Jiří Dienstbier starší

Jiří Dienstbier
Jiří Dienstbier v roce 2009
místopředseda 2. a 3. vlády M. Čalfy
Ve funkci: 6. dubna 1990 – 2. července 1992
ministr zahraničních věcí ČSSR/ČSFR
Ve funkci: 10. prosince 1989  – 2. července 1992
Předseda vlády	Marián Čalfa
Předchůdce	Jaromír Johanes
Nástupce	Jozef Moravčík
předseda Svobodných demokratů
Ve funkci: 1993 – 3. prosince 1995
spolupředseda SD-LSNS (spolupředseda za LSNS Vavřinec Bodenlos)
Ve funkci: 3. prosince 1995 – 30. listopadu 1996
Předchůdce	Vavřinec Bodenlos
Nástupce	Tomáš Sokol
2. senátor za obvod č. 30 - Kladno
Ve funkci: 25. října 2008  – 8. ledna 2011
Předchůdce	Ladislav Svoboda
Nástupce	Jiří Dienstbier
poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci: 7. června 1990 – 4. června 1992
zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v Jugoslávii, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku
Ve funkci: 1998 – 2001
Narození	20. dubna 1937 Kladno Československo
Úmrtí	8. ledna 2011 (ve věku 73 let) Praha Česká republika
Choť	1. Jaroslava Dienstbierová, roz. Sluková, 2. Zuzana Dienstbierová, roz. Wišová (1968-1971), 3. Květa Dienstbierová, roz. Vašková, 4. Jiřina Dienstbierová, roz. Melenová (1999-2011)
Děti	Monika Arkai (*1963), Irena Mračková (1964-1998), Jiří Dienstbier (*1969), Kristýna Dienstbierová (*1976)
Vzdělání	Univerzita Karlova v Praze
Zaměstnání	dokumentátor, řezač kovů, balič knih, noční hlídač, topič
Profese	novinář, politik
Webová stránka	Oficiální stránka
Commons	Kategorie Jiří Dienstbier

Jiří Dienstbier (20. dubna 1937 Kladno – 8. ledna 2011 Praha) byl český politik, novinář a disident. V letech 1989 až 1992 působil jako československý ministr zahraničí a místopředseda federální vlády, v období 2008–2011 pak vykonával úřad senátora za volební obvod Kladno.

Životopis

Mládí

V letech 1955–1960 studoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Ještě jako student vstoupil v roce 1958 do Komunistické strany Československa. V letech 1958–1969 pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu, byl zpravodajem v západní Evropě, na Dálném východě (o bouřlivých událostech roku 1965 v Indonésii napsal knihu Noc začala ve tři ráno) a ve Spojených státech.

V šedesátých letech se účastnil demokratizačního procesu („Pražské jaro 1968“) a v době sovětské okupace Československa v srpnu 1968 se postavil proti ní, mj. se významně podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu.

1969 až 1989

V následujícím roce byl proto vyloučen z KSČ i Svazu novinářů a propuštěn z rozhlasu. V letech 1970–1979 pracoval jako dokumentátor Projektového ústavu VHMP.

V roce 1977 se stal jedním z prvních 250 signatářů Charty 77 a v letech 1979 a 1985 byl i jejím mluvčím. Byl také jedním ze zakládajících členů VONSu (1978) a podílel se na vydávání samizdatů. Z těchto důvodů byl v letech 1979–1982 ve vězení a později už mohl vykonávat pouze manuální práce, např. řezač kovů či balič knih. V roce 1983 byl zaměstnán jako noční hlídač v Montovaných stavbách, v období 1984–1989 jako topič Metrostavu.

Od roku 1989

Po vzniku Občanského fóra (OF) v listopadu 1989 se stal krátce mluvčím jeho koordinačního centra. Už v prosinci téhož roku byl jmenován ministrem zahraničí. Tuto funkci zastával v první vládě M. Čalfy i druhé vládě M. Čalfy. V obou těchto kabinetech byl zároveň místopředsedou vlády.

