Jan Harrach

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Nepomuk František Harrach
Jan Nepomuk František Harrach (1828–1909).jpg
6. majitel jilemnického panství
a nejvyšší dědičný štolba v Horních a Dolních Rakousích
Ve funkci:
26. února 1884 – 12. prosince 1909
PředchůdceFrantišek Arnošt Harrach
NástupceOtto Nepomuk Harrach
Tajný rada
Ve funkci:
1886 – 12. prosince 1909
PanovníkFrantišek Josef I.
Dědičný člen rakouské Panské sněmovny
Ve funkci:
29. listopadu 1884 – 12. prosince 1909
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceFrantišek Arnošt Harrach
NástupceOtto Nepomuk Harrach
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1873 (fakticky 1879)[pozn. 1] – 1884
PanovníkFrantišek Josef I.
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1895 – 1901
PanovníkFrantišek Josef I.
Ve funkci:
1874 – 1893
PanovníkFrantišek Josef I.
Ve funkci:
1870 – 1872
PanovníkFrantišek Josef I.
Ve funkci:
1865 – 1867
PanovníkFrantišek Josef I.
C. k.komoří
Ve funkci:
1856 – 12. prosince 1909
PanovníkFrantišek Josef I.
Stranická příslušnost
ČlenstvíStr. konz. velkostatku
Český klub
(staročeši)
Vojenská služba
Hodnostmajor v záloze

Narození2. listopadu 1828
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí12. prosince 1909 (ve věku 81 let)
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníHarrachovská hrobka
Choť
  • I. (1856) Marie Markéta z Lobkowicz (1837–1870)
  • II. (1878) Marie Terezie z Thurn-Taxisu (1856–1908)
RodičeFrantišek Arnošt z Harrachu (1799–1884) a Anna z Lobkowicz (1809–1881)
DětiOtto Nepomuk z Harrachu
Arnošt František Hugo z Harrachu
Gabriela z Harrachu
Markéta z Harrachu
PříbuzníJan Antonín z Harrachu[1] a Ernestina Antonie z Harrachu[2] (vnoučata)
Profesepolitik, velkostatkář, důstojník, podnikatel a historik
OceněníŘád sv. Anny 3. třídy (1849)
rytíř Řádu zlatého rouna (1896)
velkokříž Císařského řádu Leopoldova (1901)
PodpisJan Nepomuk František Harrach, podpis
CommonsJan Harrach
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Nepomuk František hrabě z Harrachu (německy Johann Nepomuk Franz Graf von Harrach; 2. listopadu 1828 Vídeň12. prosince 1909 Vídeň) byl český šlechtic z rodu Harrachů, politik, mecenáš a podnikatel. Byl stoupencem českého státoprávního programu, aktivně působil při rozvoji českého kulturního i politického života, mj. během budování Národního divadla v Praze. Byl rytířem Řádu zlatého rouna.[3]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a rodina[editovat | editovat zdroj]

Janovým otcem byl politik František Arnošt Harrach (1799–1884). Matka Anna (1809–1881) pocházela stejně jako Janova první manželka z českého rodu Lobkowiczů. Rozhodující vliv na něj však měl vlastenecký okruh jeho vychovatelů, mezi nimiž dominantní roli sehrál Jan Erazim Vocel, básník, později profesor archeologie, dějin umění a dějin české literatury na pražské univerzitě.

Jan Harrach se svou první manželkou Marií Markétou z Lobkovic

Byl dvakrát ženat.[4] Poprvé s Marií Markétou princeznou Lobkowiczovou (1837–1870), dcerou Jana Nepomuka Lobkowicze, po její smrti se oženil[5] s Marií Terezií, princeznou z rodu Thurn-Taxis.[6]

Měl devět dětí[7]:

  • 1. Karel František Leonard (4. května 1857 – 7. prosince 1920), kvůli duševní chorobě zbaven svéprávnosti a vyloučen z dědictví
  • 2. Anna Marie Gisela (7. května 1858 – 30. ledna 1938), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1898 Gottlieb Emanuel svobodný pán Henn von Henneberg-Spiegel (24. července 1861, Hrzín – 14. února 1934, Komorní Hrádek), c. k. komoří, majitel velkostatků Hrádek u Sušice a Velhartice
  • 3. Gabriela Terezie (26. října 1859 – 28. června 1942), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1893 Gabriel Franz hrabě Marenzi de Tagliuno-Talgate (24. května 1861, Lublaň – 28. listopadu 1934), c. k. komoří, generálmajor
  • 4. Otto Jan Nepomuk Bohuslav Maria (10. února 1863, Praha – 10. září 1935, Hrádek u Nechanic), c. k. komoří, poslanec českého zemského sněmu, dědičný člen rakouské Panské sněmovny, majitel velkostatku Jilemnice, manž. 1902 Karolína princezna Oettingen-Wallerstein (22. února 1873, Praha – 15. března 1959, Vídeň)
  • 5. Alfréd (*/† 1864)
  • 6. Marie Terezie Johanna (23. června 1866, Konárovice – 30. října 1947, Vídeň), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1896 Stanislav Josef Maria hrabě Wisniewo-Wisniewski (15. listopadu 1859, Červonohrad – 18. května 1940, Lvov), c. k. komoří, poručík
  • 7. Johanna (*/† 1869)
  • 8. Markéta Karolína Františka (18. května 1870, Vídeň – 11. ledna 1935, Pernštejnské Jestřabí), manž. 1893 František Serafín princ Windischgrätz (3. července 1867, Klatovy – 13. října 1947, Sankt Anton im Montafon, Vorarlbersko), JUDr.
  • 9. Arnošt František (1879–1971), c. k. komoří, rytíř Maltézského řádu, manž. 1905 Elisabeth hraběnka von Preysing-Lichtenegg-Moos (1883–1932)

Během revolučního roku 1848 se hrabě Jan spolu s otcem Františkem účastnil Slovanského sjezdu v Praze. O rok později vstoupil do armády Rakouského císařství, kde dosáhl hodnosti majora. Následně se věnoval správě rodinného statku a rozvoji sklárny v Novém Světě.[8]

Veřejné aktivity v hospodářské a kulturní oblasti[editovat | editovat zdroj]

V roce 1856 zakoupil a převzal do své správy velkostatek Konárovice u Kolína. Od roku 1860 byl řádným členem c. k. vlastenecko-hospodářské společnosti.[9] Záhy se postavil do čela Hospodářského spolku kolínského, později krajského spolku čáslavského a poté i královéhradeckého, roku 1863 založil rolnickou školu na svém panství Stěžery na Královéhradecku. Angažoval se také v českém průmyslu. Stal se předsedou Hospodářské jednoty kraje Táborského, České hedvábnické jednoty, Českého spolku pro vývoz a přívoz, banky Slavie aj. Své předsednictví nikdy nechápal jenom jako čestnou formalitu.[10] Byl také ředitelem lokální železniční tratě Jilemnice–Rokytnice.[8]

Má také velké zásluhy za rozvoj českého kulturního i politického života. Jako kurátor Matice české podporoval intenzivně českou literaturu. Právě s jeho podporou vydal K. J. Erben v definitivní podobě „Prostonárodní české písně a říkadla" (1864) a jeho štědrou finanční dotací byl udržován po několik let významný matiční přírodovědný časopis Živa. Hrabě Harrach se také zasloužil o vybudování Národního divadla v Praze, v prvé řadě jeho finanční podporou, krátký čas stál i v čele sboru pro vybudování divadla. V souvislosti s jeho podporou vypsal také soutěž o nejlepší českou operu (1863), v níž vyhráli Smetanovi Braniboři v Čechách.[8][10]

Jako předseda Společnosti muzea Království českého (dnešní Národní muzeum) se zasloužil o rozmach této instituce a náleží mu i spoluúčast na vybudování monumentální muzejní budovy na pražském Václavském náměstí. Ve Vídni v součinnosti se Slovanskou besedou, v jejímž čele stál, a spolkem Komenský založil první českou školu a vymohl konání bohoslužeb v českém jazyce.[8]

Politické aktivity na zemském sněmu a v Říšské radě[editovat | editovat zdroj]

Od 60. let byl aktivní i v politice. Přesvědčením byl staročech a český Rakušan, existenci českého národa bez rakouského rámce si nedokázal představit. Své konzervativní názory shrnul v publikaci Spása Rakouska (1862). Bojoval za zájmy Čechů, nebyl však nikdy nacionalistou a prosazoval spolupráci mezi Čechy i Němci, i když se právě za jeho života vztahy mezi oběma národnostmi prudce zhoršovaly.[10] Patřil do Strany konzervativního velkostatku, která podporovala české státoprávní aspirace, měla blízko k Národní (staročeské) straně, odmítala unifikaci a centralizaci rakouského státu a trvala na zachovávání historických zemských práv a státoprávní odlišnosti zemí koruny české. Aliance mezi česky cítící šlechtou a českými liberály měla pro obě strany své výhody, šlechtě zaručovala dynamičtější sociální základnu, liberálům dodávalo spojenectví s aristokraty vážnosti pro jejich argumenty ohledně českého státního práva.[11]

