Jan Nepomuk Nostic-Rieneck

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Nepomuk hrabě Nostic-Rieneck
(Litografie, J. B. Clarot, 1841)
(Litografie, J. B. Clarot, 1841)
Tajný rada
Ve funkci:
1813 – 22. října 1840
PanovníkFrantišek I., Ferdinand I.
Vojenská služba
SlužbaHabsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Doba služby(1784) 17861796, 18001821
Hodnostkapitán (1791), podplukovník (1795), plukovník (1796), generálmajor (1800), polní podmaršál (1809)
Bitvy/válkyrakousko-turecká válka (1787–1791), francouzské revoluční války, bitva u Slavkova, bitva u Wagramu a bitva u Aspern, bitva u Drážďan, bitva u Lipska

Narození24. března 1768
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí22. října 1840 (ve věku 72 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
ChoťI. (1797) Sofie Apraxinová (1778–1802)
II. Antonie Schliková (1783–1830)
RodičeFrantišek Antonín Nostic-Rieneck (1725–1794)
Alžběta Krakowská z Kolowrat (1728–1815)
Děti1. Eduard (1797)
2. Alžběta (1799–1884)
3. Karel (1801–1802)
4. Adelheid (1802–1887)
5. Jan Nepomuk (1804–1810)
6. Ota (1804–1821)
7. Marie Filipína (1804–1876)
8. Jan Josef (1805–1806)
9. Heřman (1812–1895)
10. Albert (1807–1871)
11. Zikmund (1815–1890)
Příbuznístrýc: Bedřich Mořic Nostic-Rieneck (1728–1796)
vnuk: Albert Nostic-Rieneck (1843–1929)
tchán: Pjotr Fjodorovič Apraxin (1728–1811)
švagr: Dmitrij Vasiljevič Vasilčikov (1779–1858)
švagr: František Jindřich Schlik (1789–1862)
Alma materTereziánská vojenská akademie
Profesevoják a důstojník
Náboženstvířímskokatolické
OceněníVojenský řád Marie Terezie
ruský Řád sv. Anny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Nepomuk hrabě z Nostic-Rienecku (německy Johann Nepomuk Graf von Nostitz-Rieneck, 24. března 1768, Praha22. října 1840 tamtéž) byl český šlechtic a rakouský generál z rodu Nosticů. Od mládí sloužil v armádě, proslul jako účastník napoleonských válek, v nichž byl několikrát zraněn. V roce 1809 dosáhl hodnosti polního podmaršála, jako vrchní velitel jezdectva se vyznamenal v bitvě u Lipska.[1] Byl též patronem umění a spolu s dalšími osobnostmi národního obrození stál u zrodu Pražské konzervatoře. Vlastnil statky v severních Čechách a zámek Průhonice, mimo aktivní vojenskou službu byl jeho hlavní rezidencí pražský palác v ulici Na příkopě.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Erb rodu Nostic-Rieneck

Pocházel ze šlechtického rodu Nosticů,[2] narodil se jako devátý z jedenácti potomků českého nejvyššího purkrabího Františka Antonína Nostice (1725–1794)[3] a jeho manželky Alžběty, rozené hraběnky Krakovské z Kolovrat, ovdovělé Libštejnské z Kolovrat (1728–1815).[4] František Antonín měl úzké vazby na osobnosti první generace českého národního obrození, domácími učiteli jeho dětí včetně Jana Nepomuka proto byli například Josef Dobrovský, František Martin Pelcl nebo Jaroslav Schaller. Jan Nepomuk vstoupil jako kadet v roce 1784 do Tereziánské vojenské akademie ve Vídni a od roku 1786 sloužil v armádě. Zúčastnil se války proti Turkům a za statečnost byl v roce 1791 povýšen na kapitána. Poté bojoval v Německu ve válkách proti revoluční Francii, vyznamenal se v několika bitvách, byl celkem pětkrát zraněn a rychle postupoval v hodnostech (podplukovník 1795, plukovník 1796). V roce 1796 armádu na několik let opustil a věnoval se správě statků v severních Čechách, které zdědil po strýci Bedřichu Mořicovi.

