Bernard Ignác Jan z Martinic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bernard Ignác Jan z Martinic
Karel Škréta - Portrét Bernarda Ignáce z Martinic (1665-1675).jpg

Nejvyšší purkrabí Českého království
Ve funkci:
7. leden 1651 – 7. leden 1685
Panovník Ferdinand III., Leopold I.
Předchůdce Oldřich František Libštejnský z Kolovrat
Nástupce Adolf Vratislav ze Šternberka

Nejvyšší hofmistr Českého království
Ve funkci:
5. únor 1650 – 7. leden 1651
Panovník Ferdinand III.
Předchůdce Oldřich František Libštejnský z Kolovrat
Nástupce Heřman Czernin z Chudenic

Nejvyšší zemský komorník Českého království
Ve funkci:
1648 – 1650
Panovník Ferdinand III.
Předchůdce Sezima z Vrtby
Nástupce Heřman Czernin z Chudenic

Nejvyšší zemský sudí Českého království
Ve funkci:
9. srpen 1644 – 1648
Panovník Ferdinand III.
Předchůdce Sezima z Vrtby
Nástupce František Karel Matyáš ze Šternberka

Prezident rady nad apelacemi
Ve funkci:
4. listopad 1643 – 1644
Panovník Ferdinand III.
Předchůdce Bedřich z Talmberka na Vlašimi
Nástupce Jan Hartwig z Nostitz

Tajný rada

Císařský komoří

Narození 20. srpen 1614
Úmrtí 7. leden 1685
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbení Katedrála svatého Víta
Choť 1. Veronika Polyxena Holická ze Šternberka
2. Zuzana Polyxena z Dietrichsteina
Vztahy Jiří Adam z Martinic (bratr)
Rodiče Jaroslav Bořita z Martinic
Marie Eusebie ze Šternberka
Děti Ferdinand Jaroslav z Martinic
Marie Alžběta, provdaná Bruntálská z Vrbna
Kateřina Barbora, provdaná Gallasová
Terezie Františka, provdaná Bruntálská z Vrbna
Příbuzní Jiří Adam z Martinic a Maxmilián Valentin z Martinic (sourozenci)
Zaměstnání politik
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
Ocenění 1657 Řád zlatého rouna (č. 440)
Commons Kategorie Bernard Ignat von Martinice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bernard Ignác hrabě z Martinic (20. srpna 16147. ledna 1685 Praha) byl český šlechtic a politik z významného rodu Martiniců. Jako nejvyšší purkrabí stál přes třicet let v čele zemské správy Českého království, proslul také jako mecenáš katolické církve a vzdělanec, krátce byl například prorektorem Univerzity Karlovy.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Byl synem hraběte Jaroslava Bořity z Martinic[1] a jeho první manželky Marie Eusebie ze Šternberka. Z mužského potomstva svých rodičů byl až pátým synem v pořadí, takže původně byl předurčen k duchovní dráze. Již v mladém věku se stal kanovníkem v Magdeburku a Pasově, mezitím studoval v Praze a Štýrském Hradci. V roce 1635 si doplnil vzdělání studiem práv v Ingolstadtu. Absolvoval také kavalírskou cestu tradiční pro mladé šlechtice, pobýval například ve Florencii.[2]

Po návratu do Čech zahájil rychlý postup v zemských úřadech, začínal jako rada apelačního soudu (1638–1643), poté byl prezidentem apelačního soudu (1643–1644), nejvyšším sudím (1644–1648), nejvyšším komorníkem (1648–1650), nejvyšším hofmistrem (1650–1651) a nakonec stál v čele zemské správy jako nejvyšší purkrabí Českého království (1651–1685). Z titulu svých funkcí byl zároveň členem sboru královských místodržících. Mimoto obdržel čestné hodnosti c. k. komořího a tajného rady. Při pobytu císaře Leopolda I. v Praze v roce 1657 získal Řád zlatého rouna.[3]

I když byl bezmála půl století zemskými úřady vázán v Čechách, pravidelně každý rok několik měsíců trávil ve Vídni a z dochované korespondence vyplývá, že u císařského dvora měl značný vliv, od roku 1679 se navíc příležitostně zúčastnil zasedání státní rady.

