Alexej I. Michajlovič
| Alexej I. Michajlovič | |
|---|---|
| Ruský car | |
.jpg) | |
| Doba vlády | 1645–1676 |
| Narození | 19. března 1629 Moskva |
| Úmrtí | 29. ledna 1676 (46 let) Moskva |
| Pohřben | Archandělský chrám[1] |
| Předchůdce | Michail I. Fjodorovič |
| Nástupce | Fjodor III. Alexejevič |
| Manželky | Marie Iljinična Miloslavská Natálie Kirillovna Naryškinová |
| Rod | Romanovci |
| Otec | Michail I. Fjodorovič |
| Matka | Jevdokija Lukjanovna Strešněvová |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Alexej Michajlovič (rusky Алексей Михайлович Тишайший[2]), 19. března 1629, Moskva – 29. ledna 1676, Moskva), syn Michaila I. Fjodoroviče (1613–1645) z dynastie Romanovců, byl v letech 1645 až 1676 ruským carem.
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Alexej Michajlovič přijal vládu ve věku 16 let. Byl velmi zbožný, dbal na lesk svého dvora, nevěděl si však valně rady v ekonomických záležitostech. Uděloval úlevy rychle bohatnoucím kupcům i privilegia duchovenstvu; na druhé straně však v roce 1649 vydal mimořádně tvrdý zákoník Sobornoje uloženje, který zaváděl brutální tělesné tresty nebo dlouholeté vyhnanství na Sibiři za nejmenší přestupky; tíživé bylo rovněž zvýšení daně ze soli. V důsledku těchto i dalších rozhodnutí došlo k rozsáhlým povstáním jak rolnickým, tak ve městech, proti bojarům i proti státním úředníkům. Největší dopad mělo tzv. „solné povstání“ v městech a car musel část svých rozhodnutí stáhnout a poslat na čas do vyhnanství svého švagra, zkorumpovaného bojara Borise Morozova. Car Alexej proslul zbožností, ale také zálibou v dobrém jídle a v lovu, zejména v sokolnictví.
Roku 1653 provedl moskevský patriarcha Nikon církevní reformu, jejíž podstatou byly zejména opravy bohoslužebných knih. Proti tomu se postavila část kněží pod vedením protopopa Avvakuma a utvořila se frakce starověrců. Roku 1658 se však ambiciózní Nikon dostal do sporu se samotným carem, v důsledku toho byl Nikon nucen odejít z Moskvy a roku 1666 jej car Alexej nechal církevním synodem sesadit s postu patriarchy a uvěznit. Tyto spory uvnitř pravoslavné církve přispívaly k růstu napětí v ruské společnosti.
V letech 1651–53 došlo k válce Ruska s Persií o vliv v oblasti Kavkazu. V roce 1654 uzavřelo Rusko v Perejaslavi smlouvu s Ukrajinou, spravovanou hejtmanem Bohdanem Chmelnickým, současně se započetím nové rusko-polské války (1654–1667). Ruská vojska tehdy obsadila Smolensk, celé Bělorusko a část Litvy s Vilniusem. Napadení Polska Švédskem způsobilo ukončení války smlouvou v Niemieży, načež Rusko započalo válku se Švédskem, která skončila dohodou v roce 1668. Po odchodu Švédů z Polska a poté, co hejtman Ivan Vyhovski uznal polskou svrchovanost nad Ukrajinou, Alexej obnovil válku s Polskem; tu ukončila až smlouva v Andruszově v roce 1667, která Rusku přiznala oblast smolenskou, černichovskou a severskou a celou zadněperskou Ukrajinu i s Kyjevem.
Car Alexej sice nebyl mimořádný panovník, ale dokázal se obklopit velmi schopnými rádci, kteří spoluurčovali směřování jeho vlády. Patřil k nim zejména laskavý a inteligentní Fjodor Rtiščev, zvaný carovo svědomí, který inicioval založení první moskevské nemocnice, dále například prozápadně orientovaný bojar Artamon Matvejev, poručník carovy druhé manželky Natálie nebo představený posolského prikazu Afanasij Ordyn-Naščokin, který pro Rusko vyjednával zahraniční spojenectví a mírové smlouvy, zasloužil se i o to, že v Rusku začal fungovat určitý druh pošty. Prozápadní orientace se za Alexejovy vlády projevila zakládáním prvních manufaktur, dovozem a prvními překlady zahraniční literatury, ale hlavně reformou vojenství, kde byly po boku střelců, kozáků a zemské hotovosti stavěny pluky nového typu, vyzbrojené a vystrojené západoevropským způsobem (dragouni, rejtaři, mušketýři). Jejich výcvikem a velením byli pověřeni tzv. plukovníci (polkovniki), obvykle Němci, Skotové nebo jiní cizinci v carských službách.
