V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Petr I. Veliký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Petr Veliký. O Petru III. Velikém pojednává článek Petr III. Aragonský.
Petr I. Veliký
Ruský car a imperátor
Pierre le Grand. Malba francouzského malíře Paula Delarocheho z roku 1838
Pierre le Grand. Malba francouzského malíře Paula Delarocheho z roku 1838
Doba vlády 16821725
Narození 9. června 1672
Moskva
Úmrtí 8. února 1725 (52 let)
Petrohrad
Předchůdce Fjodor III. Alexejevič/Ivan V. Alexejevič
Nástupce Kateřina I. Alexejevna
Manželky Jevdokija Lopuchinová
Kateřina I. Alexejevna
Rod Romanovci
Otec Alexej I. Michajlovič
Matka Natálie Kirillovna Naryškinová
Podpis Podpis
Příbuzenstvo
polorodý bratr Ivan V.
syn Alexej Petrovič
dcera Anna Petrovna
dcera Alžběta I. Petrovna
vnuk Petr II.
vnuk Petr III.

Petr I. Veliký, známý též jako Petr Alexejevič (9. června 1672, Moskva8. února 1725, Petrohrad), byl ruský car od roku 1682 až do své smrti. Nejprve formálně vládl společně se svým chorým polorodým bratrem Ivanem V., v roce 1689 se ujal skutečné vlády, samotným vladařem až po Ivanově smrti roku 1696. Roku 1724 se spoluvlády nad Ruskem ujala jeho žena Kateřina I. Petr Veliký proslul svou snahou modernizovat Ruskou říši, a to v politickém, ekonomickém i kulturním směru. Rusko za Petra Velikého vstoupilo mezi skutečné evropské velmoci.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Petr Veliký se narodil jako čtrnácté dítě a pátý syn ruského cara (Alexeje I.). Dva nejstarší synové zemřeli ještě za Alexejova života a jeho nástupcem se v roce 1676 stal třetí syn Fjodor. Za Fjodorovy vlády byl Petr s matkou odstraněn od dvora a žil ve vesnici Preobraženém nedaleko Moskvy, kde se mu dostalo kvalitního vzdělání od vychovatele Nikity Zotova a později i od zahraničních odborníků holandského a švýcarského původu, jež Petr navštěvoval v nedaleké Německé Slobodě. V Preobraženém měl malý Petr k dispozici vojáky, tzv. potěšné pluky, kteří měli careviče bavit nácviky boje a fingovanými bitvami. Právě z těchto vojáků si Petr později vybudoval osobní gardu, která mu pomohla zlomit moc tradičních elitních vojenských oddílů střelců. Churavý car Fjodor však po šesti letech v roce 1682 zemřel a protože čtvrtý Alexejův syn Ivan byl těžce nemocen a neschopen vlády, provolala ruská šlechta ruským carem Petra a jeho matka Natálie byla ustavena za regentku. Skutečné moci v Rusku se ale chopila Petrova polorodá sestra Žofie (Sofie Alexejevna), která se opírala o podporu elitních vojenských jednotek, tzv. střelců. Petr byl mezitím formálně spoluvládcem se svým churavým bratrem Ivanem V. Dětství Petra Velikého bylo vyplněno mnohými traumatizujícími zážitky, jeho příbuzní, přátelé i on sám se ocitali v neustálém fyzickém ohrožení a nebezpečí života. Když Petr Veliký dospěl, byl pohledný, vysoký muž, měl na svou dobu impozantní postavu, měřil prý přes dva metry. Pokud byl ve stresu, trpěl tiky a poškubával hlavou.

Počátek vlády[editovat | editovat zdroj]

Petrova matka přinutila v roce 1689 svého syna ke sňatku s Jevdokijí Fjodorovnou Lopuchinovou, manželství však bylo nešťastné. Ve stejném roce se proti Žofii a jejím oblíbencům spikla část jednotek střelců a Petr se provedeným převratem stal skutečným vládcem Ruska jako Petr I. Žefie byla donucena odejít do kláštera, kde mohla pobával jako princezna, nebyla tedy řeholnicí. Její oblíbenci byli buďto popraveni jako Fjodor Šaklovitý nebo vypovězeni na Sibiř jako Vasilij Golicyn. Petr od této chvíle vládl fakticky nezávisle, ale byl značně závislý na rozhodnutích své matky až její smrti roku 1694. Posléze se osamostatnil, nicméně stále formálně sdílel vládu s Ivanem V., a to až do Ivanovy smrti roku 1696. Nemocný Ivan se však fakticky na vládě nepodílel.

Petr Veliký pokračoval ve vojenských kampaních, které započaly už za vlády Žofie. Byly namířeny proti Osmanské říši, Krymskému chanátu a Tatarům obývajícím stepi při severním pobřeží Kaspického moře. Po skončení druhého tažení roku 1696, jehož se Petr osobně účastnil v oddílu dělostřelců, získalo Rusko strategický přístav Azov poblíž ústí řeky Don.

