Ustašovci

Ustašovci – Chorvatské revoluční hnutí
Ustaša – Hrvatski revolucionarni pokret
Datum založení	7. ledna 1929
Datum rozpuštění	29. května 1945 (de facto)
Vůdce	Ante Pavelić Vjekoslav Servatzy Slavko Kvaternik
Sídlo	Turín, Itálie (do 1941) Záhřeb, Chorvatsko (od 1941)
Předchůdce	Členové zaniklého Chorvatského výboru Radikální frankistické křídlo Strany práv
Nástupce	Různé emigrantské skupiny
Ideologie	Chorvatský socialismus Chorvatský iredentismus Chorvatský ultranacionalismus Firemní statismus Protisrbský sentiment Národní katolicismus Fašismus Třídní spolupráce Antisemitismus
Politická pozice	Krajní pravice
Mládežnická org.	Ustašovská mládež (UM)
Polovojenská org.	Ustašovská milice
Stranické noviny	Hrvatski Domobran
Náboženství	Katolická církev, Islám
Počet členů	100 000 (1941, odhad)
Slogan	Za dom spremni (Pro vlast připraveni!)
Hymna	Puška puca
Barvy	Červená       Bílá       Modrá       Černá
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ustaše, také známí jako Ustašovci, byla chorvatská fašistická a ultranacionalistická organizace hlásící se ke katolictví, aktivní jako jedna organizace v letech 1929 až 1945, formálně známá jako Ustašovci – Chorvatské revoluční hnutí (Hrarvatski revolucionni pokrečni). Od svého vzniku a před druhou světovou válkou se organizace zabývala řadou teroristických aktivit proti Království Jugoslávie, včetně spolupráce s VMRO na zavraždění jugoslávského krále Alexandra I. v roce 1934. Během druhé světové války v Jugoslávii Ustašovci pokračovali v holokaustu a genocidě proti jejímu židovskému, srbskému a romskému obyvatelstvu, přičemž zabili stovky tisíc Srbů, Židů, Romů a také muslimských a chorvatských politických disidentů.

Ideologie hnutí byla směsí fašismu, římského katolicismu a chorvatského ultranacionalismu. Ustašovci podporovali vytvoření Velkého Chorvatska, které by překlenulo řeku Drinu a rozšířilo se až k hranici Bělehradu. Cílem bylo vytvořit samostatný chorvatský stát jako odpověď na srbskou hegemonii a utlačování. Ideově se snažili ustašovci odkázat na politický program Ante Starčeviće a Strany práva z konce 19. století. Hnutí obhajovalo rasově „čisté“ Chorvatsko a propagovalo genocidu proti Srbům – kvůli protisrbskému cítění Ustašů – a holokaust proti Židům a Romům prostřednictvím nacistické rasové teorie a pronásledování antifašistických nebo disidentských Chorvatů a Bosňáků. Ustašovci považovali Bosňáky za „muslimské Chorvaty“ a v důsledku toho nebyli Bosňáci pronásledováni na základě rasy. Bosenské muslimy začalo hnutí protežovat, dokonce jako „nejčistší složku chorvatského národa. Ustašovci vyznávali římský katolicismus a islám jako náboženství Chorvatů a odsuzovali pravoslaví, které bylo hlavním náboženstvím Srbů. Římský katolicismus byl ztotožňován s chorvatským nacionalismem, zatímco islám, který měl v Bosně a Hercegovině velké množství následovníků, byl Ustašovci chválen jako náboženství, které „zachovává pravou krev Chorvatů“.

Tato organizace byla založena na začátku 30. let v Itálii jako nacionalistická organizace, která usilovala o vytvoření samostatného chorvatského státu. Před druhou světovou válkou fungovala jako teroristická organizace. Zprvu získávali příznivce v zemích, kam se uchýlila chorvatská emigrace, především v Itálii, která tento režim podporovala, neboť si od něj slibovala rozvrat Jugoslávie. V takové situaci by byli schopní italští fašisté získat zpět území, kterých se museli po první světové válce zříci. Po invazi do Jugoslávie v dubnu 1941 se Ustašovci dostali k moci, když byli jmenováni vládnout části Jugoslávie okupované Osou jako Nezávislý stát Chorvatsko (NDH), kvaziprotektorátní loutkový stát založený fašistickou Itálií a nacistickým Německem. Jejím vojenským křídlem se v novém státě stala Ustašovská milice (chorvatsky Ustaška vojnica).

