Maxmilián Oldřich z Kounic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietbergu
Maxmilián Oldřich Kounic - Hyacinthe Rigaud
Maxmilián Oldřich Kounic - Hyacinthe Rigaud
Moravský zemský hejtman
Ve funkci:
1720 – 1746
PanovníkKarel VI., Marie Terezie
PředchůdceFrantišek Josef z Valdštejna
Nástupce1746-1748 neobsazen, poté František Josef Heissler z Heitersheimu
Císařský tajný rada
Ve funkci:
1720 – 1746 (?)
PanovníkKarel VI., Marie Terezie
Říšský dvorský rada
Ve funkci:
1706 – ?
PanovníkJosef I.
Císařský komorník

Narození27. března 1679
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí10. září 1746 (ve věku 67 let)
Brno
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
ChoťMarie Františka Ernestina z Rietbergu
RodičeDominik Ondřej z Kounic
Marie Eleonora ze Šternberka
DětiVáclav Antonín, Marie Antonie
PříbuzníJosef Klement z Kounic, Arnošt Kryštof z Kounic, Dominik Ondřej z Kounic a František Václav z Kounic (vnoučata)
Zaměstnánípolitik, diplomat
Náboženstvířímskokatolické
Ocenění1744 rakouský Řád zlatého rouna (č. 708)
CommonsMaxmilián Oldřich Kounic
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maxmilián Oldřich Fortunát Josef hrabě z Kounic-Rietbergu (Maximilian Ulrich Josef Fortunatus Graf von Kaunitz-Rietberg, 27. března[1] 1679 Vídeň10. září 1746[2] Brno) byl moravský šlechtic z rodu Kouniců, syn říšského místokancléře Dominika Ondřeje I. z Kounic. Původně se uplatnil v diplomacii, později byl dlouholetým zemským hejtmanem na Moravě (1720-1746). Na Moravě byl majitelem rozsáhlých panství, na nichž rozvíjel bohatou stavební činnost (Slavkov, Uherský Brod, Luka nad Jihlavou). Byl rytířem Řádu zlatého rouna[3].

Mládí a cesta po Evropě[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve Vídni do početné rodiny říšského místokancléře Dominika Ondřeje I. z Kounic (1654-1705) a jeho manželky Marie Eleonory ze Šternberka (1655-1706). Byl v pořadí až třetím synem, ale nejstarší bratr František Karel (1676-1717) dal přednost církevní dráze a stal se biskupemLublani, další bratr Adolf Josef (1678-1681) zemřel v dětství.

V letech 1696-1700 absolvoval kavalírskou cestu po Evropě, nejprve delší dobu pobýval v Nizozemí (kde se mimo jiné stal členem zednářské lóže[4]), poté v Německu a ve Francii. Během pobytu v Paříži byl několikrát přijat k audienci u královského dvora ve Versailles a v roce 1698 se zde nechal portrétovat od dvorského portrétisty Ludvíka XIV. Hyacintha Rigauda (1659–1743). Zhruba dvacetiletý hrabě je zde vyobrazen v kyrysu, který zčásti zakrývá plášť sepnutý na rameni, a na hlavě má alonžovou paruku.[5] Osoba na obraze byla donedávna zaměňována za Maxmiliánova otce Dominka Ondřeje Kounice, který si nechal v roce 1673 namalovat portrét u Jacoba Ferdinanda Voeta.[6] Oba tyto portréty jsou vystaveny na zámku ve Slavkově u Brna. V roce 1699 se kvůli svatbě nakrátko vrátil do Vídně, ale pak ještě v letech 1699-1700 cestoval po Itálii.

Diplomat a moravský zemský hejtman[editovat | editovat zdroj]

Již v mládí byl jmenován císařským komořím a od roku 1706 byl členem říšské dvorské rady. V roce 1716 byl pověřen diplomatickou misí po německých zemích, později byl mimořádným vyslancem při volbě papeže Benedikta XIII. (1724). V roce 1720 byl jmenován císařským tajným radou a v letech 1720-1746 byl zemským hejtmanem na Moravě. V této funkci pečoval o rozvoj obchodu, podporoval vznik manufaktur, nechal vybudovat císařskou silnici z Brna do Olomouce a prosadil i dílčí reformy zemské správy. Ve funkci hejtmana inicioval úpravy Zemského domu a jako barokní kavalír se zájmem o umění kolem sebe soustředil vzdělanou společnost[7]. Na sklonku kariéry obdržel Řád zlatého rouna (1744).

