Jaroslav Šabata

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
PhDr. Jaroslav Šabata

ministr bez portfeje ČR
(v rámci federace)
Ve funkci:
29. června 1990 – 2. července 1992
Předseda vlády Petr Pithart

poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
30. ledna 1990 – 5. června 1990
Stranická příslušnost
Členství KSČ (do 1970)
OF (1989-1991)
Občanské hnutí
ČSSD (1997-2012)

Narození 2. listopadu 1927
Dolenice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 14. června 2012
(ve věku 84 let)
Brno
Česká republikaČeská republika Česká republika
Choť Anna Šabatová
Květoslava Šabatová
Děti Anna Šabatová
Jan Šabata
Václav Šabata
Profese politik, psycholog, politolog a pedagog
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jaroslav Šabata (2. listopadu 1927 Dolenice14. června 2012 Brno[1]) byl český levicový politik, filozof, psycholog a politolog, do roku 1969 funkcionář KSČ, za normalizace disident, mluvčí Charty 77 a politický vězeň, po sametové revoluci předák Občanského fóra, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a ministr bez portfeje vlády České republiky.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Mládí a kariéra v KSČ[editovat | editovat zdroj]

Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity členem tzv. trojek, jež rozhodovaly o vyloučení studentů, kteří po komunistickém převratu už neměli mít na studiích co dělat.[2][3]

V letech 19531964 přednášel na katedře marxismu-leninismu University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, pak v období let 19641968 vedl katedru psychologie na Filozofické fakultě této školy. V 50. letech 20. století byl aktivním stoupencem stalinistického křídla KSČ, v 60. letech 20. století byl jako funkcionář KSČ stoupencem jejího reformního křídla. V letech 1968–1969 zastával post tajemníka Krajského výboru KSČ pro Jihomoravský kraj.[4][5] Na post vedoucího tajemníka jihomoravského KV KSČ ho zvolila konference v červenci 1968. V této funkci měl tehdy podporu Společnosti pro Moravu a Slezsko a v Jihomoravském kraji tehdy výrazně zesílila podpora pro projekt československé trojfederace, tedy spolkového státu složeného ze tří zemí/republik (Čechy, Morava + Slezsko a Slovensko). Koncepce ale nebyla realizována.[6]

Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968 ho bezprostředně po okupaci zvolil i za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[7]

Aktivity v disentu za normalizace[editovat | editovat zdroj]

V roce 1969 byl zbaven všech funkcí a nastoupil jako betonář, později skladový dělník. Roku 1970 byl vyloučen z KSČ. Poté se stal jedním z vedoucích představitelů opozice, za což byl pronásledován a dvakrát vězněn. Na počátku 70. let se okolo něj zformovala skupina nazvaná Komunisté v opozici. Byl zatčen 20. listopadu 1971 a v létě roku 1972 odsouzen na šest a půl roku. Podmínečně se na svobodu dostal v prosinci 1976. Podepsal Chartu 77 a v letech 1978 a 1981 byl jejím mluvčím. Opětovně byl ve vězení v období říjen 1978 - prosinec 1980. Společně s Rudolfem Battěkem v roce 1988 inicioval vznik Hnutí za občanskou svobodu.[4][5][8]

Profesně byl k roku 1989 uváděn jako důchodce, bytem Brno.[9]

Návrat do politiky po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Po sametové revoluci se vrátil do vrcholné politiky. Byl jedním z mluvčích Občanského fóra v Brně. V lednu 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 109 – Žďár nad Sázavou-Jihlava, Jihomoravský kraj) jako bezpartijní poslanec, respektive poslanec za Občanské fórum. Ve Federálním shromáždění setrval do svobodných voleb roku 1990.[10][11] V parlamentu byl zvolen v lednu 1990 do předsednictva FS a předsedal zahraničnímu výboru Sněmovny lidu.[5][8]

Zastával i vládní post. V letech 1990-1992 působil jako ministr bez portfeje ve vládě Petra Pitharta. Ve funkci měl na starosti mimo jiné kontakty mezi českou a slovenskou a českou a federální vládou. Podílel se tak na diskuzích o státoprávním uspořádání. Prosazoval vstřícný postoj české vlády ke slovenským tendencím k přesunu kompetencí na národní republiky.[12] Po rozpadu Občanského fóra roku 1991 byl významným členem Občanského hnutí. Od července do prosince 1992 zastával post poradce předsedy Federálního shromáždění Michala Kováče.[5][13] Jako jeden z mála českých politiků si i v letech 1991-1992 udržel dobré vztahy s Vladimírem Mečiarem. Ještě v září 1992 zorganizoval dvě schůzky mezi Kováčem a představiteli české opozice s cílem vytvořit alternativu k řízenému zániku Československa.[14]

Po rozkladu Občanského hnutí působil v 90. letech jako publicista a analytik. V letech 1991-1998 zastával post předsedy správní rady Nadace Bernarda Bolzana. V roce 1996 neúspěšně kandidoval do senátu jako nezávislý kandidát na Znojemsku. V roce 1997 vstoupil do ČSSD.[5]

Jeho dcera Anna Šabatová v letech 20012007 zastávala post zástupkyně veřejného ochránce práv, v letech 20082013 byla předsedkyní Českého helsinského výboru, od roku 2014 zastává post veřejného ochránce práv. Syn Jan založil nakladatelství Doplněk a stál i u zrodu nakladatelství Atlantis.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zemřel disident a politolog Jaroslav Šabata. idnes.cz [online]. 2012-06-14 [cit. 2012-06-14]. Dostupné online.  
  2. Luděk Navara: Dva v jednom, MF DNES 15.6.2012, str. A10
  3. Dějiny Jaroslava Šabaty (2007), režie: Vít Janeček
  4. a b kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1269. (česky)  
  5. a b c d e Jaroslav ŠABATA [online]. totalita.cz, [cit. 2012-05-28]. Dostupné online. (česky) 
  6. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 486. (česky)  
  7. Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 – 1989 [online]. www.cibulka.net, [cit. 2012-05-28]. Dostupné online. (česky) 
  8. a b MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 282.  
  9. NÁVRH na volbu - nových poslanců Sněmovny lidu (příloha 1) [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-05-28]. Dostupné online. (česky) 
  10. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-05-28]. Dostupné online. (česky) 
  11. Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986, č. 11/1986 Sb., o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz, [cit. 2012-05-28]. Dostupné online. (česky) 
  12. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 591-592. (česky)  
  13. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1670. (česky)  
  14. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 612. (česky)  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Václav Burian, Tomáš Tichák: Sedmkrát sedm kruhů Jaroslava Šabaty. Příběh paradoxního politika, Olomouc, Votobia 1997
  • Jan Šabata (ed.): Když se řekne Šabata. Opožděný sborník k 70. narozeninám Jaroslava Šabaty. Brno: Doplněk. 1998

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]