František Martin Pelcl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: českého architekta a designéra Jiřího Pelcla.
František Martin Pelcl
Narození 11. listopadu 1734
Rychnov nad Kněžnou
Úmrtí 24. února 1801 (ve věku 66 let)
Praha
Povolání spisovatel, historik, knihovník, archivář, pedagog a vysokoškolský pedagog
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Veřejné oznámení o zahájení Pelclových přednášek na pražské univerzitě (1793)

František Martin Pelcl, též Franz Martin Pelzel (11. listopadu 1734 Rychnov nad Kněžnou[1]24. února 1801 Praha), byl český vlastenec, buditel, osvícenec, spisovatel, historik, filolog a pedagog, zejm. vysokoškolský.

Život[editovat | editovat zdroj]

František Martin Pelcl se narodil 11. 11. 1734 v Rychnově nad Kněžnou v rodině soukeníka Františka Adama Pelcla.

            Studovat začal na rychnovské městské škole a pokračoval na místním piaristickém nižším gymnáziu, ze kterého přešel v roce 1750 na jezuitské gymnázium v Hradci Králové. Vyšší gymnaziální studium absolvoval v Praze. Zprvu studoval na cisterciáckém učilišti, později v důsledku tereziánských reforem školství na jezuitském. Gymnaziální studia dokončil v roce 1754 a po ročním přerušení začal navštěvovat pražskou univerzitu. Zpočátku docházel na teologickou fakultu, kterou po několika měsících opustil, a začal studovat práva. V květnu 1757 byl kvůli vojenskému konfliktu mezi PruskemRakouskem donucen opustit Prahu a na několik měsíců se přesunout do Vídně. Po návratu (podzim roku 1757) chtěl ve studiích pokračovat, ale nenadálé okolnosti (úmrtí otce a nutnost zaopatřit své sourozence) jej donutily změnit vlastní priority.

            Již při gymnaziálních studiích si přivydělával jako domácí učitel v měšťanských rodinách a v tomto povolání se rozhodl pokračovat. Přerušil studium práv a buď v roce 1759, nebo 1760 se stává zprvu učitelem a později hofmistrem v rodině hraběte Šternberka. Zde působí do roku 1769,[2] kdy na přímluvu hraběnky Šternberkové získává místo učitele v rodině hraběte Nostice. Působení u Šternberků mělo výrazný vliv na dospění Františka Martina.[3]

Pomník Františka Martina Pelcla v rodném Rychnově nad Kněžnou, na místě tehdejšího gymnázia, které Pelcl absolvoval

            Mimo ryze praktický rozměr, který představovalo zajištění holé existence, měla na vývoj mladého Pelcla velký dopad šternberská knihovna a jeden z jejich spisů – Respublica Boiema od Pavla Stránského ze Zap. Pelcl byl okouzlen latinou zakázaného díla a navíc v něm začalo výrazně bujet české národnostní smýšlení.[4]

            Do služeb hraběte Nostice přichází Pelcl už jako odborník, zkušenosti získané u Šternberků s organizováním výchovy a s vlastním bádáním v knihovně mu postupně přinesly čtyři významné pozice a do budoucna existenční zajištění. Jeho plat byl stanoven na 500 zlatých ročně, k tomu měl z pozice své funkce zadarmo bydlení a stravu a příslib doživotního zabezpečení. Z těchto důvodů několikrát odmítl místo profesora. Poprvé mu byla nabídnuta profesura češtiny na vídeňské univerzitě v roce 1773, podruhé v roce 1780 profesura historie na erfurtské univerzitě a potřetí, znovu profesura češtiny ve Vídni, v roce 1783.[5]

