otavský (1904–1905) • Jaromír Čelakovský (1905–1906) • František Fiedler (1906–1907) • Kamil Henner (1907–1908) • Cyril Horáček (1908–1909) • Emanuel Tilsch (1909–1910) • Josef Vančura (1910–1911, 1911–1912) • Josef Gruber (1912–1913) • August Miřička (1913–1914) • Josef Prušák (1914–1915) • Miloslav Stieber (1915–1916) • Jan Krčmář (1916–1917) • Josef Drachovský (1917–1918) • František Vavřínek (1918–1919) • Václav Hora (1919–1920)

Univerzita Karlova (1920–1939)	Jan Kapras (1920–1921) • Vilém Funk (1921–1922) • Karel Hermann-Otavský (1922–1923) • Antonín Hobza (1923–1924) • Josef Vančura (1924–1925) • Jiří Hoetzel (1925–1926) • Karel Kadlec (1926–1927) • Vilibald Mildschuh (1927–1928) • August Miřička (1928–1929) • Emil Svoboda (1929–1930) • Miloslav Stieber (1930–1931) • Arnošt Wenig-Malovský (1931–1932) • Josef Drachovský (1932–1933) • Otakar Sommer (1933–1934) • Vilém Funk (1934–1935) • František Vavřínek (1935–1936) • Václav Hora (1936–1937) • Jan Kapras (1937–1938) • Jiří Hoetzel (1938–1939) • Antonín Hobza (1939)

Univerzita Karlova (1945–)	Arnošt Wenig-Malovský (1945) • Jan Matějka (1945–1946) • Theodor Saturník (1946–1947) • Cyril Horáček (1947–1948) • Josef Tureček (1948–1952) • Jan Bartuška (1952–1954) • Ferdinand Boura (1954–1957) • František Štajgr (1957–1958) • Valér Fábry (1958–1961) • Oldřich Průša (1961–1967) • Otakar Plundr (1967–1969) • Zdeněk Češka (1969–1973) • Vladimír Delong (1973–1980) • Josef Mečl (1980–1989) • Ivan Mucha (1990–1991) • Valentin Urfus (1991–1994) • Dušan Hendrych (1994–2000) • Vladimír Kindl (2000–2006) • Aleš Gerloch (2006–2014) • Jan Kuklík (2014–2022) • Radim Boháč (od 2022)