Exulanti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Exulanti jsou náboženští vyhnanci 16.–18. století. Slovo je odvozeno z latinského exulans, exulare (původně: exsulare), bylo utvořeno z předpony ex ke slovu solum (půda). Exulanti jsou doslova ti, „kteří žijí mimo svou zemi“. Slovo exil pochází z latinského exilium (vyhnanství). Exulanti se chtěli (po změně poměrů) do své vlasti vrátit.

Vyobrazení českých exulantů na pomníku v Českém Rixdorfu

Z přílivu exulantů prchajících před rekatolizací se zemí koruny České těžilo zejména Sasko a Pruské království, později pak Pruské Slezsko. Exulanti byli vděční a pracovití, zasloužili se o rozvoj hostitelských obcí a založili ve světě nespočet nových kolonií, zejména pak v Prusku a Pruském Slezsku, kde se zasloužili (mimo jiné) o rozvoj textilního průmyslu, výrobu houslí (Klingenthal), nechyběli ani při založení první železárny v Horním Slezsku (Huta Małapanew), položili základy výroby dřevěných hraček v Sasku... V Lužici a v Sasku obnovili řadu vesnic zničených třicetiletou válkou. Zájem o pobělohorské exulanty mělo i Ruské carství, kdy v roce 1702 vydal car Petr I. Veliký manifest, jenž zrušil všechna omezení náboženských svobod přistěhovalců. Exulanti se rovněž usazovali v zámoří; seznámili Ameriku s vážnou hudbou, moravský orchestr Collegium musicum v pensylvánském Bethlehemu byl prvním orchestrem na americké půdě.[1] Také v Salemu se nachází starý český a moravský hudební archiv a stále se zde pořádají hudební festivaly.[2]

V Berthelsdorfu exulanti obnovili Jednotu bratrskou, pro níž se ujal název Moravská církev, a dále se postarali o to, aby nebyl zapomenout Mistr Jan Hus.

Vydání z roku 1870. Sepsal: Adam Hartman († před 1655). Dostupné online

Evropská historie[editovat | editovat zdroj]

  • Reformace v 16. století v Evropě umožnila vznik náboženských proudů, které se odklonily od katolicismu. Před reformací existovala obvykle pouze volba mezi adaptací nebo sebezničením. Augšpurský mír, jemuž předcházela Šmalkaldská válka, přinesl v roce 1555 právní základ náboženské emigrace určité skupině obyvatel. Článek Ius emigrandi tohoto dokumentu stanovil, že podle principu cuius regio, eius religio má panovník právo rozhodnout, čemu mají věřit jeho poddaní. Z tohoto nařízení byly některé skupiny vyloučeny, například pronásledování anabaptistů a mennonitů „ohněm a mečem“ stále trvalo, a bylo dokonce výslovně předepsáno.

Habsburská monarchie[editovat | editovat zdroj]

Z Habsburské monarchie uprchlo či bylo vykázáno od bitvy na Bílé hoře do vydání Tolerančního patentu 20–25 procent obyvatelstva. Jen podle odhadu hraběte Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka († 1652) se jednalo o 400 šlechtických a 36 tisíc měšťanských rodin z Čech (asi 150 tisíc osob), pozdější odhady uvádějící počet 50 tisíc rodin zahrnují pravděpodobně i Moravu.[7][8]

Soudobá historiografie odhaduje, že počet obyvatel zemí Koruny české se kvůli válce, morovým epidemiím a exilovým vlnam snížil celkově o 900 až 1450 tisíc.[9]

Mandát Ferdinanda II. z roku 1624

Čechy a Morava v 16. století[editovat | editovat zdroj]

V roce 1548 vydal Ferdinand I. Habsburský mandát proti Jednotě bratrské za to, že ve výše uvedené šmalkaldské válce stála na straně odboje. Tento mandát vyvolal první vlnu odchodů členů Jednoty bratrské ze země.[10]

