František Horčička

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
František Horčička
František Horčička, kresba Josefa Mánesa, signovaná a datovaná 22. června 1841; Národní galerie v Praze
František Horčička, kresba Josefa Mánesa, signovaná a datovaná 22. června 1841; Národní galerie v Praze
Narození29. června 1776
Praha
České královstvíČeské království České království
Úmrtí5. dubna 1856 (ve věku 79 let)
Praha-Malá Strana
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Povolánímalíř, portrétista a restaurátor
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Horčička, psán také Franz Horzicžka (29. června 1776 Praha – 5. dubna 1856 Malá Strana[1]) byl český malíř, kreslíř, restaurátor, umělecký znalec a falsifikátor první poloviny 19. století.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině zahradníka Jiřího Horčičky, žijícího u Jeleního příkopu v areálu Pražského hradu, a jeho manželky Anny. Vystudoval gymnázium na Malé Straně. Od roku 1786 navštěvoval kreslířské kurzy u Ludvíka Kohla. Přitom či potom studoval filosofii a práva na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě. V roce 1800 se ve čtyřiadvaceti letech stal jedním z prvních žáků Josefa Berglera na nově založené pražské Akademii. Po absolutoriu nastoupil roku 1809 jako restaurátor Colloredo-Mansfeldské obrazárny na zámek v Opočně a roku 1811 byl povýšen na jejího inspektora.[2] V roce 1810 byl na studijní cestě v Salcburku. V roce 1813 se oženil s Johannou (1788–1877), dcerou českého vlastence a historika Františka Martina Pelcla, a usadili se v Praze na Malé Straně, v Thunovské ulici čp. 196/III.[3] Měli dva syny, starší Jiří (* 1816) se stal lékařem, mladší Veleslav (* 1820) byl vojákem. Horčička byl společensky a spolkově činný, mj. vykonával funkci posledního předsedy Jednoty umělců výtvorných.

Obrazy a kresby[editovat | editovat zdroj]

Již v mládí se stal uznávaným portrétistou. Portrétoval filozofy Bernarda Bolzana a Ignáce Cornovu, Jana Evangelistu Purkyně, Václava Hanku, Františka Gerstnera, astronoma Adama Bittnera, lékaře Julia Vincence von Krombholze, pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského, hraběte Františka Deyma staršího, svého zaměstnavatele Jeronýma Colloredo-Mansfelda[4] a několik dalších osobností. Některé podobizny se dochovaly včetně přípravných kreseb a svědčí o Horčičkově mimořádné introspektivní schopnosti zachytit třeba i nelichotivý zevnějšek a charakter portrétovaného. Tento studijní zájem ho přivedl již v roce 1816 k soudu, aby nakreslil studii tváře vraha. Pro své filozofické a badatelské zájmy byl srovnáván se švýcarským malířem a znalcem umění Henrym Fusslim.[2] Jeho předlohy portrétů v ocelorytině či v litografii prováděli například Jiří Döbler nebo František Šír.

Jeho figurální kompozice jsou vzácné a méně zdařilé. Oltářní obraz Poslední soud, který vytvořil roku 1820 pro hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice v Praze-Košířích, vychází ještě z tradice baroka a rokoka. Obraz sv. Jiří drakobijce na oltáři kostela ve Tmani na Berounsku (1831) již pojal symbolicky jako boj světla víry s temnotou pekla. Klasicistní scénou Sv. Václav boří modlu Svantovíta se přihlásil k české hagiografické tradici. Propagandistická malba Do zbraně (kolem 1826) se strnulými neživotnými postavami ve stylu klasicismu dopadla hůře. Rakouský arcivévoda Karel Ludvík je na ní vyobrazen u pomníku císaře Františka I. (údajně v Klementinu, podle architektury spíše u městské brány), jak verbuje české a moravské studenty do armády proti Napoleonovi. Šlo o historickou událost, arcivévoda česko-moravský studentský prapor sestavil a byl jeho úspěšným velitelem. Komorní formát obrazu (dochovaného ve vídeňském Arsenalu) nasvědčuje, že byl studií k pravděpodobně nerealizovanému velkému plátnu.