V roce 1697 se Petr v utajení vydal na cesty do západoevropských zemí. V průběhu cest se seznámil s technickým pokrokem učiněným v západní Evropě. Několik měsíců strávil v Nizozemí, kde inkognito pracoval v docích ve přístavu Zaandam jako lodní tesař. Kontaktoval se s významnými vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky a pozval je do Ruska, kde se měli podílet na celkové modernizaci země. Během pobytu ve Vídni se k Petrovi dostala zpráva o vzpouře střelců. Vzpoura byla potlačena už před Petrovým návratem, 130 střelců bylo popraveno za dezerci nebo vzpouru a stovky dalších vyhoštěny na Sibiř nebo uvězněny. To však Petrovi nepřipadalo dostatečné a po návratu do Ruska vzbouřence potrestal daleko brutálněji. 10. října 1698 začaly v Moskvě nové popravy, jimž padlo za oběť 1182 střelců, někteří byli oběšeni na moskevských hradbách, jiní sťati. Pět z nich prý sťal sám car a další popravovali významní bojaři a knížata, mimo jiné i Petrův oblíbenec Alexandr Menšikov. Popraveni byli i kněží, kteří sťelcům v průběhu povstání žehnali. 601 ze střelců, vesměs mladistvých, bylo bičováno nebo cejchováno a posláno do vyhnanství na Sibiř. Jednotky střelců car zcela rozpustil a nahradil armádními oddíly západoevropského typu. Sestru Žofii přinutil stát se řeholnicí a přijmout klášterní jméno Zuzana. Před okny její klášterní cely dal pro výstrahu vystavit těla vůdců povstání střelců. Ukončil také svůj manželský svazek s Jevdokijí, jíž také poslal do kláštera.

Severní válka[editovat | editovat zdroj]

Expanzivní politiku Petr Veliký zahájil přípravou na konflikt se Švédskem, které v této době zaujímalo přední postavení mezi severskými i všemi evropskými zeměmi. Zajistil vybudování silné námořní flotily, uzavřel spojeneckou smlouvu s odpůrci švédského vlivu Polskem a Dánskem. V roce 1700 byla zahájena severní válka. Vojska Petra Velikého byla v bitvě u Narvy poražena Švédy. Potom však Petr Veliký využil oslabení švédské armády v důsledku bojů s Poláky, provedl organizační změny ruských oddílů a pronikl do Livonska, kde se zmocnil významných opěrných bodů. Švédsku zabral některá území, mimo jiné ústí řeky Něvy do Finského zálivu, kde roku 1703 založil budoucí ruskou metropoli – Petrohrad.[1] Toto město se mělo stát výkladní skříní Ruské říše, symbolem pokroku, který byl a bude v Rusku za Petra Velikého učiněn. Budování města v bažinatém terénu však bylo mimořádně náročné, stálo cara velké finanční výdaje, trvalo devět let a o život zde přišlo několik tisíců dělníků. Hlavním městem Ruské říše se Petrohrad stal roku 1712.

Švédové uskutečnili po ruských úspěších v Livonsku nový pokus o porážku Petra v oblasti Ukrajiny. Karel XII se spojil s ukrajinským kozáckým hetmanem Ivanem Mazepou. Mazepa se cítil rozčarovaný a ohrožený ze strany Petrovy dobyvačné politiky, a proto se přidal ke Švédům. Zároveň se proti caru Petrovi postavili donští kozáci, kteří povstali pod vedením atamana Kondratije Bulavina. Petr Veliký však povstání kozáků tvrdě potlačil a v bitvách u Lesné (1708) a u Poltavy (1709) se dokázal ubránit rovněž Švédům. Výsledky války tak začaly být pro ruskou stranu příznivější. Severní válka skončila roku 1721, kdy Petr Veliký k Ruské říši připojil celé území Livonska.

Nová válka s Turky[editovat | editovat zdroj]

Roku 1711 Petr Veliký zahájil novou válku s Osmanskou říší s cílem zmocnit se severního pobřeží Černého moře (poté, co na Švédech vybojoval přístup k Baltu). Byl ale tureckou armádou poražen na řece Prut a donucen vzdát se dříve dobytých území včetně přístavu Azov. Ruská říše taktéž ztratila kontrolu nad Záporožím.

Reformátor[editovat | editovat zdroj]

Jezdecká socha Petra Velikého v Petrohradu.

Roku 1721 byl prohlášen imperátorem vší Rusi. V čele ruské pravoslavné církve nechal ustanovit svatý synod, sbor nejvyšších duchovních představitelů. Následujícího roku vytvořil systém zvláštních hodností, do kterých rozřadil ruskou šlechtu. Tímto krokem si zajistil její poslušnost a oddanost carovi.