(Jednota bratrská čelila pronásledování od roku 1461, kdy proti „bludařům“ vydal rozkaz král Jiří z Poděbrad. V roce 1461 byl v Praze mučen i bratr Řehoř; v roce 1463 nechal Zdeněk Kostka z Postupic umučit čtyři bratry na svém panství v chrudimském kraji;[11] v roce 1508 byl proti Jednotě vydán Svatojakubský mandát.[12])

Čechy a Morava v 17. století[editovat | editovat zdroj]

„Harmonie“, loď Moravských bratří
  • V lednu 1625 musela být protireformační opatření zastavena v horních městech Blatné, Jáchymově, Božím Daru a Oloví, ne ale v Kutné Hoře. Na různých místech v zemi byla potlačena řada lidových povstání. Úbytek obyvatelstva měl všeobecně za následek zvyšování roboty a selská povstání, jež probíhala až do zrušení nevolnictví v 18. století.[16] Protože vůdcové povstání byli pro výstrahu popravováni (např. Jan Kozina), mnozí povstalci uprchli za hranice a připojili se k exulantům.
  • Dne 31. července 1627 habsburský císař dalším svým mandátem nařídil, že nekatoličtí stavové musí opustit zemi nebo konvertovat ke katolictví. Jen v tomto roce se z Čech vystěhovalo 185 šlechtických rodin. Saský kurfiřt reagoval v prosinci vydáním dalšího nařízení o přijímání exulantů do Saska i Lužice (kterou definitivně získal v roce 1635). Lidová povstání byla průběžně potlačována v Čechách i na Moravě, v 17. i 18. století.[16]
  • Další rekatolizační patenty byly vydány např. 4. února 1639 a 1. února 1650. Saský kurfiřt reagoval dne 28. března 1650 nařízením, podle kterého se čeští exulanti neměli usazovat blízko českých hranic. Pohraničí Čech bylo vyprázdněné a poddaní prchali i z vnitrozemí. V lednu 1652 odmítl kurfiřt žádost císaře o navrácení uprchlíků a 23. června 1653 sdělil císaři, že Kristus ani apoštolové nikoho k víře nenutili. Exulanti v této době obnovovali válkou zničené obce a zakládali nové kolonie v Lužici a Sasku. Exulanti se rovněž stěhovali do Uherska – do míst, kde byla jejich víra tolerována.

Čechy a Morava v 18. století[editovat | editovat zdroj]

Mandáty Karla VI. byly zásadními dokumenty proti kacířům (tj. nekatolíkům). První patent z 28. prosince 1725 popisoval, jak si počínat při výslechu lidí obviněných ze zločinu kacířství a jak kacíře trestat. Zločinem bylo přijímání podobojí. Poprvé trestaný dostal rok nucených prací, kdy býval přikován ke káře. Nebyl-li kacíř schopen práce na galejích, byl tělesně potrestán a jeho majetek byl zkonfiskován. Část zabaveného majetku příslušela udavači a udavačství (tímto zavedené) bylo hrazeno z veřejných prostředků Habsburské monarchie. Kacířům hrozila poprava, kazatelé a šiřitelé bludných knih měli být potrestáni stětím mečem. Zločinem proti státu (crimen contra statum) bylo i vlastnictví či četba Bible kralické, která byla na indexu zakázaných knih.[17] Jezuita Antonín Koniáš označil za závadnou téměř všechnu náboženskou literaturu vydanou v Čechách v letech 1414–1620.[18] Mandátem ze dne 12. 8. 1733 se stala nápravným prostředkem v zemích německo-rakouských i vojna.[19] Kacíři byli mučeni, umírali ve vězení a byly jim odebírány děti. Evangelíci z Čech i Moravy prchali ze země tajně, samostatně i ve skupinách podle toho, na kterou oblast se zaměřilo rekatolizační úsilí jezuitů. Opakovanými habsburskými dekrety se připomínala či zostřovala nastolená opatření v době „po žních“ až do vydání tolerančního patentu v roce 1781.[6][8][20]

Moravský kostel v Nain, Newfoundland a Labrador

Neúplný seznam obcí založených exulanty z Čech a Moravy (abecedně)[editovat | editovat zdroj]

