Náboženská svoboda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Prohlášení práv člověka a občana garantovalo náboženské svobody ve Francii

Náboženská svoboda neboli svoboda vyznání je základní lidské právo, které je vyjádřením svobody člověka v jeho duševní a duchovní sféře. V právních předpisech je obvykle spjata se svobodou svědomí a svobodou myšlení.

Teoretické vymezení[editovat | editovat zdroj]

Nositelem náboženské svobody je každý člověk. Právní řády jednotlivých zemí i mezinárodní smlouvy uznávají právo rodičů usměrňovat své děti ve výběru a praktikování náboženství přiměřeně jejich věku. Přesto někteří, jako je například britský vědec Richard Dawkins,[1] to považují za vymývání mozku či indoktrinaci.

Za subjekty náboženské svobody bývají též pokládány církve a náboženské společnosti.

Tradičně se náboženská svoboda dělí na dvě složky – první je svobodou mít své vnitřní přesvědčení (forum internum) a druhá je svobodou projevit toto své přesvědčení navenek (forum externum). Aspektem vnitřní složky je i právo být bez náboženského přesvědčení. K oblasti vnitřního přesvědčení se váže právo na změnu náboženského vyznání, toto právo na změnu náboženství však není ve všech kulturách uznáváno a představuje jeden z nejkontroverznějších elementů náboženské svobody. Typickými projevy náboženské svobody je například konání bohoslužeb a náboženských shromáždění, zřizování charit a diakonií, výuka náboženství, slavení svátků a náboženských ceremoniálů.

Právo mít vnitřní náboženské přesvědčení musí být chráněno bezpodmínečně a je zásadně neomezitelné. Projev náboženského přesvědčení navenek však může podléhat omezením, které si nezbytně žádá zachování veřejného pořádku a ochrana práv jiných.

Náboženská svoboda úzce souvisí s jinými lidskými právy – zejména se svobodou projevu, svobodou shromažďovací a sdružovací, s právem na respektování soukromí a se zákazem diskriminace.

V roce 2010 Brian Grim a Roger Finke rozvinuly myšlenky Rodneyho Starka a ve své knize The Price of Freedom Denied ukázali, že náboženská svoboda je společenským zdrojem, který je přímo spojen s prosperitou a rozvojem, a že pouze ty společnosti, kde je garantována náboženská svoboda, mohou prosperovat.[2][3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ve starověku bylo určité náboženství pevně spjato s určitým národem nebo státním útvarem (teokracie). Náboženství se prosazovalo mocí. Přesto se i v této době lze setkat s příklady náboženské tolerance – např. v osobě perského krále Kýra či indického krále Ašóky.[zdroj?]

Křesťanství, které se objevilo v 1. století, zformulovalo jeden ze zásadních předpokladů pro rozvoj idey náboženské svobody, a tím bylo oddělení náboženské sféry jednotlivce od sféry jeho politických závazků vůči státu. Tvrdá pronásledování, kterým museli raní křesťané čelit, je vedla i k formulaci požadavků na náboženskou svobodu jednotlivce a jejich teoretickému zdůvodnění, často s využitím koncepce přirozeného práva. Náboženská svoboda je prohlášena za součást přirozeného práva ve spisech řady starověkých církevních teologů.[4]

V průběhu 4. století se v Římské říši změnilo postavení křesťanství z náboženství státem pronásledovaného na státní náboženství. Tento fakt měl dopad i na teologické myšlení církve a stupňující se netoleranci křesťanských států k jiným náboženstvím, ústící do středověkých pronásledování pohanů, židů a kacířů. V současné terminologii se jednalo o fundamentalismus. Veškeré kulturní projevy jiné víry byly likvidovány, aby se dané náboženství prosadilo (například kolonialismus).

Zásadním mezníkem ve vývoji filosofického myšlení i politické praxe v oblasti náboženské svobody se stalo reformační hnutí v církvi na přelomu středověku a novověku. Objevení křesťanské svobody v protestantské reformaci a pochopení potřeby náboženské tolerance, vykoupené hořkou dějinnou skutečností, připravilo půdu pro moderní rozvoj lidských práv.[5] Mimořádné náboženské svobodě se těšili obyvatelé zemí České koruny, kde svého vrcholu dosáhlo uznání náboženské svobody v Rudolfových majestátech pro Čechy a Slezsko (1609). Nábožensky tolerantní bylo i Polsko, kde roku 1573 sněm ve Varšavě zaručil bezpodmínečný a trvalý smír mezi náboženstvími a zákaz diskriminace z důvodu náboženského přesvědčení. Náboženské války (zejména třicetiletá válka) však na mnoha místech rozvoj náboženské svobody ukončily. K významným teoretikům náboženské svobody raného novověku patří reformovaný teolog Sebastian Castellio († 1563) a novokřtěnec Balthasar Hubmaier († 1528). Z reformační teologie čerpali teoretikové náboženské svobody zejména v Severní Americe; k nejvýznamnějším z nich patří Roger Williams († 1683), který patří k zakladatelům amerického modelu odluky státu a církve.

