Reemigrace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Pojem reemigrace označuje návrat emigranta (případně jeho potomků) do země, z níž odešel.Reemigraci musí vždy předcházet emigrace, což je opuštění či únik z jedné země do druhé.[1]

Postoj EU[editovat | editovat zdroj]

Evropská unie disponuje nástrojem nazývaným “Integral part”, který navrhla Evropská komise v roce 2005 a který se týká illegálních migrantů, kteří mají býti vráceni zpět do země původu[2]

Důvody reemigrace[editovat | editovat zdroj]

Důvodů k reemigraci je velké množství a často jsou navzájem propojeny. Mezi nejvýznamnější faktory patří ty následující:

Ekonomické

Ekonomické důvody k reemigraci jsou často spojeny se změnou hmotného zajištění jedince. V takovém případě je opětovný návrat do země původu vázán na snahu zajistit si lepší ekonomické postavení, než kterého bylo dosaženo v hostitelské zemi.

Sociální

Sociální důvody vykreslují vztah mezi reemigrujícím a okolní společnosti. Tato návaznost má dvojí podobu. Důvodem k reemigraci může být jak neuspokojivá integrace do nové společnosti, která v jedinci vytvoří pocit frustrace a odcizení, tak i návaznost reemigranta na původní společnost, například blízké pouto k rodině a blízkým. Tato návaznost později vede k opětovnému návratu.

Politické

Politické důvody opětovného návratu tvoří významnou část na celkovém podílu reemigrace. Oficiálně deklarovaný, ale i nepřímý politicko-společenský nátlak ze strany hostitelských vládnoucích elit na jedince či celou skupinu v podobě perzekucí a jiného protiprávního jednání vede k nucenému odchodu emigranta do jiné další země. Druhou možností pak může být návrat emigranta do rodné země, v důsledku příznivých politických změn, které v ní nastaly.[3]

Proces reemigrace na konkrétním případu[editovat | editovat zdroj]

Právní proces reemigrace není ve všech státech jednotný. Pro demonstraci poslouží právní systém v Nizozemsku, který s reemigrací počítá a určuje její pravidla.

Pokud se rozhodnete pro reemigraci do své země původu, máte možnost požádat Sociální pojištovnu o tzv. měsíční příspěvek na reemigraci, který vám má pokrýt životní náklady v průběhu procesu vaší reemigrace. Tato možnost je ukotvena v zákoně o vysídlení. Výše této výhody závisí na vaší rodinné situací, na vaší mateřské zemi, do které chcete reemigrovat a také na dalších dávkách, které pobíráte. Ty se vám pak odečítají z příspěvku na reemigraci. Holandský systém také nabízí příspěvěk na zdravotní pojištění, pakliže se po přestěhování nenacházíte v holandském systému zdravotního pojištění.[4]

Reemigrační vlny v historii Československa[editovat | editovat zdroj]

Hlavní problémy reemigrace a repatriace po první světové válce[editovat | editovat zdroj]

Vznik samostatné ČSR v roce 1918 znamenal pro zahraniční Čechy a Slováky dilema - vrátit se do staré vlastni nebo zůstat v cizině. Po skončení první světové války se zvedla mezi zahraničními krajany, nejen ve střední, východní a jihovýchodní Evropě, ale i v USA nálada pro reemigraci. Paralelně probíhala repatriace osob, které se za války ocitly za hranicemi českých zemí a Slovenska, zejména zajatců z bývalé rakousko-uherské armády a příslušníků československých legií. Největší zájem o reemigraci byl u krajanů v Německu a Rakousku, které byly, jako poražené státy, ve špatné ekonomické situaci. Podobná situace byla v Rusku, kde po bolševickém převratu v listopadu 1917 vypukla občanská válka. ČSR přitahovala krajany svou ekonomickou stabilitou. Pro vracející se ale bylo nutno zajistit vhodné životní podmínky a pracovní příležitosti.[5]

