Pražská konzervatoř

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pražská konzervatoř
Hlavní vstup do budovy konzervatoře v ulici Na Rejdišti.
Hlavní vstup do budovy konzervatoře v ulici Na Rejdišti.
PředchůdceVarhanická škola v Praze
Právní formapříspěvková organizace
ZřizovatelHlavní město Praha
Datum založení1808, výuka zahájena 24. dubna 1808
IČO70837911
REDIZO600004538
ŘeditelMgA. Petr Čech, ArtD.
ZástupceMgr. Ladislav Horák, PaedDr. Veronika Höslová, MgA, Aleš Kaňka, Mgr. Jana Balašová, Mgr. Klára Dolejšová
AdresaNa rejdišti 77/1
110 00 Praha 1-Staré Město
Zeměpisné souřadnice
Oficiální webwww.prgcons.cz/zakladniinformace
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pražská konzervatoř je státní instituce bezplatného středoškolského vzdělávání v oborech hudby, tance a dramatického umění. Je jednou z hlavních pražských vzdělávacích institucí pro výuku hudby, zpěvu a herectví. Škola sídlí ve třech různých budovách, hlavní budova je v ulici Na rejdišti 77/1, na Starém Městě, Praha 1, další pak sídlí v Pálffyovském paláci na Malé Straně.

Pražská konzervatoř byla založena v roce 1808 jako první konzervatoř ve střední Evropě a po Pařížské a Milánské konzervatoři jako druhá vůbec. První školní rok byl zahájen 24. dubna 1811.

Vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Budova Pražské konzervatoře na nároží ulic Na Rejdišti a Dvořákova nábřeží
Bedřich Diviš Weber na rytině od Josefa Eduarda Teltschera z doby kolem roku 1830.

Konzervatoř nabízí vzdělání v oborech hry na většinu běžných hudebních nástrojů, klasického zpěvu, skladby, dirigování a herectví. Délka výuky je šest let, z toho čtyři roky představuje maturitní studium a dva roky tzv. absolutorium. Učební plán zahrnuje specializovaná teoretická studia, výuku jevištní řeči a povinné všeobecné hudební vzdělání (hudební harmonie, rytmus, intonace, obligátní klavír ad.).

Instituce také provozuje vlastní symfonický a komorní orchestr, několik komorních hudebních souborů a sborů a jednu činoherní skupinu a operní soubor, složené z posluchačů školy. Ročně se koná přibližně 250 koncertů a 40 divadelních představení.

Ve školním roce 2005/06 na škole studovalo přibližně 550 českých a 40 zahraničních studentů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní budova Pražské konzervatoře v ulici Na rejdišti, kde škola sídlí od roku 1918

Založení školy[editovat | editovat zdroj]

Pražská konzervatoř byla fakticky založena roku 25. dubna 1808 příslušníky pražské hudbymilovné aristokracie a měšťanstva sepsáním prohlášení které je považováno za zakládací listinu školy. První odstavec zněl:

„Jelikož umění hudební v Čechách jindy kvetoucí nyní tak bylo pokleslo, že i v Praze jen s tíží lze jest sestaviti dobrý úplný orchestr, a mimoto mnoho nástrojů jen nedostatečně nebo vůbec ani obsaditi se nedá, spojili se nížepsaní k tomuto účelu a s tím úmyslem, aby umění hudební v Čechách opět povznesli a zvelebili...“
— Společnost pro zvelebení hudby v Čechách

Pod listinou jsou podepsáni František Josef z Vrtby, František Josef ze Šternberka a Manderscheidu, Jan z Nostic, Kristián Kryštof z Clam-Gallasu, Bedřich z Nostic, Karel z Firmianu, Jan Josef Pachta z Rájova, František Josef z Klebelsbergu.[1]

31. března 1810 byla založena Jednota pro zvelebení hudby v Čechách, která po dalších sto let zajišťovala finanční provoz školy.[2] Skladatel Bedřich Diviš Weber (17661842), budoucí první ředitel konzervatoře, vypracoval plán nového ústavu podle vzoru Pařížské konzervatoře (založené v roce 1795) a milánské konzervatoře (založena 1807). Z důvodu tehdy probíhajících koaličních válek byla výuka zahájena až 24. dubna 1811. Výuka probíhala v dominikánském klášteře u svatého Jiljí na Starém Městě a prvním ředitelem byl Bedřich Diviš Weber.

