Rudolf Medek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Rudolf Medek
Rudolf Medek
Rudolf Medek
Narození 8. ledna 1890
Hradec Králové
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 22. srpna 1940 (ve věku 50 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Povolání scenárista, spisovatel a básník
Ocenění Řád za vynikající službu
Řád čestné legie
Děti Ivan Medek a Mikuláš Medek
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
manželka Eva Slavíčková-Medková
syn Ivan Medek
syn Mikuláš Medek
tchán Antonín Slavíček
švagr Jan Slavíček
švagr Jiří Slavíček
snacha Emila Medková

Rudolf Medek (8. ledna 1890 Hradec Králové22. srpna 1940 Praha) byl český spisovatel a voják.

Život[editovat | editovat zdroj]

Původně byl učitel, ale v první světové válce vstoupil do legií v Rusku, zde se mj. účastnil i Bitvy u Zborova. Po návratu do Československa se stal plukovníkem, v roce 1929 byl povýšen na brigádního generála.

Roku 1919 mu britský král udělil Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order), ve Francii získal Řád čestné legie, tato vyznamenání po mnichovské dohodě vrátil.

V letech 19201929 byl ředitelem Památníku odboje a v letech 19291939 Památníku národního osvobození. Od roku 1929 působil i v politice, ale jen jako nestraník (jako voják nemohl být totiž členem žádné politické strany). Roku 1934 stál v čele protiněmeckých demonstrací a varoval před bolševismem a hitlerismem. V prosinci roku 1934 vyvolal rozruch Medkův dopis adresovaný Karlu Čapkovi a vydaný v Národních listech. Medek zde píše, že by chtěl viděl obraz kdy K.Čapek, S.K.Neumann a další spisovatelé cvičí klencáky v koncentračním táboře. Dle reakcí z obce spisovatelů se tím projevilo jeho pravicové a nacionální smýšlení.[1]

Roku 1940 v předvečer jeho smrti byly jeho knihy vyřazeny z knihoven.

Zemřel v srpnu 1940 na zánět pobřišnice.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Jeho manželkou se stala dcera malíře Antonína Slavíčka Eva (1896–1953). Měli spolu dva syny: novináře Ivana Medka (1925–2010) a malíře Mikuláše Medka (1926–1974).

Citát[editovat | editovat zdroj]

Chodívali jsme často, ale raději to přiznám hned, téměř denně do Paukertovy vinárny na Národní třídě...Chodíval tam i generál a spisovatel Rudolf Medek, který se hlásil k nejpravější pravici. Ale protože, jak říkal, byli mezi nimi nezáživní kumpáni, chodil raději mezi nás, ačkoliv mu bylo vyslechnout mnoho, co by jiného urazilo. Medek se jen usmíval. Když mu jednou Halas řekl, že je náš třídní nepřítel, odpověděl, že se diví, proč jen tři dny. A tak se stalo, že nad jeho rakví, když počátkem protektorátu zemřel, rozloučil se s ním Josef Hora. Pohřbili ho do hrobu jeho nešťastného tchána, malíře Antonína Slavíčka, otce jeho ženy Evy. Také nešťastné.
— Jaroslav Seifert[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho básnická tvorba vycházela z Moderní revue:

  • Půlnoc bohů1912,
  • Prsten1914.

Po první světové válce byl velmi ovlivněn legií, o které začal po válce psát, činnost legionářů hodnotil kladně, což po roce 1948 vedlo k jeho zákazu.