Majetek a podpora katolické církve[editovat | editovat zdroj]

Po otci zdědil v roce 1649 panství Ahníkov v severních Čechách, krátce nato po smrti staršího bratra Jiřího Adama I. převzal stěžejní rodový majetek Smečno se Slaným spolu s titulem vladař domu Smečanského (1651). O rok později pak předal Ahníkov bratru Maxmiliánu Valentinovi, téhož roku 1652 pak ještě z majetku nejstaršího bratra od jeho vdovy převzal do své správy panství Hořovice, kde poté nechal vystavět zámek. Při svých pobytech v Praze sídlil v Martinickém paláci na Hradčanském náměstí, k němuž v roce 1665 přikoupil sousední palác v Kanovnické ulici, dnes označovaný podle pozdějších majitelů jako palác Hložků ze Žampachu.

Jako přesvědčený katolík se podílel na rekatolizaci v pobělohorském období a s jeho jménem je tak spojen vznik několika církevních institucí a sakrálních staveb. Založil františkánský klášter ve Slaném (1655), v klášterním kostele nechal postavit Loretánskou kapli a celý kostel prošel významnou barokní přestavbou podle projektu Domenica Orsiho. Na periferii Slaného jeho osobnost připomíná také kaple Božího hrobu. Ve Slaném také zřídil piaristickou kolej, nynější gymnázium. Finančně podporoval i vznik klášterů jinde, do Prahy přivedl řád kajetánů, pro jejichž klášter zakoupil v roce 1672 pozemky na Malé Straně a nechal postavit kapli sv. Panny Marie Einsiedelské. Řád kajetánů pak povolal i do Hořovic, kde také jako architekt působil Domenico Orsi.

Byl donátorem v pořadí 8. kaple poutní Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené jezuity roku 1674.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Poprvé se oženil s Veronikou Polyxenou Holickou ze Šternberka (1615–1659), jeho druhou manželkou byla hraběnka Zuzana Polyxena z Dietrichsteina (1629–1706). Jediný syn Ferdinand Jaroslav (1643–1643) zemřel v dětství. Nejstarší dcera Marie Alžběta (1638-1671) se provdala za nejvyššího českého kancléře hraběte Jana Františka Bruntálského z Vrbna (1634–1705). Po její předčasné smrti se Jan František podruhé oženil s její nejmladší sestrou Terezií Františkou z Martinic (1643–1705), na rod Bruntálských z Vrbna pak přešlo panství Hořovice. Prostřední dcera Kateřina Barbora (1642–1667) byla provdána za hraběte Františka Ferdinanda Gallase.

Bernard Ignác z Martinic zemřel v Praze 7. ledna 1685 a je pohřben v tzv. Martinické kapli u jižní stěny katedrály sv. Víta. Na území České republiky jsou k vidění jeho tři portréty, dva v muzeu ve Slaném (z nichž byl jeden snad původně na zámku Smečno), druhý na zámku Frýdlant, kam se do rodiny Gallasů provdala jeho dcera Kateřina Barbora.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. O osobnosti Jaroslava Bořity z Martinic viz např. Lukáš Vytlačil: Jaroslav Bořita z Martinic; in: Heraldická ročenka 2008, Praha 2009, s. 7-23. (dostupné on-line)
  2. Kubeš Jiří: Náročné dospívání urozených, 2013; s. 329
  3. Kubeš Jiří: Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou, 2009; s. 99, s. 138

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, díl XVI., 1900 (reprint 1999), ISBN 80-7185-237-6
  • ANDĚL, Rudolf a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy, 1984
  • ANDĚL, Rudolf a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy, 1985
  • KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II., 1997, ISBN 80-85983-14-1
  • SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenbergů za vlády Leopolda I., 2009, ISBN 978-80-7394-165-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]