Řád zlatého rouna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Náhrdelník rytíře Řádu zlatého rouna, vídeňská klenotnice

Řád zlatého rouna (francouzsky Toison d'or, latinsky ordo aurei velleris) je rytířský řád založený roku 1430, a jako spolek rytířů organizovaný po vzoru duchovních rytířských řádů. Později byl stále více privilegovaným a byl udělován velmistrem jako odměna za zásluhy. Řádový odznak tvoří na řetězu zavěšená zlatá beránčí kůže.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Řád zlatého rouna byl založen burgundským vévodou Filipem Dobrým.

Název měl připomínat starořeckou báji o Iásonovi a Argonautech, kteří během dobrodružné a nebezpečné výpravy získali rouno až v Kolchidě na východním pobřeží Černého moře. Vévoda Filip zde narážel na svůj plán zorganizovat protitureckou výpravu do Sýrie, která by odčinila krvavou porážku křesťanů u Nikopole roku 1396. Zlaté rouno ale odkazovalo také na osudy Gedeona, který podle Starého zákona požádal Hospodina o kožešinu (rouno) jako znamení svého vítězství nad nepřáteli.

Kruciata se sice nikdy nekonala, ale Filip Dobrý, jenž vyrůstal v prostředí oslavujícím křížové výpravy, ideu založení rytířského řádu nikdy neopustil. Vhodná záminka se mu údajně naskytla až na konci 20. let 15. století, kdy mu měl být udělen anglický Podvazkový řád. Filip však váhal s jeho přijetím, protože s udělením byla spojena přísaha, která by z něj natrvalo udělala spojence Anglie. Aby byla nalezena dostatečná omluva, prohlásil burgundský vévoda, že má v úmyslu založit vlastní rytířský řád. Podle tehdejších zvyklostí totiž nebylo členství ve dvou řádech možné.

Omluva byla přijata a nejbližší vhodnou chvílí pro založení řádu Zlatého rouna se stala Filipova svatba s Isabelou Portugalskou 7. ledna 1430 v Sluys. Po nákladných oslavách pořádaných v Bruggách následovalo 10. ledna přijetí prvních 24 rytířů, příslušníků nejmocnějších burgundských šlechtických rodů. Jak bylo proklamováno, řád byl založen jak k oslavě Panny Marie a svatého apoštola Ondřeje, tak z důvodu podpory rytířských ctností.

Zlaté rouno zůstalo burgundským rodinným řádem až do vymření zdejší panovnické dynastie Karlem Smělým roku 1477. Podle 65. kapitoly řádových statut přešlo následně velmistrovství na rakouského arcivévodu Maxmiliána, manžela dědičky Burgundska Marie, který byl do úřadu uveden 31. dubna 1478 v Bruggách. Po něm byli velmistry všichni panovníci z rodu Habsburků, jmenovitě z jeho starší španělské linie. Zásadní zlom ve vývoji řádu nastal 1. listopadu 1700, kdy zemřel Karel II., poslední Habsburk na madridském trůně. Následně vypukl spor o velmistrovství mezi příslušníky rakouské linie habsburské dynastie, kteří si je nárokovali z důvodu příbuzenství, a Filipem V. z Bourbon-Anjou, jenž usiloval o hodnost velmistra z úřadu designovaného španělského krále. K dohodě se nikdy nedospělo, přestože se o záležitostech Zlatého rouna jednalo na kongresech v Utrechtu roku 1713, Cambrai roku 1724 i v Cáchách roku 1748. Od roku 1701 tak existují dva řády Zlatého rouna – rakouský a španělský. Ve Španělsku se postupem času jeho udílení stalo mnohem liberálnějším a získávali jej dokonce nekatolíci, což byl jeden z důvodů, proč habsburský a později habsbursko-lotrinský rod existenci španělské řádové větve nikdy neuznal.

