Jilemnice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jilemnice
Jilemnický kostel svatého Vavřince
Jilemnický kostel svatého Vavřince
Znak města JilemniceVlajka města Jilemnice
znakvlajka
Lokalita
Status město
LAU 2 (obec) CZ0514 577197
Pověřená obec a obec s rozšířenou působností Jilemnice
Okres (LAU 1) Semily (CZ0514)
Kraj (NUTS 3) Liberecký (CZ051)
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 5 401 (2020)[1]
Rozloha 13,86 km²
Nadmořská výška 451 m n. m.
PSČ 514 01
Počet částí obce 3
Počet k. ú. 2
Počet ZSJ 3
Kontakt
Adresa městského úřadu Masarykovo nám. 82
514 01 Jilemnice
podatelna@mesto.jilemnice.cz
Starosta Mgr. Vladimír Richter
Oficiální web: www.mestojilemnice.cz/cz/
Úřední web: www.mestojilemnice.cz
Jilemnice
Jilemnice
Další údaje
Geodata (OSM): OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jilemnice (německy Starkenbach) je podkrkonošské město v okrese Semily. Je jedním z měst, která si činí nárok na označení „brána do Krkonoš“.[zdroj?] Je přirozeným centrem pro střední část západních Krkonoš a Podkrkonoší. Žije zde přibližně 5 400[1] obyvatel. Zajímavý je půdorys centra města, ukazující na jeho plánovité založení, nikoli živelné osídlení. V roce 1894 zde vznikl Český krkonošský spolek SKI Jilemnice, nejstarší český lyžařský spolek.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Založení města[editovat | editovat zdroj]

Založení z doby přemyslovské kolonizace pohraničních území naznačují pouze archeologické nálezy. Přesné založení a urbanistický vývoj města datovat nelze; několikrát zcela vyhořelo (1788, 1803)[2] a písemné prameny z doby před rokem 1356 se nezachovaly. Jilemnice tedy pravděpodobně vznikla v době valdštejnské pojizerské kolonizace. Ta po roce 1250 dospěla až na Jilemnicko a její čeští lokátoři založili zde dvě vsi podle svého jména, totiž Martinice a Štěpanice. Mezi nimi pak ve vykácených lesích podle původního porostu vznikla ves Jilem (první připomínka pochází z roku 1393 - uvádí se ves Jilmen).

Vystavěním hradu Štěpanice vzniklo nové panství, které potřebovalo hospodářský střed. U hradu místo nebylo, a proto po roce 1300, nejspíše okolo roku 1325 vedle vsi Jilmu, na křižovatce cest z Martinic do Štěpanic a z Mříčné do Valteřic, byla založena osada Jilemnice.

Osada Jilemnice (Gilempnicz) je poprvé zmiňována v polovině 14. století, a to v konfirmačních knihách pražského arcibiskupství: doklad o existenci plebánie k roku 1356 znamená, že zdejší chrám sv. Vavřince byl staršího data. Roku 1362 zde sídlil Kunát z Jilemnice. Roku 1394 je doložena farní správa[3].

Střídání majitelů a třicetiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam majitelů jilemnického panství.

Jilemnice od r. 1378 byla v centru štěpanického panství pánů z Valdštejna. V roce 1492 dochází k rozdělení štěpanického panství na část jilemnickou (Hynek z Valdštejna) a štěpanickou (Heník z Valdštejna). Heník (+1504) si však panství neudržel, a tak i štěpanická část připadá druhé valdštejnské větvi.[4]

V roce 1522 přešlo jilemnické panství do rukou pánů Jilemnických z Újezdce a Kunic a roku 1577 do držení pánů Křineckých z Ronova. Ti údajně na troskách tvrze dali postavit zámek, který později dvakrát rozšířili Harrachové[5]. Během třicetileté války (rok 1624) byli Křinečtí donuceni odprodat panství Albrechtu z Valdštejna, avšak protože jim až do své smrti nezaplatil, zůstalo panství Křineckým. Město bylo díky své relativně odlehlé poloze uchráněno válečných konfliktů třicetileté války až do roku 1634, kdy bylo vypáleno Švédy. V roce 1637 koupil panství za 64 000 kop míšeňských manžel Barbory Křinecké Jan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, syn legendárního Kryštofa Haranta, jednoho z českých pánů, popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Po Janu Vilému Harantovi spravovali panství jilemnické Kryštof Bohumír Harant, Adolf Vilém Harant a František Pavel Harant z Polžic a Bezdružic.