V roce 1870, kdy inicioval předseda vlády Alfred Potocki rozhovory s českou opozicí a kdy se očekávala možnost dohody a naplnění českých požadavků, byla aliance mezi Národní stranou a šlechtici obnovena a Harrach hostil ve svém paláci na přelomu března a dubna 1870 schůzky českých měšťanských a šlechtických politiků s cílem najít společný program.[12]

portrét Jana Harracha z roku 1885 od Jana Vilímka

V roce 1870 jako poslanec za politické okresy jilemnický, vrchlabský a vysocký vstoupil do Českého zemského sněmu.[10] V roce 1871 rezignoval na mandát na sněmu (uváděno ovšem, že rezignoval coby zástupce kurie velkostatkářské).[13]

V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal i mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval městskou kurii, obvod Litomyšl, Lanškroun, Polička atd. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil, čímž byl jeho mandát i přes opakované zvolení prohlášen za zaniklý.[14]

V roce 1879 Eduard Taaffe, tehdy představitel konzervativního německorakouského tábora, inicioval jednání s českou opozicí (liberální i šlechtickou), na jejichž konci byl český vstup na Říšskou radu, zahájení aktivní politiky a přechod Čechů do provládního tábora. Ve volbách do Říšské rady roku 1879 byl Harrach zvolen za kurii venkovských obcí v Čechách (obvod Hradec Králové, Jaroměř atd.). Nyní mandát převzal a zapojil se do práce Národní (staročeské strany). Rezignaci oznámil na schůzi 4. prosince 1884.[14] Následně byl členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).[8]

Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[15]

V roce 1890 se angažoval v jednání o česko-německém vyrovnání v Čechách (takzvané punktace), které ale čelilo ostré kritice od Národní strany svobodomyslné (mladočeské), následkem čehož se politické pozice konzervativních staročechů zhroutily a Harrach opustil aktivní politiku.[8] Rezignace na mandát v zemském sněmu byla oznámena na schůzi sněmu v prosinci 1893.[16] Znovu se sem ale vrátil již v zemských volbách roku 1895, nyní ovšem za kurii velkostatkářskou.[17]

Vztah ke Krkonoším a jilemnickému panství[editovat | editovat zdroj]

Když v roce 1860 převzal tehdy ještě mladý šlechtic správu jilemnického panství, věnoval pozornost především rozsáhlým lesům a zpracování dřeva. Lesní hospodářství za něj dosáhlo jednoho ze svých vrcholů. Na svém panství zavedl české úřadování, což bylo tenkrát ojedinělé opatření.[10]

Velkou pozornost věnoval zdokonalení západokrkonošských cest včetně turistických a dnešní Harrachova cesta vedoucí z Harrachova údolím Mumlavy k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna - Bedřichova se stala první krkonošskou turistickou cestou značenou vedle německých i českými informacemi. Vědom si významu turistického ruchu, nechal postavit na Žalém roku 1890 dřevěnou restauraci a o dva roky později místo nevyhovující železné rozhledny kamennou věž. K hospodářskému a turistickému rozvoji západních Krkonoš dále přispěl svými zásluhami na vybudování železniční dráhy z Martinic do Rokytnice nad Jizerou.

Vřelý a velmi osobní vztah měl také k centru svého krkonošského majetku - k Jilemnici. Rád zde pobýval, r. 1863 městu daroval kroniku a na úvod vlastní rukou mj. připsal: „...Konečně pak svědčiž kniha tato, co věrná pamětnice po věky také o upřímné lásce mé k slavnému městu Jilemnice, které milostivý Bůh stále žehnati ráčiž."

V roce 1870 nechal opravit zdejší zámek, v polovině devadesátých let jej dal rozšířit, upravit do dnešní podoby a obklopit rozsáhlým parkem. Výrazně podporoval školy, místní odbor turistů, věnoval dříví na stavbu sokolovny aj.