Akunnat, Bethania, Bethlehem (Pensylvánie), Bohemka s betlémskou kaplí, Bzinica Nowa, Cvikov (Německo), Czermin, Czerniawa-Zdrój, Čechovka,[21] Česká Alexandrovka (Malá Oleksandrivka),[22] Český Rixdorf, Deutscheinsiedel, Deutschneudorf, Faustynów s evangelickým hřbitovem, Friebus, severoanglický Fulneck, Genadendal, Georgenfeld, Gęsiniec, Giebułtów (Dolnoslezské vojvodství), Gnadenberg, Gnadenfeld, Gościęcice, Gottgetreu, Grodziec (Ozimek), Heidelberg (Seiffen), Herrnhut, Hopedale (Newfoundland a Labrador), Hutha, Christiansfeld, Jagniątków, Johanngeorgenstadt, Kleinneuschönberg, Kuców, Lititz, Lubienia, Michalovka,[23][24] Mirotín,[25] Neugersdorf, Neusalza-Spremberg, Neuwernsdorf, Niederneuschönberg, Niederschlag (Bärenstein), Nain (Newfoundland a Labrador), Niesky, Noorliit, Nowawes, Oberneuschönberg, Okak,[26] Piława Górna, Piotrówka, Pobiedna, Rauschenbach, Rothenthal, Salem, Sarepta na Volze, Savannah, Stahlberg (Bärenstein), Stěpanovka,[21] Tabor Wielki, Ulicko, Veselynivka, Wespen, Wilhelmshort, Wola Augustowska, Wolimierz, Zelów, Złoty Potok a další.

Bethabara. Kostelík Moravanů je kulturní památkou (Winston-Salem).

Obce, které exulantům z Čech a Moravy poskytly azyl (výběr, abecedně)[editovat | editovat zdroj]

Azylem pro exulanty se staly: Annaberg-Buchholz,[27] Bärenstein (Sasko), Berlín,[28] Drážďany, Freiberg,[29] Großhennersdorf, Lešno, Marienberg,[27] Markneukirchen, Olbernhau, Pirna,[30][31] Satzung, Zawidów, Ziębice, Žitava a řada míst nejen v saském zemském okrese Krušné hory. Mnoho exulantů skončilo v Uhersku, kde jim poskytl azyl např. Púchov,[32] Skalica,[33] Reca;[34] uherské téma je historiky opomíjeno.

Archiválie týkající se exulantů z Čech a Moravy[editovat | editovat zdroj]

Ve Skalici byla bohatá českobratrská knihovna včleněna do knihovny františkánského kláštera. Mnoho dokumentů se nachází v archivech Moravské církve v různých částech světa.

Velké množství českých archiváilí bylo po skončení druhé světové války v „novém Polsku“ zničeno rabujícími Poláky či vojskem. Archiválie nacházející se na Ukrajině (Bohemka, Veselynivka) musely být v roce 1962 předány ke zničení. Ne všechny zahraniční archivy byly probádány.[8] Ojediněle si někteří čeští historikové všímají fenoménu kolektivní paměti českého národa.[35]

Návrat domů[editovat | editovat zdroj]

