Petra Procházková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
PhDr. Petra Procházková
Petra Procházková (2020)
Petra Procházková (2020)
Rodné jménoPetra Švábová
Narození20. října 1964 (56 let)
Český Brod
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánínovinářka, spisovatelka a reportérka
Alma materUniverzita Karlova
TémataRusko, Blízký východ, Asie a Čečensko
OceněníCena F. Peroutky (1997)
Novinářská křepelka (1998)
Cena K. H. Borovského (1999)
medaile Za zásluhy mzz III. stupeň (2000)
Cena 1. června (2001)
Manžel(ka)Paikar Paikar
Dětisyn Zafar
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petra Procházková (* 20. října 1964 Český Brod) je česká novinářka a humanitární pracovnice. Stala se známou především svým zpravodajstvím z válečných konfliktů, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu na Kavkaze, dále působila například v Afghánistánu. Téměř 30 let psala pro Lidové noviny, v roce 2018 přešla do Deníku N.

Profesní život[editovat | editovat zdroj]

Po vystudování gymnázia absolvovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Doktorát získala v lednu 1989 za práci na téma kreslených seriálů, s důrazem na vývoj časopisu Čtyřlístek.[1] Do té doby pracovala v časopise Květy, odkud však byla v polovině ledna 1989 propuštěna za účast na Palachově týdnu.[1] Následně začala pracovat v Lidových novinách jako reportérka domácí rubriky. V roce 1992 byla vyslána do Ruska, kde pracovala jako zahraniční korespondentka. Působila také jako válečná zpravodajka, její první reportáže pocházely z Abcházie.

V roce 1994 spolu s Jaromírem Štětinou založili soukromou novinářskou agenturu Epicentrum. Začala pracovat s kamerou a natočila různé reportáže. Přispívala do Lidových novin, slovenského deníku SME, týdeníku Týden a dalších časopisů. Podávala zprávy a svědectví o konfliktech v Osetii, Abcházii, Gruzii, Tádžikistánu, Náhorním Karabachu, Afghánistánu, ale i o uprchlických táborech a vypálených kurdských vesnicích v Kurdistánu. Dokázala se dostat i mezi gerilové bojovníky na Východním Timoru. Několik let se zajímala o problematiku Čečenska a v roce 1994 byla také očitým svědkem bombardování Grozného ruskou armádou. V době útoku militantů pod vedením Šamila Basajeva na město Buďonnovsk a obsazení zdejší nemocnice se s několika novináři nabídla jako rukojmí místo pacientů nemocnice.

V roce 2000 přerušila zpravodajskou práci a po dobu jednoho roku se intenzivně věnovala nezávislé humanitární práci v Grozném. Zde založila dětský domov pro padesát válečných sirotků, o které se stále stará. V témže roce ji ruské úřady označily jako personu non grata, a musela tak Rusko opustit. V roce 2001 a 2002 byla zpravodajkou a korespondentkou v Afghánistánu.

Spolu s Janou Hradilkovou založila v roce 2001 občanské sdružení Berkat (čečensky „štěstí“), které pomáhá dětem, ženám a dalším v Čečensku, Afghánistánu i uprchlíkům v České republice.[2]

Od roku 2014 byla zpravodajkou Lidových novin na Ukrajině. V září 2018 oznámila po 27letém působení v redakci Lidových novin odchod, a to kvůli aféře s údajně vládou podstrčeným textem podporujícím pozici předsedy vlády a nepřímého vlastníka vydavatelského domu MAFRA Andreje Babiše.[3][4] Začátkem října 2018 pak oznámila své působení v Deníku N.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Petra Procházková je vdaná za humanitárního pracovníka a dokumentaristu Paikara Paikara z Afghánistánu a má syna Zafara.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Aluminiová královna (2003) – Rozhovory s ženami – Ruskami a Čečenkami – oběťmi rusko-čečenské války. Text je autentickým svědectvím o změně, kterou projdou obyčejné lidské osudy, když jejich soukromý svět ze dne na den změní válka.
  • Frišta (2004) – Vyprávění z Afghánistánu po pádu totalitního režimu Talibů. Příběh ženy napůl Rusky napůl Tádžičky provdané do Afghánistánu je typickým příkladem člověka, který se pokouší ve svém soukromí spojit takzvanou západní civilizaci s východní kulturou. Frišta není kladná hrdinka v tom pravém smyslu, ani její muž není zloduch, despota a padouch, ani cizinci, kteří zasáhli v dobré víře, ale s přesvědčením, že jen oni jsou nositeli pokroku, do jejich soukromí, nezpůsobili nic úmyslně. Všichni nakonec chtěli pro ty druhé to nejlepší… jen vůbec nechápali, po čem „ti druzí“ opravdu touží. Na motivy románu vznikl v roce 2021 film Moje slunce Mad.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PROCHÁZKOVÁ, Petra. Palachův týden očima Procházkové: Policie mne pustila až k ránu. A byla jsem hrdá. Lidovky.cz [online]. Lidové noviny, 2014-01-18 [cit. 2021-08-21]. Dostupné online. 
  2. Petra Procházková & spol. [online]. http://www.berkat.cz [cit. 2016-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-13. (český) 
  3. SLONKOVÁ, Sabina. Vzpoura v LN: Procházková odchází kvůli textu dodanému z vlády. Neovlivní.cz [online]. Dead Line Media, 2018-09-24 [cit. 2018-09-24]. Dostupné online. 
  4. AUST, Ondřej. Procházková po 27 letech opouští Lidové noviny. Médiář [online]. News Media, 2018-09-24 [cit. 2018-09-24]. Dostupné online. 
  5. Nositelé Ceny Ferdinanda Peroutky – Cena Ferdinanda Peroutky. ferdinandperoutka.cz [online]. [cit. 2018-09-24]. Dostupné online. 
  6. Nejlepší novináři převzali ceny. iDNES.cz [online]. 2001-05-24 [cit. 2018-09-24]. Dostupné online. 
  7. Všechny hranice na světě mi vadí. iDNES.cz [online]. 2003-05-07 [cit. 2018-09-24]. Dostupné online. 
  8. PECUCH, Martin. Ocenění města. www.plzen.eu. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-24.  Archivováno 24. 9. 2018 na Wayback Machine

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]