Ustašovský režim byl vojensky slabý a nikdy nedokázal mezi Chorvaty získat významnou podporu. Proto byl teror jejich prostředkem k ovládání „etnicky nesourodé“ populace. Ustašovský režim byl zpočátku podporován některými částmi chorvatského obyvatelstva, které se v meziválečném období cítilo utlačované Srby vedenou Jugoslávií, ale jejich brutální politika rychle odcizila mnoho obyčejných Chorvatů a vedla ke ztrátě podpory, kterou získali vytvořením chorvatského národního státu. Koncentrační tábor v Jasenovaci byl i některými nacistickými důstojníky považován za hrůzné místo. Odhaduje se, že v táboře zahynulo na 100 000 lidí.

S německou kapitulací, koncem druhé světové války v Evropě a nastolením socialistické Jugoslávie v roce 1945 se ustašovské hnutí a jejich stát totálně zhroutily. Mnoho členů ustašovské milice a chorvatské domácí gardy, kteří následně uprchli ze země, bylo zajato jako váleční zajatci a vystaveni nuceným pochodům a popravám během repatriací v Bleiburgu. Různé podzemní a exilové nástupnické organizace vytvořené bývalými členy Ustaše, jako křižáci a chorvatské osvobozenecké hnutí, se pokusily pokračovat v hnutí s malým úspěchem.

Název

Slovo ustaša je odvozeno od chorvatského slovesa ustati (povstat, vzbouřit se) a znamená povstalec, vzbouřenec, rebel. V chorvatštině je to jednotné číslo mužského rodu, plurál zní ustaše. Vzhledem k historickým souvislostem je dnes slovo „ustaša“ v chorvatštině užíváno výhradně pro příslušníka této nacionalistické organizace. Pro povstalce obecně Chorvaté užívají slova „ustanik“.

Ideologie

Ideologické kořeny

Německý Führer Adolf Hitler s Pavelićem v rezidenci Berghof u Berchtesgadenu v Německu. Ustašovci se po založení NDH v roce 1941 stále více dostávali pod vliv nacismu.

Jedním z hlavních ideologických vlivů na chorvatský nacionalismus ustašovců byl chorvatský aktivista 19. století Ante Starčević, zastánce chorvatské jednoty a nezávislosti, který byl ve svých názorech jak antihabsburský, tak antisrbský.

Představoval si vytvoření Velkého Chorvatska, které by zahrnovalo území obývaná Bosňáky, Srby a Slovinci, přičemž Bosňáky a Srby považoval za Chorvaty, kteří byli obráceni k islámu a pravoslaví, a Slovince pokládal za „horské Chorvaty“. Starčević tvrdil, že silná srbská přítomnost na územích nárokovaných Velkým Chorvatskem byla výsledkem nedávného osídlení podporovaného habsburskými vládci a přílivu skupin, jako byli Valaši, kteří přijali pravoslavné křesťanství a začali se identifikovat jako Srbové. Starčević obdivoval Bosňáky, protože podle jeho názoru šlo o Chorvaty, kteří přijali islám, aby si zachovali hospodářskou a politickou autonomii Bosny a Chorvatska během okupace Osmanskou říší.

Ustašovci využívali Starčevićovy teorie k prosazování vlastní anexe Bosny a Hercegoviny k Chorvatsku a uznávali Chorvatsko jako stát se dvěma hlavními etnokulturními složkami: katolíky a muslimy. Ustašovci se snažili prezentovat Starčeviće jako osobnost spojenou s jejich názory. Josip Frank oddělil svou krajně radikální frakci od Starčevićovy Strany práva a založil vlastní stranu, Čistou stranu práva, která se stala hlavním zdrojem členů pozdějšího ustašovského hnutí. Historik John Paul Newman uvedl, že „neochvějný odpor rakousko-uherských důstojníků vůči Jugoslávii poskytl vzor chorvatské radikální pravici, ustašovcům“.

