Jan Erazim Vocel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Erazim Vocel
Jan Erazim Vocel

Poslanec Říšského sněmu
Ve funkci:
1848 – 1849
Stranická příslušnost
Členství staročeši

Narození 23. srpna 1802
Kutná Hora
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 16. září 1871 (ve věku 69 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnost Češi
Alma mater Karlo-Ferdinandova univerzita
Vídeňská univerzita
Commons Kategorie Jan Erazim Vocel
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska v Kutné Hoře (Dům čp. 349, Vocelova 349/10)

Jan Křtitel Erazim Vocel (23. srpna 1802 Kutná Hora[1]16. září 1871 Praha) byl český romantický básník, dramatik, zakladatel české archeologie jako vědního odvětví, kulturní historik a národní buditel, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Hrob J. E. Vocela na Olšanských hřbitovech

Byl synem pekaře. Původně se jmenoval Wotzel, ale jméno si jako student nechal změnit.[2]

Po absolvování obecné školy v Kutné Hoře jej katecheta doporučil ke studiu v Praze do piaristického gymnázia v Panské ulici. Dále jeden rok studoval filozofii na pražské univerzitě a odešel na práva na Vídeňskou univerzitu. Tam se seznámil s Františkem Palackým, který se stal jeho celoživotním přítelem, stejně jako malíř Josef Vojtěch Hellich. Roku 1837 studoval soukromě malířství u Jakoba Beckera v Düsseldorfu.

Jako chudý literát se musel živit vyučováním, zprvu učil češtinu hraběte Otakara Černína, dále dělal vychovatele ve šlechtických rodinách, nejprve u markýze Pallaviciniho, dále v rodině Leopolda Šternberka, knížete Salm-Salma a od roku 1839 nastoupil jako knihovník paláci hraběte Harracha, tam také byučoval děti. To mu umožnilo hojně cestovat (Uhry, Benátky, Řím, Neapol, Solnohradsko, Holandsko, Belgie, Německo). Jeho zálibou bylo kreslení a malování památek a krajinomalba.

Po návratu do Prahy se stýkal s čelnými představitel vlastenecké společnosti, spřátelil se s Josefem Jungmannem a dalšími obrozenci. Na pozvání Palackého a Jana Norberta Neuberka se stal roku 1843 prvním jednatelem Sboru archeologického musea českého a zároveň po Pavlu Josefu Šafaříkovi převzal redakci Časopisu českého muzea.

V roce 1848 vstoupil do řad pracovníků muzea jako kurátor, stal se setníkem gardy Svornost. Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politického dění. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Polička v Čechách. Uvádí se jako literát.[3] Patřil ke sněmovní pravici.[4] Na sněmu byl členem školského výboru. Po opětovném zavedení absolutismu zanechal politické i novinářské činnosti, přestal psát básně a malovat.[5]

Historik Otto Urban řadí Vocela v této neoabsolutistické dekádě do skupiny konzervativních českých vlastenců, kteří pokračovali v rozvíjení národního svérázu, ovšem distancovali se od liberálního a demokratického odkazu roku 1848 a profilovali se důsledně loajálně k vládnímu zřízení.[6]

V roce 1850 byl jmenován prvním českým mimořádným profesorem archeologie a dějin umění na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Společně s Karlem Vladislavem Zapem založil roku 1854[7] časopis Památky archaeologické a místopisné, který vychází dodnes. Jako první použil chemickou metodu při určování stáří bronzových předmětů.[8]

Zasazoval se i o zrovnoprávnění češtiny s němčinou na vysokých školách. V českém i německém jazyce přednášel jako první v Čechách klasickou archeologii a dále estetiku, paleografii, historii právní, dějiny umění a numiskatiku. Byl členem mnoha vědeckých ústavů (Krakov, Moskva, Kodaň, Petrohrad, Vídeň, Zábřeh, Štýrský Hradec, Leiden). Roku 1860 obdržel dánský řád Rytíř Danebrogu, roku 1869 titul dr. h.c. na univerzitě v Petrohradu.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Byl dvakrát ženat, po smrti první ženy Barbory se oženil s Matyldou Hovorkovou (*1818). Měli pět dětí, ze tří synů se dospělosti dožili Vojtěch (*1851) a Ladislav (*1854), i dcera Ludmila (*1860)[9].

Zemřel v Praze v roce 1871 na zápal plic ve věku nedožitých 68 let, je pohřben na Olšanských hřbitovech.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Zprvu byl činný jako literát, vydával řadu romantických básnických a historicko-beletristických děl, samostatně i ve sbornících, v němčině i češtině, např. v časopisu Bohemia, Květy, či ve sbornících Aurora, České besedy, Denice aneb Noworočenka, Horník, Libussa, Wesna, či Perly české. Tituly jeho publikací svědčí pro převážně historické zájmy: Přemyslovci, Vězeň na Křivoklátě, Krvočíše (o pěstování vinné révy za Karla IV.), Kamenný dům, Mílek, psal také dramata, např. truchlohru Harfa, Poslední Orebita, Meč a kalich, Labirint slávy.

Zásadní význam pro svou dobu měla

  • Anthologie z nowočeské literatury

Od publicitiky se vypracoval k tvorbě vědeckých článků a analytických publikací památek české archeologie a umění. Publikoval je v časopisech Abhandlungen der königlichen Gesellschaft der Wissenchaften, Časopise Českého museum i v Památkách archeologických. Věnoval se také vědecké ilustraci. Vrcholná díla jeho kariéry jsou:

  • Grundzüge der böhmischen Altherthumskunde, Prag 1845
  • dvojdílný spis Pravěk země české 1-2, Praha 1866-1868. Tímto dílem položil základy k vědecké archeologii u nás. Významné je jeho pojednání o památném Podmokelském pokladu, či rozbor nástěnných maleb o legendě sv. Jiří na zámku v Jindřichově Hradci. Jeho dílo si získalo velký ohlas i v zahraničí.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Jméno Jana Erazima Vocela bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz dvaasedmdesát jmen české historie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Kutná Hora
  2. Databáze knih: Jan Erazim Wocel
  3. Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-03. (německy) 
  4. Poslancové na sněmu říšském [online]. 19stoleti.cz [cit. 2014-09-19]. Dostupné online. (česky) 
  5. Kapitoly z českého dějepisu umění/1, ed. Chadraba R a kol., Odeon, Praha, 1986
  6. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 126. (česky) 
  7. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 127. (česky) 
  8. http://www.libri.cz/databaze/kdo18/search.php?zp=8&name=VOCEL+JAN+ERAZIM
  9. Národní archiv ČR: Policejní přihlášky pražského obyvatelstva u let 1790-1920

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1623-1624, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • K. Benda, Výběr z bibliografie Jana Erazima Vocela, in: Kapitoly z českého dějepisu umění I., Odeon Praha 1987, str. 104-105
  • Ottův slovník naučný, XXIX,
  • SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. Praha - Litomyšl : Paseka 2005
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]