Na evropském kontinentě dostala idea náboženské tolerance a svobody nový impuls v souvislosti s rozvojem přirozenoprávní filozofie a osvícenství. Tyto myšlenkové zdroje měly určující vliv na formulaci francouzského Prohlášení práv člověka a občana (1789). Osvícenství mělo vliv na ukončení období náboženské perzekuce i na území Habsburské monarchie vydáním tolerančního patentu císaře Josefa II. v roce 1781; plná náboženská svoboda pak byla v monarchii proklamována v revolučním roce 1848.

Ve 20. století byla náboženská svoboda celosvětově proklamována v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (1948). Roku 1965 se k ideji náboženské svobody přihlásila i katolická církev – učinila tak v dokumentu koncilní deklaraci Dignitatis humanae.[6]

Právní zakotvení[editovat | editovat zdroj]

Soubor právních předpisů upravujících náboženskou svobodu a postavení církví a náboženských společností tvoří právní odvětví, které se nazývá konfesní právo (státní právo církevní).

Zakotvení v právu České republiky[editovat | editovat zdroj]

Na ústavní rovině je náboženská svoboda chráněna ustanovením čl. 15 a čl. 16 Listiny základních práv a svobod.

Uvedené články stanoví:

Čl. 15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

Ustanovení Listiny provádějí zákony, zejména zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů. § 2 uvedeného zákona stanoví:

(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
(2) Právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání je zaručeno. Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí.
(3) Nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve a náboženské společnosti ani k vystoupení z ní, k účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve a náboženské společnosti.
(4) Každý má právo volit si duchovní nebo řeholní stav a rozhodovat se pro život v komunitách, řádech a podobných společenstvích.
(5) Nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo je bez vyznání.

Zakotvení v mezinárodním právu[editovat | editovat zdroj]

V klasickém mezinárodním právu byly zakotveny jen dílčí aspekty náboženské svobody, jako např. ochrana určitých náboženských skupin při přechodu části území pod svrchovanost jiného státu.

V moderním mezinárodním právu byla náboženská svoboda vyjádřena ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948) takto: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje i svobodu změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou nebo výkonem obřadů. Tato formulace se následně stala východiskem pro řadu mezinárodních smluv a deklarací.

Na úrovni celosvětové (v rámci OSN) nebyla dosud přijata úmluva věnovaná výlučně náboženské svobodě; náboženská svoboda je však zakotvena v řadě univerzálních mezinárodních smluv – např. v čl. 2 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948), v Úmluvě č. 111 Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (1958), v čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966), v čl. 14 a 30 Úmluvy o právech dítěte (1989).

V rámci OSN je věnována speciálně náboženské svobodě Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře z roku 1981, která však není právně závazná.

V rámci regionálních mezinárodních smluv o lidských právech je náboženská svoboda chráněna např. v čl. 9 Evropské úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), v čl. 12 Americké úmluvy o lidských právech (1969) a v čl. 8 Africké charty práv člověka a národů (1981).

Náboženská svoboda bývá předmětem i dvoustranných mezinárodních smluv, zejména konkordátů.

Přesto se opomíjí na právo nevěřit. Teprve až roku 1993 byl od OSN oficiálně vydán výklad, že náboženská svoboda se týká i nevěřících a že Mezinárodní pakt o občanských a politických právech chrání i ateisty.[7]

Kontroverzní aspekty[editovat | editovat zdroj]

Mezi kontroverzní aspekty náboženské svobody lze zařadit například proselytismus, zahalování žen nebo rouhání.