První studenti[editovat | editovat zdroj]

Prvními žáky konzervatoře byly děti do deseti let. Ve vyučovacích hodinách hráli na školní nástroje, které byly k dispozici na konzervatoři (violoncella a kontrabasy). Teprve od roku 1816 byli přijímáni žáci ne mladší deseti let.

První koncerty[editovat | editovat zdroj]

První veřejnou akademii posluchačů uspořádala konzervatoř 21. února 1815Redutě a příštího roku (15. září 1816) absolvovalo prvních 12 posluchačů, z nichž 7 si zasloužilo pochvalné zmínky, mezi nimi i violoncellista Josef Weidl, rodem z Loučky, dále houslisté J. V. Kalivoda a K. Barták, kontrabasista J. Novák, fagotista L. Vesecký, hornista J. Cvrček a klarinetista F. Blatt. Roku 1822 absolvovalo celkem 22 posluchačů, mezi nimi violoncellisté Josef Hlavatý z Prahy a Jan MatysKomorního HrádkuChocerad (a dále také slavný houslista Josef Slavík).

Pozdější koncerty posluchačů konzervatoře dosáhly vysoké úrovně a mezinárodního věhlasu, o kterých se pochvalně zmíňovali tehdejší velcí autoři, například Carl Maria von Weber, Niccolò Paganini, Richard Wagner, Hector Berlioz či Ferenc Liszt[3].

Návštěva Hectora Berlioze[editovat | editovat zdroj]

V letech 18451846 na Pražskou konzervatoř v rámci své druhé cesty po německých zemích [4] zavítal francouzský skladatel Hector Berlioz. Vzpomínkám na Prahu věnoval poslední tři ze svých šesti dopisů adresovaných Humbertu Ferrandovi, které tvoří jeho zápisky z této cesty.[5] Pátý dopis je věnován Pražské konzervatoři, kterou v té době řídil Jan Bedřich Kittl, o němž mj. napsal tato slova:

Konzervatoř v Praze, kterou musím zvláště zmínit, již řídí talentovaný skladatel láskyplně oddaný svému umění, aktivní, zapálený, neúnavný, tu a tam přísný, ale vzdává chválu je-li zasloužená... a mladý. To je pan Kittl. Jistě by bylo možné najít průměrnost, která se nachází v Čechách stejně, jako všude jinde, jež by paralyzovala růst hudby v Praze. Tak tomu ovšem vůbec není. By je tomu právě naopak. Do Prahy byl rychle povolán třiceti pěti letý p. Kittl a hudba, jež ožívá a roste. Je zřejmé, že členové výboru, kteří realizovali tuto volbu, byli výhradně lidé otevřeného srdce a mysli.[6].
— Hector Berlioz

Vývoj názvu a organizačního zařazení[editovat | editovat zdroj]

V letech 1818–1918 se jednalo o soukromou hudební konzervatoř pod vedením Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. V roce 1919 byl ústav zestátněn a do roku 1945 nesl název Státní konzervatoř hudby v Praze. Po roce 1945 se pražská konzervatoř stala výhradně školou střední, když v roce 1946 vznikla Akademie múzických umění s hudební fakultou (HAMU). Od roku 2001 podléhá škola Magistrátu hlavního města Prahy a v té souvislosti změnila název na Pražská konzervatoř.[7]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Založením pražské konzervatoře v roce 1811 dostalo se městu Praze významného a vynikajícího učiliště, po kterém hudbymilovné obyvatelstvo opravdu prahlo a kterého si také pro svou velikou lásku k hudbě plně zasluhovalo. Hlavní město Praha jest opravdu hrda na svoji hudební konservatoř a její vykonané dílo...
— Dr. Karel Baxa, primátor hl. m. Prahy[8]

Profesoři konzervatoře[editovat | editovat zdroj]

Počátky školy[editovat | editovat zdroj]

Prvním učitelem violoncella na pražské konzervatoři byl Bernard Václav Šťastný, syn výtečného hobojisty, působícího v divadelním orchestru v Praze, Jana Šťastného († 1788). B. V. Šťastný působil na pražské konzervatoři plných 11 let a 30. května 1822 odešel pro vysoký věk na odpočinek. Zemřel v Praze roku 1835 ve věku 75 let.

Další profesoři[editovat | editovat zdroj]

Roku 1866 se o místo ředitele konzervatoře neúspěšně ucházel Bedřich Smetana.