            Jako knihovník se spolu s Josefem Dobrovským (u Nosticů zaměstnán od roku 1776) zasloužil o zkatalogizování jejího inventáře, a jako archivář postupně zkatalogizoval, opatřil regestem a nově uspořádal nostický archív písemností od roku 1620 do Pelclovy doby. Aktivně se činnosti archiváře věnoval od roku 1789 a ukončil ji během roku 1801.[6] Práce u Nosticů měla mimo hmotného zabezpečení významný vliv na Pelclův intelektuální a vlastenecký vývoj. Zprvu na přání hraběte Nostice a posléze pro své intelektuální kvality zcela oprávněně navštěvoval nostický salón. Setkával se v něm s pražskou osvícenskou inteligencí, např. s Gelasiem Dobnerem, Ignácem Antonínem a Mikulášem Adauktem Voigtem, kteří mu v budoucnosti výrazně pomohli s navazováním kontaktů při dějepisném bádání.[7] Ze známostí navázaných v rámci Nosticova salónu vzniklo několik společných převážně historiografických projektů. Prvním bylo vydávání týdeníku Pražské učené zvěsti v letech 1771-1772,[8] periodika Rozpravy mezi roky (vydávané v rámci soukromé učené společnosti)[9] a na konec Obrazy vydávané zprvu ve dvou jazykových edicích, posléze, když na práci zůstal Pelcl sám, jen v jedné.[10]

            Sedmdesátá léta představovala pro Pelcla počátek výrazného tvůrčího období, které skončilo až nemocí a přípravou k vydání Nové kroniky české. V období let 1774 - 1775 připravoval první latinské vydání Balbínovy Obrany a o dva roky později pokračoval v ediční práci (1777) vydání renesančního cestopisu Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic. Mezi další významné vydavatelské počiny patřila dvousvazková edice Spisovatelé dějin českých, na kterých spolupracoval s Josefem Dobrovským.

            Prvním Pelclovím autorským počinem byla historiografická práce Stručné dějiny Čechů od nejstarších dob do doby dnešní, sepsané na základě poznámek k hodinám výuky historie u Nosticů. Následovala práce a vydání dvou dvoudílných monografií Císař Karel IV., král český a Životopis římského a českého krále Václava. V období mezi oběma monografiemi připravil Pelcl vydání slovníkového díla s názvem Slovník českých spisovatelů z Čech, Moravy a Slezska, který obsahoval celkem 373 hesel význačných osobností z jezuitského řádu.[11] Z této doby také pochází dvoudílná studie soužití Čechů s Němci na našem území „Dějiny Němců a jejich jazyka v Čechách“[12].

            Během 70. a 80. let došlo k výrazné proměně Pelclova života, z intelektuála a de facto salónního odborníka se stal uznávanou kapacitou nejen na území Habsburské monarchie, ale také v některých německých zemích. Navíc se v roce 1775 oženil a spolu se svoji profesní kariérou musel řešit i rodinné problémy. Služba vychovatele a hofmistra u Nosticů mu skončila v březnu roku 1788 (dále však působil jako jejich knihovník). Zůstal mu sice celý plat a dál směl využívat všech výhod z doby služby, ale potřeba uživit rodinu (manželku, sebe a osm dětí) jej nutila hledat nový přísun peněz. Za nejvýhodnější mu přišlo uchýlení se na univerzitu a stát se profesorem.[13] V roce 1790 se neúspěšně snažil získat profesuru historie a následně i prolongovaný roční důchod po zemřelém Dobnerovi. Optimističtější vizi představovala možnost založení profesury českého jazyka na Pražské univerzitě. Ta byla v důsledku vnitrostátních i mezinárodních politických změn (možný vliv liberálních myšlenek francouzské revoluce) projednávána vídeňskou byrokracií zdrženlivě a celý proces se několikrát zastavil. Ke schválení došlo až v roce 1792 a v lednu 1793 byl František Martin Pelcl jmenován prvním profesorem českého jazyka na Pražské univerzitě.[14]

