V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Jan Harrach

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Nepomuk František Harrach
Jan Nepomuk František Harrach (1828–1909).jpg

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1870 – 1871
Ve funkci:
??? – 1893
Ve funkci:
1895 – ???

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1873[1] – 1884

Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1884 – ???
Stranická příslušnost
Členství Str. konz. velkostatku
Český klub
(staročeši)

Narození 2. listopadu 1828
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 12. prosince 1909 (ve věku 81 let)
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Rodiče František Arnošt Harrach a Anna von Lobkowicz
Děti Otto Johann Nepomuk Graf von Harrach
Profese politik
Ocenění rytíř Řádu zlatého rouna (1896)
Podpis Jan Nepomuk František Harrach, podpis
Commons Kategorie Jan Harrach
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec František Arnošt Harrach
manželka Marie Markéta z Lobkovic
manželka Marie Thurn-Taxis

Jan Nepomuk František Harrach (2. listopadu 1828 Vídeň - 12. prosince 1909 tamtéž) byl český šlechtic z rodu Harrachů, politik, mecenáš a podnikatel. Byl stoupencem českého státoprávního programu, aktivně působil při rozvoji českého kulturního i politického života, mj. během budování Národního divadla v Praze.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a rodina[editovat | editovat zdroj]

Jeho otcem byl politik František Arnošt Harrach. Matka Jana Harracha pocházela stejně jako jeho první manželka z českého rodu Lobkowiczů. Rozhodující vliv na něj však měl vlastenecký okruh jeho vychovatelů, mezi nimiž dominantní roli sehrál Jan Erazim Vocel, básník, později profesor archeologie, dějin umění a dějin české literatury na pražské univerzitě.

Byl dvakrát ženat. Poprvé s Marií Markétou, kněžnou z Lobkovic (1837–1870), po její smrti se oženil s Marií, princeznou z rodu Thurn-Taxis.[2]

Měl devět dětí[3]:

  • Anna Marie (1837–1938)
  • Gabriela Terezie (1859–1942)
  • Marie Terezie (?–?)
  • Markéta Karolína (?–?)
  • Karel František (1857–1920)
  • Ota Jan Nepomuk (1863–1935)
  • Alfréd (26. 5.1864–10.6.1864)
  • Jana zemřela při porodu 1869
  • Arnošt František Hugo (1879–1971)

Během revolučního roku 1848 se hrabě Jan spolu s otcem Františkem účastnil Slovanského sjezdu v Praze. O rok později vstoupil do armády Rakouského císařství, kde dosáhl hodnosti majora. Následně se věnoval správě rodinného statku a rozvoji sklárny v Novém Světě.[4]

Veřejné aktivity v hospodářské a kulturní oblasti[editovat | editovat zdroj]

V roce 1856 zakoupil a převzal do své správy velkostatek Konárovice u Kolína. Záhy se postavil do čela Hospodářského spolku kolínského, později krajského spolku čáslavského a poté i královéhradeckého, roku 1863 založil rolnickou školu na svém panství Stěžery na Královéhradecku. Angažoval se také v českém průmyslu. Stal se předsedou Hospodářské jednoty kraje Táborského, České hedvábnické jednoty, Českého spolku pro vývoz a přívoz, banky Slavie aj. Své předsednictví nikdy nechápal jenom jako čestnou formalitu.[5] Byl také ředitelem lokální železniční tratě Jilemnice–Rokytnice.[4]

Má také velké zásluhy za rozvoj českého kulturního i politického života. Jako kurátor Matice české podporoval intenzivně českou literaturu. Právě s jeho podporou vydal K. J. Erben v definitivní podobě „Prostonárodní české písně a říkadla" (1864) a jeho štědrou finanční dotací byl udržován po několik let významný matiční přírodovědný časopis Živa. Hrabě Harrach se také zasloužil o vybudování Národního divadla v Praze, v prvé řadě jeho finanční podporou, krátký čas stál i v čele sboru pro vybudování divadla. V souvislosti s jeho podporou vypsal také soutěž o nejlepší českou operu (1863), v níž vyhráli Smetanovi Braniboři v Čechách.[5][4]

