Exulanti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Článek se týká osob, které musely opustit svou vlast z náboženských důvodů. Všeobecné informace naleznete v článku Exil.

Exulanti jsou náboženští vyhnanci 16.–18. století. Slovo je odvozeno z latinského exulans, exulare (původně: exsulare), bylo utvořeno z předpony ex ke slovu solum (půda). Exulanti jsou doslova ti, „kteří žijí mimo svou zemi“. Slovo exil pochází z latinského exilium (vyhnanství).

Historie[editovat | editovat zdroj]

K vyhoštění či útěkům z náboženských důvodů docházelo v západním světě velmi často a to už od doby, kdy se křesťanství stalo ve 4. století státním náboženstvím v Římské říši. Zejména ve vrcholném a pozdním středověku byly za kacíře považovány celé skupiny obyvatel, jako byli Kataři a Valdenští v jižní Francii nebo Husité v Čechách. Proti těmto skupinám byly vedeny křížové výpravy.[1]

Reformace v 16. století v Evropě umožnila vznik náboženských proudů, které se odklonily od katolicismu. Před reformací existovala obvykle pouze volba mezi adaptací nebo sebezničením. Augšpurský mír, jemuž předcházela Šmalkaldská válka, přinesl v roce 1555 právní základ náboženské emigrace určité skupině obyvatel. Článek Ius emigrandi tohoto dokumentu stanovil, že podle principu cuius regio, eius religio má panovník právo rozhodnout, čemu mají věřit jeho poddaní. Z tohoto nařízení byly některé skupiny vyloučeny, například pronásledování anabaptistů a mennonitů „ohněm a mečem“ stále trvalo, a bylo dokonce výslovně předepsáno. Vestfálským mírem uzavřeným v roce 1628 byl povolen kalvinismus. V Evropě v 16. a 17. století měli úplnou náboženskou svobodu pouze obyvatelé Polska a Transylvánie.[2]

Výběr z evropské migrace[editovat | editovat zdroj]

Symbolické znázornění přijetí salzburských exulantů v Prusku Fridrichem Vilémem I.

Z imigračních vln těžilo zejména Pruské království a později Pruské Slezsko. Exulanti byli vděční a pracovití, zasloužili se o rozvoj stávajících obcí a založili ve světě přes 900 nových kolonií, zejména pak v Prusku a Pruském Slezsku, kde se zasloužili (mimo jiné) i o rozvoj textilního průmyslu, výrobu houslí (Klingenthal), nechyběli ani při založení první železárny v Horním Slezsku (Huta Małapanew) a položili základy výroby dřevěných hraček v Sasku. V Lužici a v Sasku obnovili řadu vesnic zničených třicetiletou válkou. Zájem o exulanty mělo i Ruské carství, kdy v roce 1702 vydal car Petr I. Veliký manifest, jenž zrušil všechna omezení náboženských svobod přistěhovalců. Vyhnanci se usazovali rovněž v zámoří (Pensylvánský Bethlehem, Texas aj.). Ne všechny zahraniční archivy byly probádány.[6]

Čechy a Morava v 17. století[editovat | editovat zdroj]

