Charta 77

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Martin Brůha: Pomník Charty 77. Pomník stál v roce 2017 v Gymnazijní ulici v Praze 6 na místě, kde 6. ledna 1977 Státní bezpečnost dostihla a zatkla Václava Havla, Pavla Landovského a Ludvíka Vaculíka.

Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 19771992. Dokument (Charta 77) je pojmenován podle data z 1. ledna 1977.

Autoři textu Charty 77 si přáli zůstat v anonymitě. Je známo pouze tolik, že značnou část sestavili Václav Havel a Pavel Kohout. Druhý jmenovaný je také autorem názvu petice.[1] Organizátory a prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Jeden ze tří prvních mluvčí, profesor Jan Patočka, byl také první obětí represí komunistického režimu vůči signatářům Charty 77, když 13. března 1977 po několikahodinovém výslechu zemřel.[2] Jeho pohřeb v Břevnově se stal významnou událostí protikomunistického odporu. Nekrolog četl Ladislav Menzel, který v červenci následujícího roku předčasně zemřel. Ačkoli deklarovaným záměrem autorů Charty bylo, aby signatáři reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání, fakticky společenství kolem Charty tvořili téměř výhradně levicoví intelektuálové z pražského prostředí, často bývalí členové komunistické strany. Po Sametové revoluci v roce 1989 se řada signatářů Charty 77 se výrazně zapojila do veřejného života.

Charta 77 je dnes historiky[3][4] považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči předlistopadovému režimu v období normalizace po roce 1968, což je však převážně způsobeno faktem, že v době jejího vzniku a působení žádné další viditelné organizované opoziční akce proti režimu prakticky neexistovaly. Skutečný dopad Charty na dění v zemi byl omezen jednak tím, že počet signatářů Charty byl vzhledem k celkovému počtu obyvatel malý, jednak cenzurní blokádou komunistické strany. Podíl na mizivém povědomí obyvatelstva o dění kolem Charty mělo i vysoce intelektuálské prostředí, které se kolem Charty utvořilo[5]. Naděje na ovlivnění situace v jedné ze zemí bývalého sovětského bloku se tak vyplnily jen částečně, přestože Charta budila u části obyvatelstva určité sympatie. Tím, že nezískala výraznější podporu obyvatelstva, se Charta 77 zásadně lišila od o tři roky později založeného polského odborového hnutí Solidarita, které se brzy stalo masovým, vyzvalo komunistický režim ke střetu v boji o politickou moc a později i přispělo k jeho pádu.

V zahraničí vzniklo na podporu Charty 77 několik iniciativ: v roce 1977 vznikl v Paříži Mezinárodní výbor na podporu zásad Charty 77 v Československu a v roce 1978 založila skupina kolem levicového časopisu Folket i Bild zastoupená Petrem Larssonem a Petrem Gavelinem spolu s Jiřím Pallasem Nadaci Charty 77. Později byl do vedení nadace přizván docent František Janouch. Podle jeho slov Nadaci významně podporoval George Soros.[6]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Vznik a politické cíle[editovat | editovat zdroj]

Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Text Charty 77 vznikal v průběhu prosince 1976 a byl publikován ve dnech 6.-7. ledna 1977, navzdory snaze československého režimu, současně v několika západních listech (Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, The Times a New York Times). Prvních 242 signatářů text podepsalo už koncem prosince 1976 na samostatných kartičkách s textem „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977“, podpisem a adresou. Originály těchto podpisů byly nalezeny v roce 2006 ve spisu tajné policie StB.[7]

Ve snaze zamezit rozšíření dokumentu zadržela StB už ve čtvrtek 6. ledna 1977 Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského. Zatčení organizátorů sice zabránilo předpokládanému předání manifestu Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, ale nezamezilo zveřejnění Charty 77 o den později.[8]

Do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1 200 lidí, v drtivé většině se jednalo o občany české části Československa. Do ledna 1990 Chartu podepsalo 1883 občanů. 25 lidí podpis veřejně odvolalo. Charta vydala celkem 572 dokumentů.

