Ferdinand Boura

prof. JUDr. Ferdinand Boura
prof. JUDr. Ferdinand Boura
Děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy
	Ve funkci:; 1953 – 14. února 1957
Předchůdce	Jan Bartuška
Nástupce	František Štajgr
Stranická příslušnost
Členství	Komunistická strana Československa
Narození	30. listopadu 1921 ; Úpice
Úmrtí	14. února 1957 (ve věku 35 let) ; Praha
	Některá data mohou pocházet z datové položky.; Chybí svobodný obrázek.

Ferdinand Boura (30. listopadu 1921, Úpice – 14. února 1957, Praha) byl československý komunistický právník specializující se na civilní právo procesní, který zastával funkci děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Zabýval se také filozofií.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 30. listopadu 1921 v Úpici u Trutnova do rodiny zedníka. Roku 1940 absolvoval klasické gymnázium v Hradci Králové. Protože na podzim roku 1939 němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, nemohl po maturitě dále studovat. Nastoupil proto jako úředník do okresní nemocenské pojišťovny v Hradci Králové. Po skončení druhé světové války a osvobození Československa se na jaře roku 1945 zapsal ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V té době vstoupil do Komunistické strany Československa a Československého svazu mládeže. Úlevy pro předválečné maturitní ročníky mu umožnily úspěšně dokončit studium na právnické fakultě již roku 1947. V letech 1947-1950 studoval při zaměstnání na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Po dokončení právnické fakulty začal pracovat v právní komisi sekretariátu ÚV KSČ. Od října roku 1948 do konce roku 1949 pracoval jako zástupce přednosty kodifikační sekce ministerstva spravedlnosti a současně byl politickým tajemníkem této sekce. Z této funkce dohlížel za doby tzv. právnické dvouletky na ideologické vedení práce jednotlivých kodifikačních komisí a podílel se na přípravách občanského soudního řádu z roku 1950 a tzv. středního občanského zákoníku. V lednu roku 1950 se vrátil zpět do sekretariátu ÚV KSČ, kde začal pracovat jako referent pro soudnictví a byl členem pracovní komise, která měla na starosti propagandu týkající se procesu s Miladou Horákovou.^[1]

V květnu 1951 byl jmenován docentem občanského práva procesního a nastoupil na katedru občanského práva procesního Právnické fakulty Univerzity Karlovy.^[2] Jakkoli se jako agilní komunista dostával do konfliktů s některými členy pedagogického sboru (zejména pak s Václavem Vaněčkem)^[3], podle vzpomínek Viktora Knappa "na rozdíl od velké většiny jiných, kteří přišli zvenčí, osvědčil mimořádný vědecký i učitelský talent". Akademik Knapp ho popisoval jako člověka neobyčejně občansky rozvážného, slušného a spravedlivého, který byl jako děkan všeobecně vážen.^[4] Funkci děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy zastával od roku 1953 až do své smrti. Do funkce byl jmenován ve svých 31 letech, čímž se stal nejmladším děkanem v moderních dějinách pražské právnické fakulty. Roku 1954 byl jmenován profesorem. Byl také předsedou Československé společnosti pro mezinárodní styky a členem sekretariátu Mezinárodního sdružení demokratických právníků.

V době, kdy byl děkanem právnické fakulty, vyšly jeho stěžejní práce Dokazování podle občanského soudního řádu (1954) a Soudní rozhodnutí (1957). Jeho další četné a obšírné studie zejména z oblasti procesního práva byly uspořádány do sborníku Socialistická zákonnost v civilním řízení. Autorsky přispěl také do komentáře k Ústavě 9. května. Za svůj život uveřejnil přes 70 odborných prací. Až po jeho smrti vyšla jeho studie Diderotovy filosofické a sociálně politické názory, která je důkazem toho, že se věnoval i svému druhému oboru, filozofii.

Zemřel 14. února 1957 v Praze po delší nemoci, kterou trpěl již v době nástupu do funkce děkana právnické fakulty.^[5] Právnická fakulta po něm na jeho počest pojmenovala cenu, kterou v 60. letech udělovala jako projev uznání za vědeckou práci studentům a mladým pracovníkům v oborech státu a práva k podpoře jejich tvůrčího úsilí.^[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ KOUROVÁ, Pavlína; KOURA, Petr. Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol.: historická studie a edice dokumentů. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. ISBN 978-80-87211-03-8. S. 204.
↑ ADAMOVÁ, K.; LOJEK, A.; SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Velké dějiny zemí Koruny české. Praha: Paseka, 2017. ISBN 978-80-906571-0-6.
↑ HAJN, Petr. Mít zájem o svůj obor a dobrý vztah ke studujícím. Časopis pro právní vědu a praxi. 2019, čís. zvláštní číslo, s. 219–235.
↑ KNAPP, Viktor. Proměny času: vzpomínky nestora české právní vědy. Praha: Prospektum, 1998. ISBN 80-7175-063-8. S. 135.
↑ ŠTAJGR, František. Ferdinand Boura mrtev. Socialistická zákonnost. 1957, čís. 3, s. 145–147.
↑ Seznam přednášek na právnické fakultě ve studijním roce 1969-70. Praha: Univerzita Karlova, 1969. S. 37.

