Jan Anastáz Opasek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
ThDr. Jan Anastáz Opasek
Narození20. dubna 1913
Vídeň,
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí24. srpna 1999
(ve věku 86 let)
klášter Rohr, Bavorsko,
NěmeckoNěmecko Německo
Místo pohřbeníBřevnovský hřbitov (50°5′6,14″ s. š., 14°21′3,67″ v. d.)
Národnostčeská
Povolánířímskokatolický duchovní
Titularciopat břevnovského kláštera
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm II. třída (1991)
Nábož. vyznánířímskokatolické
PodpisJan Anastáz Opasek – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jan Anastáz Opasek, mukly přezdíván Opat chuligán[1] (20. dubna 1913, Vídeň – 24. srpna 1999, klášter Rohr, Bavorsko), byl římskokatolický kněz, básník, teolog a benediktinský mnich, opat a později (po 46 letech) arciopat břevnovského kláštera.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

V letech 1919–1932 žil v Kolíně, kde vystudoval gymnázium. Studoval teologii v Praze a Římě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1938, v roce 1939 se stal konventuálním převorem břevnovského kláštera. Po druhé světové válce byl vyznamenán řádem za zásluhy v boji proti nacismu. V roce 1947 se stal opatem břevnovského kláštera. V září 1949 byl zatčen a na počátku prosince následujícího roku ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzen na doživotí (amnestován v roce 1960). Záznam přelíčení s Opaskem je zaznamenán v knize Proces proti vatikánským agentům v Československu: biskup Zela a společníci (1950).[2] Autorem muklovské přezdívky je spoluvězeň Josef Petr Ondok.[3]

V roce 1968 odešel do Rakouska a posléze Západního Německa, kde žil do roku 1990. Byl jedním z hlavních organizátorů křesťanského laického sdružení Opus Bonum, které bylo založeno roku 1972. V prosinci 1989 na dálku jmenoval Prokopa Siostrzonka převorem břevnovského kláštera, aby mu tato funkce na úřadech pomohla při jednání o vrácení kláštera řádu. Během několika měsíců získal řád klášter zpět. Opasek však poté dostal infarkt a byl hospitalizován ve Vídni, Siostrzonek soudí, že se tak mohlo stát právě z velké radosti nad znovuzískáním Břevnova.[4]

Po zotavení se Opasek v Praze znovu ujal úřadu opata. V roce 1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Při povýšení břevnovského opatství na arciopatství v roce 1993[5] jej papež Jan Pavel II. jmenoval prvním břevnovským arciopatem. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě sesterského benediktinského kláštera Rohru v Bavorsku, místě svého exilového pobytu. Jeho tělo bylo posmrtně převezeno do vlasti, je pochován na břevnovském hřbitově u sv. Markéty v Praze.

Opat chuligán[editovat | editovat zdroj]

Ke své přezdívce přišel Opasek ve věznici v Leopoldově. Když se zde jednou skupina kněží vrátila z práce, našla na cele veselou karikaturu vězně, ke které bylo připsáno „Opat chuligán“. Jejím autorem byl kněz Petr Ondok. Vzhledem k tomu, že ve skupince byli tři opati, chvíli přemýšleli, koho Ondok nakreslil. „Shodli jsme se, že to může být jedině Anastáz,“ komentoval kresbu Bohumil Vít Tajovský.

Citát[editovat | editovat zdroj]

„ Anastáz byl vždycky vtipný člověk s řadou velmi osobitých a svérázných názorů... Někdy řekl i košilatý vtip nebo použil silnější výraz. Proto také dostal přezdívku Opat chuligán... Spoluvězni ho měli rádi, i když někteří staromódní kněží, kterým jsme říkali „kožení patroni“, ho nebrali. Obviňovali ho, že je modernista. Jsou lidé, které budou podobné veselé povahy vždycky dráždit. Samozřejmě mu křivdili, protože Opasek byl teologicky velmi pravověrný. “
— Bohumil Vít Tajovský[6]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Básnické sbírky[editovat | editovat zdroj]

Memoáry[editovat | editovat zdroj]

  • Anastáz Opasek: Dvanáct zastavení: Vzpomínky opata břevnovského kláštera (k vyd. připravila Marie Jirásková). Torst 1992 (1. a 2. vyd.) a 1997 (3., opr. a dopl. vyd.. -- Praha : Torst, 1997. -- 344 s.)