Statuta a organizace řádu[editovat | editovat zdroj]

Statuta řádu byla vyhlášena na první řádové kapitule v Rysselu (dnes Lille) 22. listopadu 1431. Počet rytířů byl omezen na 31, ale za Karla V. se toto číslo zvýšilo na 51 a za Filipa IV. na 61. Třebaže později byla početní omezení zcela zrušena, byl řád Habsburky vždy udílen velmi vzácně (o udílení španělskými Bourbony to ovšem neplatí). Zlaté rouno má podobně jako duchovní řády vládu tvořenou úředníky, kteří nemusí být rytíři řádu. V jejím čele stojí kancléř původně volený z řad vysokého duchovenstva, jenž opatruje řádovou pečeť a připravuje a řídí zasedání kapitul. Dalšími členy jsou pokladník, který se stará o finanční záležitosti, organizaci slavností a zajišťuje výrobu řádových dekorací, oděvů a diplomů potvrzujících členství v řádu a dalších písemností, a písař obstarávající řádovou administrativu. Do písařovy kompetence náleží také kontrola bezchybného šlechtického původu jednotlivých rytířů. Zvláštní pravomoci měl herold nazývaný Zlaté rouno (Toison d´or), řádový ceremoniář, jenž se dříve zabýval také zahraničními záležitostmi a mohl být pověřován diplomatickými misemi. Jeho odznakem je řádový řetěz doplněný 52 smaltovanými znaky rytířů a velmistra (tzv. potence). Úředníci nejsou (či lépe nemusí být) rytíři řádu.

Přijímání do řádu[editovat | editovat zdroj]

Přijímání (původně volba) rytířů spadala nejprve do kompetence shromáždění všech rytířů, tzv. řádové kapituly. Té předsedal velmistr řádu, tedy Filip Dobrý a jeho nástupci. Velmistr ale neměl původně žádná zvláštní privilegia. Náleželo mu stejné hlasovací právo jako ostatním a rozhodoval jen při rovnosti hlasů. Proto také mohlo dojít k situaci, kdy byl nový rytíř přijat proti vůli velmistra. Aby tomu bylo zabráněno, přenesl roku 1577 španělský král Filip II. roku 1577 právo jmenovat nové rytíře výlučně na sebe a své nástupce. Filip II. také zrušil řádové kapituly a dosavadní společenství rytířů tím změnil na osobní vyznamenání (světský řád) udělované panovníkem. Všechny ostatní rituály a předpisy ale zůstaly zachovány.

Specifika rakouského řádu[editovat | editovat zdroj]

Výlučnost rakouského Zlatého rouna byla dána i poměrně malým počtem (potenciálních i skutečných) příjemců řádu. Původní statuta zakazující rytířům řádu přijmout jiný řád a odmítající členství duchovních osob ztratila platnost během 18. století, ale ostatní předpisy zůstaly většinou zachovány dodnes. Rakouští arcivévodové tak získávali řád při dosažení plnoletosti, ovšem korunní princ se stával rytířem Zlatého rouna již po narození. Základní podmínkou pro udělení řádu byla samozřejmě příslušnost ke katolické církvi.

Na rozdíl od rytířských řádů (Johanitů či Německých rytířů) nemuseli kandidáti prokazovat svůj starošlechtický původ, tedy několik generací šlechtických předků po otcově i matčině linii, ani příslušnost k vyšší šlechtě, a řád tak teoreticky mohl být udělen každé osobě, která si svou veřejnou činností či službami panovníkovi získala veřejné zásluhy. V praxi však do roku 1918 mezi rytíři nacházíme výlučně katolické suverény, členy jejich rodin a příslušníky nejvyšší aristokracie – většinou knížata a hrabata, svobodným pánům byl řád udílen jen výjimečně a zejména ve starší době. Řádovým kancléřem byl od nástupu Františka Josefa šéf jeho kabinetní kanceláře.