  • Po staroměstské popravě vyšel dne 13. 12. 1621 první protireformační dekret, kterým byli vykázáni učitelé a čeští evangeličtí faráři z královských měst. Pražská univerzita byla předána jezuitům a přijímání podobojí bylo zakázáno.
  • Kurfiřt Jan Jiří I. Saský vydal dne 13. 12. 1622 nařízení, podle něhož měli být v Sasku přijímáni z Čech vykázaní duchovní, aniž by museli žádat o povolení k pobytu. V tomto roce byli propuštěni i němečtí luterští kazatelé. V lednu následujícího roku vydal kurfiřt další nařízení, které bylo dne 6. února přečteno ze všech kazatelen v Lužici, o tom, že soucitné přijímání vyhnanců je jeho vůlí.
  • Patentem habsburského císaře Ferdinanda II. Štýrského ze dne 18. 4. 1624 byli vypovězeni všichni nekatoličtí faráři a učitelé z Čech; z Moravy byli tito vykázáni dne 12. 10. 1624. V tomto roce císař s arcibiskupem zřídili duchovní a světské rekatolizační komise. Komisaři si mohli vyžádat na pomoc i vojenskou asistenci.
  • V lednu 1625 musela být protireformační opatření zastavena v horních městech Blatné, Jáchymově, Božím Daru a Oloví, ne ale v Kutné Hoře. Na různých místech v zemi byla potlačena řada lidová povstání. Úbytek obyvatelstva měl všeobecně za následek zvyšování roboty a selská povstání, jež probíhala až do zrušení nevolnictví v 18. století.[7] Protože vůdcové povstání byli pro výstrahu popravováni (např. Jan Kozina), mnozí povstalci uprchli za hranice a připojili se k exulantům.
  • Dne 31. července 1627 habsburský císař dalším svým mandátem nařídil, že nekatoličtí stavové musí opustit zemi nebo konvertovat ke katolictví. Jen v tomto roce se z Čech vystěhovalo 185 šlechtických rodin. Saský kurfiřt reagoval v prosinci vydáním dalšího nařízení o přijímání exulantů do Saska i Lužice (kterou definitivně získal v roce 1635). Lidová povstání byla průběžně potlačována v Čechách i na Moravě, v 17. i 18. století.[8]
  • ... další rekatolizační patenty byly vydány např. 4. 2. 1639 a 1. 2. 1650... saský kurfiřt reagoval dne 28. 3. 1650 nařízením, podle kterého se čeští exulanti neměli usazovat blízko hranic... Pohraničí Čech bylo vyprázdněné a poddaní prchali i z vnitrozemí. V lednu 1652 odmítl kuřfiřt žádost císaře o navrácení uprchlíků a 23. 6. 1653 sdělil císaři, že Kristus ani apoštolové nikoho k víře nenutili... Exulanti v této době obnovovali válkou zničené obce a zakládali nové kolonie v Lužici a Sasku...

V monografii Edity Štěříkové jsou obsaženy další informace i prameny.[9]

Čechy a Morava v 18. století[editovat | editovat zdroj]

Mandáty Karla VI. byly zásadními dokumenty proti kacířům (tj. nekatolíkům). První patent z 28. prosince 1725 popisoval, jak si počínat při výslechu lidí obviněných ze zločinu kacířství a jak kacíře trestat. Zločinem bylo přijímání podobojí. Poprvé trestaný dostal rok nucených prací, kdy býval přikován ke káře. Nebyl-li kacíř schopen práce na galejích, byl tělesně potrestán a jeho majetek byl zkonfiskován. Část zabaveného majetku příslušela udavači a udavačství (tímto zavedené) bylo hrazeno z veřejných prostředků Habsburské monarchie. Kacířům hrozila poprava, kazatelé a šiřitelé bludných knih měli být potrestáni stětím mečem. Zločinem proti státu (crimen contra statum) bylo i vlastnictví či četba Bible kralické, která byla na indexu zakázaných knih.[10] Jezuita Antonín Koniáš označil za závadnou téměř všechnu náboženskou literaturu vydanou v Čechách v letech 1414–1620.[11] Kacíři byli mučeni, umírali ve vězení a děti jim byly odebírány. Opakovanými habsburskými dekrety se připomínala či zostřovala nastolená opatření v době „po žních“ až do vydání tolerančního patentu v roce 1781.[6][2] Evangelíci z Čech i Moravy prchali ze země tajně, samostatně i ve skupinách podle toho, na kterou oblast se zaměřilo rekatolizační úsilí jezuitů.

Neúplný seznam obcí založených exulanty z Čech a Moravy (abecedně)[editovat | editovat zdroj]

Akunnat, Bohemka s betlémskou kaplí, Bzinica Nowa, Cvikov (Německo), Czermin, Czerniawa Zdrój, Čechovka,[12] Česká Alexandrovka (Malá Oleksandrivka), [13] Český Boratín,[14] Český Rixdorf, Deutscheinsiedel, Deutschneudorf, Faustynów s evangelickým hřbitovem, Georgenfeld, Gęsiniec, Giebułtów (Dolnoslezské vojvodství), Gościęcice, Gottgetreu, Grodziec (Ozimek), Heidelberg (Seiffen), Herrnhut, Hopedale (Newfoundland a Labrador), Hutha, Christiansfeld, Jagniątków, Johanngeorgenstadt, Kuców, Kupičov,[15] Lititz, Lubienia, Michalovka,[16] Neugersdorf, Neusalza-Spremberg, Neuwernsdorf, Niesky, Noorliit, Nowawes, Piława Górna, Piotrówka, Pobiedna, Sarepta na Volze, Stěpanovka,[12] Tabor Wielki, Ulicko, Veselynivka, Wespen, Wilhelmshort, Wola Augustowska, Wolimierz, Zelów, Złoty Potok...