Spojení města a rozvoj[editovat | editovat zdroj]

Mezník představuje rok 1701, kdy město přešlo do rukou rodu Harrachů. Ti spojili obě části obce, Valdštejny v roce 1492 rozdělené, a rozvíjeli místní průmysl, zejména sklářství a plátenictví. Město i v tomto období několikrát vyhořelo: mohutné požáry postihly obyvatele v letech 1788, 1803, 1838. Další rozmach nastal koncem 19. století, kdy Jan Nepomuk František hrabě Harrach ve spolupráci se starostou Františkem Xaverem Jeriem nechal vybudovat železniční trať z Martinic do Rokytnice nad Jizerou. Hrabě Harrach také nechal na Jilemnicko přivézt z Norska první lyže (pro potřeby svých hajných); díky jeho podpoře v roce 1895 vznikl v Jilemnici Český krkonošský spolek Ski a o několik let později se uskutečnily první závody na lyžích. Za starostů F. X. Jerie a JUDr. Karla Čermáka bylo město elektrifikováno, vybudován gravitační vodovod z vrchu Žalý, postaveno gymnázium, muzeum a občanská záložna. Hospodářský rozmach přinesl rozvoj turistického ruchu, díky němuž je město označováno jako kolébka českého lyžování.

Světové války[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Jilemnické povstání (1945).

Rozvoj města přerušila až první světová válka, během níž utrpělo velké lidské a kvůli vysokým odvodům i materiální ztráty. V čele radnice stál talentovaný právník JUDr. Karel Čermák, který využíval svých kontaktů a dokázal tak, ve spolupráci s Ottou hrabětem Harrachem, zajistit mimořádné dodávky surovin. Dokázal se postavit i místodržitelství, když například v roce 1916 odmítl jako předseda městské spořitelny upsat státu válečnou pujčku. První světová válka si v Jilemnici a Hrabačově vyžádala 132 obětí. [6]

Rozvoj města pokračoval i v meziválečném období; zastavila jej až okupace. Jilemnice byla na hranicích Sudet, v Hrabačově byl lazaret Volkssturmu. Působily zde protinacistické odbojové skupiny, hlavně Obrana národa v čele s Ladislavem Nebeským, Josefem Vaňkem a Josefem Bernardem.

V květnu 1945 zde proběhlo povstání proti nacistům, které si vyžádalo život 16 místních občanů a dvou vojáků Rudé armády. Další obětí války byl např. starosta JUDr. Josef Vancl, který zemřel v koncentračním táboře Osvětim. Díky energickému zásahu hraběte Kolowrata a jeho vyjednávání však předání moci proběhlo v relativním klidu. Předsedou ONV v Jilemnici se stal Josef Zeman za ČSNS, který se po komunistickém puči stal agentem-chodcem a navázal styky s místními odbojáři.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po únoru 1948 proběhla v Jilemnici vnucená restrukturalizace průmyslu a někteří občané byli zatčeni či odvlečeni do pracovních táborů. V roce 1952 se ve velkém sále továrny Technolen konal proces s velezrádci a špiony z Jilemnicka, v němž byli odsouzeni někteří členové skupiny Lampa Václav a spol. (např. jilemnický občan Rudolf Stránský dostal trest 10 let vězení).

Po prvním zavedení okresů v roce 1850 se Jilemnice stala okresním městem. Byla jím prakticky nepřetržitě až do roku 1960, kdy byl zdejší okres sloučen do okresu Semily.

Od 26. listopadu 1999 město užívá vlajku[7] s obrazem jilmu, jehož jméno nese.

Jilemnice získala titul Historické město roku 2012.

