Sarepta na Volze
| Sarepta na Volze | |
|---|---|
 | |
| Údaje o muzeu | |
| Stát |  Rusko |
| Pojmenováno po | 1 Kings 17 |
| Založeno | 1765 |
| Zeměpisné souřadnice | 48°31′10″ s. š., 44°30′39″ v. d. |
 | |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sarepta na Volze (rusky Сарепта-на-Волге) je bývalá kolonie založená moravskými bratry nejen z řad pobělohorských exulantů. Sarepta se v roce 1989 stala skanzenem, který je částí města Volgograd.[1]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Ruská carevna Kateřina II. Veliká vydala v letech 1762 a 1763 manifesty, kterými pozvala do Ruska, do oblasti Povolží, obyvatele evropských zemí. Její pozvání vyslyšeli zejména tisíce Němců, ale také obyvatelé Švýcarska, Nizozemska či Francie.[2] Mezi léty 1764 až 1772 bylo založeno 106 německých kolonií podél řeky Volhy. Jednou z nich byla Sarepta na Volze, založená nedaleko města Caricyn v srpnu roku 1765 moravskými bratry z Ochranova v Horní Lužici.[3][1] Ti toto místo proslavili po celém světě pěstováním, výrobou a prodejem hořčice.[4][5]
V souvislosti s nájezdy kubáňských Tatarů a Kalmyků vyvstala otázka lepší ochrany kolonie. Na podzim roku 1768 tak bylo přistoupeno ke stavbě Sareptské pevnosti. Ta byla budována pravděpodobně podle holandského vzoru pod dohledem Opevňovací kanceláře z Petrohradu. Posádka pevnosti byla utvořena z vojáků caricynského garnizonu a caricynských kozáků.[6]
V roce 1771 byl postaven luteránský kostel, který byl o rok později vysvěcen. Osud Sarepty však nebyl jednoduchý. V roce 1774 neodolala náporu vojsk Pugačova a byla vypleněna. Několikrát byla také zasažena požárem. V roce 1823 při jednom z nich shořelo 37 domů. Avšak nehledě na tyto tragické události se Sarepta dále rozvíjela a během krátké doby se stala jedním z hospodářských a kulturních center Dolního Povolží.
V období Občanské války se Sarepta stala dějištěm bojů a sídlem vojenských štábů. V roce 1918 Sareptu navštívil Lev Trockij a přednesl projev před shromážděnými rudoarmějci a místními občany. V květnu 1920 byla Sarepta přejmenována na Krasnoarmejsk a Kostelní náměstí na Náměstí Svobody. Ke zásadním změnám došlo i v zemědělství, které bylo klíčovým zdrojem obživy místních obyvatel a v Krasnoarmejsku bylo založeno 6 kolchozů. Obyvatele Sarepty, především inteligenci, tvrdě zasáhly stalinské represe druhé poloviny 30. let. Stovky lidí byly zastřeleny, mezi nimi v roce 1938 například ředitel německé školy v Krasnoarmejsku. V roce 1939 byl uzavřen kostel a poslední kněz Konstantin Ruš byl odsouzen k deseti letům vězení. Přes dva tisíce obyvatel Sarepty byly deportovány do oblasti střední Asie v roce 1941. Zpět domů se mohli lidé vrátit až ve druhé polovině 50. let.
Architektura[editovat | editovat zdroj]
Ústředním bodem Sarepty se stalo obdélníkové náměstí, kolem kterého byly postaveny nejdůležitější budovy. Domy v Sareptě v mnohém připomínají německou architekturu.
Při přeměně Sarepty na pevnost byly v maximální míře zohledněny místní terénní podmínky. Ze severu byla k obraně využita rokle, na jejíž okrajích byly postaveny dva bastiony. Na jihozápadě kolonii přirozeně chránila řeka Sarpa a její příkrý břeh. Rokle, břeh řeky i vybudované náspy a příkopy byly obehnány dva metry vysokou palisádou. Celkem pevnost disponovala šesti bastiony, přičemž jeden z nich bránil most přes Sarpu.[6]
Současnost[editovat | editovat zdroj]
Do dnešní doby domy dochované v Sareptě představují nejstarší kamenné stavby ve Volgogradu. V roce 1989 získala Sarepta status památkové rezervace. Dekretem prezidenta Ruské federace byla prohlášena za kulturní památku a bylo založeno Muzeum Stará Sarepta. To zahrnuje 26 budov, z nichž 23 objekty jsou federálními památkami.
Luteránský kostel, dominanta Sarepty, byl zrestaurován v roce 1996 a obnoveny byly také varhany. Ty jsou jediné funkční ve Volgogradské oblasti. V kostele se každou neděli konají bohoslužby a jednou až dvakrát měsíčně varhanní koncerty.[7] Muzeum vydává vlastní noviny a spolupracuje s německými a ruskými kulturními středisky.[8]
Od roku 1989 se muzeum dále rozvíjí a přibývají nové interaktivní expozice. Ve zrestaurovaných budovách byla například zprovozněna knihovna nebo restaurace. Zároveň byly opraveny a návštěvníkům zpřístupněny sklepy několika domů. Kromě standardních prohlídek muzeum organizuje také vzdělávací akce a tematické prohlídky.
Zakladatelé[editovat | editovat zdroj]
Mezi zakladateli kolonie byli čtyři exulanti (z doby pobělohorské);[9] tento počet nemusí být přesný kvůli nedostatku zdrojů.
- Rosina Jag (4. května 1727, Suchodol nad Odrou – 1810 Sarepta)[9]
- Johann Nitschmann, švagr Mikuláše Ludvíka hraběte Zinzendorfa, bratr Anny Nitschmann z Kunína († 1783 Sarepta)[9]
- Josef Kučera (9. 10. 1741 Brčekoly – 8. 2. 1817 Sarepta)[10]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Sarepta na Volze [online]. 2021-03-09 [cit. 2023-05-10]. Dostupné online.
- ↑ Мытарства русских немцев. Как сложилась судьба гостей Екатерины II. histrf.ru [online]. [cit. 2019-12-15]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století. 1. vyd. vyd. Praha: KALICH, 1999. 746 s. ISBN 80-7017-253-3. S. 121.
- ↑ История Сарепты — Старая Сарепта [online]. [cit. 2019-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-02-22. (rusky)
- ↑ Archivovaná kopie. sgph.geo.uni.lodz.pl [online]. [cit. 2020-07-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-11.
- ↑ a b Сарептская крепость. alt-sarepta.livejournal.com [online]. [cit. 2019-12-15]. Dostupné online.
- ↑ Старой Сарепте 250 лет: Загадки и тайны гернгутеров. www.kp.ru [online]. [cit. 2019-12-15]. Dostupné online.
- ↑ Старая Сарепта. www.culture.ru [online]. [cit. 2019-12-15]. Dostupné online.
- ↑ a b c ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Jak potůček v jezeře: Moravané v obnovené Jednotě bratrské v 18. století. 1. vyd. Praha: Kalich, 2009. S. 289, 329, 333.
- ↑ DAVIDRAFAELCOM. Josef Kučera - Moravský bratr z Čech [online]. 2019-01-06 [cit. 2023-05-10]. Dostupné online.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sarepta na Volze na Wikimedia Commons