Volná půda měla být zajištěna připravovanou pozemkovou reformou. Ta měla umožnit také návrat potomků českých náboženských exulantů z 18. století. Pozdější přednosta Státního úřadu statistického dr. Jan Auerhan předpokládal reemigraci až 20 tisíc exulantů, ve skutečnosti se vrátilo do roku 1926 z polského Zelova jen 646 osob. Ještě v prosinci 1928 vyhlašoval Československý ústav zahraniční, že "chceme též napomáhati přesídlovaní našich krajanů do vlasti a doporučujeme jim proto, aby nám sdělovali takový svůj úmysl, nemají-li ve vlasti přímých pomocníků a chtěli by se doma zakoupiti, věnovati se obchodu, výrobě, živnosti, zemědělství apod. [5] V nástupnických státech Rakousko-Uherska se krajané museli rozhodnout, jaké občanství si ponechají. Rakouští Češi volili mezi rakouským a československým státním občanstvím, jihoslovanští Slováci, pokud měli uherské občanství, získali jihoslovanskou příslušnost. Češi v Německu, pokud měli rakouskou příslušnost, se stali státními občany československými. Ke stanovení zásad reemigrace se sešla 31. července 1920 meziministerská porada, která ustanovila, že jejím účelem je:

  1. usnadnění návratu československých příslušníků z ciziny a doprava jejich majetku
  2. jejich použití ve vlasti dle jejich zkušeností
  3. opatřovat jim přístřeší
  4. hradit základy dopravy[6]


Pro repatrianty byly zřízeny repatriační stanice, jejichž úkolem bylo poskytnout civilním repatriantům pro první dobu než se uchytí ubytovaní a stravování, a to nákladem MSP. Na repatriaci měl právo každý československý státní příslušník bez ohledu na jeho národnost a provedení repatriace bylo povinnosti státu. Úkolem repatriace bylo uskutečňovat a umožňovat návrat československých příslušníků, ve vlasti využít jejich zkušenosti, opatřit jim přístřeší, potraviny a zaměstnání, stejně jako hradit náklady dopravy. Při provádění repatriace měly být rozeznány dva obvody, a to Slovensko a české země. V Bratislavě byla zřízena kancelář pro osidlovací politiku, která převzala péči o reemigranty na Slovensko, o repatrianty a reemigranty do českých zemí se starala kancelář při ministerstvu sociální péče.
[7]

Repatriace Čechů a Slováků narážela mj. na nedostatek peněz. Pro úspěch repatriace a reemigrace byla nutná finanční pomoc státu, např. ke stavbě nouzových domků v Bratislavě. Na provádění repatriační agendy proto vláda poskytla úvěr 5 mil. Kč. Tak družstvo zahraničních Čecho-slováků požadovalo obnos 700 tisíc Kč na stavbu obytných domků v Bratislavě. Státní pomoc byla nezbytná i při kolonizaci zemědělských reemigrantů, o kterou pečoval Státní pozemkový úřad (SPÚ). Na SPÚ se akci zabývaly čtyři odbory, a to odbor V/2, který řídil kolonižační akci, odbor VI/1, který se zabýval umisťováním zemědělců při kolonizaci, odbor VI/2, který se věnoval péči družstva kolonistů a reemigrantů a odbor VI/3 pečující o poskytování úvěru kolonistům. [8]

Reemigrace a repatriace z jednotlivých zemí[editovat | editovat zdroj]

Rusko[editovat | editovat zdroj]

Na území Ruska se nacházel největší počet Čechů a Slováků, kteří usilovali o návrat do nově vzniklé ČSR. Kromě předválečných kolonistů, ožebračených bolševickým totálním zestátněním průmyslu, obchodu i půdy, to byly vedle legionářů, kteří se vraceli "vlastním pořádkem", desetitisíce zajatců z bývalé rakousko-uherské armády.

Ukrajina[editovat | editovat zdroj]

Prvním orgánem, který se na území Ukrajiny věnoval repatriaci českých a slovenských vojáků někdejší rakousko-uherské armády, byl Komitét občanů ČSR v Kyjevě vedený Ladislavem Grundem.

USA[editovat | editovat zdroj]

V letech 1919-1924 se vracelo z USA nejvíce reemigrantů do Itálie, Polska, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), Řecka, Rumunska, Maďarska a ČSR. Většinou to byli muži do 44 let, ženati, ze 70% byli zaměstnáni v průmyslu jako nekvalifikovaní dělníci a bydleli ve městech amerického Středovýchodu.

