Chorvatské království

Království chorvatské (a dalmátské) Kraljevina Hrvatska (i Dalmacija) Horvát Királyság (és Dalmácia) Regnum Croatiae (et Dalmatiae) Königreich Kroatien ←  ←  ←  925–1918  →  →  →  → Vlajka Znak
Geografie Chorvatské království v době své vrcholné rozlohy
Hlavní město	Split, později Záhřeb
Obyvatelstvo
Národnostní složení	Chorvati
Jazyky	chorvatština, maďarština, latina, němčina
Náboženství	římskokatolické
Státní útvar
Státní zřízení	dědičná monarchie
Mateřská země	nezávislý stát (925–1102) Uherské království Uherské království (1102–1527 v personální unii) Habsburská monarchie Habsburská monarchie Rakouské císařství Rakouské císařství Zalitavsko Rakousko-Uherska Zalitavsko Rakousko-Uherska Rakouska-Uherska
Vznik	925 – kníže Tomislav korunován králem jako Tomislav I.
Zánik	1918 – rozpad Rakouska-Uherska
Státní útvary a území
Předcházející Chorvatské knížectví Dolnopanonské knížectví Ilyrské provincie Následující Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů Chorvatsko-slavonské království Dalmatské království Ilyrské provincie

Chorvatské království (chorvatsky Kraljevina Hrvatska, latinsky Regnum Croatiae, maďarsky Horvát Királyság, německy Königreich Kroatien), celým názvem Chorvatsko-dalmátské království, byl státní útvar (monarchie), který existoval s různou mírou nezávislosti a s malými přerušeními v 925 do roku 1918. Chorvatské království vzniklo v roce 925, kdy byl dosavadní chorvatský kníže Tomislav I. od papeže korunován králem. Definitivně chorvatské království zaniklo v roce 1918, kdy se rozpadlo Rakousko-Uhersko a chorvatské země se připojily ke Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů resp. ke království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Historická období

Jednotlivá historická období Chorvatského království jsou rozdělena takto:

• království Trpimírovců (925–1102), nezávislé království raného středověku
• království chorvatsko-dalmátské v personální unii s Uherskem (1102–1527), země Koruny Uherské
• království v době Habsburků (1527–1868) v unii s Uherskem, země Koruny uherské
• Království chorvatsko-slavonské, autonomní korunní země Rakouska-Uherska (Zalitavska) (1868–1918), nazýváno „Trojjediné království dalmatské, chorvatské a slavonské“

Dějiny

Vznik království

Související informace naleznete také v článcích Chorvatské království (925–1102) a Dějiny Chorvatska.

Korunovace Tomislava I. Ottou Ivekovicem

Významným chorvatským vládcem byl kníže Tomislav z rodu Trpimírovců. Brzy po nástupu na trůn v roce 910 se mu podařilo připojit větší část Panonského Chorvatska, které bylo po roce 907 obsazeno maďarskými kočovníky. Toto území nese od 10. století název Sclavonia – Slavonie. Orientace chorvatského vládnoucího rodu Trpimírovců na papežství přinesla Tomislavovi významný zisk v podobě královského titulu (924 nebo 925). Zároveň první synoda ve Splitu v roce 925 výrazně omezila na podnět papeže Jana X. konání slovanských bohoslužeb v Chorvatsku a rozhodla o jednoznačné církevní orientaci země na Řím. Druhá synoda konaná ve Splitu roku 928 zrušila biskupství v Ninu, kde se slovanská liturgie pěstovala, a začlenila Chorvatsko do splitské arcidiecéze. V době ohrožení Chorvatska bulharskou expanzí navázal Tomislav spojenectví s Byzancí a pomohl jí s definitivní platností porazit cara Symeona. Byzanc uznávala královu svrchovanost v Dalmácii, která mu platila podobně jako Benátky tribut, a udělila mu čestný titul prokonzula.

Personální unie s uherským královstvím

Související informace naleznete také v článcích Chorvatské království (1102–1526), Ilyrismus, Ilyrské provincie a Republika Dubrovník.