Majetkové poměry a stavební aktivity[editovat | editovat zdroj]

Po otci zdědil majetek na Moravě, největším správním celkem bylo panství Uherský Brod, hlavním sídlem ale byl Slavkov. Dále vlastnil Křižanov na Vysočině a Strážnici. Strážnici přenechal v roce 1716 původním majitelům Magnisům (jednalo se vlastně o odstoupení od kupní smlouvy uzavřené jeho otcem v roce 1702). Podporoval železářství v Křižanově, kde také nechal opravit vyhořelý zámek, i tohoto panství se ale vzdal v roce 1727 ve prospěch žďárského kláštera, který usiloval o rozšíření majetku v tomto regionu. Po starším bratrovi, lublaňském biskupovi Františku Karlovi, zdědil v roce 1717 finanční hotovost, kterou později použil k nákupu panství Luka nad Jihlavou (zakoupeno v roce 1736 za 115 000 zlatých).

Péči věnoval Uherskému Brodu, kde na vlastní náklady nechal v letech 1717-1733 postavit kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie podle projektu tehdy již zemřelého Domenica Martinelliho[8]. Martinelli předtím pro Kounice pracoval i na přestavbě panského domu v Uherském Brodě a na zámku ve Slavkově. O dostavbu slavkovského zámku se Maxmilián Oldřich začal zajímat až poté, co se stal moravským zemským hejtmanem. O dokončení zámku ve Slavkově se zasloužil architekt Václav Petruzzi, který také v letech 1739-1746 stavěl zámek v Lukách nad Jihlavou[9].

Manželství a potomstvo[editovat | editovat zdroj]

Jeho manželkou byla hraběnka Marie Františka Ernestina z Rietbergu (1687-1758), která byla již od dětství jedinou dědičkou říšského svobodného hrabství Rietberg ve Vestfálsku a tím pádem žádanou nevěstou. Téměř úspěšně se o její ruku ucházel Adam František ze Schwarzenbergu[10], nakonec se ale v roce 1699 provdala za Maxmiliána Oldřicha Kounice. Ten se tak stal říšským hrabětem a převzal i erb a jméno Rietberg. O hrabství Rietberg se zajímal jen okrajově a přenechával správu úředníkům. Založil zde gymnázium a ve městě Kaunitz-Verl nechal postavit kostel sv. Marie Immaculaty (obojí dokončeno až za jeho syna Václava Antonína).

Z jejich manželství se narodilo šestnáct dětí, většina ale zemřela v dětství nebo raném mládí. Jediným pokračovatelem se stal syn Václav Antonín (1711-1794), který se zároveň jako diplomat a říšský kancléř stal nejvýznamnější osobností Kouniců a v roce 1764 byl povýšen do knížecího stavu. Z dcer se Marie Antonie (1708-1778) provdala za hraběte Jana Adama z Questenberka. Jím rod Questenberků vymřel a jméno a majetek v další generaci převzali Kounicové Dominik Ondřej II. z Kounic.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. podle MAREK, Miroslav. [cit. 2017-01-25]. Dostupné online. (anglicky)  se narodil 22. března
  2. podle JANÁK, Jan. Moravští zemští hejtmani a guvernéři 1720-1849. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. 2003 [vyd. 2004], roč. 52, čís. 50, s. 161. Dostupné online. ISSN 0231-7710.  se narodil 23. března 1679 a zemřel 10. října 1753
  3. Ottův slovník naučný, díl 14.; Praha 1899 (reprint 1998) ISBN 80-7185-200-7
  4. Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí; Brno, 2006 s. 87 ISBN 80-7366-063-6
  5. KALÁBOVÁ, Lenka; KONEČNÝ, Michal; TOMÁŠEK, Petr. Obrazy: mistrovská díla ze sbírek Národního památkového ústavu. 1. vyd. Kroměříž: Národní památkový ústav, 2018. 389 s. ISBN 978-80-907400-1-3. S. 287. 
  6. KAUNITZ Maximilian Ulrich von. www.hyacinthe-rigaud.com [online]. [cit. 2019-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-06. (francouzsky) 
  7. Kolektiv autorů: Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku; Brno, 2005 ISBN 80-7364-016-3
  8. Tomeček, Radek: Uherský Brod. Putování historií královského města; Uherský Brod, 2005 ISBN 80-903006-7-7
  9. Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998 ISBN 80-85983-15-X
  10. Smíšek, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.; České Budějovice, 2009 s. 184-185 ISBN 978-80-7394-165-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
František Josef z Valdštejna
Znak z doby nástupu Moravský zemský hejtman
17201746
Znak z doby konce vlády Nástupce:
František Josef Heissler z Heitersheimu