Seznam starostů/starostek Jilemnice od roku 1989[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam představitelů Jilemnice.
Související informace naleznete také v článku Seznam majitelů jilemnického panství.
  • 1990–1998 Mgr. Jaroslava Kunátová
  • 1998–2002 PaedDr. Václav Hartman
  • 2002–2006 Mgr. Jaroslava Kunátová
  • 2006–2014 Mgr. Vladimír Richter
  • 2014–2018 Mgr. Jana Čechová
  • od 2018 Mgr. Vladimír Richter

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Nejvíce obyvatel při sčítání lidu Jilemnice dosahuje v r. 1991, historického maxima pak v roce 1993, kdy počet obyvatel se těsně přiblížil hranici šesti tisíc. Nejméně obyvatel pak bylo roku 1961, což plynulo z odchodu obyvatel po druhé světové válce do průmyslovějšího Vrchlabí.

Vývoj počtu obyvatel města Jilemnice
1651 1710 1765 1843 1869 1900 1921 1930 1945 1948 1965 1970 1980 1992 2001 2011 2019
550 750 1 849 3 781 4 453 4 346 4 452 4 517 4 300 3 844 3 885 4380 5297 5 829 5 753 5 637 5391

Do grafu je započítána celá Jilemnice i s obcí Hrabačov (ta byla přidána až roku 1961).

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Jilemnici.

Za péči o památky získala Jilemnice ocenění Historické město roku 2012.[8] Nejznámější:

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Ve městě se nachází jednosálový biograf Kino 70, který byl svého času teprve druhým kinem s projekční technologií 70 mm. V kině se pořádá od roku 2014 lidskoprávní filmový festival MNOHO SVĚTŮ v Jilemnici. [9]

Interiér Kina 70

V roce 1860 byl v Jilemnici založen ochotnický spolek Kollár (kde se výrazně angažoval třeba pedagog Josef Bernard) a působil zde až do 60. let 20. století. Tradice ochotnického divadla zde byla velmi silná.

Působil zde také zábavní spolek Rámus (1872 - 1882), Divadelní odbor TJ Sokol Jilemnice (1896 [pozn. 1] - 1914), Dělnická vzdělávací beseda "Havlíček" Jilemnice (1899 - 1907), Akademický spolek "Podhoran" Jilemnice (1910 - 1913), Lidová scéna J. K. Tyl v Jilemnici (1913 - 1944).[10] V současnosti zde funguje ochotnický spolek Divadlo v Roztocké založené roku 1991 Zdeňkem Karáskem[11] a Dětský divadelní soubor "Jilm" založen v roce 1996.

Taktéž zde funguje taneční skupina PaulDance, která dosahuje velmi významných výsledků ve světě (např. titul Mistři světa 2016 na Mistrovství světa IDO ve speciálních párových tancích s choreografií "Uherský tanec")[12]

Natáčela se zde část první epizody seriálu Hop nebo Trop.[13]

V literatuře nalezneme Jilemnici především v románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy, Vlčí kůže a novele Synáček. Místní Tauchmannova vila sloužila jako předloha pro Hajnovu vilu v románu Neviditelný. Na Jilemnici vzpomíná ve svých básních i jeho syn Zbyněk Havlíček (např. ve své básni Sbohem můj rodný dome z cyklu „Jděte do prdele, všichni, všichni, všichni! Třetí manifest“ z roku 1960).

V Jilemnici byla 2004 založena skupina Koneckonců. Město také poskytlo inspiraci pro blackmetalové album Jilemnický okultista skupiny Master's Hammer.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Město Jilemnice svojí lyžařskou tradicí je označována jako "kolébka českého lyžování". Již od roku 1894 zde sportovní lyžování organizuje Český krkonošský spolek SKI, nejstarší samostatný lyžařský spolek v českých zemích.[14] Ve městě působí fotbalový klub SK Jilemnice.

Jihozápadně od města nalezneme všesportovní areál Hraběnka se střelnicí o dvaceti stavech a osvětlenou asfaltovou in-line dráhou v délce 2,7 km. Ve Jilemnici také funguje T. J. Sokol.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Železniční stanice Jilemnice

Jilemnice je významným dopravním uzlem pro turisty směřující do Krkonoš. Setkávají se zde silnice II/286 a II/293. Částí města Hrabačov prochází silnice I/14.

