Luboš Dobrovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Luboš Dobrovský
Luboš Dobrovský (2017)
Luboš Dobrovský (2017)
Ministr obrany ČSFR
Ve funkci:
18. října 1990 – 2. července 1992
Předseda vládyMarián Čalfa
PředchůdceMiroslav Vacek
NástupceImrich Andrejčák
12. vedoucí Kanceláře prezidenta republiky
Ve funkci:
1. srpna 1992 – únor 1996
PrezidentVáclav Havel
PředchůdceKarel Schwarzenberg
NástupceIvan Medek
2. velvyslanec ČR v Rusku
Ve funkci:
únor 1996 – 2000
PředchůdceRudolf Slánský ml.
NástupceJaroslav Bašta
Náměstek ministra zahraničních věcí ČSFR
Ve funkci:
červen 1990 – říjen 1990
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ (1966–1970)
Občanské fórum
Občanské hnutí

Narození3. února 1932
Kolín
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí30. ledna 2020 (ve věku 87 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Dětisyn Jan Dobrovský a Pavel Dobrovský
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Profesenovinář, překladatel, politik
OceněníŘád TGM řtgm III. třída (2002)
Cena Rudolfa Medka (2009)
Cena Ferdinanda Peroutky (2015)
CommonsLuboš Dobrovský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Luboš Dobrovský (3. února 1932 Kolín30. ledna 2020 Praha[1][2]) byl český novinář, disident a politik, překladatel z ruštiny a polštiny, v letech 1990–1992 československý ministr obrany, v letech 1992 až 1996 kancléř prezidenta Václava Havla a v letech 1996–2000 český velvyslanec v Ruské federaci. Otec podnikatele Jana Dobrovského.

Život a působení[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako Luboš Hammerschlag v rodině židovského původu, což si později StB pečlivě zjistila.[3] Studoval vojenské a pak civilní gymnázium v Moravské Třebové, později rusistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho spolužáky byl také Jiří Dienstbier, s nímž později úzce spolupracoval. V letech 19591968 byl redaktorem zahraniční redakce Československého rozhlasu a v letech 1967–1968 dopisovatelem v Moskvě. V roce 1967 vstoupil do KSČ, odkud vystoupil v roce 1970. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu a pak do roku 1989 pracoval v dělnických profesích.[4]

Roku 1958 začal publikovat v literárním časopisu Plamen, dále publikoval v Literárních novinách, v časopisech Reportér, Politika a dalších. Později redigoval samizdatový časopis Kritický sborník a od roku 1987 samizdatové Lidové noviny.[5]

Zemřel dne 30. ledna 2020 v Praze ve věku 87 let.[6]

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a roku 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Na přelomu let 1989 a 1990 byl mluvčím Občanského fóra, od ledna do června 1990 působil jako náměstek Federálního ministra zahraničních věcí. Od října 1990 do června 1992 byl ministrem obrany České a Slovenské federativní republiky. Poté byl do února 1996 vedoucím Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V letech 19962000 byl českým velvyslancem v Ruské federaci.[7]

Názory[editovat | editovat zdroj]

V březnu 2014 v reakci na anexi Krymu podepsal výzvu Sobotkově vládě, která požadovala tvrdší postup vůči Rusku a ruským občanům, včetně příslušníků ruské menšiny v Čechách, konkrétně „okamžité zastavení vydávání víz občanům Ruské federace, zrušení možnosti obdržení dvojího občanství pro občany Ruské federace od 1. 1. 2015, zmrazení kont ruských občanů v ČR s cílem prověřit legálnost těchto vkladů, zastavení vstupu ruského byznysu a kapitálu do ČR“.[8]

Překladatelská činnost[editovat | editovat zdroj]

Zabýval se překlady z ruštiny a polštiny, zejména beletrie, ale v 70. a 80. letech 20. století také politologických textů. Překlady v době komunistického režimu nemohl vydávat pod vlastním jménem.

Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Databáze Obce překladatelů uvádí:[7]

  • 1992 – Tadeusz Konwicki: Malá apokalypsa – Mladá fronta
  • 1977 – Stanisława Platówna: Skok přes kůži – Lidové nakladatelství (pod jménem Helena Sofrová)
  • 1973 – Pavel Grigorjevič Antokolskij: Pohádky času – Odeon (pod jménem Květa Koževniková)

Vyznamenání a další ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. "Zemřel bývalý Havlův kancléř Luboš Dobrovský". www.seznamzpravy.cz [online]. seznamzpravy.cz [cit. 30.01.2020]. Dostupné online. (česky) 
  2. KOTTOVÁ, Anna. Zemřel Luboš Dobrovský, československý exministr obrany a Havlův kancléř. Bylo mu 87 let. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2020-01-30 [cit. 2020-01-30]. Dostupné online. 
  3. http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=643027
  4. Galerie ministrů národní obrany - Ministři národní obrany v letech 1918 až 1992
  5. Kdo je kdo (ČR). Praha 1991, str. 153.
  6. ČTK. V 87 letech zemřel někdejší novinář a diplomat Dobrovský. Euro.cz [online]. Mladá fronta, 2020-01-30 [cit. 2020-01-31]. Dostupné online. 
  7. a b Dobrovský Luboš. www.obecprekladatelu.cz [online]. [cit. 2011-07-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-12. 
  8. Nedávejte Rusům víza, zmrazte jim konta, píší exministři Sobotkovi. iDnes.cz [online]. 15. března 2014. Dostupné online. 
  9. Prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky získali Marek Wollner a Luboš Dobrovský
  10. Ocenění za přínos v bezpečnosti dostal mimo jiné Dobrovský | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online]. 2018-05-23 [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. 
  11. Disident a exministr Dobrovský odmítl cenu od Babiše. Jste nemužný a bezpečnostní hrozba, napsal mu. Aktuálně.cz [online]. 2018-05-23 [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 153. 
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 106. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 242. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]