Zasadil se také o to, že Jilemnice zůstala sídlem politického okresu. Město se mu podobně jako řada vesnic jilemnického panství (Horní Branná, Valteřice, Martinice a další) odvděčilo čestným občanstvím (1861) a dnes je zde po něm pojmenována jedna z hlavních historických ulic.[10]

Lyže v Krkonoších[editovat | editovat zdroj]

V roce 1892 navštívil Jan Harrach světovou výstavu v norském Oslu, kde ho v expozici sportovních potřeb napadlo, že lyže by mohly jeho lesním dělníkům usnadnit pohyb v zavátých horských lesích. Na jeho příkaz pak objednala lesní správa v Horní Branné jeden pár jasanových lyží z Norska a jeden pár bukových lyží z Vídně. Na tehdejší dobu byly velmi drahé, stály 11 zlatých. Podle dovezených vzorů pak vznikly první páry domácích lyží pro hraběcí lesní personál. Zřejmě však není pravdou, že by Jan Harrach přivezl do Krkonoš vůbec první lyže – ty se totiž začaly používat již několik let předtím, zásluhu na tom měl mj. Otto Vorwerg.[18] Ostatně první lyže na území Čech měl již v roce 1887 Josef Rössler-Ořovský, který téhož roku založil pražský ski-klub jako vůbec první lyžařský klub v Evropě mimo území Skandinávie.

V roce 1895 pak vznikl v Jilemnici Český krkonošský spolek Ski a o pár let později se uskutečnily první závody na lyžích.[19] Lyžařům i dalším turistům posloužila výletní restaurace na vrchu Kozinci nad Jilemnicí, kterou rovněž nechal vybudovat hrabě Jan.[10]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Hrabě Jan Harrach zemřel ve věku 81 let a je pochován v rodinné hrobce v Horní Branné. V den jeho pohřbu přijel z Prahy zvláštní vlak s předními reprezentanty českého veřejného života. Pojizerské listy tehdy napsaly, že odešel šlechtic, který „byl z kruhu konzervativní aristokracie téměř jediným, jenž asi nejvíce přiblížil se citům našeho národa a při spravedlnosti své ujímal se v kruzích jemu přístupných dobrých práv našeho národa..."[10]

„Uvědomoval si, že komu je více dáno, tak by měl i více odevzdat. A to nejen po hmotné stránce, ale i duševně. Podporoval spoustu užitečných věcí," uvedl k osobnosti hraběte Harracha ředitel Krkonošského muzea Jan Luštinec.[20][21]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Fakticky vykonával mandát až od roku 1879, předtím v rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřebíral.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Austrian Parliament personal database. Dostupné online.
  2. Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (Zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 271
  4. Rodina Jana Harracha in: Gothaischer Hofkalender: genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser, Gotha, 1929; s. 183–184 dostupné online
  5. Matriční záznam o sňatku Jana Nepomuka Františka Harracha s Marií Terezií Thurn-Taxis farnosti při kostele sv.Tomáše na Malé Straně v Praze
  6. Oficiální stránky obce Horní Branná
  7. KAREL, Jiří. Politik Jan Nepomuk a slavná národopisná výstava. Rýmařovský horizont. 2007-03-16, roč. IX, čís. 05/2007, s. 17. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-22.  Archivováno 22. 4. 2016 na Wayback Machine.
  8. a b c d e f Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 2. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Harrach, Johann Nepomuk Gf. von (1828-1909), Gutsbesitzer und Mäzen, s. 190. (německy) 
  9. VOLF, Miloslav a Československé zemědělské muzeum (Praha, Česko). Významní členové a spolupracovníci Vlastenecko-hospodářské společnosti v království Českém: (k 200. jubileu založení VHS). Praha: Ústav vědeckotechnických informací, 1967. s. 49. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:0e017f41-1c07-470c-8f27-e122417b81ac
  10. a b c d e f g h Jan Nepomuk hrabě Harrach na oficiálních stránkách obce Harrachov. www.harrachov.cz [online]. [cit. 2013-01-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-02-14. 
  11. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 164. Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  12. Česká společnost 1848–1918. 242-243
  13. http://www.psp.cz/eknih/1870skc/2/stenprot/003schuz/s003002.htm
  14. a b Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období
  15. Salzburger Volksblatt, 21. 10. 1879, č. 126, s. 2.
  16. http://www.psp.cz/eknih/1889skc/5/stenprot/001schuz/s001004.htm
  17. NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha: [s.n.], 1896. Dostupné online. S. 357. 
  18. Polednik, H.: Stolze Erinnerungen [Historie zimních sportů na území Sudet], Marktoberdorf 1971 - str. 287
  19. První lyže přivezl hrabě Harrach pro lesníky, ukazuje výstava v Jilemnici, iDNES.cz, 1. 1. 2011
  20. Osvícený hrabě Harrach má v jilemnickém zámku stálou expozici, iDNES.cz, 24. 7. 2011
  21. LUŠTINEC, Jan. Jan Nepomuk hrabě Harrach - ze života českého kavalíra. 1. vyd. Vrchlabí: Správa KRNAP, 2018. 240 s. ISBN 978-80-7535-086-2. S. 336. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]