Nejstarší mapa Chorvatska, Tabula Rogeriana od Al-Idrísího, 1154

Roku 1102 se Chorvatsko spojilo personální unií s uherským královstvím (tzv. pacta conventa). Následně byl ve městě Biograd na Moru korunován Koloman Uherský za chorvatského (a dalmátského) krále. Podle dohody byl panovník jeden, ve všech ostatních záležitostech však měla být obě království samostatná. Dalmácie byla kontrolována od roku 1167 Byzantskou říší, od roku 1409 Benátskou republikou.^[zdroj?] Uherský král byl schopen obsadit Dalmácii jen na krátkou dobu. Na jihu regionu od 14. století existovala nezávislá Republika Dubrovník. Od poloviny 15. století bylo Chorvatsko a především jeho východní část Slavonie vystaveno tureckému výboji.

Ve 13. století byl poprvé sezván chorvatský Sabor, v roce 1273 nejprve v Záhřebu, svůj vlastní měla i Slavonie. V Saboru zasedali šlechtici a jeho předsedou byl chorvatský bán. Kromě šlechticů se jednání účastnili také zástupci královských měst. V roce 1351 zasedal první Sabor také v jižní části dnešního Chorvatska, a to v Lice. Kvůli tureckému nebezpečí byly chorvatský a slavonský Sabor přesídleny nejprve do Záhřebu, a poté po roce 1557 přestaly zasedat zcela.

Osmansko-chorvatské války

Související informace naleznete také v článcích Chorvatská stoletá válka, Osmansko-uherské války a Expanze Osmanské říše na Balkán.

Chorvatské království po roce 1358

L. Beck: Bitva na Krbavském poli

Vpravo znak království do roku 1526 (poté znak Dalmácie), vlevo znak po nástupu Habsburků od roku 1527

Již na konci 14. století začali Turci sporadicky pronikat do oblasti řek Sávy a Drávy. Teprve ale až ve století patnáctém začaly turecké vpády na území nejprve nejvýchodnější Slavonie, a později i zbytku regionu a i centrálního Chorvatska přicházet s přibývající intenzitou. V roce 1477 se Turci objevili u dnešního města Varaždín. Do 80. let 15. století získali celou Bosnu a začali ohrožovat i dalmatské přístavy. Vojenskou pomoc vyslal tehdejší král Matyáš Korvín městům Zadar a Šibenik. Turci však obsadili celou oblast mezi řekami Cetina na severu a Neretva na jihu. Benátská republika s nimi sice uzavřela na krátkou dobu mír, již okolo roku 1520 se však turecké oddíly nacházely opět v blízkosti pobřežních měst.

Chorvatské království a expanzivní osmanská říše, začátek 16. století

Po bitvě u Moháče bylo od 1. ledna 1527 Chorvatsko v rámci Uher v personální unii s Rakouskem. Při bitvě padl poslední uherský král a podle dohodnuté smlouvy měla uherská (a tedy i chorvatská) koruna připadnout Habsburkům. V roce 1527 nakonec i chorvatský sněm souhlasil s korunovací Ferdinanda I. za chorvatského krále.

Roku 1529 byla zřízena tzv. Vojenská hranice. Do této oblasti při dnešní hranici s Bosnou a Hercegovinou směřovala vlna křesťanských uprchlíků z oblasti dnešního Srbska, kteří zde změnili náboženskou a později i etnickou strukturu. Turecké výboje sice pokračovaly, Osmanům se však nedařilo postupovat do chorvatského Záhoří a dále na sever. Přestože uskutečnili několik vpádů, nebyli s to celou oblast ovládnout. Z Chorvatska nicméně zbylo jen velmi malé území; nemalý zábor Osmanské říše ještě rozšířila i militarizace pohraničních zón. Území země se zmenšilo na 16 800 km²

Až okolo roku 1700 došlo k osvobození Slavonie od turecké nadvlády, jejíž území bylo rozděleno mezi Vojenskou hranici a nově vzniklou rakouskou korunní zemi Království Slavonie, jež bylo roku 1745 spojeno s užším Chorvatskem do Chorvatsko-slavonského království.