Zemřel roku 1856 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Restaurátorské dílo[editovat | editovat zdroj]

Horčička se podílel mj. na opravách obrazů ze sbírek Pražského hradu, vedl restaurátorské práce obrazů Mistra Theodorika na Karlštejně. Restauroval mnohé obrazy z rozsáhlé obrazárny rodiny Coloredo-Mansfeldů na zámku v Opočně, (kterou katalogizoval),[5] i v jejich pražském paláci.

Falsifikáty[editovat | editovat zdroj]

Falsifikátorská práce Františka Horčičky spočívala hlavně v úpravách starších obrazů – využíval při tom své rozsáhlé znalosti restaurátorské a uměleckohistorické. Pro Horčičkovy falsifikáty je typická značná technická dovednost, většina z nich byla odhalena až ve 20. století). Zajímavé je, že vytváření fals nebylo u Horčičky motivováno peněžním ziskem (své padělky neprodával), ale spíše touhou vyrovnat se kvalitou svých prací starým mistrům.

Například obraz Madona s dítětem – nijak vynikající renesanční dílo (asi z roku 1500) z dílny Lorenza di Credi (pravděpodobně od Giovanniho di Benedetto Cianfanini) – upravil Horčička tak, že byl obraz znalci považován za dílo Raffaela, případně někoho z jeho školy (tak bylo dílo také zařazeno v inventáři). Skutečnost byla odhalena až v r. 1976 při restauraci Petra Bareše.

Takovýchto zásahů do „restaurovaných“ děl provedl Horčička velké množství, proto je pravděpodobné, že dosud nebyly všechny jeho padělky odhaleny.

Zajímavý je případ obrazu Panna Marie s Ježíškem, se sv. Alžbětou a malým Janem Křtitelem, který byl původně považován za dílo Ferrarské školy. Ukázalo se, že jde o původní Horčičkovo dílo na starém plátně, tj. obraz nevznikl přemalbou jiného obrazu, ale byl Horčičkou celý vytvořen.

Horčička také bývá podezírán z účasti na falšování slavných sporných Rukopisů královédvorského a Zelenohorského. K podezřelým okolnostem patří jeho osobní známost s Václavem Hankou, se kterým chodil na Dobrovského přednášky o staroslověnštině a v roce 1822 byl svědkem na jeho svatbě,[6] a Horčičkovy návštěvy na zámku Zelená hora (patřícího Colloredo-Mansfeldům), protože odtud má Rukopis zelenohorský pocházet. V roce 1928 německý parléřovský badatel Otto Kletzl dokonce naznačil možné spojení Horčičky a Hanky s nápisy nad bustami v triforiu katedrály sv. Víta; tuto domněnku v roce 1995 oživila archivářka Marie Kostílková. Nápisy ale dosud nejsou dostatečně prozkoumané a např. Petr Čornej se v roce 2005 přikláněl spíše k jejich vzniku mezi lety 1440–1468 nebo v době panování Vladislava Jagelonského.[7]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  2. a b Nová encyklopedie I, 1995, s. 382-383
  3. Pobytová přihláška pražského magistrátu z roku 1830
  4. Web umenia
  5. Matouš Jirák, Miloš Buroň (editoři): František Horčička - Katalog Colloredo-Mansfeldské obrazárny. NPÚ Praha 2018, ISBN 978-80-7480-117-4
  6. Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2021-01-11]. Dostupné online. 
  7. LENOCHOVÁ, Šárka. Nápisy v triforiu katedrály sv. Víta na Pražském hradě. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2005. 261 s. Dostupné online. Posudky vedoucí a oponenta diplomové práce. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Naděžda Blažíčková-Horová: 19th-Century Art in Bohemia, Národní galerie v Praze 2009, s. 41-42, ISBN 978-80-7035-426-1
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Anděla Horová (ed.), I. díl, Academia Praha 1995, s. 283-284 (autorka hesla Eva Petrová).
  • prof. dr. Jaromír Neumann, DrSc: Malíř František Horčička a Hankova falza, vydáno v souboru Falza a podvody české historie, Akropolis 2001

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]