Jako předseda Společnosti muzea Království českého (dnešní Národní muzeum) se zasloužil o rozmach této instituce a náleží mu i spoluúčast na vybudování monumentální muzejní budovy na pražském Václavském náměstí. Ve Vídni v součinnosti se Slovanskou besedou, v jejímž čele stál, a spolkem Komenský založil první českou školu a vymohl konání bohoslužeb v českém jazyce.[4]

Politické aktivity na zemském sněmu a v Říšské radě[editovat | editovat zdroj]

Od 60. let byl aktivní i v politice. Přesvědčením byl staročech a český Rakušan, existenci českého národa bez rakouského rámce si nedokázal představit. Své konzervativní názory shrnul v publikaci Spása Rakouska (1862). Bojoval za zájmy Čechů, nebyl však nikdy nacionalistou a prosazoval spolupráci mezi Čechy i Němci, i když se právě za jeho života vztahy mezi oběma národnostmi prudce zhoršovaly.[5] Patřil do Strany konzervativního velkostatku, která podporovala české státoprávní aspirace, měla blízko k Národní (staročeské) straně, odmítala unifikaci a centralizaci rakouského státu a trvala na zachovávání historických zemských práv a státoprávní odlišnosti zemí koruny české. Aliance mezi česky cítící šlechtou a českými liberály měla pro obě strany své výhody, šlechtě zaručovala dynamičtější sociální základnu, liberálům dodávalo spojenectví s aristokraty vážnosti pro jejich argumenty ohledně českého státního práva.[6]

V roce 1870, kdy inicioval předseda vlády Alfred Potocki rozhovory s českou opozicí a kdy se očekávala možnost dohody a naplnění českých požadavků, byla aliance mezi Národní stranou a šlechtici obnovena a Harrach hostil ve svém paláci na přelomu března a dubna 1870 schůzky českých měšťanských a šlechtických politiků s cílem najít společný program.[7]

portrét Jana Harracha z roku 1885 od Jana Vilímka

V roce 1870 jako poslanec za politické okresy jilemnický, vrchlabský a vysocký vstoupil do Českého zemského sněmu.[5] V roce 1871 rezignoval na mandát na sněmu (uváděno ovšem, že rezignoval coby zástupce kurie velkostatkářské).[8]

V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal i mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval městskou kurii, obvod Litomyšl, Lanškroun, Polička atd. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil, čímž byl jeho mandát i přes opakované zvolení prohlášen za zaniklý.[9]

V roce 1879 Eduard Taaffe, tehdy představitel konzervativního německorakouského tábora, inicioval jednání s českou opozicí (liberální i šlechtickou), na jejichž konci byl český vstup na Říšskou radu, zahájení aktivní politiky a přechod Čechů do provládního tábora. Ve volbách do Říšské rady roku 1879 byl Harrach zvolen za kurii venkovských obcí v Čechách (obvod Hradec Králové, Jaroměř atd.). Nyní mandát převzal a zapojil se do práce Národní (staročeské strany) . Rezignaci oznámil na schůzi 4. prosince 1884.[9] Následně byl členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).[4]

Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[10]

V roce 1890 se angažoval v jednání o česko-německém vyrovnání v Čechách (takzvané punktace), které ale čelilo ostré kritice od Národní strany svobodomyslné (mladočeské), následkem čehož se politické pozice konzervativních staročechů zhroutily a Harrach opustil aktivní politiku.[4] Rezignace na mandát v zemském sněmu byla oznámena na schůzi sněmu v prosinci 1893.[11] Znovu se sem ale vrátil již v zemských volbách roku 1895, nyní ovšem za kurii velkostatkářskou.[12]

Vztah ke Krkonoším a jilemnickému panství[editovat | editovat zdroj]

Když v roce 1860 převzal tehdy ještě mladý šlechtic správu jilemnického panství, věnoval pozornost především rozsáhlým lesům a zpracování dřeva. Lesní hospodářství za něj dosáhlo jednoho ze svých vrcholů. Na svém panství zavedl české úřadování, což bylo tenkrát ojedinělé opatření.[5]

Velkou pozornost věnoval zdokonalení západokrkonošských cest včetně turistických a dnešní Harrachova cesta vedoucí z Harrachova údolím Mumlavy k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna - Bedřichova se stala první krkonošskou turistickou cestou značenou vedle německých i českými informacemi. Vědom si významu turistického ruchu, nechal postavit na Žalém roku 1890 dřevěnou restauraci a o dva roky později místo nevyhovující železné rozhledny kamennou věž. K hospodářskému a turistickému rozvoji západních Krkonoš dále přispěl svými zásluhami na vybudování železniční dráhy z Martinic do Rokytnice nad Jizerou.