            Během své profesorské dráhy vedl přednášky i cvičení, přičemž byl nucen sestavit použitelnou učebnici českého jazyka pro své studenty. Prvním takovým textem byl z roku 1793 Nový způsob výkladu druhů českého skloňování[15] a z roku 1795 Lehrgebäude der böhmischen Sprache. Nejvýznamnějším textem, který Pelcl sepsal, byla Nová kronika česká vydávaná v letech 1791 až 1800.[16]

            V posledních letech svého života trpěl F. M. Pelcl podlomeným zdravím, které mu nakonec znemožnilo působit na univerzitě a dokončit některé ze svých projektů. Umírá 24. února 1801 a je pochovaný na malostranském hřbitově.[17] 


[1] Johanides, s. 37-39.

[2] Johanides, s. 56.

[3] Johanides, s. 66.

[4] Johanides, s. 62.

[5] Johanides, s. 79-81.

[6] Johanides, s. 74-76.

[7] Johanides, s. 87-88.

[8] Johanides, s. 91.

[9] Johanides, s. 89.

[10] Johanides, s. 94.

[11] Johanides, s. 175.

[12] Johanides, s. 184.

[13] Johanides, s. 200-201, 204.

[14] Johanides, s. 225-227.

[15] Johanides, s. 243.

[16] Johanides, s. 264.

[17] Johanides, s. 281.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Obrana …  / Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica etc. – vyd. 1775

Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic – vydány v roce 1777.

Pražské učené zvěsti / Prager gelehrte Nachrichten – byl první pražský vědecký týdeník vydávaný v němčině. Za jeho vydáváním stáli Voight, Born a Pelcl. Pelclovy příspěvky se týkaly převážně francouzské a německé beletrie a francouzských, německých a latinských historiografických spisů zaměřených na dějiny Habsburské monarchie.[1]

Rozpravy soukromé společnosti v Čechách, pro zvelebení matematiky, dějin vlasti a přírodních věd / Abhandlungen etc. – na vydávání dohlížel Born, celkem vyšlo 6 svazků, první v roce 1775. Pelcl přispíval pravidelně; jeho studie byly historiografického charakteru.[2]

Effigies … / Abbildungen … (Obrazy / Vyobrazení) – Effigies byla latinská edice, kterou připravovali k vydání Born s Voigtem, německé Abbildungen připravoval Pelcl. Spolu s nimi se na přípravě jednotlivých částí podíleli K. R. Ungar, V. F. Durych, T. A. Pazlacher a další. Obsahově představovaly Obrazy soubor medailonů o významných učencích monarchie. Z latinské edice byly k vydání připraveny pouze dva díly, protože oba editoři koncem 70. let opustili Prahu. Voigt přijal v roce 1777 profesuru na Vídeňské univerzitě, Born přijal místo archiváře vídeňské přírodovědecké sbírky. Německy psané Abdildungen Pelcl rozšířil na čtyři díly, které doplnil o dodatky k prvním dvěma.[3]

Stručné dějiny Čechů od nejstarších dob do doby dnešní / Kurzgefasste Geschichte der Böhmen etc. – byly vydány ve čtyřech vydáních a postupně upravovány a rozšiřovány. 1. vydání (1774) mělo 662 stran a tematicky bylo ukončené na počátku vlády Marie Terezie, 2. vydání (1779) mělo 731 stran a bylo dovedeno do roku 1775 (jako první historiografická práce zaznamenávalo průběh a potlačení nevolnického povstání), 3. vydání (1782) mělo 1000 stran a mimo historického výkladu bylo doplněno o Dobrovského studii „O původu jména Čech, Čechové“.[4] Dílo bylo ve své době velmi oblíbené, dosvědčuje to mimo jiné patisk z roku 1781 (4. (nelegální) vydání).[5]

Císař Karel IV. / Kaiser Karl der Vierte, König in Böhmen – dvoudílná monografie o Karlu IV. (1. díl 1780, 2. díl 1781), její součástí bylo uveřejnění 349 dobových listin.[6]