Charta 77 kritizovala vládu za porušování lidských práv, k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně samotné československé ústavy, Helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN. Signatáře Charta popisuje jako „volné, neformální a otevřené sdružení lidí … spojených vůlí individuálně i kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě.“ Tím bylo zdůrazněno, že Charta 77 nebyla žádnou organizací, neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a „nevytváří základnu žádné opoziční politické aktivity“. Tento závěrečný článek výzvy byl pokusem o udržení Charty v hranicích československého práva, které organizovanou opozici zakazovalo.

Charta 77 se deklarovala jako sdružení lidi různých ideových zaměření a přesvědčení. V kontextu doby a místa vzniku představovala pluralitní komunitu lidí s rozdílnými názory, jež spojoval pocit zodpovědnosti za společnost, lidská práva a svobodu v ČSSR. Teoreticky Charta svým signatářům nijak neupírala právo hájit názory podstatně radikálnější, než toto minimum.[9] Charta oficiálně nebyla součástí žádného světového mírového hnutí.[9] Prakticky však šlo o názorově poměrně úzkou levicově orientovanou skupinu, jejíž omezený pohled formoval jak vnější tlak režimu, tak často společná osobní historie a v neposlední míře i velmi úzké osobní a rodinné vazby mezi hlavními protagonisty.[zdroj?]

Mluvčí[editovat | editovat zdroj]

Navenek byla skupina reprezentována mluvčími Charty 77, kteří ručili za pravost dokumentů vydávaných jejím jménem. Každý rok byla určena trojice mluvčích, celkem se v této funkci vystřídalo více než 40 různých osob. Byli vybíráni tak, aby zastupovali co možná nejširší spektrum Charty, ve které se mísily různé filozofické, politické a společenské názory. Mluvčí patřili k nejvíce pronásledovaným signatářům.

Reakce režimu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Anticharta a Akce Asanace.

Reakce vlády na objevení Charty 77, která kolovala v samizdatové formě po Československu a která byla v plné formě otištěna v řadě zahraničních deníků, byla ostrá. Oficiální tisk označil manifest za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní,“ a jednotliví signatáři byli popisováni jako „ztroskotanci a samozvanci“, „věrní služebníci a agenti imperialismu“, „zkrachovaní politici“ a „mezinárodní dobrodruhové“. Navíc byli postiženi řadou represí - někteří byli vyhozeni z práce, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách, přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci či jim byla odebírána občanství, někteří byli také zadržováni státní policií, biti, mučeni, souzeni a vězněni.[10] V některých případech jim byly vyvlastňovány jejich nemovitosti. Někteří signatáři Charty 77 byli nakonec přinuceni ke spolupráci s StB. Cílem těchto opatření bylo signatáře izolovat, zastrašit či umlčet, popřípadě dosáhnout jejich odjezdu ze země.[10]

Přední chartista Václav Benda popsal ve své stati O politicky motivovaných represích v roce 1986 represe takto: „Za necelých deset let existence Charty 77 - což spadá téměř v jedno s existencí veřejně artikulované "občanské nespokojenosti" v normalizovaném reálném socialismu - se mnohokrát prostřídaly a patrně ještě prostřídají nejdůraznější formy represe: od difamačních kampaní v tisku přes administrativní opatření všeho druhu (doslova počínaje porodnicí a konče hrobem) až po masivní represe policejní (výslechy, domovní prohlídky, několikadenní zadržení, střežení, často hraničící s domácím vězením - a potom ovšem vysloveně temné, teroristické akty) a justiční (většinou motivované čistě politicky, stále se však opakují, pravda nepříliš úspěšně, pokusy vykonstruovat "zástupnou" kriminální delikvenci). Také cíle těchto útoků se mění: např. vůči Chartě 77 se několikrát vystřídaly snahy o její izolaci od společnosti dalekosáhlým zastrašováním všech potenciálních sympatizantů (od příbuzných a přátel jednotlivých signatářů až po jejich sousedy a spolupracovníky v zaměstnání), snahy o její rozmělnění a umrtvení postupným "odřezáváním okrajů", totiž vězněním a perzekvováním méně známých signatářů, i snahy o její zničení jediným razantním úderem, za cenu uvěznění nejznámějších aktivistů, kteří byli teoreticky pokládáni za "nedotknutelné". Žádná z těchto metod nezaznamenala jednoznačný úspěch a musíme tedy počítat s tím, že se k nim státní moc v různém sledu opět vrátí - pokud náhodou nevymyslí něco docela nového.“[11] Extrémním příkladem teroru ze strany tajné policie byla smrt prvního mluvčího charty Jana Patočky, který zemřel 13. března 1977 po osmihodinovém výslechu.[12]