Chorvatsko-slavonské království

Související informace naleznete také v článcích Království chorvatsko-slavonské, Ilyrismus, Ilyrské provincie a Republika Dubrovník.

Chorvatsko-slavonské království v zalitavské části Rakouska-Uherska, spolu s nárokovaným, leč nepřipojeným královstvím Dalmatským (součást Předlitavska)

Během napoleonských válek porazila Francie roku 1809 Rakousko, a značná část území dnešního Chorvatska je pak až do roku 1814 v rámci tzv. Ilyrských provincií anektována Francií. Kromě území Dalmácie jako takové a tamní části vojenské hranice tam byla nakonec začleněna i Republika Dubrovník, k jejíž neslavnému konci došlo na začátku roku 1808. Francouzi v okupovaných oblastech začali provádět rozsáhlé proměny; upravovali správu podle svého vzoru, což vedlo k modernizaci.

Ekonomicky bylo Chorvatsko jedním z nejslabších článků Rakouska. Přestože zavedením tzv. Code civil a modernizací ve školství se dosáhlo ve Francouzi okupovaných oblastech jistého pokroku, Chorvatsko nenastupovalo na cestu zprůmyslnění stejně rychlým způsobem, jako ostatní evropské země. Vznikaly sice nové cechy, několik textilních manufaktur, které byly na přelomu 18. a 19. století v zemi vybudováno, se ale neujalo a většina z nich zanikla. Teprve až ve 20. století se dařilo zakládat nové provozy a zvýšit tak výrobu. Manufaktury vznikaly často také s účastí Němců, kteří již ve své domovině byli na takový způsob produkce zvyklí a Chorvatsko bylo vhodným místem, kde bylo možné využít levnou pracovní sílu. Někteří odborně vzdělaní pracovníci ovšem nebyli v Chorvatsku dostupní, přijížděli z rozvinutějších oblastí, například z Vídně. Vyrábělo se sklo, zpracovávalo se dřevo, dařilo se hedvábnictví. První železniční tratě získalo dnešní Chorvatsko až v roce 1860 a později.

Bán Josip Jelačić

Od roku 1815 pak dochází v souvislosti s růstem národního uvědomění Maďarů k posilování maďarizačních snah.^[zdroj?] Reakcí na ně bylo roku 1849 osamostatnění Chorvatsko-slavonského království v rámci Rakouska.^[zdroj?] Po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867, bylo Chorvatsko-Slavonsko vráceno do rámce Uher, ale roku 1868 získalo po Uhersko-Chorvatském vyrovnání částečnou autonomii v rámci Zalitavska, v němž pak setrvalo až do roku 1918. Velkým snem tehdejší politické reprezentace se stalo vyrovnání revidovat tak, aby míra autonomie byla vyšší a zároveň byla země postavena na roveň obou dvou celků mocnářství, tedy tzv. trialismus. Trialismus měl být řešením především v souvislosti s tzv. Bosenskou krizí, kdy Bosna a Hercegovina se sice stala součástí Rakousko-Uherska, žádná z částí monarchie však nebyla schopna ji přičlenit ke svému území.

Symbolika

• znak:
• 
  „Ilyrský“ znak je považován za nejstarší známý symbol Chorvatska
• 
  14.–15. století, znak království, později užíván jako znak Dalmácie
• 
  16. století, oficiálně od roku 1526, po nástupu Habsburků (přestože se již poprvé objevil v roce 1495)
• 
  znak z heraldické sbírky Fojnica Armorial
• 
  Chorvatský znak, H. G. Ströhl
• 
  Znak království, H. G. Ströhl

• vlajka:
• 
  vojenský prapor od roku 1526
• 
  prapor z roku 1618, při korunovaci Ferdinanda II.
• 
  vlajka 1848–1852, 1860–1868
• 
  vlajka 1852–1860

Nástupnické státy Chorvatského království

Království chorvatsko-slavonské

Podrobnější informace naleznete v článku Království chorvatsko-slavonské.