Azylem pro exulanty se staly i Annaberg-Buchholz,[9] Bärenstein (Sasko), Berlín,[17] Drážďany, Freiberg,[18] Lešno, Marienberg,[9] Pirna,[19] Satzung, Zawidów, Ziębice, Žitava...

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Exulanten na německé Wikipedii.

  1. SOUKUP, Pavel. Křížové výpravy v pozdním středověku : kapitoly z dějin náboženských konfliktů. Vyd. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 245 s. s. ISBN 978-80-7422-055-5. 
  2. a b MELMUKOVÁ, Eva. Patent zvaný toleranční. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 238, 8 nečíslovaných stran barevných obrazových příloh s. (Kolumbus; sv. 143). ISBN 80-204-0741-3. S. 61–70. 
  3. NOVÁK, Otakar. Slovník spisovatelů – Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. Praha: Odeon, 1966. 699 s. S. 91. 
  4. Salzburger Exulanten. www.wkgo.de [online]. [cit. 2021-06-18]. Dostupné online. 
  5. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Více sluší poslouchati Boha než lidí. Praha: Kalich, Exulant (spolek), 2015. S. 324–328. 
  6. a b c ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. 1. vyd. Praha: Kalich 143 s. ISBN 80-7017-022-0. 
  7. KOČÍ, Josef. Boje venkovského lidu v období temna: Povstání nevolníků v XVII. a XVIII. století. Naše vojsko, 1953
  8. KOČÍ, Josef. Boje venkovského lidu v období temna: Povstání nevolníků v XVII. a XVIII. století. Naše vojsko, 1953
  9. a b c ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Exulantská útočiště v Lužici a Sasku. 1. vyd. Praha: Kalich, 2004. 549 s. ISBN 80-7017-008-5. 
  10. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih [online]. Praha: Volné myšlenky, 1911 [cit. 2021-03-24]. Dostupné online. 
  11. LIŠKA, Vladimír. Záhadné postavy českých dějin. Praha: [s.n.], 2015. 396 s. ISBN 978-80-7505-074-8. S. 295. 
  12. a b http://exulant.evangnet.cz/?q=system/files/Cechovka-Stepanovka-Rusko.pdf
  13. ANDRŠ, Bohuslav. Česká Alexandrovka : vzpomínky na život české vystěhovalecké komunity na Rusi. 2. pozměněné a doplněné vydání. vyd. Praha: [s.n.] 269 pages, xx pages of plates s. ISBN 978-80-7050-644-8. 
  14. VLK, Josef. Historie českého Boratína. Ústí nad Labem: Forte 293 s., [58] s. obr. příl. s. ISBN 80-238-6214-6. 
  15. Kupičov : jak nám o něm vyprávěli : fakta a jména / ... zpracovali Václav Kytl, Václav Zápotocký a Miloslava Žáková. -- Praha : [s.n.], 1997. -- 238 s., [2] l. obr. příl. : il., mapy, portréty, plány, faksim., geneal. tabulky ; 21 cm
  16. REJCHRT, Oldřich. Paprsky kalicha v letorostech Čechů z Volyně. Praha: Občanské sdružení Exulant 159 s., [22] s. obr. příl. s. ISBN 80-239-7787-3, ISBN 978-80-239-7787-5. 
  17. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století. 1. vyd. vyd. Praha: KALICH, 1999. 746 pages s. ISBN 80-7017-253-3. 
  18. VOLF, Josef. Čeští exulanti ve Freiberce v letech 1620–40. V Praze: nákladem Královské české společnosti nauk, 1912. 142 s. Věstník Královské České Společnosti Náuk. Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná; 1911, v.
  19. BOBKOVÁ, Lenka. Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639. [s.l.]: [s.n.] ISBN 80-86197-05-0. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AUERHAN Jan:Osady českých emigrantů v Prusku, Polsku a Rusku (1920).
  • AUERHAN Jan:České osady na Volyni, Krymu a na Kavkazu (1920).
  • ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Zelów. Česká exulantská obec v Polsku, 2002, 2010. ISBN 80-7017-793-4.
  • ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Pozvání do Slezska. Vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku, 2001. ISBN 80-7017-553-2.
  • ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Země otců. Z historie a vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů. Kalich, Praha 2005. 505 s. ISBN 80-7017-018-2.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]