Železniční spojení je zajištěno díky neelektrifikované trati Martinice - Jablonec nad Jizerou. Železniční stanice Martinice v Krkonoších byla původně postavena jako stanice Jilemnice a nádraží v Jilemnici jako Jilemnice - město.

Školství[editovat | editovat zdroj]

Historie školství v Jilemnici[editovat | editovat zdroj]

Škola při faře v Jilemnici pravděpodobně existovala již před bitvou na Bílé hoře, avšak byla vpádem Švédů roku 1634 vypálena a zničena. Roku 1638 byla hejtmanem Václavem Vejrychem z Gemsenfelsu postavena nová škola, kterou užívaly děti z obou stran Jilemnice.[15] Toto stavení však bylo chatrné a již v roce 1683 muselo být strženo a na jeho místě bylo vybudováno společným nákladem obou částí obce nové. Tato budova sloužila až do roku 1788, kdy byla poškozena velkým požárem města a dva roky poté byla uvedena do provozu nová zděná budova v Kostelní ulici (dnešní budova městského úřadu).[pozn. 2]

V roce 1867 byl slavnostně položen základní kámen nové budovy školy č. p. 259 (dnešní Montessorri škola). Náklad činil 46 613 Zlatých a značnou částkou přispěl Arnošt hrabě Harrach. V září 1869 byla škola za účasti 10 000 osob slavnostně vysvěcena.

Výnosem zemské rady z 9. května 1891 byla smíšená obecná škola rozdělena na čtyřtřídní chlapeckou a pětitřídní dívčí. Ředitelem dívčí školy se stal Jáchym Metelka. Pseudorenesanční budova dívčí školy (dnešní Základní škola Komenského) byla postavena dle plánů architekta Jana Vejrycha a postavena v letech 1897 - 1899 jilemnickým stavitelem Josefem Pošepným. Roku 1895 byla při chlapecké škole zřízena jednoroční průmyslová škola pokračovací. Poté, co v roce 1948 vstoupil v platnost zákon o jednotné škole[16] byly pohlaví na jednotlivých školách sjednoceny, avšak v Jilemnici zůstaly dvě základní školy - ZŠ Komenského a ZŠ Jana Harracha.

Dřívější dívčí škola, dnes ZŠ Komenského

Tkalcovská střední škola byla založena v roce 1873. Přes počáteční slabé počty žáků se škola uchytila a budova textilní školy (tehdy v budově č. p. 228) byla rozšiřována. Nakonec byla v roce 1933 postavena nová budova č. p. 460, která svému účelu sloužila až do sloučení textilní školy s gymnáziem.

V Jilemnici fungovala od roku 1925 do roku 1949 Okresní škola hospodářská. Byla vybavena třemi učebnami, dvěma kabinety, chemickou laboratoří, dílnami, internátem pro chlapce i dívky, prádelnou, žehlírnou, líhní pro kuřata a přilehlým školním statkem. Při tomto vzdělávacím zařízení byla také hospodyňská škola.[17]

Ve městě se také nacházela Výchovna České zemské komise pro péči o mládež (mravně ohroženou mládež). Sídlila v honosné budově č. p. 332, jejímž architektem byl Matěj Blecha. Cílem pobytu byla výchova ke kázni a pracovitosti. Budovu za druhé světové války zabrali okupanti, poté se v ní nacházel kojenecký ústav. Dnes budova chátrá.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Jilemnice je spádovým městem pro region západních Krkonoš. Tomu odpovídá i existence dvou základních škol, z nichž jedna má třídy se sportovním zaměřením.

Střední školství je zastoupeno školou s názvem Gymnázium, Střední odborná škola a Střední zdravotnická škola, Jilemnice, p. o., která vznikla 1. ledna 2006 sloučením dvou dosavadních škol (gymnázium a sportovní gymnázium; střední průmyslová škola textilní, která se nacházela vinou útlumu textilního průmyslu v regionu v potížích, pramenících z nedostatku zájemců o studium). Kromě všeobecného vzdělání nabízí škola obory praktická sestra a gymnázium se sportovní přípravou (se zaměřením převážně na zimní sporty, jakož i atletiku a cyklistiku). Jilemnice je považována za jedno z center vychovávajících běžce na lyžích.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