Roku 1891 učitelský sbor posílil Antonín Dvořák, jenž se stal vedoucím oddělení skladby a v letech 1901 až 1904 byl ředitelem školy. Mezi Dvořákovy studenty patřili skladatelé Vítězslav Novák, Josef Suk (oba byli později řediteli konzervatoře), Rudolf Friml, Oskar NedbalFranz Lehár. Mezi profesory, kteří zde vyučovali, patřili například klavírista, autor známé klavírní školy a pozdější ředitel konzervatoře Vilém Kurz mladší nebo klarinetista Milan Kostohryz (1911–1998).

Významní absolventi (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1918[editovat | editovat zdroj]

Dramatické oddělení a Baletní oddělení[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa roku 1918 byla zřízena nová oddělení – dramatické a baletní. Na dramatickém oddělení vyučovali v prvních letech např. Marie Laudová-Hořicová, Jaroslav Hurt, Milan Svoboda, Jan Bor a studovali zde například Louisa Voznicová (1924–1927)[9], Otomar Korbelář (1919–1922), Jarmila Horáková (1922–1926), Vlasta Fabianová (1928–1932), František Salzer (1920–1924), Václav Trégl (1920–1924), Jiří Vasmut (1920–1924), Jan Škoda (1920–1923), Josef Gruss (1924–1928), Miroslav Homola (1930–1934) a Antonín Kurš (1930–1933). Mnozí další školu nedokončili a odešli v době studií rovnou do angažmá, např.Lída Baarová, Jiřina Štěpničková, Ladislav Boháč, Hana Vítová a Miloš Nedbal.[10] Později zde studovali také např. Jiří Langmajer, Tatiana Vilhelmová (nedokončila), Filip Blažek či Zuzana Vejvodová.

Rovněž baletka Kateřina Zvelebilová započala své klasické vzdělání na konzervatoři, poté nastoupila na Royal Ballet SchoolLondýně, kde se po svém odchodu z profesionální scény stala členkou uměleckého ansámblu.

Druhá polovina 20. století[editovat | editovat zdroj]

Mezi absolventy z druhé poloviny 20. století patří

21. století[editovat | editovat zdroj]

Mezi známé současné absolventy patří např.: Anna Fixová, Máša Málková, Filip Tomsa, Kristýna Leichtová, Zuzana Maxa (rozená Říhová), Barbora Valentová, Vojtěch Havelka, Kristýna Hlaváčková (Bábková), Veronika Kubařová, Matouš Ruml, Jan Cina, Marie Doležalová, Jan Hofman, Ivana Korolová, Tereza Rumlová, Marika Šoposká, Zuzana Navarová, Radůza, Patrik Stoklasa, Dasha, Petr Ryšavý, Anna Julie Slováčková, Filip Hořejš, Nikola Ďuricová, Patrik Možíš, Eliška Trtíková, Anna Jiřina Daňhelová, Diana Kalashová, Valentina Vlková, Štěpán Piller,Ema Businská,Jana Koptová, Filip František Červenka, Michal Pazderka a další

Ředitelé školy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam ředitelů Pražské konzervatoře.

Obory vyučované na Pražské konzervatoři[editovat | editovat zdroj]

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Na Pražské konzervatoři jsou vyučovány následující hlavní obory: skladba, skladba a aranžování, dirigování, klavír, varhany, cembalo housle, viola, violoncello, kontrabas, harfa, flétna, zobcová flétna, barokní příčná flétna, hoboj, fagot, klarinet, trubka, lesní roh, pozoun, tuba, saxofon, akordeon, kytara, bicí nástroje

Zpěv[editovat | editovat zdroj]

klasický zpěv, populární zpěv

Hudebně dramatické umění[editovat | editovat zdroj]

herectví

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.prgcons.cz/historie
  2. Historie. Jednota pro zvelebení hudby v Čechách [online]. [cit. 2021-06-21]. Dostupné online. (česky) 
  3. http://www.prgcons.cz/historie
  4. Mémoires de Berlioz, úplný text na www.HBerlioz.com (zde, úvodní stránka ve francouzštině) a další stránky.
  5. Mémoires de Berlioz, úplný text na www.HBerlioz.com (zde, soupis pamětí) a další stránky
  6. Mémoires de Berlioz - Deuxième voyage en Allemagne, 5. lettre - hector.ucdavis.edu. hector.ucdavis.edu [online]. [cit. 2021-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-09-02. 
  7. Český hudební slovník: Pražská konzervatoř [online]. Ústav hudební vědy FF Masarykovy univerzity [cit. 2020-04-05]. Dostupné online. 
  8. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 12
  9. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 517
  10. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 146

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]