Ruské carství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ruské carství
 Русское царство 
 
Российское царство 
15471721 Ruské impérium 
Kalmycký chanát 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Moskevského velkoknížectví 16. století (tmavá),
carství v 17. století (světle zelená),
carství v 18. století (nejsvětlejší zelená)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
6 milionů (rok 1500)
12 milionů (rok 1600)
14 milionů (rok 1646)
15.7 milionů (rok 1719)
státní útvar
státní útvary a území
předcházející:
Moskevské velkoknížectví Moskevské velkoknížectví
Kazaňský chanát Kazaňský chanát
Astrachaňský chanát Astrachaňský chanát
Sibiřský chanát Sibiřský chanát
Kasimovský chanát Kasimovský chanát
Nogajská horda Nogajská horda
následující:
Ruské impérium Ruské impérium
Kalmycký chanát Kalmycký chanát

Ruské carství (rusky Царство Русское, Russkoje tsarstvo, později změněno na rusky Российское царство, Rossijskoje tsarstvo) byl oficiální[1] název pro ruský stát pod vládou Rurikovců mezi rokem 1547, kdy si Ivan Hrozný z rodu Rurikovců přisvojil titul car vší Rusi, a rokem 1721, kdy Petr Veliký založil Ruské impérium. Někdy také bývá označován jako Moskevské carství (rusky Московское Царство).

V mnoha západních pramenech se lze setkat s názvem „Moskevské Rusko“; termínem, který se původně vztahoval k jeho předchůdci Moskevskému velkoknížectví[1], nebo také „carské Rusko“.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Ruska.

Vytvoření centralizovaného státu[editovat | editovat zdroj]

Ivan IV. Hrozný

Roku 1462 se stal moskevským velikým knížetem Ivan III. z rodu Rurikovců, který sjednotil roztříštěná ruská knížectví do jednotného státu. Roku 1480 vyhrál válku s Tatary a velkoknížectví se tak dostalo definitivně z područí Zlaté hordy. Postupně získal přímo či vazalsky další území – Kazaň, Pokamí a Pouralí a pronikl až za hřbet Uralu a k dolnímu toku Obu. Provedl expanzi i do ruských knížectví, která se nacházela pod litevskou či polskou nadvládou. Vznikla tak monarchie, která se opírala o bývalá knížata, o bojary i vyšší třídu z měst. Její další rozvoj pokračoval za vlády Ivana IV., který přestal používat titulu velkoknížete moskevského a vší Rusi a začal užívat od roku 1547 titulu car. Ivan IV. zvaný Hrozný provedl reformy, které modernizovaly ruský stát. V letech 15521556 dobyl Kazaňský a Astrachaňský chanát, pokračoval v expanzi na Sibiř. Pokusil se získat přístup k Baltskému moři a vedl války s Livonskem, Litvou, Polskem a Švédskem. Svoji politiku, která měla znamenat omezení moci šlechty a zavedení samoděržaví, se mu však zcela prosadit nepodařilo.

Nástup Romanovců[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Fjodora I. roku 1598 vymřela dynastie Rurikovců, čímž se Rusko dostalo do období rozporů a bojů o carskou korunu, nazývané také jako období smuty. Počátkem 17. století vládl Rusku Boris Fjodorovič Godunov, ovšem roku 1605 se objevil člověk, který se vydával za careviče Dimitrije, syna Ivana Hrozného, který byl již dříve zavražděn. Tento ve skutečnosti chudý šlechtic, který byl později nazván Lžidimitrij I., byl za účasti Republiky obou národů dosazen na carský trůn. V Rusku poté vypukly rozbroje a roku 1610 obsadila polská vojska Moskvu. Po vytvoření ruského lidového vojska však byla Moskva roku 1612 opět osvobozena. Roku 1613 byl do Moskvy svolán zemský sněm, který zvolil hlavou státu představitele starého moskevského bojarstva Michaila Fjodoroviče Romanova. Tomu se podařilo získat od Poláků smolenskou a od Švédů novgorodskou zemi, další území získal na jihovýchodě. Rusko pokračovalo v expanzi i v druhé polovině 17. století, kdy se mu díky povstání Bohdana Chmelnického podařilo získat levobřežní Ukrajinu, expandovalo dále na Sibiř, kterou postupně ovládlo. 17. století znamenalo pro Rusko také řadu povstání, z nichž snad nejznámější je selská vzpoura Stěpana Razina.

Rozmach Ruska v 18. století[editovat | editovat zdroj]

Expanze Ruska mezi lety 15331896
Petr I. Veliký

Koncem 17. století se stal ruským carem Petr I. Veliký, který se pod cizím jménem Michajlov vydal roku 1697 s ruským „velikým poselstvem“ na cestu po Evropě. Seznámil se s technickým pokrokem, kontaktoval se s vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky, které pozval do Ruska, aby se podíleli na celkové modernizaci země. Po návratu do Ruska musel Petr potlačit povstání střelců. Roku 1700 podepsal po dlouholeté válce s Osmanskou říší mírovou smlouvu, díky níž Rusko získalo důležitý přístav Azov. Téhož roku začal válčit se Švédskem o Pobaltí, čímž začala severní válka trvající 21 let. Již roku 1702 získal Petr Veliký území v ústí Něvy, kde založil Petrohrad, který se stal roku 1712 ruským hlavním městem. Roku 1709 zvítězil nad švédským vojskem v bitvě u Poltavy, čímž se mu otevřela cesta k ovládnutí Pobaltí. Válka skončila Nystadským mírem, kdy Rusku připadlo Livonsko, Estonsko, Ingrie a část Karélie s Vyborgem a Rusko tak pevně zakotvilo na Baltu. Petr se též angažoval na Kavkaze, kde získal podporu knížectví, která byla pod vládou Turků. Dalšími významnými počiny Petra Velikého, které umožnily rozvoj Ruska, byly jeho sociální reformy, snaha o modernizaci země, zavádění manufaktur, rozvoj školství a vědy. Byla vytvořena silná armáda, vzniklo ruské loďstvo. Po smrti Petra Velikého sice nezaznamenalo Rusko žádné velké úspěchy, ač se účastnilo sedmé rakousko-turecké války, vše se změnilo až se zavedením osvícenského absolutismu Kateřinou II. Velikou.

Symbolika[editovat | editovat zdroj]

Skica Petra Velikého z roku 1699

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b "В некотором царстве, в некотором государстве... Sigurd Shmidt, Doctor of history sciences, academician of RAV. istrodina.com [online]. [cit. 2008-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-29. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]