Ivan Medek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ivan Medek
Narození 13. července 1925
Praha, Československo Československo
Úmrtí 6. ledna 2010
Praha, Česko Česká republika
Místo odpočinku Břevnovský hřbitov
Povolání novinář a spisovatel
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Rodiče Rudolf Medek
Příbuzní bratr Mikuláš Medek
Citát
Ivan Medek – Hlas Ameriky – Vídeň
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
dědeček Antonín Slavíček
matka Eva Medková, roz. Slavíčková
otec Rudolf Medek
bratr Mikuláš Medek
strýc Jan Slavíček
strýc Jiří Slavíček
švagrová Emila Medková
teta Herberta Masaryková

Ivan Medek (13. července 1925 Praha[1]6. ledna 2010 tamtéž[1][2]) byl český novinář, původní profesí muzikolog, spolupracovník Talichova Českého komorního orchestru a České filharmonie, hudební publicista, teoretik a kritik, bratr Mikuláše Medka.

Ivan Medek – Hlas Ameriky – Vídeň

Život[editovat | editovat zdroj]

Život v Československu[editovat | editovat zdroj]

Dětství prožil v Národním památníku na Vítkově, který spravoval jeho otec Rudolf Medek. Vystudoval obecnou školu v Karlíně, Akademické gymnázium v Praze (čtyři ročníky) a pražskou konzervatoř, kterou ale musel po převratu v únoru 1948 přerušit pro nepřátelský postoj ke KSČ a k novému zřízení.[3]

Podle složky, kterou na něj vedla Státní bezpečnost, "K únorovým událostem zaujal vlažné a nevšímavé stanovisko. [...] Akcí, pořádaných jak stranou, tak i organisacemi Národní Fronty se nezúčastňuje. Na naše zřízení dost často nadává i veřejně, ke členům stranu v jeho bydlišti se chová nevšímavě a nadřazeně. Naše zřízení považuje za dočasné, neustále se vyjadřuje o tom, že u nás není žádná demokracie, že prý demokratický stát je USA. Sám pevně věří tomu, že u nás v nejbližší době dojde k převratu, že u nás budou osvobozovat Američané. [...] Je zaměřen proti našemu zřízení reakčně a nepřátelsky. Ve své nenávisti k našemu zřízení by byl schopen i těch nejhorších činů. [...] Vyhýbá se stykům se soudruhy."[3] V roce 1957 byl zatčen a odpykal si několikaměsíční trest kvůli údajnému podílu na finančních machinacích.[3] Po propuštění se ho Státní bezpečnost pokoušela naverbovat jako agenta.[3] Tuto nabídku odmítl, slovy StB "zábranou, která nedává předpoklady k okamžitému zapojení Ivana Medka do naší práce je jest jeho povaha a charakterové rysy. Ivan Medek se jeví jako nesmlouvavě přímý, upřímný a v tomto směru i přísný vůči sobě, jest hluboce myšlenkově založen a v tomto směru vývojově zatížen katolicismem."[3]

Během Pražského jara vstoupil do Československé strany lidové s cílem ji reformovat, krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa z ní vystoupil. Po roce 1969 měl zakázánu veřejnou činnost a v lednu 1977 po prosincovém podpisu Charty 77 dostal okamžitou výpověď ze Supraphonu. Poté pracoval jako sanitář v Nemocnici Na Františku, po další výpovědi (opět z politických důvodů) pak jako umývač nádobí a šatnář v restauraci Pod Kinskou. Po řadě výslechů a přepadení Státní bezpečností v roce 1978, kdy byl odvezen mimo Prahu, omráčen a ponechán v lese,[4] emigroval do Rakouska.[5][6]

Hrob Ivana Medka na hřbitově v Praze 6 – Břevnově

Život v emigraci[editovat | editovat zdroj]

Ve Vídni udržoval kontakty s disidentskými kruhy v ČSSR (Charta 77, VONS), stal se dopisovatelem Hlasu Ameriky a spolupracoval se Svobodnou Evropou a dalšími rozhlasovými stanicemi – BBC, Deutsche Welle, Radio Vatikán. Úzce spolupracoval s laickým katolickým sdružením Opus bonum Anastáze Opaska.[7]

Po roce 1989 byl poradcem České filharmonie, poradcem ministra kultury, předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V letech 19931996 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla jako ředitel Odboru vnitřní politiky, v období 1996–1998 byl vedoucím Kanceláře (kancléřem).

Od roku 1991 byl nositelem Řádu T. G. Masaryka. V roce 1999 byl vyznamenán medailí Za zásluhy.[8] Za rok 2008 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.[9]

Jeho fejetony bylo možné slyšet na stanici Radio Classic FM a ve vysílání české redakce BBC.

Zemřel 6. ledna 2010 a byl pohřben na Břevnovském hřbitově.[10]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Děkuji, mám se výborně, Torst 2005
  • Jak to vidím, Vyšehrad 2003

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Zemřel Ivan Medek, kritik hudby i režimu a Havlův kancléř
  2. ČTK: Zemřel někdejší Havlův kancléř Ivan Medek, 6. 1. 2010
  3. a b c d e Archiv bezpečnostních složek, složka 1. zvláštního odboru MV číslo 31279
  4. MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revluce. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 276.  
  5. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Sdělení VONS č.7. Informace o Chartě 77. 29. květen 1978, roč. 1978, čís. 7, s. 4. Dostupné online [cit. 2008-12-19].  
  6. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Sdělení VONS č.22. Informace o Chartě 77. 11. září 1978, roč. 1978, čís. 10, s. 6. Dostupné online [cit. 2008-12-19].  
  7. http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost-opustil-nas-ivan-medek-dny-/p_spolecnost.asp?c=A100106_163846_p_spolecnost_wag
  8. ČT24: Zemřel Ivan Medek – vídeňský Hlas Ameriky
  9. http://www.ct24.cz/kultura/44694-ceny-ferdinanda-peroutky-znaji-sve-drzitele/ Ceny Ferdinanda Peroutky znají své držitele
  10. VADLEJCHOVÁ, Lucie. Poslední rozloučení s Ivanem Medkem: přišli Havel s Fischerem [online]. Lidové noviny, 14.10.2010, [cit. 2013-06-12]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]