Zacházení se signatáři Charty a ostatními kritiky režimu vedlo k vytvoření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v dubnu 1978. Ten se pokoušel zveřejňovat osudy lidí, kteří byli stíháni za své politické postoje. V říjnu 1979 bylo odsouzeno šest představitelů této skupiny (včetně V. Havla) za rozvracení republiky na tři až pět let odnětí svobody.[zdroj?]

Přestože represe vůči chartistům a členům VONS pokračovaly i v 80. letech, tyto skupiny i nadále pokračovaly v poukazování na pokračující porušování lidských práv komunistickou vládou.

Vliv[editovat | editovat zdroj]

Paradoxně skutečný vliv na dění ve společnosti získali chartisté až po výměně vládnoucí moci na konci roku 1989. Během komunistické vlády zůstal význam Charty 77 omezen. Nezasáhla široké skupiny obyvatelstva (radio Svobodná Evropa bylo silně rušeno), navíc většina jejích signatářů byla z Prahy, a dopadu na obyvatelstvo bránila i nepřístupnost vysoce intelektuálně formulovaných prohlášení. Většina československých občanů o Chartě věděla jen prostřednictvím komunistické kampaně zaměřené proti ní, neboť v žádném veřejném tisku nebyla zveřejněna. Mezi občany kolovala jen v strojopisových opisech a v Praze byla kromě chartistů šířena např. i pracovníky letiště Ruzyně (dnes letiště Václava Havla) a fakulty strojní ČVUT v Praze.[zdroj?]

Mezi nejvýraznější projevy této kampaně patřila především tzv. Anticharta, kterou podepsala řada českých umělců. Řada z nich však tvrdila, že tak učinila pod nátlakem, případně že o svém podpisu vůbec nevěděli. Kupříkladu Jan Werich před svou smrtí tvrdil, že se domníval, že podepisuje pouze prezenční listinu.[zdroj?]

Mimo to však existovala i mezi odpůrci režimu skupina lidí, která se zdráhala Chartu podpořit. Ti poukazovali zejména na to, že mezi chartisty je celá řada komunistů a bývalých opor režimu. Např. kardinál Tomášek odmítl zpočátku Chartu podpořit (aniž by ji ovšem odsoudil), což odůvodnil tím, že v jejích řadách je spousta exkomunistů, kteří nejsou o nic lepší, než současné vedení státu (jeho dobrovolní Svatovítští zvoníci však opsané texty Prohlášení Charty 77 po Praze šířili, neboť v něm viděli silný požadavek náboženské svobody). Kardinál ovšem tento postoj časem změnil (pod vlivem Jana Pavla II, Josefa Zvěřiny a dalších) a začal Chartu podporovat. Trvale kritický zůstal vůči Chartě např. český spisovatel a exulant Jan Beneš.

Od roku 1978 vedla skupina několika signatářů samizdatový časopis Informace o Chartě 77 (Infoch), ve kterém byly publikovány aktuality o Chartě, VONS a jiné samizdatové novinky. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími.