  • Lví srdce1919, básnická sbírka oslavující legie
  • Zborov - báseň součástí sbírky Lví srdce , jejíž zhudebnění pro sbor od Rudolfa Karla vyšlo tiskem roku 1927 .
  • Ohnivý drak1921, kronika posledních let monarchie, vypuknutí války a první dezerce na frontě.
  • Veliké dny1923, zobrazuje vznik legií až po bitvu u Zborova.
  • Ostrov v bouři1925, ukazuje zmatky na Ukrajině při říjnové revoluci.
  • Mohutný sen1926, líčí účinkování legií na severu (Zborov) a jejich probíjení na východ (Vladivostok).
  • Za domovinu - 1926, přibližuje mládeži působení legií na frontách I. světové války ve formě povídek.
  • Anabase1927, poslední měsíce na Dálném východě.
  • Medvídci presidenta Masaryka1927, vázaná kniha legionářských povídek pro mládež
  • Plukovník Švec1928, divadelní hra o třech dějstvích o veliteli (Penza, Kazaň, Aksakovo), který se zastřelí, aby zastavil rozpad morálky.
  • Legenda o Barabášovi1932, román, který je obdobou Dona Quijota. Hlavní postavou je zde kapitán Barabáš a jeho sluha, román někdy bývá chápán jako polemika s Haškovým Švejkem.
  • O našich legionářích, dětech a zvířátkách na Sibiři - 1923, vyprávění vlastních vzpomínek pro děti
Celá báseň Zborov[editovat | editovat zdroj]

I. České i slovenské děti, synové národa, omlazeného hrdinnou krví, vy všichni, jimž dopřála nevlídná jinak sudba nosit české i slovenské jméno, vy nehynoucí i věčně žijící haluze oživlého stromu, slyšte mou píseň! Nezapomínejte! I buďte živi na věky svatým ohněm vroucných a hrdinských srdcí, jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti v bezměrné lásce i oběti u Zborova!

II. Od moře k moři stojí germánská vojska. Od moře k moři hluboké podzemní valy, příkopy, kde sídlí smrt! Od moře k moři potoky drátěných přehrad, otrocké rakouské čapky, prušácké helmice! Za nimi daleko překrásná leží země! Země, jež oplývá mlékem i strdím. Tam žije v okovech zmučený lid, schvácený tesknotou, zpitý snem dávným a těžkým o svobodě! Tam žije děd i matka i děti, mladá a smavá žena, i bába – věštkyně, jež kdysi nám před léty říkávala: Já, děti, už toho nedožiji, však vy – vy budete bojovati za světlý den, jenž vzejde nad otčinou! Od moře k moři stojí germánská vojska. Za nimi temnota, otroctví, smrt! Za nimi zakletá v dračích spárech spí láska nás všech, spí všechen náš život! Domovino! Nikdy tvé jmeno nebylo sladší, tak silné, tak živé jak v tento den! Těžký a ponurý hněv, nesmiřitelný, zalehl v naše duše! Hrozná a němá nenávist utkvěla v našich očích! Ti, kteří kdysi pokorně chodili za pluhem otrockým na rodné Iíše, vděčni za skřivánčí písně, za talíř polévky i skývu chleba, ti, kteří mlčky na dusných fabrikách drsné a pusté dny žili, kdys bledí studenti, básníci, pěvci, umělci – veselá chasa, i ti, jimž nikdy nic nebylo svato, bouřlivé pražské děti, moravští junáci, šohaji od Tater – tři tisíce, tři tisíce smělých, sokolích srdcí – ti všichni cítili v tento den: Smrt není strašná! Krásný a svatý je boj! Tiché kdys’ budou pláně u Zborova, mír, pokoj a klid nad námi bude vládnout! Ale věčný život dán bude národu pokořenému.

