Svatojakubský mandát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Svatojakubský mandát bylo opatření českého krále Vladislava Jagellonského proti Jednotě bratrské. Původně bylo vyhlášeno na svatojakubském sněmu 25. července 1508 a následně jej 10. srpna král vydal mandátem. Přikazoval uzavření bratrských sborů, zničení bratrské náboženské literatury a konverzi jejich duchovních a učitelů k jedné ze dvou oficiálně uznaných náboženských stran v zemi, tedy ke katolíkům nebo k utrakvistům. Platnost mandátu se vztahovala pouze na Čechy, jeho naplnění na Moravě panovník pro odpor tamní stavovské obce nebyl schopen realizovat. Habsburští panovníci potom mandát v Čechách často obnovovali. Naposledy tak učinil roku 1602 císař Rudolf II. na nátlak části katolické šlechty.[1]

Text mandátu[editovat | editovat zdroj]

1. Nejprve, aby všickni sborové a schodové pikhartští, zjevní i tajní, zastaveni a zkaženi byli a osazeni lidmi věrnými; a jsú-li kostelové nebo klášterové, ježto by se v nich scházeli, aby zavřeni byli, tak aby všichni schodové zjevní, buď v těch místech, kdež se obyčej mají scházeti, ani také v nižádných domích a městech dopúštěni býti nemají na nižádném místě.

2. Všecka učení a psaní jejich bludóv, zjevná i tajná, mají zastavena býti a zkažena, knihy jeich všecky spáleny, tištěné i psané, a žádný pán, rytířský člověk i města těch kněh takových, traktátuov, psáti ani tisknúti pod sebú dopustiti nemá ani prodávati; a ktož by je přinesl kde a u něho by nalezeny byly, má skutečně trestán býti vedle uznání pánuov soudcí zemských.

3. Po tento den jim všecko posluhování a rozdávání, jakž je vedú, křtové i také oddávání zastavena býti mají a nikdež nemají dopúštěna býti; než s knězem se to říditi má s obojí strany, kterúž by sobě oblíbili.

4. Všickni jejich učitelé a správce, ktož jim káží a ty bludy vedú a učí, ti také postaveni býti mají k nápravě před kněžstvem obojí strany. A ku kterékoli straně přistúpí, té strany kněžstvem se zpravte a napravte, skutečně se toho hned dotýkajíc. Pakli by se tú nápravú zpraviti nechtěli, kteráž jim dána bude, tehdy v moc a trestání nejvyššímu panu purkrabí pražskému v královskú moc dáni býti mají a pan purkrabie se k nim zachovej podle naučení pánuov a vladyk soudu zemského jako o jinú věc, pokudž o tom krále jeho milosti zřízení ukazuje […].

7. Obecný lid pikhartský ze všech stavuov mají k nápravě a k přestání takového bludu vedeni knežstvem z obojí strany býti rozumně; a páni, vladyky, Pražané a jiná města mají fary kněžími osaditi a užitky od far kněžím pustiti; nemohú-li míti k kosteluom všem farářuo, nechť jeden farář drží far šest i více i méně, jak se to zřiediti muož, a k té každé faře měj osadní své sepsány, a oni choďte na kázání a do kosteluo a kněžími se víře učte.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HREJSA, Ferdinand. Česká konfesse, její vznik, podstata a dějiny. Praha 1912, 423–424.
  2. Podle MOLNÁR – REJCHRTOVI 1977.

Edice[editovat | editovat zdroj]

  • PALACKÝ, František (ed.). Archiv český čili staré písemné památky české i moravské. Díl 6. Praha 1872, 391–393.
  • MOLNÁR, Amedeo – REJCHRTOVI, Noemi a Luděk. Slovem obnovená. Čtení o reformaci. Praha 1977, 139–140 (výňatky).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MACEK, Josef. Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha 2001, 332.
  • ŘÍČAN, Rudolf. Dějiny Jednoty bratrské. Praha 1957, 106–107.
  • TOMEK, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy. Díl 10. Praha 1894, 252.
  • WINTER, Zikmund. Život církevní v Čechách. Kulturně-historický obraz z XV. a XVI. století. Sv. 1. Praha 1895, 56.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]