Luboš Dobrovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Luboš Dobrovský
Luboš Dobrovský (2017)
Luboš Dobrovský (2017)

Ministr obrany ČSFR
Ve funkci:
18. října 1990 – 2. července 1992
Předseda vlády Marián Čalfa
Předchůdce Miroslav Vacek
Nástupce Imrich Andrejčák

2. vedoucí Kanceláře prezidenta republiky
Ve funkci:
červenec 1992 – únor 1996
Prezident Václav Havel
Předchůdce Karel Schwarzenberg
Nástupce Ivan Medek

2. velvyslanec ČR v Rusku
Ve funkci:
únor 1996 – 2000
Předchůdce Rudolf Slánský ml.
Nástupce Jaroslav Bašta

Náměstek ministra zahraničních věcí ČSFR
Ve funkci:
červen 1990 – říjen 1990
Stranická příslušnost
Členství KSČ (1966–1970)
Občanské fórum
Občanské hnutí

Narození 3. února 1932
Kolín
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 30. ledna 2020 (ve věku 87 let)
Praha
Česko Česká republika
Děti syn Jan Dobrovský a další dítě
Alma mater Univerzita Karlova v Praze
Profese novinář, překladatel, politik
Ocenění Řád TGM řtgm III. třída (2002)
Cena Rudolfa Medka (2009)
Cena Ferdinanda Peroutky (2015)
Commons Kategorie Luboš Dobrovský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Luboš Dobrovský (3. února 1932 Kolín30. ledna 2020 Praha[1][2]) byl český novinář, disident a politik, překladatel z ruštiny a polštiny, v letech 1990–1992 československý ministr obrany, v letech 1992 až 1996 kancléř prezidenta Václava Havla a v letech 1996–2000 český velvyslanec v Ruské federaci. Otec podnikatele Jana Dobrovského.

Život a působení[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako Luboš Hammerschlag v rodině židovského původu, což si později StB pečlivě zjistila.[3] Studoval vojenské a pak civilní gymnázium v Moravské Třebové, později rusistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho spolužáky byl také Jiří Dienstbier, s nímž později úzce spolupracoval. Vstoupil do komunistické strany, v letech 19591968 byl redaktorem zahraniční redakce Československého rozhlasu a v letech 1967–1968 dopisovatelem v Moskvě. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu a pak do roku 1989 pracoval v dělnických profesích.[4]

Roku 1958 začal publikovat v literárním časopisu Plamen, dále publikoval v Literárních novinách, v časopisech Reportér, Politika a dalších. Později redigoval samizdatový časopis Kritický sborník a od roku 1987 samizdatové Lidové noviny.[5]

Zemřel dne 30. ledna 2020 v Praze ve věku 87 let.[6]

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a roku 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Na přelomu let 1989 a 1990 byl mluvčím Občanského fóra, od ledna do června 1990 působil jako náměstek Federálního ministra zahraničních věcí. Od října 1990 do června 1992 byl ministrem obrany České a Slovenské federativní republiky. Poté byl do února 1996 vedoucím Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V letech 19962000 byl českým velvyslancem v Ruské federaci.[7]

Názory[editovat | editovat zdroj]

V březnu 2014 v reakci na anexi Krymu podepsal výzvu Sobotkově vládě, která požadovala tvrdší postup vůči Rusku a ruským občanům, včetně příslušníků ruské menšiny v Čechách, konkrétně „okamžité zastavení vydávání víz občanům Ruské federace, zrušení možnosti obdržení dvojího občanství pro občany Ruské federace od 1. 1. 2015, zmrazení kont ruských občanů v ČR s cílem prověřit legálnost těchto vkladů, zastavení vstupu ruského byznysu a kapitálu do ČR“.[8]

Překladatelská činnost[editovat | editovat zdroj]

Zabýval se překlady z ruštiny a polštiny, zejména beletrie, ale v 70. a 80. letech 20. století také politologických textů. Překlady v době komunistického režimu nemohl vydávat pod vlastním jménem.

Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Databáze Obce překladatelů uvádí:[7]

  • 1992 – Tadeusz Konwicki: Malá apokalypsa – Mladá fronta
  • 1977 – Stanisława Platówna: Skok přes kůži – Lidové nakladatelství (pod jménem Helena Sofrová)
  • 1973 – Pavel Grigorjevič Antokolskij: Pohádky času – Odeon (pod jménem Květa Koževniková)

Vyznamenání a další ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. "Zemřel bývalý Havlův kancléř Luboš Dobrovský". www.seznamzpravy.cz [online]. seznamzpravy.cz [cit. 30.01.2020]. Dostupné online. (česky) 
  2. KOTTOVÁ, Anna. Zemřel Luboš Dobrovský, československý exministr obrany a Havlův kancléř. Bylo mu 87 let. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2020-01-30 [cit. 2020-01-30]. Dostupné online. 
  3. http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=643027
  4. Galerie ministrů národní obrany - Ministři národní obrany v letech 1918 až 1992
  5. Kdo je kdo (ČR). Praha 1991, str. 153.
  6. ČTK. V 87 letech zemřel někdejší novinář a diplomat Dobrovský. Euro.cz [online]. Mladá fronta, 2020-01-30 [cit. 2020-01-31]. Dostupné online. 
  7. a b Dobrovský Luboš. www.obecprekladatelu.cz [online]. [cit. 2011-07-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-12. 
  8. Nedávejte Rusům víza, zmrazte jim konta, píší exministři Sobotkovi. iDnes.cz [online]. 15. března 2014. Dostupné online. 
  9. Prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky získali Marek Wollner a Luboš Dobrovský
  10. Ocenění za přínos v bezpečnosti dostal mimo jiné Dobrovský | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online]. 2018-05-23 [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. 
  11. Disident a exministr Dobrovský odmítl cenu od Babiše. Jste nemužný a bezpečnostní hrozba, napsal mu. Aktuálně.cz [online]. 2018-05-23 [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 153. 
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 106. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 242. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]