Po pádu Rakouska-Uherska ožila myšlenka na „odčinění následků Bílé hory“, proto byl v letech 1923–1925 symbolicky přijat zlomek zájemců z řad česky mluvících potomků exulantů, kteří se přihlásili k repatriaci.[36][37] Reemigrantům ze Zelova, ačkoli si Zábřehu zakoupili domy a pozemky, bylo v roce 1923 upřeno v Záhřebu domovské právo a domovskou příslušností je zastřešila až obec Hrabová.[38] Další neúplná vlna repatriace proběhla až po druhé světové válce do vysídleného pohraničí.[39][40] Někteří lidé reemigrovali sami – na vlastní pěst,[22] jiní později umírali na státní hranici při pokusu o útěk.[41] Bloudícím a okradeným Čechům, vyhnaných po válce Poláky ze svých domů a usedlostí, nabídlo ihned azyl Německo a mnozí čeští vyhnanci, včetně potomků pobělohorských exulantů, německou pomoc přijali. Československo se při poválečné obnově poškozeného hospodářství spoléhalo na gastarbeitry, ti byli najímáni masově.[42]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DRÁBEK, Jaroslav. Čtení o moravských bratřích. Nev York: [s.n.], 1962. S. 11. 
  2. PLEVOVÁ, Alžběta. Jednota bratrská: Působení v Čechách a na Moravě a ve Spojených státech amerických [online]. Olomouc: Katedra anglistiky a amerikanistiky. Univerzita Palackého v Olomouci, 2008 [cit. 2023-05-11]. Dostupné online. 
  3. SOUKUP, Pavel. Křížové výpravy v pozdním středověku : kapitoly z dějin náboženských konfliktů. Vyd. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 245 s. ISBN 978-80-7422-055-5. 
  4. Internet-Portal "Westfälische Geschichte" / 1648-10-24: Osnabrücker Friedensvertrag (Instrumentum Pacis Osnabrugensis, IPO) [Volltext]. web.archive.org [online]. 2019-09-13 [cit. 2023-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-09-13. 
  5. MACEK, Ondřej. Univerzita Karlova v Praze Evangelická teologická fakulta Praxis pietatis haereticorum [online]. Praha: Univerzita Karlova. Evangelická teologická fakulta., 2010 [cit. 2023-01-11]. S. 14–15. Dostupné online. 
  6. a b MELMUKOVÁ, Eva. Patent zvaný toleranční. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 238 s. (Kolumbus; sv. 143). ISBN 80-204-0741-3. S. 61–70. 
  7. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Více sluší poslouchati Boha než lidí. Praha: Kalich, Exulant (spolek), 2015. S. 324–328. 
  8. a b c ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. 1. vyd. Praha: Kalich 143 s. ISBN 80-7017-022-0. 
  9. ŠUBRTOVÁ, Alena. Dějiny populačního myšlení v českých zemích. 1. vyd. Praha: Česká demografická společnost, 2006. xi, 301 pages s. Dostupné online. ISBN 80-239-8369-5, ISBN 978-80-239-8369-2. OCLC 212786044 S. 74. 
  10. Komenského slovník naučný, sv. IV. Praha: 1937. S. 92.
  11. ZAP, Karel Vladisav. Česko-Moravská kronika. Svazek třetí. Praha: Nakladatel B. Kočí, 1906. 3 svazky. Kapitola Kterak král Jiří první pronásledování českých bratří spůsobil. + Kterak se konečně ustrojila jednota českých bratří., s. 149–150; 227–229. 
  12. HREJSA, Ferdinand. Česká konfesse, její vznik, podstata a dějiny. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1912. S. 423–424. 
  13. HARCEKOVÁ, Eliška. Diplomová práce [online]. 2021 [cit. 2022-01-31]. Dostupné online. 
  14. ENGELBRECHT, Wilken. In: Studia Moravica III. Sborník historiografických, filologických a uměnovědných příspěvků přednesených na vědecké konferenci Mars Moraviens – Neklidná léta Moravy. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. Dostupné online.
  15. ENGELBRECHT, Wilken. Studenti z Čech, Moravy a Slezska na univerzitě ve Franekeře [online]. Ostrava: Zpravodaj Klubu genealogů a heraldiků, 1988 [cit. 2022-01-31]. Dostupné online. 
  16. a b KOČÍ, Josef. Boje venkovského lidu v období temna: Povstání nevolníků v XVII. a XVIII. století. Naše vojsko, 1953