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Stužka: Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy – Česká a Slovenská Federativní Republika (1990-1992) Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třída, v roce 1991.

Pomník v Kolíně[editovat | editovat zdroj]

U příležitosti opatova 100. výročí narození byl dne 20. dubna 2013 odhalen v Kolíně pomník s bustou Jana Nepomuka Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka. Byl umístěn v parku J. A. Komenského poblíž budovy někdejšího gymnázia, kde Opasek studoval.[7] Pomník posvětil opat Strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína.[8] Pomník se nachází za budovou Komerční banky a. s. na GPS souřadnicích: 50°01′35″ s. š., 15°12′16″ v. d. [8]

„ JAN NEPOMUK / ANASTÁZ OPASEK / NARODIL SE 20. DUBNA 1913 VE VÍDNI. / V KOLÍNĚ NAD LABEM ŽIL V LETECH 1919 AŽ 1932. / PO MATURITĚ NA KOLÍNSKÉM REÁLNÉM GYMNÁZIU / VSTOUPIL DO BŘEVNOVSKÉ BENEDIKTINSKÉ KOMUNITY. / ŘÁDOVÁ STUDIA ABSOLVOVAL V LETECH 1933 AŽ 1938 V PRAZE A V ŘÍMĚ. / PO KNĚŽSKÉM SVĚCENÍ R. 1938 BYL JMENOVÁN KONVENTUÁLNÍM PŘEVOREM. / ROKU 1947 BYL ZVOLEN ČLENY KONVENTU OPATEM. / V ZÁŘÍ 1949 BYL ZATČEN A NÁSLEDUJÍCÍ ROK ODSOUZEN / ZA VELEZRADU NA DOŽIVOTÍ. / V ROCE 1960 BYL AMNESTOVÁN A POTÉ PRACOVAL V DĚLNICKÝCH PROFESÍCH. / V PROSINCI 1968 ODEŠEL DO ZAHRANIČÍ, ROKU 1969 PROMOVAL / NA LATERÁNSKÉ UNIVERZITĚ V ŘÍMĚ. / V ROCE 1972 INICIOVAL VZNIK SDRUŽENÍ OPUS BONUM / ÚPLNĚ REHABILITOVÁN BYL AŽ ROKU 1990. / TEHDY SE VRÁTIL ZPĚT DO BŘEVNOVA A OBNOVIL KOMUNITU BENEDIKTINŮ. / V ROCE MILÉNIA KLÁŠTERA R. 1993 POVÝŠIL SVATÝ OTEC JAN PAVEL II. / OPATSTVÍ NA ARCIOPATSTVÍ A OPASKA JMENOVAL ARCIOPATEM. / ZEMŘEL 24. SRPNA 1999 PŘI NÁVŠTĚVĚ KLÁŠTERA V BAVORSKÉM ROHRU. / POCHOVÁN JE NA BŘEVNOVSKÉM HŘBITOVĚ. // “
— Nápis na pomníku[8]
  • Pomník v Kolíně na náměstí J. A. Komenského

  • Celkový pohled[8]

  • Detail nápisu[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Anastáz Opasek: Dvanáct zastavení: Vzpomínky opata břevnovského kláštera (k vyd. připravila Marie Jirásková). Torst 1992. 2. vyd. 246 s.
  2. ↑ Proces proti vatikánským agentům v Československu: biskup Zela a společníci. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1950.
  3. ↑ Josef Petr Ondok: Muklovský Vatikán, 6/7 Český rozhlas 2018
  4. ↑ Petr Prokop Siostrzonek: Chybí nám večeře u společného stolu. E15.cz [online]. 2011-12-23 [cit. 2021-02-02]. Dostupné online. 
  5. ↑ http://www.brevnov.cz/CS/2dejiny.php
  6. ↑ TAJOVSKÝ, Bohumil Vít. Člověk musí hořeti. Praha: Torst, 2001. ISBN 80-7215-126-6. S. 295. 
  7. ↑ Opaskova busta bude v parku. Kolínský deník [online]. 2013-03-11 [cit. 2021-03-28]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d e Kolín – Pomník Anastáze Opaska [online]. [cit. 2016-09-14]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Autoritní data: AUT: jk01091154 | GND: 122162978 | ISNI: 0000 0000 5536 569X | LCCN: n85330432 | VIAF: 5806998 | WorldcatID: lccn-n85330432
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Anastáz_Opasek&oldid=19938894“