Císařský komorník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Císařský komorník, případně císařský komoří (německy kaiserlicher Kämmerer), později císařsko-královský komorník (většinou zapisovaný jako c. k. komorník), případně císařsko-královský komoří (c. k. komoří) byl dvorský úřad původně zajišťující obsluhu v císařských pokojích, který se však od 20. let 17. století z důvodu výrazného narůstu počtu jeho držitelů proměnil v čestný úřad a měl tedy spíše reprezentativní funkci.[1] Vedle skutečných komorníků s právem přístupu ke dvoru a s pevným místem v dvorském hodnostním řádu postupně vznikly úřady titulárních neboli mimořádných komořích, kteří nepobírali žádnou mzdu a vykonávali pouze některé přesně určené ceremoniální úkoly u dvora.

Starší období[editovat | editovat zdroj]

Na počátku vlády Ferdinanda I. Habsburského (římským králem v letech 1531–1564, císařem od roku 1556) byli vedle nejvyššího komorníka jmenováni jen tři nositelé komornických klíčů, za vlády Matyáše (císařem 1612–1619) už jich bylo třicet (1615), o patnáct let později za Ferdinanda II. (císařem 1619–1637) přibližně tři sta.[1] V druhé polovině 16. století za vlády Maxmiliána II. Habsburského (císařem 1564–1576) se začalo rozlišovat mezi skutečnými a titulárními komorníky. Skuteční komorníci (wirklicher Kämmerer) fakticky vykonávali službu v pokojích císaře, u tabule a v kapli, zatímco titulární komorníci na císařském dvoře dlouhodobě vůbec nemuseli působit. Na přelomu 16. a 17. století došlo k další výrazné změně, kdy se oddělili placení komorníci od neplacených. Toto bylo počátkem přerodu úřadu v ryze titulární. Nositelé úřadu pocházeli z vyšší šlechty. Ziskem komornických klíčů bylo potvrzeno, že jejich nositelé patřili ke dvoru nejurozenějšího světského vládce Evropy. Skuteční komorníci byli součástí domácnosti panovníka a pobývali v jeho bezprostřední blízkosti. Pomáhali císaři s osobní hygienou, oblékali ho a obsluhovali ho během stolování. Doprovázeli ho při oficiálních i soukromých příležitostech, konkrétně na mše, do divadla, na procházky a vyjížďky, na lov, do jízdárny a míčovny, trávili s ním čas při hudbě, tanci nebo u biliáru. V roce 1708 obnášel roční plat skutečného komorníka 480 zlatých.[2] Často však za tuto službu nepobírali žádný stálý plat.[3]

Císař Ferdinand II. jmenoval v letech 1617–1637 více než 670 nových komorníků.[1] Zisk tohoto virtuálního úřadu byl především odměnou šlechticům za podporu v průběhu třicetileté války. Také Ferdinandův vnuk Leopold I. (císařem 1657–1705) jmenoval v prvních třiceti letech panování bezmála 700 komorníků.

V hierarchii stáli o stupínek výše nad císařskými komorníky tajní radové, takže při nejrůznějších dvorských slavnostech se komorníci řadili až za ně. Mezi jednotlivými nositeli tohoto čestného úřadu byl pak rozhodující služební věk šlechtice. Z pestrého davu císařského dvora se vedle čestných úřadů komorníků a tajných radů dále vydělovali rytíři Zlatého rouna.

Symboly úřadu[editovat | editovat zdroj]

Symbolem úřadu byl zlatý klíč, který šlechtic obdržel při jmenování do úřadu.[4] Nosili ho na černé stuze u opasku nebo na kapse kalhot.[5] V baroku císařský dvůr disponoval zhruba třemi sty klíči. Za počet a kvalitu komorníků zodpovídal nejvyšší komorník, právě on uděloval a odebíral klíče.[6] Po jmenování do úřadu komorníkem následovala přísaha právě do rukou nejvyššího komorníka.[7] Sloužící komorníky měli i ostatní členové císařské rodiny.

