Suezský průplav

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapa Suezské šíje
s průplavem a železnicí
Satelitní foto
Profil průplavu se mezi
roky 1870 a 2010 zvětšil patnáctkrát.

Suezský průplav (arabsky قناة السويس, hebrejsky תעלת סואץ), zkráceně též Suez, je 195 km dlouhý průplavEgyptě spojující Středozemní a Rudé moře. Kanál je rozdělen na dvě části (severní a jižní) Velkým Hořkým jezerem a tvoří hranici mezi Sinajem (Asie) a Afrikou. Umožňuje lodím přímou cestu mezi Středozemním a Rudým mořem, kdežto dříve musely buďto obeplouvat Afriku kolem mysu Dobré naděje, anebo náklad přes Suezskou šíji přepravovat po zemi. Oproti plavbě kolem Afriky se cesta Suezským průplavem například z Perského zálivu do Rotterdamu zkrátila o 42 %, do New Yorku o 30 %.

Po rozšíření z roku 2010 mohou průplavem plout lodi s maximálním užitečným nákladem až 240 tisíc tun (DWT), což jsou všechny současné lodi kromě asi třetiny těch největších supertankerů, které dále objíždějí Afriku starou cestou. Dříve musely lodi plout v konvojích, které se míjely na rozšířených výhybnách (jako vlaky na jednokolejné trati), kdežto od rozšíření v roce 2015 mohou plout nezávisle oběma směry po téměř celé délce. Tím se kapacita průplavu zvýšila ze 49 na 97 lodí denně, snížily čekací doby v průměru z 11 na 3 hodiny a tím zkrátila doba plavby průplavem na zhruba 10 hodin.

Suezský průplav ovlivnil také ekosystém Středozemního moře, do kterého v rámci takzvané lessepsovské migrace pronikají organismy z Rudého moře.

Starověký průplav[editovat | editovat zdroj]

Mapa starověkého kanálu

Suezský kanál není prvním průplavem umožňujícím plavbu mezi Rudým a Středozemním mořem. Předchůdce Suezského kanálu vznikl již ve 13. století př. n. l., když Egypťané propojili Rudé moře a deltu řeky Nil. Nebylo to však příliš životaschopné řešení – delta Nilu je neustále zanášena sedimenty: trasa sjízdných cest i hloubka severní části cesty se stále měnily a bylo dost obtížné tudy proplout. Průplav časem zanikl (pravděpodobně nejpozději v 8. století př. n. l.). Znovu se ho pokusil neúspěšně obnovit faraón Nechos II. kolem roku 600 př. n. l. Až perský král Dáreios I. byl o sto let později úspěšnější. Kanál byl později znovu obnoven například ve 2. století př. n. l. za egyptského krále Ptolemaia II. nebo počátkem 2. století římským císařem Traianem. Starý kanál byl obnoven kolem roku 645, když Arabové dobyli Egypt, ale roku 770 jej dal chálif Al Mansur ze strategických důvodů uzavřít.

Historie novodobého průplavu[editovat | editovat zdroj]

Pohledová mapa
z roku 1881; dole
je Suez, nahoře Port Said

Roku 1504 Benátčané marně žádali o povolení ke stavbě průplavu. Filosof Gottfried Wilhelm Leibniz se snažil roku 1671 přesvědčit francouzského krále Ludvíka XIV., ale obavy z rozdílu hladin a zanášení kanálu se nepodařilo překonat. O prokopání průplavu se zajímal Napoleon Bonaparte roku 1799 při svém egyptském tažení. Dal vypracovat studii, která mylně uvedla, že rozdíl hladin obou moří je asi 9 metrů, takže byl projekt opět opuštěn.

O projekt se začal zajímat francouzský inženýr a diplomat Ferdinand Lesseps, když byl ve 30. letech 19. století konzulem v Alexandrii. Dal si vypracovat podrobný projekt od rakouského projektanta Aloise Negrelliho, který projektoval také karlínský viadukt v Praze. V roce 1856 se Lesseps stal konzulem v Káhiře a téhož roku získal koncesi na stavbu průplavu od egyptského místokrále Saída Paši, který později zakoupil 44% podíl ve společnosti Compagnie universelle du canal maritime de Suez, která kanál stavěla. Ta byla založena o rok později za účasti investorů z Francie, Itálie, Rakouska, Egypta, Ruska i USA. Naopak britská vláda stavbu zprvu odmítala a snažila se jí zabránit.

25. března 1859 byla stavba slavnostně zahájena na středomořském pobřeží v místě, kde později vznikl Port Said. Na pustém místě se musel nejprve postavit malý přístav, sklady a ubytovny pro dělníky, kterých na stavbě pracovalo až 34 tisíc. Všechen materiál se přivážel z Evropy, vodu a potraviny přiváželo až 1 800 velbloudů. Zpočátku hloubíli průplav dělníci ručně, vytěžený materiál se přenášel v koších. Teprve postupně vznikaly parní bagrovací lodi a mechanické transportéry, které bylo třeba nejprve zkonstruovat a vyrobit. Na stavbě se vystřídalo asi 1,5 milionu pracovníků, zprávy o lidských obětech (údajně až 120 tisíc mrtvých) jsou však silně přehnané.