Do armády se vrátil v roce 1800 v hodnosti generálmajora, dostal pod velení jezdeckou brigádu a po roce 1803 působil jako velitel v Praze. Ve válce třetí koalice proti Napoleonovi vynikl v tažení na Dunaji, poté se zúčastnil bitvy u Slavkova. Kvůli zdravotním problémům ze starších zranění si vyžádal dovolenou, která se protáhla na tři roky. Před kampaní v roce 1809 se znovu přihlásil do aktivní služby a byla mu udělena hodnost polního podmaršála.[5] V bitvách u Wagramu a Aspern velel jezdeckým oddílům. U Aspern byl znovu zraněn a padli pod ním dva koně. Po prohrané válce se opět zotavoval ze starších zranění, žil v Praze a na svých statcích v Čechách. V roce 1813 se připojil k armádě soustředěné v severních Čechách a zúčastnil se tažení proti napoleonské armádě vracející se z Ruska. Vyznamenal se v bitvě u Drážďan, po níž obdržel Vojenský řád Marie Terezie a ruský Řád sv. Anny. V roce 1813 byl zároveň jmenován tajným radou a převzal velení sedmi jezdeckých pluků. Vynikl především v bitvě u Lipska rozhodujícím útokem spojeneckého jezdectva, v roce 1814 se pak uplatnil v pokračujících bojích ve Francii. V závěrečném tažení proti Napoleonovi během stodenního císařství velel jezdeckým zálohám. Na velké vojenské přehlídce spojeneckých armád v Dijonu 1. října 1815 jej car Alexandr představil vévodovi Wellingtonovi jako jednoho z nejlepších rakouských generálů.

Po skončení napoleonských válek požádal o dvouletou zdravotní dovolenou, která mu byla následně několikrát prodloužena a nakonec v roce 1821 odešel do výslužby. Žil převážně v Praze, mezi jeho zájmy patřila hudba, sám se pokoušel komponovat. Spolu s dalšími šlechtici včetně svého staršího bratra Bedřicha patřil k členům Jednoty pro povznesení hudby v Čechách, v jejímž čele 20 let stál jako předseda.[6] Je také podepsán pod zakládací listinou Pražské konzervatoře.[7]

Majetkové a rodinné poměry[editovat | editovat zdroj]

Palác Na příkopě v Praze, sídlo Jana Nepomuka Nostice 1796–1840

Po strýci Bedřichu Mořicovi (1728–1796), který byl polním maršálem a prezidentem Dvorské válečné rady, zdědil v severních Čechách panství Velké Žernoseky[8], Libochovany a Trmice. I když měl na svých severočeských statcích k dispozici několik zámků, svůj zájem soustředil na Průhonice poblíž u Prahy, zakoupené v roce 1800 (průhonický zámek prošel po roce 1802 klasicistní přestavbou.[9] Mimo aktivní službu se však nejvíce zdržoval v paláci Na příkopě, který zdědil taktéž po strýci Bedřichu Mořicovi (palác dnes nese jméno nástupnického rodu Silva-Tarouca, který zdědil také Průhonice).

Poprvé se oženil v roce 1797 v Karlsruhe s ruskou šlechtičnou Sofií Apraxinovou (1778–1802), dcerou generálporučíka Pjotra Fjodoroviče Apraxina (1728–1811). Jejich manželství však trvalo jen pět let, neboť Sofie zemřela v Praze krátce po porodu čtvrtého dítěte.[10] O rok později se Jan Nepomuk oženil znovu, jeho druhou manželkou se stala hraběnka Antonie Šliková (1783–1830), která byla zároveň jeho neteří. Z druhého manželství pocházelo sedm dětí. Dospělého věku se dožil syn Albert (1807–1871), který byl třikrát nejvyšším maršálkem Českého království. Další syn Heřman (1812–1895) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generála jezdectva. Vojákem byl i nejmladší syn Zikmund (1815–1890), který byl podplukovníkem.[11]

Přes svou první manželku měl příbuzenské vazby na významné osobnosti Ruska, jeho švagrem byl například ruský generál Dmitrij Vasiljevič Vasilčikov (1779–1858), nejvyšší lovčí a člen státní rady. Díky své druhé manželce byl švagrem generála hraběte Františka Jindřicha Šlika (1789–1862).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ottův slovník naučný, 18. díl; Praha, 1902 (reprint 1999); s. 436 ISBN 80-7185-057-8
  2. Rodokmen Nosticů dostupné online
  3. Rodokmen Nosticů in: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 448–449
  4. BORŮVKA, Vlastimil: Rodopis rodu pánů z Kolovrat in: Dějiny Rychnova nad Kněžnou a rodu pánů z Kolovrat; Praha, 2000; s. 61, 92 ISBN 80-85228-61-0
  5. Hodnostní postup Jana Nepomuka Nostice in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k. k. Generale (1618–1815); Österreichisches Staatsarchiv, Wien, 2006; s. 69 dostupné online
  6. Předsedové Jednoty. Jednota pro zvelebení hudby v Čechách [online]. [cit. 2021-06-21]. Dostupné online. (česky) 
  7. Historie Pražské konzervatoře dostupné online
  8. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 501
  9. Oficiální web průhonického zámku dostupné online
  10. HAUBERTOVÁ, Květoslava: Rodinný archiv falknovské větve Nostitz-Rienecků, Státní oblastní archiv v Plzni, 1973; s. 66–67 dostupné online
  11. POUZAR, Vladimír: Almanach českých šlechtických rodů; Praha, 2011; s. 341–343 ISBN 978-80-85955-39-2

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]