III. Jdou naše pluky. Jde rota za rotou, praporce vesele vlají, bodáky zlověstně svítí. Jak dlouhý a zlý a nelítostný drak údolím ztemnělým v podvečer táhne vojsko do přední bitevní čáry! Kraj hřmí podivným, válečným zpěvem! V něm prahnou a chvějí se srdce, sžehnutá milostným ohněm hrdinné víry. Jde rota za rotou: naši se usmívají, z osmahlých tváří vesele planou zraky, veliký klid i epickou tvrdost prozrazují čela. Z nich vane mládí a svěžest, pružnost a síla! Jdou na smrt rhytmickým krokem, jdou k tanci. A náhle všichni, jakoby kdosi tajemný řídil jich duše, zpívají jedním a mohutným hlasem: „Neumrem na slámě…“ Jde rota za rotou: všichni se usmívají, jakoby hezká a veselá děvčata za každý úsměv a za každý pohled tisíce polibků slibovala. Všichni se usmívají! Na předních liniích praskají dělové střely, šedý i růžový šrapnel! Veselý, vířivý, féerický hlase junáckých bojů, slávo i nebezpečí, my vojáci slavné a staré brigády, tě pozdravujeme! Duj, východní, daleký větře, i rci tam našim za Karpatami, že my jdeme do boje za zpěvu písní, pod vlastními prapory, s překypělou i oddanou duší! Nic není strašno, nic není vzdáleno, není obav, ni pochyb, ni úzkosti. Všem paže ztuhly v kladiva.

IV. Já vidím vás, bratři, jak tehdy, tak zřetelně, živě! Podmole, Strnade, Plšku, staří vojáci, přátelé, orli! V předvečer útoku seděli v podzemní díře nad kotlíkem čaje, šediví, drsní, s vojáckým veselým vtipem a věčným úsměvem v zčernalých, urputných tvářích. Tak spolu jsme chodili na „rozvědky“, vždy smějící se, vtipkující! Oj, sokoli, dravá chaso, oj, junáci bez bázně i hany!

Já vidím vás, bratři, jas klidný a plný síly plane z vašich ohnivých, bujarých očí!

Tak jste vy spěchali z oddychu, z dalekých ruských plání sem, k svojim, dny byly vám dlouhé, cesty nekonečné! Tak jste vy spěchali k svojim, všeho zanechavše. Neb naši jdou v útok, naši jdou ku předu, naši vítězí!

Předvečer útoku. Noc teplá se blíží, teskně praskají řídké střely… To naši bratři. To naše hlídky! A zde sedí šprýmovná společnost, celá stará a slavná četa, vtip srší, sta přezdívek, písničky, vzpomínky na noční toulky a srážky, na zbabělé nepřátele, na odvážné kousky, závratnou smělost a na padlé bratry!

Venku je ticho. Noc teplá a vlahá. Vlní se slibně zrající žatva, pták tíkne v křoví. A hvězdy planou nad zemí nevlídnou, ztopenou v krvi… Venku je ticho. Je ticho před bouří…

V. Toho dne tak svítilo slunce, že bys chtěl vyskočit, výsknout a vyhodit vysoko čapku, s někým se bláznivě zatočit, zatančit… Ach, od jitra hřmějí naše děla, hvízdají, syknou, zabzučí střely, nad hlavou, zdá se ti, obrovský roj tam šumí vysoko, zdivočelý svět víří, a před námi dým, kouř, rozryvy, mrak, černá a zlověstná stěna, ohnivá znamení, tajemné hvězdy, rakety, plamenná vidění apokalyptická, a opět veselý vír a ples, kvas Baltazarův, kdy tajemná ruka v temnotách píše: Mene, tekel, fares…

Od moře k moři stojí germánská vojska… Za nimi daleko překrásná leží země…

A náhle – jak divoká vlna, jak horská lavina v jarní vichřici, v šíleném letu vše smetajíce s krvavé dráhy letí jak jestřábi na dávnou kořist tři tisíce!

To nejsou ti, které jsi viděl včera, hodné a přítulné hochy… Proměněni, zraky hoří, všichni v plameni! Každý tvrdě svírá svou ručnici, bodáky barví se lidskou krví. Meč ohnivý nad jejich hlavami… A nyní již není ručnic, ni štíhlých a lichotných štyků: ale jsou nože, jsou bomby – – –

Nad nimi vznáší se v temném kouři duch dávného hrdiny, slepého vůdce, slavného bojovníka. Těžce dopadá jeho palcát na staré vrahy, na staré zbabělce od Tachova. On neopustil svojich dětí… V jich žilách dnes proudí zbojnická krev vzpurných a přísných dědů, a hlas dějin v jich ožívá hořící duši, mythické věštby posvátná výzva nesmírnou silou plní srdce, vše, co bylo krásné a silné a volné, vše nejlepší, co dalo naše plémě, dnes ožívá v nich a mění paže v kladiva.