Vřelý a velmi osobní vztah měl také k centru svého krkonošského majetku - k Jilemnici. Rád zde pobýval, r. 1863 městu daroval kroniku a na úvod vlastní rukou mj. připsal: „...Konečně pak svědčiž kniha tato, co věrná pamětnice po věky také o upřímné lásce mé k slavnému městu Jilemnice, které milostivý Bůh stále žehnati ráčiž."

V roce 1870 nechal opravit zdejší zámek, v polovině devadesátých let jej dal rozšířit, upravit do dnešní podoby a obklopit rozsáhlým parkem. Výrazně podporoval školy, místní odbor turistů, věnoval dříví na stavbu sokolovny aj.

Zasadil se také o to, že Jilemnice zůstala sídlem politického okresu. Město se mu podobně jako řada vesnic jilemnického panství (Horní Branná, Valteřice, Martinice a další) odvděčilo čestným občanstvím (1861) a dnes je zde po něm pojmenována jedna z hlavních historických ulic.[5]

První lyže v Krkonoších[editovat | editovat zdroj]

V roce 1892 navštívil Jan Harrach světovou výstavu v norském Oslu, kde ho v expozici sportovních potřeb napadlo, že lyže by mohly jeho lesním dělníkům usnadnit pohyb v zavátých horských lesích. Na jeho příkaz pak objednala lesní správa v Horní Branné jeden pár jasanových lyží z Norska a jeden pár bukových lyží z Vídně. Na svoji dobu byly velmi drahé, stály 11 zlatých. Podle dovezených vzorů pak vznikly první páry domácích lyží pro hraběcí lesní personál.

Už v roce 1895 však vznikl v Jilemnici Český krkonošský spolek Ski a o pár let později se uskutečnily první závody na lyžích.[13] Lyžařům i dalším turistům posloužila výletní restaurace na vrchu Kozinci nad Jilemnicí, kterou rovněž nechal vybudovat hrabě Jan.[5]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Hrabě Jan Harrach zemřel ve věku 81 let a je pochován v rodinné hrobce v Horní Branné. V den jeho pohřbu přijel z Prahy zvláštní vlak s předními reprezentanty českého veřejného života. Pojizerské listy tehdy napsaly, že odešel šlechtic, který „byl z kruhu konzervativní aristokracie téměř jediným, jenž asi nejvíce přiblížil se citům našeho národa a při spravedlnosti své ujímal se v kruzích jemu přístupných dobrých práv našeho národa..."[5]

„Uvědomoval si, že komu je více dáno, tak by měl i více odevzdat. A to nejen po hmotné stránce, ale i duševně. Podporoval spoustu užitečných věcí," uvedl k osobnosti hraběte Harracha ředitel Krkonošského muzea Jan Luštinec.[14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Fakticky vykonával mandát až od roku 1879, předtím v rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřebíral.
  2. Oficiální stránky obce Horní Branná
  3. KAREL, Jiří. Politik Jan Nepomuk a slavná národopisná výstava. Rýmařovský horizont. 2007-03-16, roč. IX, čís. 05/2007, s. 17. Dostupné online. 
  4. a b c d e f Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 2. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Harrach, Johann Nepomuk Gf. von (1828-1909), Gutsbesitzer und Mäzen, s. 190. (německy) 
  5. a b c d e f g h Jan Nepomuk hrabě Harrach na oficiálních stránkách obce Harrachov
  6. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 164. (česky) Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  7. Česká společnost 1848–1918. 242-243
  8. http://www.psp.cz/eknih/1870skc/2/stenprot/003schuz/s003002.htm
  9. a b Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období
  10. Salzburger Volksblatt, 21. 10. 1879, č. 126, s. 2.
  11. http://www.psp.cz/eknih/1889skc/5/stenprot/001schuz/s001004.htm
  12. NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha: [s.n.], 1896. Dostupné online. S. 357. (česky) 
  13. První lyže přivezl hrabě Harrach pro lesníky, ukazuje výstava v Jilemnici, iDNES.cz, 1. 1. 2011
  14. Osvícený hrabě Harrach má v jilemnickém zámku stálou expozici, iDNES.cz, 24. 7. 2011

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]