Znak „Trojjediného království“ (Chorvatska-Slavonie i s nárokovanou Dalmácií) v rámci Uher

Od roku 1815 pak dochází k posilování maďarizačních snah. Reakcí na ně bylo roku 1849 vyčlenění Slavonie jako korunní země z podřízenosti Chorvatska. Po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 došlo ke spojení dvou korunních rakouských zemí – Chorvatského království a Slavonského království – do Království chorvatsko-slavonského v rámci Rakouska-Uherska, kteréžto dvojjediné království však mělo zůstat přímou součástí Uherska, resp. Zalitavska.

Rakousko-Uhersko, Chorvatsko-Slavonsko pod č. 17

Sílící chorvatsko-ilyrské hnutí, nespokojené s takovým státoprávním postavením si hned následující rok (1868) vynutilo také uhersko-chorvatské vyrovnání (tzv. Nagodba), díky němuž Chorvatsko-Slavonsko získalo určitou autonomii v rámci zemí Koruny svatoštěpánské (čili Zalitavska) a mělo vlastní zemský sněm (sabor) i zástupce krále/císaře (bána). V roce 1881 k Chorvatsku-Slavonsku bylo připojeno ještě území zrušené Vojenské hranice a bylo podobně jako Uhersko rozděleno na župy (celkem osm).

Korunní země království Dalmácie však po rakousko-uherském vyrovnání zůstala součástí Předlitavska, tedy ani po Uhersko-chorvatském vyrovnání se nemohla připojit k chorvatsko-slavonskému soustátí. Chorvatští představitelé dávali neustále najevo svůj nesouhlas s tímto rozdělením, nazývali Chorvatsko-Slavonsko oficiálně jako Trojjediné království chorvatské, slavonské a dalmatské (Trojednica) a také tento sjednocující nárok symbolizovali užíváním znaku království, na němž byla zastoupena i Dalmácie (tři leopardí hlavy). Uherští představitelé pochopitelně ve vlastním zájmu a v opozici vůči vídeňské ústřední vládě podporovali chorvatské nároky na Dalmácii. Nicméně, chorvatské země zůstaly takto rozděleny až do konce první světové války.

29. října 1918 chorvatský sabor vyhlásil konec unie s ostatními zeměmi Koruny svatoštěpánské a připojení Království chorvatsko-slavonského ke Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Tím ztratil termín „země Koruny svatoštěpánské“ svůj význam a přestal být používán.

Nezávislý stát Chorvatsko

Podrobnější informace naleznete v článku Nezávislý stát Chorvatsko.

Za pokračovatele Chorvatského království lze teoreticky považovat i Nezávislý stát Chorvatsko (NDH) z dob druhé sv. války, fakticky loutkový stát, vzniklý s podporou nacistického Německa a fašistické Itálie na troskách poražené Jugoslávie. Na jaře 1941 vyhlásilo kolaborantské chorvatské fašistické hnutí ustašovců tzv. Nezávislý stát Chorvatsko, obsahující větší část chorvatských zemí a rovněž celou Bosnu a Hercegovinu. Hlavní postavou nového státu byl diktátor Ante Pavelić, který přijal titul vůdce. Chorvatsko bylo prohlášeno monarchií, za hlavu státu a chorvatského krále byl oficiálně režimem vybrán italský vévoda Aimone z Aosty (jakožto Tomislav II.), rodem z královské savojské dynastie. Ten však nedisponoval žádnou reálnou mocí a nikdy do Chorvatska ani nepřijel. V roce 1943 se titulu chorvatského krále vzdal.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kingdom of Croatia (925–1102) na anglické Wikipedii.

Literatura

• ŠESTÁK, Miroslav, a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. 

Související články

• Dějiny Chorvatska
• Chorvatsko
• Chorvatská stoletá válka
• Království Chorvatsko-slavonské
• Nezávislý stát Chorvatsko
• Pohřebiště chorvatských panovníků
• Seznam chorvatských panovníků
• Seznam chorvatských královen
• Uhersko-chorvatské vyrovnání

Externí odkazy

• Austrian Empire (grey)
• Vojenská hranice
• Map of military districts in the Austrian Empire
• (česky) Dějiny uherska
• (česky) Chorvatsko.cz

Portály: Chorvatsko | Historie