Jan Kozina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Kozina
Jan Vilímek - Jan Sladký Kozina.jpg
Narození10. září 1652
Újezd
Úmrtí28. listopadu 1695 (ve věku 43 let)
Plzeň
Příčina úmrtíoběšení
Povolánízemědělec
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Kozinův pomník na kopci Hrádek nad Újezdem.

Jan Sladký Kozina (10. září 1652[1], Újezd u Domažlic28. listopadu 1695, Plzeň) byl vůdce chodského povstání na konci 17. století.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jan Sladký zvaný Kozina se narodil 10. září 1652Újezdu u Domažlic na statku u Rosochů Janu Sladkému a Anně Havlové. O jeho dalších sourozencích víme jen to, že měl staršího bratra Vavřince (* 30. srpna 1650). Jméno dostal podle statku Kozinec, kde bydlel.[2] Byl popraven 28. listopadu 1695 v Plzni oběšením. Podle pověsti si měl Kozina dojít pro svého protivníka Wolfa Maxmiliána Lammingera svobodného pána z Albenreuthu (řečeného Lomikara) přesně do roka a do dne po své popravě, jak v Plzni před svou popravou předpověděl ("Lomikare, Lomikare! Do roka a do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás" jak píše Jirásek ve svém románu "Psohlavci"). Ve skutečnosti Lomikar zemřel 2. listopadu 1696 a věta o božím súdě také není v dobových písemnostech zaznamenána. Kdyby tehdy skutečně k něčemu takovému došlo, bylo by to uvedeno v úřední zprávě místodržícím o popravě. Hejtmané by o takové vzpouře ještě na popravišti jistě nemlčeli a byl by to pro ně důkaz Kozinova tvrdošíjného odporu. Ani kronikář domažlického kláštera, který zapisoval do pamětní knihy zprávu o smrti Lamingera, se o ničem nezmiňuje. První písemná zmínka o této větě pochází až z r. 1799.[3]

V areálu Plzeňského pivovaru Prazdroj je pamětní deskou označeno místo poblíž hlavní brány, kde Jan Sladký těsně před svou popravou oběšením odpočíval.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

9. května 1678 si Jan Kozina v Klenčí pod Čerchovem vzal za ženu Dorotu Pelnářovou. S ní měl posléze šest synů:

Úděl Doroty Pelnářové byl vcelku bolestný. Ještě za života Jana Sladkého Koziny jim zemřeli čtyři synové. Po popravě Jana Sladkého Koziny na ní zůstalo hospodaření na statku, o který se musela starat se svými nedospělými dětmi Jiřím a Adamem. Po smrti nejstaršího syna Jiřího v roce 1703 zůstává celá starost o statek na ní s Adamem. Jediné, co ji mohlo na sklonku života potěšit, byla svatba posledního syna Adama s Markétou Ledvinovou 15. listopadu 1712. Vnoučat se však již nedožila, zemřela 8. srpna 1715.

Odkaz v první světové válce[editovat | editovat zdroj]

V roce 1918 byl nově vznikající 10. pěší střelecký pluk nově utvářené 3. divize Československých legií na Rusi pojmenován "pluk Jana Sladkého Koziny z Hrádku"[4]

Odkaz ve druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

V roce 1944 Sovětský svaz uskutečnil paradesantní výsadek Jan Kozina, jehož cílem bylo vytváření partyzánských jednotek, sabotážní činnost a další úkoly.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození Jana Sladkého. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2016-10-25]. Dostupné online. 
  2. Sladký Jan Kozina. Chodsko.net [online]. [cit. 2022-06-01]. Dostupné online. 
  3. JOHÁNEK, Josef. Historie: Poprava J. S. Koziny a vznik pověsti [online]. Domažlice: Chodsko.net [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. 
  4. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str.17 - 25, 33 - 45, 70 - 76, 101 - 120

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • IVANOV, Miroslav. Podivuhodné příběhy. 1. vyd. Praha: Práce, 1979. 321 s. [„Říkali mu Kozina" na str. 157–241.]
  • KRAMAŘÍK, Jaroslav. Kozina a Lomikar v chodské lidové tradici. 1. vyd. Praha: Academia, 1972. 195 s.
  • MAUR, Eduard. Chodové: historie a historická tradice. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1984. 126 s.
  • MAUR, Eduard. Kozina a Lomikar. Praha: Melantrich, 1989. 40 s. Slovo k historii; roč. 1989, č. 20.
  • ROUBÍK, František. Dějiny Chodů u Domažlic. V Praze: Ministerstvo vnitra, 1931. 666 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]