  17. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih [online]. Praha: Volné myšlenky, 1911 [cit. 2021-03-24]. Dostupné online. 
  18. LIŠKA, Vladimír. Záhadné postavy českých dějin. Praha: [s.n.], 2015. 396 s. ISBN 978-80-7505-074-8. S. 295. 
  19. REZEK, Antonín: Dějiny prostonárodního hnutí náboženského v Čechách. S. 70
  20. Ferdinand Hrejsa: Vývoj k toleranci za Marie Terezie online
  21. a b DRBAL, Alexandr. K dějinám osad Čechovka a Stěpanovka v ruské federaci [online]. Exulant (spolek) [cit. 2022-01-31]. Dostupné online. 
  22. a b ANDRŠ, Bohuslav. Česká Alexandrovka : vzpomínky na život české vystěhovalecké komunity na Rusi. 2. pozměněné a doplněné vydání. vyd. Praha: [s.n.] 269 s. ISBN 978-80-7050-644-8. 
  23. REJCHRT, Oldřich. Paprsky kalicha v letorostech Čechů z Volyně. Praha: Občanské sdružení Exulant 159 s. ISBN 80-239-7787-3, ISBN 978-80-239-7787-5. 
  24. Michalovka. www.volynaci.cz [online]. [cit. 2023-09-10]. Dostupné online. 
  25. Mirotín. S. 20–22. Informační věstník č. 52 (2/2021) [online]. Exulant (spolek) [cit. 2022-01-31]. S. 20–22. Dostupné online. 
  26. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Jak potůček v jezeře : Moravané v obnovené Jednotě bratrské v 18. století. 1. vyd. Praha: Kalich, 2009. 419 s. ISBN 978-80-7017-112-7, ISBN 80-7017-112-X. OCLC 528755280 S. 194, 360–362. 
  27. a b ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Exulantská útočiště v Lužici a Sasku. 1. vyd. Praha: Kalich, 2004. 549 s. ISBN 80-7017-008-5. 
  28. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století. 1. vyd. Praha: Kalich, 1999. 746 s. ISBN 80-7017-253-3. 
  29. VOLF, Josef. Čeští exulanti ve Freiberce v letech 1620–40. V Praze: nákladem Královské české společnosti nauk, 1912. 142 s. Věstník Královské České Společnosti Náuk. Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná; 1911, v.
  30. BOBKOVÁ, Lenka. Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639. [s.l.]: [s.n.] ISBN 80-86197-05-0. 
  31. LISÁ, Martina. Pirenská exulantská obec během třicetileté války očima kroniky Václava Nosidla z Geblic [online]. Praha: Národní muzeum (sborník), 2009 [cit. 2023-05-11]. Dostupné online. 
  32. PN. Vznik Moravskej ulice v Púchove. Púchovské Noviny [online]. 2020-11-18 [cit. 2022-12-19]. Dostupné online. (slovensky) 
  33. DINKA, Pavol. Skalické ulice – Komenského – Skalický Obzor [online]. [cit. 2022-12-19]. Dostupné online. (slovensky) 
  34. História - Oficiálna stránky obce Reca. www.obec-reca.sk [online]. [cit. 2022-12-19]. Dostupné online. 
  35. KREJČOVÁ ZAVADILOVÁ, Gabriela. České evangelické sbory ve východní a jihovýchodní Evropě aneb „Bibli donesli ze sebou...“ [online]. Pardubice: Univerzita Pardubice, rok 2019 [cit. 2022-09-17]. S. 84. Dostupné online. 
  36. KLUSÁKOVÁ, Michaela. „Náboženská“ reemigrace v meziválečném období [online]. Diplomová práce, 2016 [cit. 2022-01-31]. Dostupné online. 
  37. FOJTOVÁ, Romana. 100. výročí transportu potomků exulantů do ČSR. S. 8–10. Informační věstník č. 56 (2/2023) zapsaného spolku Exulant [online]. Exulant (spolek) [cit. 2023-09-04]. S. 8–10. Dostupné online. 
  38. Století od příchodu zelovských evangelíků do Zábřeha zdaleka nebylo procházkou růžovým sadem. Olomouc [online]. 2021-08-01 [cit. 2023-09-20]. Dostupné online. 
  39. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Země otců : z historie a ze vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů. 1. vyd. Praha: Kalich 498 s. ISBN 80-7017-018-2. 
  40. KVASNIČKOVÁ, Zdeňka. Rigorózní práce [online]. 2015 [cit. 2022-01-31]. Dostupné online. 
  41. Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948–1989 - Ústav pro studium totalitních režimů. www.ustrcr.cz [online]. [cit. 2021-12-23]. Dostupné online. 
  42. TOMÁŠ, Dvořák. Gastarbeitři v Československu 1945–1989. Paměť a dějiny [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]