Ustašovci propagovali také teorie Milana Šufflaje, o němž se předpokládá, že tvrdil, že Chorvatsko bylo „po mnoho staletí jednou z nejsilnějších bašt západní civilizace“, která však byla podle něj ztracena jeho spojením se Srbskem při vzniku Jugoslávie v roce 1918. Šufflay byl v roce 1931 v Záhřebu zavražděn stoupenci vlády.

Ustašovci přijali tezi z roku 1935 katolického kněze Krunoslava Draganoviće, podle níž bylo mnoho katolíků v jižní Hercegovině v 16. a 17. století obráceno k pravoslavnému křesťanství, aby tak ospravedlnili vlastní politiku násilných konverzí pravoslavných ke katolicismu.

Ustašovci byli silně ovlivněni nacismem a fašismem. Jejich vůdce Ante Pavelić zastával titul Poglavnik, který byl inspirován obdobnými funkcemi Duce, drženou Benitem Mussolinim, a Führer, zastávanou Adolfem Hitlerem. Ustašovci, podobně jako fašisté, prosazovali korporativistickou ekonomiku. Pavelićovi a ustašovcům poskytl Mussolini útočiště v Itálii poté, co byli vyhnáni z Jugoslávie. Pavelić byl v jednáních s fašistickou Itálií již od roku 1927; ta zahrnovala prosazování výměny území za suverenitu, v jejímž rámci by toleroval anexi území nárokovaných Itálií v Dalmácii výměnou za italskou podporu suverenity nezávislého Chorvatska. Ideologie ustašovců byla řadou autorů rovněž charakterizována jako klerofašismus, kteří zdůrazňují význam, jenž hnutí přikládalo římskému katolicismu.

Mussoliniho podpora ustašovců vycházela z pragmatických úvah, jako bylo maximalizování italského vlivu na Balkáně a v oblasti Jadranu. Po roce 1937, s oslabením francouzského vlivu v Evropě po německé remilitarizaci Porýní a se vzestupem kvazifašistické vlády v Jugoslávii pod vedením Milana Stojadinoviće, Mussolini v letech 1937–1939 podporu ustašovců opustil a usiloval o zlepšení vztahů s Jugoslávií, neboť se obával, že pokračující nepřátelství vůči Jugoslávii by vedlo k jejímu vstupu do sféry vlivu Německa.

Antičetnický (antisrbský) a antikomunistický ustašovský plakát

Kolaps kvazifašistického Stojadinovićova režimu vedl k obnovení italské podpory ustašovcům, jejichž cílem bylo vytvoření nezávislého Chorvatska v personální unii s Itálií. Nedůvěra vůči ustašovcům však rostla. Mussoliniho zeť a italský ministr zahraničí hrabě Galeazzo Ciano si do deníku poznamenal: „Duce je pobouřen Pavelićem, protože tvrdí, že Chorvati jsou potomky Gótů. To povede k tomu, že se dostanou do německé sféry vlivu.“

Maďarsko ustašovce silně podporovalo ze dvou důvodů. Zaprvé s cílem oslabit Jugoslávii a Malou dohodu, aby mohlo v konečném důsledku znovu získat část ztracených území. Zadruhé si Maďarsko přálo v budoucnu vytvořit silné spojenectví s Nezávislým státem Chorvatsko a případně vstoupit do personální unie.

Nacistické Německo zpočátku nezávislé Chorvatsko nepodporovalo a nepodporovalo ani ustašovce; Hitler zdůrazňoval význam „silné a jednotné Jugoslávie“. Nacističtí představitelé, včetně Hermanna Göringa, chtěli mít Jugoslávii během války stabilní a oficiálně neutrální, aby Německo mohlo i nadále bezpečně získávat jugoslávský vývoz surovin. Nacisté byli ustašovci stále více podrážděni; mezi nimi i říšský vůdce SS Heinrich Himmler, který byl nespokojen s tím, že NDH plně nevyhovovala nacistické agendě vyhlazování Židů, neboť ustašovci umožňovali Židům, kteří konvertovali ke katolicismu, aby byli uznáni jako „čestní Chorvati“, a tím byli údajně vyňati z perzekuce.

