Druhé Francouzské císařství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Francouzské císařství
Empire français
 Druhá Francouzská republika 1852–1870
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Partant pour la Syrie (neoficiálně)
geografie
Mapa
hlavní město:
nejvyšší bod:
obyvatelstvo
státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející:
Druhá Francouzská republika Druhá Francouzská republika
Nástupnické:
Třetí Francouzská republika Třetí Francouzská republika
Německé císařství Německé císařství

Druhé Francouzské císařství bylo francouzské císařství, které následovalo po druhé republice v roce 1852. Jeho hlavou byl Napoleon III. Bonaparte.

Od druhé republiky k druhému císařství[editovat | editovat zdroj]

Po revoluci v roce 1848 byla ve Francii nastolena republika. Do jejího čela byl zvolen synovec Napoleona I. BonaparteLudvík Bonaparte. Ten roku 1851 provedl státní převrat a nechal se uzákonit prezidentem na dalších 10 let. Již o rok později (tj. 1852) nechal hlasovat o vzniku císařství. Návrh byl schválen 97 % voličů. Tak vzniklo druhé císařství francouzské. Jeho hlavou byl dědičný císař Ludvík Bonaparte, který přijal jméno Napoleon III. Bonaparte.

Styl vlády[editovat | editovat zdroj]

Napoleon III. vládl zpočátku jako diktátor. Postupně však uvolňoval moc parlamentu a z Francie se stala konstituční monarchie.

Hospodářský vzestup[editovat | editovat zdroj]

Napoleon III. byl přesvědčen, že je třeba podporovat hospodářský růst, a tak nechal stavět železnice, kanály a přístavy. To přispělo k rozvoji obchodu a průmyslu. Napoleon se také rozhodl přestavět Paříž. Začal ji modernizovat a zkrášlovat, boural malé uličky a stavěl široké bulváry. Za jeho vlády také Francie postavila Suezský průplav, takže lodě plující z Asie do Evropy již nemusely obeplouvat Afriku.

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

V zahraniční politice usilovala Francie o zvětšení území a zvýšení prestiže.

Krymská válka[editovat | editovat zdroj]

Krymská válka probíhala v letech 1853–1856. V této válce bojovala Francie, Velká Británie a Osmanská říše proti Rusku. Původně se tato válka týkala jen Ruska a Osmanské říše, na jejíž úkor si Rusko chtělo zvětšit své území. Británie a Francie se ovšem obávaly toho, že by se Rusko stalo příliš mocným, a z toho důvodu se v roce 1855 připojily k Osmanské říši v boji proti Rusku. Tato válka se bojovala ve velice nevlídném prostředí a podmínky vojáků byly doslova otřesné. Nejen, že neměli dostatek přikrývek, ale většina vojáků z protiruské koalice žila jen o piškotech a rumu, byla tak nedostatečně oblečena, že musela krást mrtvým Rusům boty, zdravotní podmínky v případě zranění byly příšerné. Nakonec bylo ovšem Rusko poraženo.

Válka francouzsko-sardinsko-rakouská[editovat | editovat zdroj]

Válka francouzsko-sardinsko-rakouská byla v roce 1859. Francie byla spojencem Sardinie, která se snažila o sjednocení Itálie. Cílem války bylo získat Lombardsko (rakouskou državu v Itálii). Rakousko bylo poraženo (prohra dokonce způsobila pád „Bachova absolutizmu“). Francie po dohodě se Sardinií získala Nice a Savojsko.

Prusko-francouzská válka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Prusko-francouzská válka.

Od 60. let 19. století hleděl Napoleon s obavami na vzrůstající moc Pruska. Nechal se proto v roce 1870 vlákat do války, kterou vyprovokoval pruský kancléř Otto von Bismarck. Na stranu Pruska se však přidala i většina německých států a tak byla válka sérií francouzských porážek. V bitvě u Sedanu v roce 1870 byl dokonce Napoleon zajat. Dva dny na to vypukla ve Francii revoluce a byla vyhlášena třetí republika.

Třetí republika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Třetí Francouzská republika.

Vláda republiky se rozhodla pokračovat ve válce. Nebyla však schopna zvítězit a byla donucena podepsat mír. Mírové podmínky byly velice tvrdé: podstoupení Alsaska-Lotrinska a válečnou náhradu v astronomické výši 5 000 000 000 franků.

Takto tvrdé podmínky míru vyvolaly mezi Pařížany značný odpor, který vyvrcholil v povstání. Revoluční vláda – komuna – chtěla zavést sociálně rovný stát Paříž. Po dvou měsících však byla komuna rozehnána. Její porážka pak přinesla ustálení situace. Tato třetí republika v sobě ovšem chovala touhu po pomstě vůči Německu. Tato touha se naplnila po první světové válce, ve které Francie i přes velké ztráty patřila k hlavním vítězům. Právě díky tlaku Francie bylo Německo po válce tolik potrestáno (reparace, odebírání území, demilitarizace). Německo se ovšem cítilo poníženo, a právě toho využil Adolf Hitler při svém vzestupu. Definitivní německá pomsta vůči Francii přišla ovšem až v roce 1940, kdy byla třetí republika poražena německými vojsky.