Rakousko[editovat | editovat zdroj]

Reemigrace rakouských Čechů a Slováků začala hned po vzniku samostatné ČSR. Houfně se vracely tisíce dělníků. V pozdních měsících roku 1919 a v první polovině roku 1920 byly transporty navrátilců z Rakouska odesílány hromadnými výpravami celých vlaků pravidelně měsíčně. Šlo o členy rodin dělníků, kteří odešli hned po převratu, a ty, kdo měli v ČSR rodinné příslušníky, kteří jim zajistili zaměstnání a byt.

Německo a západní Evropa[editovat | editovat zdroj]

Už 14. prosince 1918 vydal sedm českých spolků v hornických městech Porýi-Vestfalska pozdrav nové Československé republice, ve kterém se objevuje požadavek návratu do staré vlasti. Po skončení první světové války očekávalo MSP hromadný návrat československých příslušníků nejen z Rakouska, ale i z Německa. Z poraženého Německa se vraceli především horníci z Vestfálska, kterých zde bylo asi 16 tisíc. [9]

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Hlavní příčinou reemigrace zahraničních Čechů a Slováků po první světové válce byly, stejně jako v případě reemigrace po roce 1945, hospodářské důvody, snaha o zachování nebo zlepšení jejich ekonomického postavení. Reemigrace se uskutečnila především z poražených států, které se nacházely v obtížné ekonomické situaci, jako byly Rakousko a Německo. V případě Ruska k rozvráceným hospodářským poměrům přistupovaly také válečné poměry během občanské války a politický teror bolševiků. Zajímavým fenoménem je velký počet reemigrantů z USA, odkud se vraceli především slovenští krajané, kterým světový válečný konflikt bránil v návratu v letech 1914-1918. Součástí reemigrace byl i návrat potomků náboženských exulantů z 18. století z polského Zelova, Volyně a Pruského Slezska. Minimální byl zájem o reemigraci u krajanů v jihovýchodní Evropě. [10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 1955-, Keller, Jan,. Úvod do sociologie. 6. vyd. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) 204 s. s. Dostupné online. ISBN 9788074191022, ISBN 8074191028. OCLC 798994050 
  2. unesdoc.unesco.org [online]. [cit. 2018-12-06]. Dostupné online. 
  3. ŠUBR, Martin; PROCHÁZKA, Marek. Polarization- and Angular-Resolved Optical Response of Molecules on Anisotropic Plasmonic Nanostructures. Nanomaterials. 2018-06-09, roč. 8, čís. 6, s. 418. Dostupné online [cit. 2018-12-06]. ISSN 2079-4991. DOI:10.3390/nano8060418. 
  4. www.svb.nl [online]. [cit. 2018-12-06]. Dostupné online. 
  5. a b VACULÍK, Jaroslav. Reemigrace a repatriace Čechů a Slováků po první světové válce. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6982-4. 
  6. )., Vaculík, Jaroslav (1947-. Reemigrace a repatriacehe Čechů a Slováků po prvni světove válce. Brno: Masarykova univerzita 112, [2] s. s. Dostupné online. ISBN 9788021069824, ISBN 8021069821. OCLC 971430328 
  7. Tři vlny reemigrace krajanů do vlasti: přínos a perspektivy : materiály celostátního setkání k 25. výročí návratu černobylských krajanů do staronové vlasti konaného v Litoměřicích dne 8. října 2016.. Vydání první. vyd. Praha: [s.n.] 185 stran s. Dostupné online. ISBN 9788090316485, ISBN 8090316484. OCLC 1031055356 
  8. JAROSLAV., Vaculík,. Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. 1. vyd. vyd. Brno: Masarykova Univerzita v Brně 228 pages s. Dostupné online. ISBN 8021028181, ISBN 9788021028180. OCLC 52816672 
  9. )., Vaculík, Jaroslav (1947-. Reemigrace a repatriacehe Čechů a Slováků po prvni světove válce. Brno: Masarykova univerzita 112, [2] s. s. Dostupné online. ISBN 9788021069824, ISBN 8021069821. OCLC 971430328 
  10. 1975-, Nosková, Jana,. Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Vyd. 1. vyd. Brno: Ústav evropské etnologie 227 pages s. Dostupné online. ISBN 9788025400951, ISBN 8025400956. OCLC 228498442