Období Rakouského císařství a Rakousko-Uherska[editovat | editovat zdroj]

Vlevo dragounský důstojník-komoří s odznakem svého úřadu (klíčem) u pasu, vpravo komoří v galauniformě

Podle dvorského hodnostního řádu kodifikovaného v roce 1873 měli nositelé této hodnosti místo bezprostředně za tajnými rady, kteří ale na rozdíl od nich nemuseli být aristokratického původu. Hodnost komořího ale nepředstavovala jen obyčejné čestné vyznamenání, byla také označením skutečného úřadu, jehož nositel byl povinen vykonávat předepsané povinnosti u dvora. Mezi ně patřila především osobní přítomnost na všech dvorských slavnostech a ceremoniích. Pokud se jich nemohl zúčastnit, byl povinnen tuto skutečnost včas oznámit úřadu nejvyššího komoří. Dalšími, zvláštními povinnostmi byla osobní služba u císaře či členů císařského domu, případně u zahraničních suverénů, pokud pobývali u vídeňského dvora, nebo povinnost být přítomen při předávání pověřovacích listin nových zahraničních vyslanců a velvyslanců ve Vídni. K takovému zvláštnímu úkolu bývali komoří povoláváni zvláštním listem nejvyššího komoří, který předával zvláštní úředník označovaný jako „ohlašovatel komořích“ (Kammerherrn-Ansager). Zisk tohoto čestného titulu byl základní podmínkou udělení některého z nejvyšších dvorských úřadů, které byly obsazovány výlučně z řad komořích.[8]

Čestný titul komorníka existoval až do zániku Rakousko-uherské monarchie v roce 1918.

Podmínky pro nabytí úřadu[editovat | editovat zdroj]

K zisku úřadu bylo zapotřebí prokázat bezchybný šlechtický původ ze šestnácti předků (příslušnost k vyšší šlechtě nebyla stejně jako u Řádu zlatého rouna podmínkou), po osmi z otcovy a matčiny strany. Tato podmínka byla později zmírněna a po přeslici dostačovalo doložení čtyř ve šlechtickém stavu narozených předků. Pokud byl otec c. (a) k. komořím a (nebo) matka dámou Hvězdového kříže, nemusel žadatel své starobylé šlechtictví dokazovat. Před předáním odznaku úřadu musel každý ještě složit zvláštní přísahu (Hofdiensteid), jež v případě, že byl zároveň tajným radou, odpadala.

Mezi další podmínky patřilo rakouské či uherské občanství, dosažení alespoň 24 let věku, bezchybné morální a politické chování a také dostatečný majetek umožňující stavovsky přiměřený život. Hodnost se navíc neudílela zadarmo. Pokud císař poplatek ze zvláštní milostí neodpustil, byl žadatel povinen zaplatit 1050 zlatých, tedy stejnou taxu jaká se hradila při povýšení do prostého šlechtického stavu. V případě, že novopečený komoří byl již dříve pážetem, platil pouze polovinu.[8]

Symboly držby úřadu[editovat | editovat zdroj]

Čestný odznak (klíč) komořího za vlády Františka Josefa I.

Komořím náležela zvláštní dvorská uniforma ve dvou provedeních – obyčejná a slavnostní (tzv. galauniforma), obě s vyšitým zlatým klíčem na levé zadní straně kabátu. Odznakem samotného úřadu komořích byl s iniciálou vládnoucího panovníka, který jim při investituře předával nejvyšší komoří nebo (v případě jeho nepřítomnosti) pověřený tajný rada.

Císařští komorníci (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Letopočet udává rok jmenování.

16. století[editovat | editovat zdroj]

17. století[editovat | editovat zdroj]

18. století[editovat | editovat zdroj]

19. století[editovat | editovat zdroj]

20. století[editovat | editovat zdroj]

Skuteční císařští komorníci (výběr)[editovat | editovat zdroj]

17. století[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c BŮŽEK, Václav, a kol. Společnost českých zemí v raném novověku : struktury, identity, konflikty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 1025 s. ISBN 978-80-7422-062-3. S. 197. 
  2. VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 769. 
  3. VOKÁČOVÁ, s. 101
  4. VOKÁČOVÁ, s. 479
  5. VOKÁČOVÁ, s. 101
  6. HRBEK, Jiří. Barokní Valdštejnové v Čechách : 1640–1740. Praha: NLN a UK, 2013. 861 s. ISBN 978-80-7422-233-7. S. 604. 
  7. VOKÁČOVÁ, s. 98 a 583
  8. a b ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta. Praha: [s.n.], 2006. ISBN 80-86781-08-9. S. 30–31. 
  9. VOKÁČOVÁ, s. 339
  10. Almanach 2017, s. 55
  11. Almanach 2017, s. 55
  12. VOKÁČOVÁ, s. 350

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BŮŽEK, Václav, a kol. Společnost českých zemí v raném novověku : struktury, identity, konflikty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 1025 s. ISBN 978-80-7422-062-3. 
  • VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. 
  • ŽOLGER, Ivan Ritter von, Der Hofstaat des Hauses Österreich, Wiener staatswissenschaftlichen Studien 14, Wien-Leipzig 1917.
  • ŽUPANIČ, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha: Agentura Pankrác, 2006, ISBN 80-86781-08-9.

Související články[editovat | editovat zdroj]