V Jilemnici byl dříve velmi rozvinutý textilní průmysl (Jan Hakl - oceněna na jubilejní výstavě v Praze roku 1891). Kapesníky vyráběly firmy Josef Gassner, Dominik Jerie, František Jerie (zal. 1879), Josef Finger a Karel Kubánek (1895). První firmou, která by se dala označit za továrnu, se stala textilka Ferdinanda Mládka. Později rodina Kubánků založila na počátku 20. století mechanickou tkalcovnu v Jilmu. Ve stejné době vznikla zpočátku skromná tkalcovna J. Čecha, pozdější Technolen. [18]

  • Brano dříve Ateso, PAL Autobrzdy
  • Mehler Engineered Products, dříve Technolen
  • Devro, dříve Cutisin – střívkárna

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Kostel svatého Vavřince

V době předbělohorské bylo město výrazně nekatolické. Arnošt z Újezdce a Kúnic, majitel jilemnického panství, přešel roku 1530 k jednotě bratrské a od té doby všichni majitelé zůstali členy této církve až do třicetileté války. Valdštejnové ze štěpanického panství byli sice katolíky, avšak tolerantními. Rozdělené město mělo i rozdělenou farní správu. Farní kostel svatého Vavřince sloužil dolení straně Jilemnice, hoření část užívala kostel svaté Alžběty u zámku a zejména kostel Povýšení svatého Kříže. [19] Po roce 1620 zde bylo přistoupeno k prvním rekatolizačním krokům, avšak blízké styky se sousedním Slezkem, možnost úkrytu v horách i správa pražského arcibiskupa kardinála Arnošta hraběte Harracha umírňovaly násilné rekatolizační kroky. V roce 1651 se v poddanských seznamech uvádělo pouze 33 katolíků, z toho 20 ve službě jilemnického zámku.[20] Ve stejném roce vypuklo na Vrchlabsku a Jilemnicku povstání proti tvrdým rekatolizačním postupům Morzinů, které bylo záhy potlačeno. V té době z Branského a Jilemnického panství uteklo 1087 osob.[21] Ani v dalších letech nebyla rekatolizace na Jilemnicku příliš úspěšná (svůj vliv na to mělo i to, že na celé jilemnické, branské, vrchlabské a lomnické panství byl jediný kněz, Salomon Ries). Po tvrdém potlačení nevolnického povstání v roce 1680 a nárůstem počtu katolických kněží ke katolicismu konvertuje stále více lidí. Počet nekatolíků je však nejasný, neboť v oficiálních záznamech nebyli vedeni. Již v první čtvrtině 17. století se však město prezentuje jako výrazně katolické a v roce 1721 je obnovena fara.

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Jilemnici

Po vydání tolerančního patentu se k evangelické víře nepřihlásil nikdo (v Hrabačově pouze 23 osob z rodu Josefa Janaty). Při sčítání lidu v roce 1890 bylo na území Jilemnici 76 evangelíků augšpurského vyznání a 11 evangelíků helvetského vyznání.[22] Evangelické bohoslužby se konaly nejprve ve dvoře Pod Lázněmi, od roku 1893 v nové dvoraně. [23]

Rozvoji katolického vyznání pomohlo i povýšení jilemnické fary na děkanství v roce 1885. Prvoděkanem se stal vlastenecký kněz František Bartoš. V roce 1900 se ke katolické víře hlásilo 96,94% obyvatel.

Po vzniku 1. republiky se evangelíci augšpurského a helvetského vyznání spojili v Českobratrskou církev evangelickou. Vznikla také Církev československá husitská (1921) a Církev bratrská (1913).

Roku 1921 je v Jilemnici napočítáno 65,52% katolíků, 5,75% členů Církve československé husitské, 5,60% příslušníků Českobratské církve evangelické a 22,87% občanů bez vyznání.