Absolutistickou zemí s vládou samoděržaví ale Ruská říše zůstala i přes Petrovy reformy ve státní a soudní správě (vzniklo devět kolegií vykonávajících vlastní státní správu, samospráva byla posílena vytvořením gubernií). Důležitou mocenskou podporou pro Petra Velikého byla i tajná policie. Dále zavedl juliánský kalendář (nikoliv však moderní gregoriánský), zmodernizoval původní cyrilici (tzv. graždanka, odmítl však zavedení latinky). Ruské šlechtě přikázal holit se a nosit evropský šat.

V letech 16981704 provedl měnovou reformu. Zavedl podle evropského tolarového vzoru stříbrný rubl. Tím vytvořil jednu z nejpevnějších měn tehdejší Evropy.

Petr byl mimořádně činorodý a zvídavý člověk, osobně se zajímal o vědu a techniku, zejména lodní stavitelství a architekturu. Záběr jeho zájmů byl pozoruhodný: vyzkoušel si práci lodního tesaře, ševce, soustružníka, ovládal i kovářství, zkoušel provádět chirurgické i zubařské zákroky, pitval lidská a zvířecí těla, během poprav vzbouřených střelců si vyzkoušel i práci kata. Osobně byl prudké, dominantní povahy, vytrvalý a pracovitý, nesnesl nesouhlas, odpor a kritiku, mnohdy byl mstivý, se sklony ke krutosti. Příliš si nepotrpěl na oblékání, nejraději nosil jednoduchý oděv západního stylu, bez rukavic a manžet, na hlavě třírohý klobouk nebo v zimě obyčejnou beranici. Vstával brzy ráno, pracoval až do 11 hodin, kdy obědval, po obědě odpočíval a odpoledne opět pracoval nebo chodil na procházky. Chutnala mu tradiční ruská jídla, například nakládaná zelenina, solené ryby, zelná polévka šči, pil kvas, anýzovou vodku a zahraniční vína.

Poslední léta[editovat | editovat zdroj]

Ještě roku 1718 nechal Petr Veliký umučit svého vlastního syna Alexeje Petroviče, který bojoval proti otci a byl ovlivňován tzv. staromilci, kteří chtěli Rusko vrátit do doby před nástupem Petra Velikého a zrušit veškeré jeho reformy. Sám Petr syna vyslýchal, odsoudil k smrti, ale ještě před popravou nařídil Alexejovo zavraždění v kasematech Petropavlovské pevnosti. Během vyšetřování Alexejových spojenců se zjistilo, že Petrova první manželka Jevdokija Lopuchinová, jíž car po rozvodu poslal do kláštera, udržovala poměr s klášterním správcem Stěpanem Glebovem. Car Petr nechal umučit k smrti nejen Glebova, ale i řeholnice, které o Jevdokijině vztahu věděly. Jevdokiji poté odsoudil k doživotnímu vězení v Ladožském klášteře a společně s ní dal uvěznit i svou sestru, princeznu Marii Alexejevnu.

Obecně platil Petr Veliký za nemilosrdného vládce, který krutě potíral jakýkoliv náznak odporu vůči své absolutní vládě, ale on sám se tak neviděl. Považoval se za velkého panovníka, který se nechtěl proslavit jako dobyvatel, ale jako osvícenec a reformátor, který Rusku "otevřel okno do Evropy". Roku 1722 Petr zahájil krátkou válku s bohatou, ale osmanskými útoky velice oslabenou Persií. Válka skončila roku 1723. Petrova druhá žena Kateřina, původem livonská rolnice, začala se svým nemocným manželem spoluvládnout Rusku jako carevna v roce 1724. Když o rok později Petr Veliký zemřel, pravděpodobně na selhání ledvin, stala se jeho nástupkyní jako Kateřina I.

Potomci (kteří se dožili dospělosti)[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Podrobněji viz STELLNER, František. Založení Petrohradu. Historický obzor, 2004, 15 (1/2), s. 2-8. ISSN 1210-6097.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ENGLUND, Peter. The Battle That Shook Europe. Poltava and the Birth of the Russian Empire. London ; New York : I. B. Tauris, 2003. 287 s. ISBN 1860648479. (anglicky)  
  • FUSSENEGGEROVÁ, Gertrud. Vladařky: ženy, které tvořily dějiny. Praha : Brána, 1999.  
  • MASSIE, Robert K.. Petr Veliký: Život a svět. Praha : Beta, 2006. ISBN 80-7306-269-0.  
  • STELLNER, František. Petr I. Veliký a carevič Alexej. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22 (3-4), s. 82-86. ISSN 1210-6097.
  • ŠVANKMAJER, Milan. Petr I. Zrození impéria. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 322 s. ISBN 80-7106-301-0.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Ivan V. Alexejevič
Znak z doby nástupu Ruský car
16821725
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Kateřina I. Alexejevna