Před nimi šíří se hrůza a smrt. Germánská vojska prchají v krvi k Pomořanům.

Hřmí děla – a nevlídná lidská země viděla zázrak. Boj ztichl. Na poli, kde zlatá žatva zraje, ohnivé vlčí máky vkvetou do krvava. Boj ztichl a naši zvítězili. Zpívají. Spí. Sní o milenkách. Večer se sklání. Ohně hoří, nad ležením prapory vlají. Na poli zlatá žatva zraje, tam leží padlí, rány v hlavě, tam leží Podmol, Strnad i Plšek… Všichni se usmívají!

VI. Na zborovských pláních, na hoře nad Cecovou jsou mohyly bratří. Veliké lány zlatého žita vůkol se vlní, vítr věje, vzduch šumí hrdinskou písní, slavnými vzpomínkami ožívá každá pěšina, brázda. Byť tam dnes cizí mluva zněla, byť tudy přešly teutonské hordy, to pole je naše! Tam leží s úsměvem na zvadlých rtech sto našich bratří! Za temných nocí na jejich mohyle tryznu slaví staří slovanští bozi. Planoucím létem zde kvetou horké, rudé máky! Odtud zní výzva, odtud zní příkaz všem, kteří váhají, všem, kteří hynou v potupném rabství! Bratři, dnes otevřte věrná srdce! Nezapomínejte! I buďte živi na věky svatým ohněm vroucích a hrdinských srdcí, jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti v bezměrné lásce i oběti u Zborova!

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Český spisovatel pro koncentrační tábory!. Vídeňské noviny. 1934, čís. 5.12.1934, s. 2. Dostupné online.  
  2. SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha : Československý spisovatel, 1982, str. 455

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FIDLER, Jiří. Generálové legionáři. Brno : Books, 1999. 360 s. ISBN 80-7242-043-7.  
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2.  
  • KOCOUREK, Katya. Čechoslovakista Rudolf Medek : politický životopis. Praha : Mladá fronta, 2011. 312 s. ISBN 978-80-204-2326-9.  
  • MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha : Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6.  
  • PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech : 1918-1945. Praha : Torst, 2010. 1390 s. ISBN 978-80-721-5391-6.  
  • PRECLÍK, Vratislav: T.G. Masaryk a jeho legionáři, in ČAS, časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 97, s. 4–8, ročník XX., leden-březen 2012, ISSN 1210-1648.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Rudolf Medek ve Wikimedia Commons
  • Autor Rudolf Medek ve Wikizdrojích
  • Osoba Rudolf Medek ve Wikicitátech
  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Rudolf Medek
  • MEDEK, Rudolf. O našich legiích: pohádky a povídky [online]. Praha: F. Topič, 1935. Dostupné online. (česky) 
  • MEDEK, Rudolf. Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad 1916-1920 [online]. Praha: Památník odboje, 1926. Dostupné online. (česky) 
  • MEDEK, Rudolf. Mohutný sen [online]. Praha, 1929. Dostupné online. (česky) 
  • MEDEK, Rudolf. Ostrov v bouři: román z války [online]. V Praze: Jos. R. Vilímek, 1929. Dostupné online. (česky) 
  • MEDEK, Rudolf. Veliké dni: Román z války [online]. V Praze: Jos. R. Vilímek, 1929. Dostupné online. (česky) 
  • MEDEK, Rudolf. Ohnivý drak: Román z války [online]. V Praze: Jos. R. Vilímek, 1929. Dostupné online. (česky) 
  • MEDEK, Rudolf. O našich legiích: pohádky a povídky [online]. Praha: F. Topič, 1935. Dostupné online. (česky)