V letech 1662–1671 vznikala v Rusku řada bouří a povstání mužiků, vyvolaných těžkým útiskem velkých vlastníků půdy. Roku 1662 vypukla v Moskvě tzv. Měděná vzpoura, a to v reakci na měnovou reformu, spojenou s masovým zaváděním měděných mincí místo dosavadních stříbrných. Největší a nejkrutější z nich vypuklo roku 1670 pod vedením kozáckého atamana Stěpana Razina a kromě mužiků se ho účastnili i donští kozáci a původní obyvatelé Povolží – Marijci, Mordvini a Čuvaši. Povstání trvalo dva roky a mělo charakter občanské války, zasáhlo oblast na dolním Donu a celé Povolží od Astrachaně až po Simbirsk. Razin své povstání podle vlastních slov vedl proti „lepším lidem“, rebelové při něm plenili a vypalovali města a šlechtická sídla, popravovali vojvody a zřizovali ve městech samosprávu kozáckého typu. Povstání zakončila až vojenská porážka regulérním carským vojskem u Simbirska a následné brutální represe, při nichž bylo zmasakrováno až 10 000 rebelů. Vůdce povstání byl po návratu na Don zajat, vydán carovi a 6. 6. 1671 v Moskvě veřejně popraven. Roku 1671 proběhlo menší povstání i v samotné Moskvě, a to v souvislosti s propuknuvší epidemií moru.
V témže roce začal car krutě pronásledovat starověrce. Mezi oběti represí patřila i bojarka a bývalá carevnina dvorní dáma Feodosija Morozovová a její sestra kněžna Urusovová. Car je nechal uvěznit ve městě Borovsk a umučit v žaláři hladem.
Po smrti cara Alexeje vládu v Rusku převzal jeho nejstarší žijící syn, Fjodor III. Alexejevič (1676–1682).
Manželství a děti[editovat | editovat zdroj]
Alexej Michajlovič byl otcem 16 potomků ze dvou manželství:
Potomci z manželství s Marií Iljiničnou Miloslavskou (celkem 13 dětí):
- Dmitrij (22. srpna 1648 – 6. října 1649)
- Jevdokija (17. února 1650 – 10. května 1712), svobodná a bezdětná
- Marfa (26. srpna 1652 – červen 1707), svobodná a bezdětná
- Alexej (15. února 1654 – 17. ledna 1670)
- Anna (23. ledna 1655 – 9. května 1659)
- Sofie (27. září 1657 – 14. července 1704), v letech 1682–1689 vladařkou Ruského carství, svobodná a bezdětná
- Kateřina (27. listopadu 1658 – 1. května 1718), svobodná a bezdětná
- Marie (18. ledna 1660 – 9. března 1723), svobodná a bezdětná
- Fjodor (9. června 1661 – 7. května 1682), ruský car od roku 1676 až do své smrti,
- ⚭ 1680 Agafja Semjonovna Grušecká (1663–1681)
- ⚭ 1682 Marfa Matvejevna Apraksina (1664–1716)
- Feodosija (29. března 1662 – 14. prosince 1713), jeptiška
- Simeon (3. dubna 1665 – 18. června 1669)
- Ivan (6. září 1666 – 8. února 1696), jako Ivan V. ruský car od roku 1682 až do své smrti, ⚭ 1684 Praskovja Fjodorovna Saltykovová (12. října 1664 – 13. října 1723)
- Jevdokija (*/† 1669)
Potomci z manželství s Natálií Kirilovnou Naryškinovou (3 děti):
- Petr (9. června 1672 – 8. února 1725), jako Petr I. Veliký ruský car od roku 1682 až do své smrti,
- ⚭ 1689 Jevdokija Lopuchinová (9. července 1669 – 7. září 1731)
- ⚭ 1712 Kateřina I. Ruská (15. dubna 1684 – 17. května 1727)
- Natálie (22. srpna 1673 – 18. června 1716), svobodná a bezdětná
- Feodora (4. září 1674 – 28. listopadu 1678)
Zajímavost[editovat | editovat zdroj]
Na počest cara Alexeje v roce 1904 car Mikuláš II. dal svému prvnímu synovi (pátému potomkovi) a následníkovi trůnu jméno Alexej. Chlapec se měl stát carem Alexejem II., k tomu však nikdy nedošlo, neboť v roce 1918 byl s celou carskou rodinou v Jekatěrinburgu zavražděn. Carevič Alexej měl tehdy několik týdnů před čtrnáctými narozeninami.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ https://ru.m.wikipedia.org/wiki/Алексей_Михайлович
- ↑ Přídomek «Тишайший» (tišajšij, latinsky clementissimus – mírný) neměl žádný vztah k carově charakteru, byl to v zemi v době vlády cara Alexeje Michajloviče čestný titul latinského původu, označující klid, ticho, mír – тишинa (tišina). Později, když byl v diplomacii latinský jazyk vystřídán francouzským, dřívější titulování clementissimus bylo přeloženo do francouzštiny jako tres gracieux (vlídný, půvabný), a v Rusku pak tento výraz z francouzštiny přeložili jako «всемилостивейший» (vsemilostivějšij – nejmilostivější) а tento titul byl připojen k carskému titulu namísto předchozího «тишайший».
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexej I. Ruský na Wikimedia Commons