Zahalování žen[editovat | editovat zdroj]

Zahalování žen se týká především islámského světa. O odívání muslimů se můžeme dočíst ve 24. a 33. kapitole Koránu. Kapitoly se zde nejprve obrací na věřící muže a poté na věřící ženy a vyzývají je, aby "cudně klopili zrak a střežili svá pohlaví". Ženy jsou navíc vyzývány, aby "nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné." Už od středověku se vykladači Koránu snažili popsat, co přesně znamená sousloví "kromě těch, jež jsou viditelné". Je to poměrně nejasné a nejednoznačné vyjádření a tato nejasnost umožňuje, aby se jeho výklad v čase měnil a lišil se v různých dobách. V Koránu se dále dočítáme o blízkých mužských příbuzných, v jejichž přítomnosti nemusí žena pokrývku hlavy nosit. Jedná se manžela, otce, tchána a další blízké příbuzné muže, kteří jsou příbuzní pokrevně či skrze manželský svazek. Korán nabádá především k tomu, aby byli muži i ženy cudní. Žena má mít zahalenou hlavu a prsa.[8]

Ve společnosti žen si mohou ostatní ženy sundat své pokrývky hlavy. Některým ženám ale takové obnažení není příjemné a pokrývku hlavy nosí i v přítomnosti žen. Když by si žena šátek sundala, mohla by se cítit nepatřičně, mohl by u ní převládat pocit, že jí někdo cizí kouká do duše, bude o ní všechno vědět, bude vystavená vnějším vlivům, bude s někým konfrontovaná, bude se muset pro něco rozhodnout, reagovat. Někdy tedy může být jednodušší nevystavovat se před nikým, neukazovat nikomu vlastní tvář. Pro mnohé ženy je nošení pokrývky hlavy zvyk, díky kterému se cítí bezpečněji, lépe. Některé ženy zakrývají svou identitu rády. "Konstatování, že za zahalováním ženské tváře stojí pouze vliv mužů v rodině dané ženy je proto jen část pravdy. Dnes se mnozí arabští muži k zahalování své ženy staví dosti benevolentně."[9]

Zákaz zahalování obličeje ve Francii (tzv. zákaz nošení burky)[editovat | editovat zdroj]

V roce 2010 odhlasoval francouzský parlament zákon, který zakazuje nošení oděvů, které zakrývají obličej. Jednalo se tedy o židovskou jarmulku, muslimský šátek, ale i křesťanský křížek (oděvy předepsané právním předpisem jako motocyklistická přilba nebo ospravedlněné zdravotními či profesními důvody byly vyjmuty, stejně tak přestrojení při karnevalech, slavnostech, průvodech či představeních). Za porušení tohoto nařízení je možné udělit pokutu ve výši 150 eur. [10]

Muslimka žijící ve Francii napadla tento zákon, neboť na jeho základě nemohla na veřejnosti nosit burku nebo nikáb, což považovala za zásah do náboženské svobody. Ona sama uvedla, že není nikým nucena pokrývku hlavy nosit, jedná se čistě o její svobodné rozhodnutí a nemá problém s tím, že by měla sundat šátek například při letištní kontrole či při jiné identifikaci. Dle jejího názoru nebylo třeba tento zákaz vydávat, neboť nebyl nezbytný k dosažení žádného legitimního cíle. "Evropský soud pro lidská práva však v blanketním zákazu zahalování na veřejnosti porušení Evropské úmluvy o lidských právech neshledal. Svůj závěr opřel o to, že Francie při uzákonění zákazu sledovala cíl dosažení lepšího vzájemného soužití mezi obyvateli republiky."[11] [10]

Francouzští zákonodárci se rozhodli zakázat zahalování tváře na veřejnosti v důsledku společenských debat na téma islámu a imigrace. Skrze tento zákon se zákonodárci snažili ukázat, že ochraňují tradiční francouzské hodnoty. Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že zákaz zahalování obličeje omezuje náboženskou svobodu dané ženy a její právo na soukromí. Soud dále odmítl zdůvodnění francouzské vlády, která argumentovala veřejnou bezpečností. Francouzská vláda totiž nepodala důkaz o bezpečnostním ohrožení tak vysokém, aby musela tímto způsobem zasáhnout do práv muslimů. "Francouzská vláda opřela svou obhajobu zákazu o dva důvody: jednak o veřejnou bezpečnost vyžadující identifikaci jednotlivců a dále o ochranu práv a svobod jiných osob zajištěním respektu k minimu hodnot otevřené a demokratické společnosti. Mezi tyto hodnoty podle francouzské vlády patří princip „vzájemného soužití“ ve společnosti (le vivre ensemble), rovnost pohlaví a lidská důstojnost." [11] [10]

Podle francouzských zákonodárců je zahalování obličeje projevem nezdvořilosti, negace a odmítnutí druhého člověka. Soud ale odmítl zdůvodnění zákazu veřejnou bezpečností i argument rovnosti pohlaví. Podle soudu je třeba, aby i lidi, kteří se zahalují, ostatní vnímali jako součást pluralismu a multikulturality, která je v demokratické společnosti přítomná. "Evropský soud pro lidská práva totiž uznal, že pod ochranu práv a svobod jiných (jeden z legitimních důvodů omezení svobody náboženského projevu dle čl. 9 odst. 2 EÚLP) je možné podřadit také „respekt k minimálním požadavkům na život ve společnosti“. Když se následně zabýval otázkou, zda byl zákaz zahalování na veřejnosti přiměřený cíli zajištění lepšího či jednoduššího vzájemného soužití, dospěl k závěru, že zákaz nepřiměřený nebyl".[11] [10]