Na konci 80. let se komunistické režimy východního bloku začaly hroutit. Charta 77 vycítila příležitost a začala být aktivnější v pořádání opozičních akcí vůči vládnoucímu režimu. Signatáři Charty 77 se po listopadu 1989 podíleli na vyjednávání s vládnoucí garniturou o hladkém předání moci a posléze se angažovali v nově vzniklých politických stranách a hnutích, především v Občanském fóru a později v Občanském hnutí. Někteří z nich zastávali vysoké politické pozice (zejména Václav Havel, který se stal posledním československým i později prvním českým prezidentem). Jejich politický vliv částečně poklesl poté, co se Občanské hnutí, jehož členy byla řada známých signatářů Charty 77, nedokázalo ve volbách v roce 1992 prosadit. Někteří se však prosadili v dalších stranách, zejména v ČSSD (např. Pavel Rychetský, Zdeněk Jičínský, Vladimír Laštůvka, František Bublan, Jiří Dienstbier, Petr Kajnar, Jaroslav Šabata, Jaroslav Mezník) a ODS (např. Jan Ruml, Václav Benda, Milan Uhde, Alexandr Vondra).

Zánik[editovat | editovat zdroj]

Po svržení komunistické totality byla na setkání mluvčích v Praze 3. listopadu 1992 oficiálně činnost Charty 77 ukončena.

Kontroverze a konspirační teorie[editovat | editovat zdroj]

Publicista a bývalý politický vězeň Miroslav Dolejší publikoval v roce 1990 konspirační teorii, podle níž byla Charta 77 založena jako zednářská lóže a ovládali ji Židé, zednáři a komunisté.[13][14] Chartista a disident Jiří Wolf nařkl čelné představitele Charty, že zpronevěřovali zahraniční finanční pomoc.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vznik Charty 77 očima StB, převzato z časopisu Respekt z 9. 1. 2006.
  2. Medailónek Jana Patočky, Katedra filozofie FF MU
  3. Nehoda diplomata nemusela být náhoda. Kniha o Chartě 77 přináší dosud nepublikované informace. iROZHLAS [online]. [cit. 2019-04-17]. Dostupné online. (česky) 
  4. CHARTA 77: Dokumenty 1977—1989 [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR [cit. 2019-04-15]. Dostupné online. 
  5. ČSDS | Patnáct měsíců existence Charty. www.csds.cz [online]. [cit. 2019-04-17]. Dostupné online. 
  6. Soros podporoval chartisty, Klaus překazil jeho plán, říká fyzik Janouch
  7. Původní podpisy 242 signatářů k Prohlášení Charty 77
  8. Pavel Kohout: P. F. 1977, deník Právo, 30. prosince 2006
  9. a b BENDA, Václav. Dopis Rogeru Scrutonovi. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 119-124.
  10. a b NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Brno: HOST, 2010. 235 s. ISBN 978-80-7294-340-1. Kapitola A, s. 12, 16. 
  11. BENDA, Václav. O politicky motivovaných represích. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 33-39.
  12. PEŇÁS, Jiří. Věčná sláva ztroskotanců a zaprodanců. Týden. 2007, čís. 1. 
  13. ZÍDEK, Petr. „Spustili to Židi, zednáři a estébáci“. Lidové noviny. 14. listopad 2009. Dostupné online. 
  14. DOLEJŠÍ, Miroslav. Analýza 17. listopadu. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  15. BARTOŠ, Adam B. Drsná kritika Havla a Charty. Disident Wolf vypráví. Blog Adama B. Bartoše [online]. 12. ledna 2012 [cit. 2013-11-13]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Charta 77 (1977-1989): Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. uspořádal Vilém Prečan, ÚSD-Archa, Bratislava Praha Scheinfeld 1990 ISBN 80-900422-1-X.
  • Blažek, Petr, Schovánek, Radek: Prvních 100 dnů Charty 77: Průvodce historickými událostmi. Praha : Academia, 2018. ISBN 978-80-200-2782-5

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]