Řád zlatého rouna v současnosti[editovat | editovat zdroj]

Po smrti posledního císaře Karla I. se protektorem řádu stal bratr Maxmilián (1895-1952), který zastupoval nezletilého následníka trůnu arcivévodu Ottu (1912-2011). Ten se oficiální hlavou rodu stal roku 1930 a tehdy také přijal funkci velmistra řádu. Postavení Zlatého rouna je zcela mimořádné, protože obecně není pokládáno jen za habsburský domácí řád, ale za zvláštní právnickou osobu, což roku 1953 uznala i silně protimonarchisticky orientovaná Rakouská republika. Na základě zvláštní dohody byl vzácný řádový archiv roku 1951 deponován ve vídeňském Domácím, dvorním a státním archivu (Haus-, Hof- und Staatsarchiv), ale nadále zůstává v majetku řádu. Současnou hlavou řádu je Karel Habsburský, řádovým dnem je stále 30. listopad.[1]

Řádoví suveréni (do vymření španělských Habsburků)[editovat | editovat zdroj]

  • 1. Filip Dobrý, vévoda burgundský, 10. leden 1430 – 15. červen 1467
  • 2. Karel Smělý, vévoda burgundský, 15. červen 1467 – 5. leden 1477
  • 3. Maxmilián I., císař římský, 30. duben 1478 – 27. březen 1482
  • 4. Filip I. Sličný, král kastilský, vévoda burgundský, otec českého krále Ferdinanda I. 27. březen 1482 – 25. září 1506
  • 5. Karel V., císař římský, král španělský, 25. září 1506 – 22. říjen 1555
  • 6. Filip II., král španělský, portugalský a anglický, 22. říjen 1555 – 13. září 1598
  • 7. Filip III., král španělský a portugalský, 13. září 1598 – 31. březen 1621
  • 8. Filip IV., král španělský a portugalský, 31. březen 1621 – 17. září 1665
  • 9. Karel II., král španělský, 17. září 1665 – 1. listopad 1700

Řádoví suveréni (španělská linie)[editovat | editovat zdroj]

Řádoví suveréni (rakouská linie)[editovat | editovat zdroj]

  • 10. Karel VI., císař římský (král český), král španělský, 1. listopad 1700 – 20. říjen 1740
  • 11. František I., císař římský (král český), vévoda lotrinský, 20. říjen 1740 – 18. srpen 1765
  • 12. Josef II., císař římský (král český), 18. srpen 1765 – 20. únor 1790
  • 13. Leopold II., císař římský (král český), 20. únor 1790 – 1. březen 1792
  • 14. František I. císař římský, císař rakouský (král český), 1. březen 1792 – 2. březen 1835
  • 15. Ferdinand I. Dobrotivý, císař rakouský (král český), 2. březen 1835 – 2. prosinec 1848
  • 16. František Josef I., císař rakouský (král český), 2. prosinec 1848 – 21. listopad 1916
  • 17. Karel I., císař rakouský (král český), 21. listopad 1916 – 1. duben 1922
  • Maxmilián Habsburský, protektor řádu, 1922 - 20. prosinec 1930
  • 18. Otto Habsburský, korunní princ, hlava habsbursko-lotrinského rodu, 20. prosinec 1930 (teoreticky od 1. dubna 1922) – 30. listopad 2000
  • 19. Karel Habsburský, hlava habsbursko-lotrinského rodu, od 30. listopadu 2000

Nositelé řádu[editovat | editovat zdroj]

Řád byl udílen poměrně vzácně, což platilo zejména pro jeho rakouskou větev. Níže jsou portréty vybraných řádových rytířů.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Koláčný, Ivan, Řády a vyznamenání Habsburské monarchie, Elka Press Praha 2006, ISBN 80-902745-9-5.
  • Županič, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha: Agentura Pankrác, 2006, ISBN 80-86781-08-9
  • Lobkowicz, František, Zlaté rouno v zemích českých, in: Zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie, roč. XXIV/1991, č. 4, s. 181-280.
  • Stolzer, Johann – Steeb, Christian (Hrsg.), Österreichs Orden vom Mittelalter bis zur Gegenwart, Graz 1996, ISBN 3-201-01649-7
  • PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. Karl von Habsburg: Orden vom Goldenen Vlies. www.karlvonhabsburg.at [online]. [cit. 2019-05-21]. Dostupné online.