Petra Procházková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Petra Procházková
Petra-Procházková2011b.jpg
Narození 20. října 1964 (53 let)
Český Brod
Československo Československo
Povolání novinářka, spisovatelka a reportérka
Alma mater Univerzita Karlova
Témata Rusko, Blízký východ, Asie a Čečensko
Ocenění Cena F. Peroutky (1997)
Novinářská křepelka (1998)
Cena K. H. Borovského (1999)
Medaile Za zásluhy (2000)
Cena 1. června (2001)
Manžel(ka) Paikar Paikar
Děti syn Zafar
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petra Procházková (* 20. října 1964 Český Brod) je česká humanitární pracovnice a novinářka. Stala se známou především svým zpravodajstvím z válečných konfliktů, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu na Kavkaze.

Profesní život[editovat | editovat zdroj]

Po vystudování gymnázia absolvovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Doktorát získala v lednu 1989 za práci na téma kreslené seriály, s důrazem na vývoj časopisu Čtyřlístek.[1]

Do té doby pracovala v časopise Květy, odkud však byla v polovině ledna 1989 propuštěna za účast na Palachově týdnu.[2] Následně začala pracovat v Lidových novinách jako reportérka domácí rubriky. V roce 1992 byla vyslána do Ruska, kde pracovala jako zahraniční korespondentka. Působila také jako válečná zpravodajka, její první reportáže pocházely z Abcházie.

V roce 1994 spolu s Jaromírem Štětinou založili soukromou novinářskou agenturu Epicentrum. Začala pracovat s kamerou a natočila různé reportáže. Přispívala do Lidových novin, slovenského deníku SME, týdeníku Týden a dalších časopisů. Podávala zprávy a svědectví o konfliktech v Osetii, Abcházii, Gruzii, Tádžikistánu, Náhorním Karabachu, Afghánistánu, ale i o uprchlických táborech a vypálených kurdských vesnicích v Kurdistánu. Dokázala se dostat i mezi gerilové bojovníky na Východním Timoru. Několik let se zajímala o problematiku Čečenska. V roce 1994 byla očitým svědkem bombardování. V době diverzní akce Šamila Basajeva se s několika novináři nabídla jako rukojmí místo pacientů nemocnice.

V roce 2000 přerušila zpravodajskou práci a po dobu jednoho roku se intenzivně věnovala nezávislé humanitární práci v Grozném. Zde založila dětský domov pro 50 válečných sirotků, o které se stále stará. V témže roce ji ruské úřady označily jako personu non grata, a musela tak Rusko opustit.

V roce 2001 a 2002 byla zpravodajkou a korespondentkou v Afghánistánu.

Spolu s Janou Hradilkovou založila v roce 2001 občanské sdružení Berkat (čečensky „štěstí“), které pomáhá dětem, ženám a dalším v Čečensku, Afghánistánu i uprchlíkům v České republice.[3]

Od roku 2014 byla zpravodajkou Lidových novin na Ukrajině.[4] V září 2018 však oznámila odchod po 27letém působení v redakci Lidových novin, a to kvůli aféře s údajně vládou podstrčeným textem podporujícím pozici předsedy vlády a nepřímého vlastníka vydavatelského domu MAFRA Andreje Babiše.[5][6] Začátkem října pak oznámila, že bude pracovat pro Nový deník.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Petra Procházková je vdaná za Paikara z Afghánistánu a má syna Zafara.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Aluminiová královna – Rozhovory s ženami – Ruskami a Čečenkami – oběťmi rusko-čečenské války. Text je autentickým svědectvím o změně, kterou projdou obyčejné lidské osudy, když jejich soukromý svět ze dne na den změní válka. (2003)
  • Frišta – Vyprávění z Afghánistánu po pádu totalitního režimu Talibů. Příběh ženy napůl Rusky napůl Tádžičky provdané do Afghánistánu je typickým příkladem člověka, který se pokouší ve svém soukromí spojit to, čemu říkáme západní civilizace, s východní kulturou. Není kladná hrdinka v tom pravém smyslu, ani její muž není zloduch, despota a padouch, ani cizinci, kteří zasáhli v dobré víře, ale s přesvědčením, že jen oni jsou nositeli pokroku, do jejich soukromí, nezpůsobili nic úmyslně. Všichni nakonec chtěli pro ty druhé to nejlepší… jen vůbec nechápali, po čem „ti druzí“ opravdu touží. (2004)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Palachův týden očima Procházkové, Lidovky.cz, 18. 1. 2014
  2. Palachův týden očima Procházkové, Lidovky.cz, 18. 1. 2014
  3. Petra Procházková & spol. [online]. http://www.berkat.cz [cit. 2016-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-13. (český) 
  4. Lidovky.cz: Petra Procházková (s.10)
  5. SLONKOVÁ, Sabina. Vzpoura v LN: Procházková odchází kvůli textu dodanému z vlády. Neovlivní.cz [online]. 2018-09-24 [cit. 2018-09-24]. Dostupné online. 
  6. AUST, Ondřej. Procházková po 27 letech opouští Lidové noviny. Médiář. 2018-09-24. Dostupné online [cit. 2018-09-24]. 
  7. Nositelé Ceny Ferdinanda Peroutky – Cena Ferdinanda Peroutky. ferdinandperoutka.cz [online]. [cit. 2018-09-24]. Dostupné online. (česky) 
  8. Nejlepší novináři převzali ceny. iDNES.cz [online]. 2001-05-24 [cit. 2018-09-24]. Dostupné online. 
  9. Všechny hranice na světě mi vadí. iDNES.cz [online]. 2003-05-07 [cit. 2018-09-24]. Dostupné online. 
  10. PECUCH, Martin. Ocenění města. www.plzen.eu. Dostupné online [cit. 2018-09-24]. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]