Životopis římského a českého krále Václava / Lebesgeschichte des Römischen und Böhmischen Königs Wenceslau – dvoudílné monografie (1. díl 1780, 2. díl 1790) jejíž součástí bylo uveřejnění 253 dobových listin. Výrazně se vymezovala k dobovému negativnímu hodnocení Václava IV.[7] 

Spisovatelé dějin českých / Scriptores rerum bohemicarum – 1. svazek 1783, 2. svazek 1784. Jednalo se o edice staročeských textů, např. kritická vydání Kosmovy kroniky a jeho pokračovatelů, Beneše Krabice z Weitmile či Františka Pražského.

Dějiny Němců a jejich jazyka v Čechách / Geschichte der Deutschen und ihrer Sprache in Böhmen – (1. díl 1789, 2. díl 1790) k problematice se vyjadřuje pod podobným paradigmatem s Balbínem a otevřeně upozorňuje na nebezpečí pro český jazyk a národ, které je spojené s josefínskými reformami a násilným protlačováním němčiny na úkor češtiny.  

Slovník českých spisovatelů z Čech, Moravy a Slezska z jezuitského řádu / Böhmische, mährische und schlesische Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten – vyd. 1786.[8]

Nový způsob výkladu druhů českého skloňování / Typus declinationum ex grammatica Pelcliana – jedná se o latinský text českých deklinačních typů, 1. vydání 1793, 2. (s latinským názvem) 1795.[9]

Lehrgebäude der böhmischen Sprache - byla vydána (1. vyd. 1795, 2. vyd. 1798) ve spolupráci s Josefem Dobrovským. Obsahovala českou fonologii, gramatiku, příklady českých a německých rozhovorů na stejná témata, česká přísloví a k ním německou alternativu, frazeologickou část, slovník a soupis všech vydaných učebnic do roku 1795. [10]

Nová kronika česká – na rozdíl od předchozích Pelclových děl byla napsána česky a rozdělena do čtyř dílů (1. 1791, 2. 1792, 3. 1796 a 4. 1800). Končí rokem 1429. Vydání 4. dílu bylo výrazně zkomplikováno pro zamítavý postoj české cenzury, vydání bylo schváleno až dvorským cenzorem z Vídně (mimo jiné i na základě přímluvy Pelclových přátel).[11]

Spisovatelé dějin českých / Scriptores rerum bohemicarum – 1. svazek 1783, 2. svazek 1784. Jednalo se o edice staročeských textů, např. kritická vydání Kosmovy kroniky a jeho pokračovatelů, Beneše Krabice z Weitmile či Františka Pražského.


[1] Johanides, s. 91-92.

[2] Johanides, s. 97-98.

[3] Johanides, s. 95-96.

[4] Johanides, s. 155-158.

[5] Johanides, s. 165.

[6] Johanides, s. 169.

[7] Johanides, s. 172

[8] Johanides, s. 175.

[9] Johanides, s. 241.

[10] Johanides, s. 247-249.

[11] Johanides, s. 264-267.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Biografický slovník archivářů českých zemí / Jaroslava Hoffmanová, Jana Pražáková. Praha : Libri, 2000. 830 s. ISBN 80-7277-023-3. S. 484.
  • Bohemia docta : k historickým kořenům vědy v českých zemích / Alena Míšková, Martin Franc, Antonín Kostlán (eds.). Praha : Academia, 2010. 529 s. ISBN 978-80-200-1809-0.  
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 495–496.  
  • Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 637.  
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta…et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 301–302.  
  • Johanides, Josef, František Martin Pelcl, Melantrich Praha 1981
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha : Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 122–123, 152, 249–250, 298.  
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 373–374.  
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9.  
  • PELCL, František Martin: Paměti. Praha 1956
  • ŠUSTA, Josef. Dějepisectví: jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a době nové. 1. vyd. V Praze: Historický klub, 1933, 222 s.
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 210–211.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]