Ve volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Západočeský kraj) za OF. V roce 1991 po rozkladu Občanského fóra přešel do klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.

Po rozdělení ČSFR se zapojil do české politiky. Od roku 1993 do 1996 vedl středovou mimoparlamentní liberální stranu Svobodní demokraté (navazující na Občanské hnutí), která se později spojila s Liberální stranou národně sociální, ale nikdy nezískala významný podíl voličů. V 90. letech působil jako hostující profesor na řadě vysokých škol.

V letech 1998–2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko, později pracoval pro Reuters Founders Share Company. V roce 1999 označil zásah Severoatlantické aliance v Jugoslávii za nesmyslný, později byl i proti jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova.

V roce 2000 neúspěšně kandidoval do senátu v obvodě Mladá Boleslav jako nestraník za ČSSD. V roce 2002 obdržel medaili Za zásluhy I. stupně.

V roce 2007 bylo jeho jméno zmíněno politiky ČSSD i SZ jako možného protikandidáta Václavu Klausovi na úřad prezidenta republiky. Dienstbier se rovněž v okamžiku, kdy se o tom začalo mluvit, v televizní debatě ostře pustil do kritiky Václava Klause, kde zmínil hlavně jeho snahu hodnotit a kritizovat vše, bez ohledu na vlastní přehled o tématech.

V senátních volbách 2008 byl zvolen jako nestraník na kandidátce ČSSD do Senátu na Kladensku. Byl předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

Zemřel 8. ledna 2011 v pražské vinohradské nemocnici.

Jako člen Masarykova demokratického hnutí je rovněž nositelem Čestné medaile TGM za věrnost jeho odkazu.

Citáty

„	„…mně je od dětství vlastní sociální cítění. A to přitom jsem synem pana primáře. Vždycky jsem měl zájem na tom, abych nebyl jakési výjimečné dítě, které má výhody oproti někomu jinému. Říkal jsem, že mám sociální cítění ne proto, že jsem vybíral popelnice, ale proto, že jsem do nich házel svou svačinu, protože s celou třídou jsem se rozdělit nemohl…“	“
— Jiří Dienstbier, Neviditelný pes, 20. července 2007

Rodina

Pocházel z rodiny lékaře, jeho otec byl v letech 1936–1953 primářem interního oddělení v kladenské nemocnici, matka byla dětská lékařka. Byl vnukem pianisty Emila Hájka. Jeho strýcem byl Vladislav Ribnikar, ředitel srbských novin Politika a pozdější jugoslávský ministr informací. Byl čtyřikrát ženatý, jeho třetí manželkou byla Květa Dienstbierová (bývalá manželka Ivana Havla), čtvrtou manželkou potom Jiřina Dienstbierová. Kromě syna Jiřího, který je také politikem, měl tři dcery Moniku, Kristinu a Irenu, jež zemřela v roce 1998.

Odkazy

Literatura

• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha : Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 150.  
• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 103.  
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 120.  
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 234–235.  

Související články

• Charta 77
• Seznam mluvčích Charty 77

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Dienstbier ve Wikimedia Commons
• Osoba Jiří Dienstbier ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Dienstbier (1937–2011)
• http://jiri.dienstbier.cz/cz/ Oficiální stránky
• Jiří Dienstbier v Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
• Blog Jiřího Dientsbiera na Aktuálně.cz
• Dienstbier připustil kandidaturu na Hrad (Novinky.cz, 10.3.2007)
• Jiří Dienstbier na serveru totalita.cz
• Jiří Dienstbier na aktualne.cz
• Pořad Českého rozhlasu Plus Jiří Dienstbier, novinář a diplomat, ne však politik a tahoun, obsahuje řadu podrobných a málo známých informací o životě Jiřího Dienstbiera, soustředí se především na roky 1968 a 1989.