Stavba probíhala 11 let, původní rozpočet byl více než dvojnásobně překročen. Průplav byl slavnostně otevřen 17. listopadu 1869. To mělo obrovský pozitivní efekt na zámořský obchod a pronikání Evropanů do Afriky. Největší prospěch přinesl průplav Itálii a zejména Rakousko-Uhersku, které se na stavbě také výrazně podílelo. Provoz ovšem nebyl rentabilní a Egypt se octl na hranici bankrotu. V roce 1875 převzala britská vláda podíl od Ismáila Paši, syna Saída Paši a stala se tak největším akcionářem společnosti vlastnící Suezský průplav. Roku 1879 vypuklo proti britskému vedení povstání „Mladých Egypťanů“, které Británie potlačila a Egypt roku 1882 vojensky obsadila. V roce 1888 Konstantinopolská smlouva prohlásila Suezský kanál za neutrální území pod správou Velké Británie a zaručila volný průjezd všem zemím v době míru i války.

Roku 1922 britská armáda Egypt opustila, nicméně anglo-egyptská smlouva z roku 1936 potvrdila dohled Spojeného království nad průplavem. V průběhu Druhé světové války se Němci a Italové marně snažili průplav dobýt a obsadit. V roce 1951 Egypt smlouvu vypověděl a Spojené království posléze souhlasilo, že se od něj stáhne (1954). Prezident Gamal Násir roku 1956 kanál znárodnil, což vedlo k tzv. Suezské krizi, během níž se okolí průplavu stalo dějištěm bojů mezi Egyptem a izraelsko-britsko-francouzskou koalicí. Následkem toho byl kanál v letech 19561957 uzavřen. Během šestidenní války (1967) se stal Suezský průplav demarkační linií mezi Egyptem a Izraelem, který okupoval Sinajský poloostrov, což mělo za následek další uzavření průplavu. V roce 1973 se stala oblast kolem kanálu dějištěm nových urputných bojů mezi Izraelem a Egyptem během jomkipurské války, kdy nejdříve egyptská armáda překonala průplav a vkročila na Sinaj, aby byla posléze zastavena a izraelská armáda sama překročila průplav a vpadla do Egypta. Průplav zůstal uzavřen až do roku 1975.

Současný stav[editovat | editovat zdroj]

Americké válečné lodi
proplouvají pod silničním mostem
přes průplav. Most omezil maximální výšku lodí na 68 m.

Průplav nemá žádná zdymadla, protože rozdíl mezi hladinami moří i příliv na obou koncích je zanedbatelný. V roce 2010 došlo k dalšímu prohloubení průplavu z 18 na 20 metrů.

Podle současných kritérií mohou do průplavu vplout lodě s maximálním užitečným nákladem (DWT) až 240 000 tun. Délka lodi není omezena, maximální ponor může být 20,1 metru při maximální šířce 50 metrů, resp. 12,2 metru při maximální šířce 77,5 metru a dobrém počasí.[1] Maximální výška lodi je omezena na 68 m mostem přes Suezský průplav. Každou loď musí doprovázet čtyři egyptští lodivodi (pro 4 úseky průplavu), maximální dovolená rychlost je 11 až 16 km/h, aby nedocházelo k poškozování břehů, a poplatky se pohybují kolem 300 tisíc USD za průměrnou loď.

Průplavem proplulo v roce 2010 asi 20 000 lodí,[2] což bylo 8 % celosvětového lodního provozu.[3] Správa průplavu na průjezdních poplatcích ročně utrží asi 5 miliard USD.[2] Po rozšíření v roce 2015 se očekává, že se počet lodí zdvojnásobí, plavba zkrátí na 11 hodin a příjmy zvýší až na 13 mld USD.

Pozemní doprava[editovat | editovat zdroj]

V roce 1983 byl pod průplavem prokopán první silniční tunel. Kvůli problémům s průsaky byl v letech 19921995 postaven nový tunel uvnitř původního. Plán dalšího rozvoje suezské oblasti z roku 2014 předpokládá stavbu dalších sedmi tunelů. V roce 2001 byl dokončen silniční zavěšený most (Most egyptsko-japonského přátelství). Od roku 1999 vede přes průplav také elektrické vedení o napětí 500 kV.

Po západním břehu vede po celé délce průplavu železniční trať. Železniční most přes průplav byl zničen během šestidenní války. Znovu postaven byl až v roce 2001, jako nejdelší otočný most na světě.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.
  1. DRAUGHT FOR VESSELS IN BALAST TRANSITING NORTH OR SOUTHBOUND
  2. a b Al Bawaba: Suez Canal's revenues increased in 2010
  3. Saving in distance via SC

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, heslo Suezský průplav. Sv. 24, str. 336
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Suezský průplav. Sv. 11, str. 482

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]