Co se týče Židů na Jilemnicku, byli zde jen zcela výjimečně a na přechodnou dobu, např. během první a druhé světové války jako emigranti z Haliče a Polska.[24]

Části obce[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Rodáci[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti s Jilemnicí spojené[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Podzimní pohled na Jilemnici s panoramatem Krkonoš
Jarní pohled na Jilemnici s panoramatem Krkonoš
Jilemnické náměstí v zimě (vlevo radnice)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Datum otevření sokolovny. Smyslem této činnosti bylo zaplacení dluhu na budově
  2. Na její stavbu byl použit kámen z vyhořelé zámecké kaple svaté Alžběty

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2020. Praha. 30. dubna 2020. Dostupné online. [cit. 2020-05-01]
  2. J.G.Sommer, III, 1835, s. 171-172
  3. Antonín Profous, Místní jména v Čechách, díl II, Praha 1958, s. 148; dostupné online
  4. Štěpanický hrad. eldar.cz [online]. [cit. 2020-03-08]. Dostupné online. 
  5. J.G. Sommer, III, 1835, s. 171
  6. LUŠTINEC, JAN, 1953-. Jilemnice : historická zastavení. Jilemnice: Město Jilemnice 223 s. s. Dostupné online. ISBN 80-238-6376-2, ISBN 978-80-238-6376-5. OCLC 46962017 
  7. Jilemnice – udělené symboly
  8. Historickým sídlem roku 2012 se stává... Jilemnice. ČT24 [online]. 2013-04-18 [cit. 2013-05-05]. Dostupné online. 
  9. WWW.NASEPOJIZERI.CZ, Naše Pojizeří |. Filmový festival Mnoho světů opět obohatí Jilemnici. www.nasepojizeri.cz [online]. [cit. 2020-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  10. Jilemnice, excerpce pro MČAD 1998-2002. www.amaterskedivadlo.cz [online]. [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. 
  11. Historie :: Divadlo V Roztocké - Jilemnice. divadlo-jilemnice.webnode.cz [online]. [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. 
  12. Historie | Paul-Dance. www.pauldance.cz [online]. [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. 
  13. 1. Na lyžích | Hop nebo trop | Filmová místa.cz. www.filmovamista.cz [online]. [cit. 2020-02-26]. Dostupné online. 
  14. Sportovní centrum Jilemnice: Město Jilemnice. www.mestojilemnice.cz [online]. [cit. 2020-03-15]. Dostupné online. 
  15. SOkA Semily, AMJ, Pamětní kniha městečka Jilemnice při straně hořejší, fol. 10
  16. INFO@AION.CZ, AION CS-. 95/1948 Sb. Zákon o základní úpravě jednotného školství (školský zákon). Zákony pro lidi [online]. [cit. 2020-03-12]. Dostupné online. (česky) 
  17. Výroční zprávy, SOkA Semily, i. č. 974, sign. III/923, kart 134.
  18. LUŠTINEC, JAN, 1953-. Jilemnice : historická zastavení. Jilemnice: Město Jilemnice 223 s. s. Dostupné online. ISBN 80-238-6376-2, ISBN 978-80-238-6376-5. OCLC 46962017 
  19. F. Donth, H. H. Donth: Quellen zur Geschichte, str. 100
  20. Poddanské seznamy z roku 1651. In: F. Donth, H. H. Donth, Quellen zur Geschichte, str. 139 - 145.
  21. Výkaz katolíků, nekatolíků a uprchlých z kraje Hradeckého, rok 1652. In: Prameny pro hospodářské a sociální dějiny, 1. nejstarší zpovědní seznamy 1628 - 1670, III. svazek, Edice dokumentů z fondu SÚA v Praze, Praha 1983
  22. SOkA Semily, ADJ, r. 1829, 1856
  23. SOkA Semily, AMJ, kart. 53, i. č. 580
  24. Před sto lety k nám dorazila vlna válečných uprchlíků z Haliče, Ruska i z Itálie. A my jim pomáhali. Liberec [online]. 2015-12-15 [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LUŠTINEC, Jan: Jilemnice. Paseka Praha-Litomyšl 2007; ISBN 80-7185-824-2, ISBN 9788071858249
  • SOMMER, Johann Gottfried. Das Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt. Dritter Band: Bidschower Kreis. 1. vyd. Prag: Calve'schen Buchhandlung, 1835. 388 stran (německy), s. 170-171; dostupné online [1]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]