Vzájemné soužití je samozřejmě důležité, ale tento pojem je zároveň dosti neurčitý a široký. Je nutné rozlišit požadavky vzájemného soužití od důvodů omezujících náboženskou svobodu a práva. Při zavedení do extrému by tyto argumenty mohly vést k možnosti vystěhování nějaké menšiny z toho důvodu, že působí komplikace pro většinovou společnost, a proto by bylo lepší, kdyby se s menšinovou společností nemusela většinová společnost vůbec potkávat. "Zavedení tohoto  pojmu do judikatury Evropského soudu pro lidská práva proto představuje značné riziko pro rozsah náboženské svobody v zemích Rady Evropy, neboť se ho lehce mohou dovolávat vlády potlačující náboženskou praxi nepohodlných náboženských menšin".[11]

Výzkumy ukázaly, že tento zákaz přispěl k tomu, že se začalo zahalovat více muslimek a navíc omezily svůj pobyt ve veřejných prostorech ať už z důvodu strachu z majoritní společnosti, nebo i ze strachu z pokut ze strany státu.[11]

Porušování náboženské svobody[editovat | editovat zdroj]

V mnohých zemích existuje státní náboženství; podle toho se řídí státní správa a život v celé společnosti. Přesto stoupenci jiných náboženství nebývají, pokud v zemi panuje náboženská svoboda a systém je demokratický, nijak znevýhodňováni. Jsou však některé země (Čínská lidová republika, Severní Korea a do začátku 90. let i státy tzv. Východního bloku), jejichž ústava je definuje jako oficiálně ateistické a z různých důvodů zde dochází proto k potlačování svobod vyznávání některých, či někdy i všech, náboženství.

Náboženská svoboda nebývá zajištěna v zemích, kde existuje silná a velmi vlivná náboženská skupina, konzervativně smýšlející (Írán, Saúdská Arábie), nebo kde vládne přísně ateistický režim (tedy země socialistické zmíněné výše). Frankistické Španělsko bylo striktně katolické a potlačovalo stoupence jiných náboženství.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.atheistconvention.org.au/2012/01/25/the-biggest-damage-religion-does-is-brainwashing-children-dawkins/ - Dawkins: The biggest damage religion does is brainwashing children
  2. Massimo Introvigne, CESNUR, Christians: A Persecuted Minority?, Baylor University, Waco, Texas, 2. listopadu 2016
  3. Brian J. Grim, Roger Finke, The Price of Freedom Denied: Religious Persecution and Conflict in the Twenty-First Century, Cambridge Studies in Social Theory, Religion and Politics, Cambridge University Press, 6. prosince 2010, ISBN 978-0521146838, text obálky
  4. JOHNSON, Luke T.: Religious Rights and Christian Texts. IN: Religious Human Rights in Global Perspective. Vol. 2. Religious Perspectives. Hague: Martinus Nijhoff Publishers, 1996, s. 91.
  5. HUBER, Wolfgang: Human Rights and Biblical Legal Thought. IN: Religious Human Rights in Global Perspective. Vol. 2. Religious Perspectives. Hague: Martinus Nijhoff Publishers, 1996, s. 58.
  6. Český text je dostupný na stránkách Apoštolského stolce zde: http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651207_dignitatis-humanae_cs.html.
  7. http://www.refworld.org/docid/453883fb22.html - CCPR General Comment No. 22: Article 18 (Freedom of Thought, Conscience or Religion)
  8. HILLENBRANDOVÁ, Carole. Islám, Historie, současnot a perpektivy. 1. vyd. Praha: Paseka, 2017. 304 s. ISBN 978-80-7432-685-1. S. 217-218. 
  9. KHIDAYER, Emíre. Arabský svět-Jiná planeta?. Praha: Mladá fronta, 2016. 370 s. ISBN 978-80-204-4202-4. S. 157-158. 
  10. a b c d HUDOC - European Court of Human Rights. hudoc.echr.coe.int [online]. [cit. 2019-05-02]. Dostupné online. 
  11. a b c d e BARTOŇ, Daniel. Omezení náboženské svobody za účelem dosažení lepšího vzájemného soužití. Revue církevního práva. Roč. 2015, čís. 2, s. 55-67. Dostupné online [cit. 2019-04-30]. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]