[1] KOUROVÁ, Pavlína; KOURA, Petr. Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol.: historická studie a edice dokumentů. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. ISBN 978-80-87211-03-8. S. 204.

[2] ADAMOVÁ, K.; LOJEK, A.; SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Velké dějiny zemí Koruny české. Praha: Paseka, 2017. ISBN 978-80-906571-0-6.

[3] HAJN, Petr. Mít zájem o svůj obor a dobrý vztah ke studujícím. Časopis pro právní vědu a praxi. 2019, čís. zvláštní číslo, s. 219–235.

[4] KNAPP, Viktor. Proměny času: vzpomínky nestora české právní vědy. Praha: Prospektum, 1998. ISBN 80-7175-063-8. S. 135.

[5] ŠTAJGR, František. Ferdinand Boura mrtev. Socialistická zákonnost. 1957, čís. 3, s. 145–147.

[6] Seznam přednášek na právnické fakultě ve studijním roce 1969-70. Praha: Univerzita Karlova, 1969. S. 37.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

Děkani Právnické fakulty UK

c. k. česká univerzita Karlo-Ferdinandova (1882–1920)	Emil Ott (1882–1883, 1883–1884) • Alois Zucker (1884–1885) • Antonín Randa (1885–1886) • Jan Jaromír Hanel (1886–1887) • Matouš Talíř (1887–1888) • Jiří Pražák (1888–1889) • Josef Stupecký (1889–1890) • Emil Ott (1890–1891) • František Storch (1891–1892) • Matouš Talíř (1892–1893) • Albín Bráf (1893–1894) • Jan Jaromír Hanel (1894–1895) • Leopold Heyrovský (1895–1896) • Alois Zucker (1896–1897) • Jaromír Čelakovský (1897–1898) • Josef Stupecký (1898–1899) • Jiří Pražák (1899–1900) • Bohuslav Rieger (1900–1901) • Kamil Henner (1901–1902) • Albín Bráf (1902–1903) • Leopold Heyrovský (1903–1904) • Karel Hermann-Otavský (1904–1905) • Jaromír Čelakovský (1905–1906) • František Fiedler (1906–1907) • Kamil Henner (1907–1908) • Cyril Horáček (1908–1909) • Emanuel Tilsch (1909–1910) • Josef Vančura (1910–1911, 1911–1912) • Josef Gruber (1912–1913) • August Miřička (1913–1914) • Josef Prušák (1914–1915) • Miloslav Stieber (1915–1916) • Jan Krčmář (1916–1917) • Josef Drachovský (1917–1918) • František Vavřínek (1918–1919) • Václav Hora (1919–1920)

Univerzita Karlova (1920–1939)	Jan Kapras (1920–1921) • Vilém Funk (1921–1922) • Karel Hermann-Otavský (1922–1923) • Antonín Hobza (1923–1924) • Josef Vančura (1924–1925) • Jiří Hoetzel (1925–1926) • Karel Kadlec (1926–1927) • Vilibald Mildschuh (1927–1928) • August Miřička (1928–1929) • Emil Svoboda (1929–1930) • Miloslav Stieber (1930–1931) • Arnošt Wenig-Malovský (1931–1932) • Josef Drachovský (1932–1933) • Otakar Sommer (1933–1934) • Vilém Funk (1934–1935) • František Vavřínek (1935–1936) • Václav Hora (1936–1937) • Jan Kapras (1937–1938) • Jiří Hoetzel (1938–1939) • Antonín Hobza (1939)

Univerzita Karlova (1945–)	Arnošt Wenig-Malovský (1945) • Jan Matějka (1945–1946) • Theodor Saturník (1946–1947) • Cyril Horáček (1947–1948) • Josef Tureček (1948–1952) • Jan Bartuška (1952–1954) • Ferdinand Boura (1954–1957) • František Štajgr (1957–1958) • Valér Fábry (1958–1961) • Oldřich Průša (1961–1967) • Otakar Plundr (1967–1969) • Zdeněk Češka (1969–1973) • Vladimír Delong (1973–1980) • Josef Mečl (1980–1989) • Ivan Mucha (1990–1991) • Valentin Urfus (1991–1994) • Dušan Hendrych (1994–2000) • Vladimír Kindl (2000–2006) • Aleš Gerloch (2006–2014) • Jan Kuklík (2014–2022) • Radim Boháč (od 2022)