Politický program a hlavní cíle

V roce 1932 redakční úvodník v prvním čísle novin Ustaše, podepsaný vůdcem ustašovců Ante Pavelićem, prohlásil, že násilí a teror budou hlavními prostředky, jimiž ustašovci dosáhnou svých cílů:

„

NOŽE, REVOLVER, KULOMET a ČASOVANÁ BOMBA; to jsou modly, to jsou zvony, které budou ohlašovat svítání a VZKŘÍŠENÍ NEZÁVISLÉHO STÁTU CHORVATSKO.

“

V roce 1933 představili ustašovci „Sedmnáct principů“, které tvořily oficiální ideologii hnutí. Tyto principy zdůrazňovaly jedinečnost chorvatského národa, prosazovaly kolektivní práva nad právy jednotlivce a prohlašovaly, že osoby, které nejsou Chorvaty „krví“, budou vyloučeny z politického života.

Ti, kteří byli považováni za „nežádoucí“, byli vystaveni hromadnému vraždění. Tyto principy vyzývaly k vytvoření nového hospodářského systému, který by nebyl ani kapitalistický, ani komunistický, a který by zdůrazňoval význam římskokatolické církve a patriarchální rodiny jako prostředků k udržení společenského řádu a morálky. (Označení, které moderní historikové tomuto konkrétnímu aspektu ustašovské ideologie přisuzují, se liší; mimo jiné byly navrženy pojmy „národní katolicismus“, „politický katolicismus“ a „katolický kroatismus“.) Po převzetí moci ustašovci zakázali antikoncepci a zpřísnili zákony proti rouhání.

Shromáždění ustašovců v Záhřebu

Ustašovci přijímali názor, že Chorvati jsou součástí dinárské rasy, avšak odmítali myšlenku, že by Chorvati byli především slovanského původu, a tvrdili, že pocházejí převážně z germánských kořenů, konkrétně od Gótů. Ustašovci věřili, že vláda musí být přirozeně silná a autoritářská. Hnutí se stavělo proti parlamentní demokracii jako „zkorumpované“ a proti marxismu a bolševismu kvůli jejich zasahování do rodinného života a hospodářství a pro jejich materialismus. Ustašovci považovali konkurenční politické strany a volené parlamenty za škodlivé pro své vlastní zájmy.

Ustašovci uznávali jak římský katolicismus, tak islám jako národní náboženství chorvatského lidu, avšak zpočátku odmítali pravoslavné křesťanství jako neslučitelné se svými cíli. Ačkoli ustašovci zdůrazňovali náboženská témata, kladli důraz na to, že povinnost vůči národu má přednost před náboženským zvykem.

Po převzetí moci ustašovci zakázali používání termínu „srbská pravoslavná víra“ a vyžadovali místo něj označení „řecká východní víra“. Ustašovci násilně konvertovali mnoho pravoslavných ke katolicismu, zavraždili a vyhnali 85 % pravoslavných kněží, a vyrabovali a vypálili mnoho pravoslavných křesťanských kostelů. Ustašovci rovněž pronásledovali starokatolíky, kteří neuznávali papežskou neomylnost. 2. července 1942 byla založena Chorvatská pravoslavná církev jako další prostředek k likvidaci Srbské pravoslavné církve, avšak tato nová církev získala jen velmi málo stoupenců a byla v roce 1945 zrušena.

Antisemitismus

Zatímco se ustašovci zpočátku zaměřovali především proti Srbům, s tím, jak se sbližovali s nacisty, přijali antisemitismus. V roce 1936 zařadil Ante Pavelić v díle „Chorvatká otázka“ Židy na třetí místo mezi „nepřátele Chorvatů“ (po Srbech a svobodných zednářích, ale před komunisty) a napsal:

„

„Dnes je prakticky veškeré finančnictví a téměř veškerý obchod v Chorvatsku v židovských rukou. To se stalo možným pouze díky podpoře státu, který se tímto způsobem na jedné straně snaží posílit prosrbské Židy a na straně druhé oslabit chorvatskou národní sílu. Židé s velkou radostí oslavovali vznik tzv. jugoslávského státu, protože národní Chorvatsko by pro ně nikdy nemohlo být tak užitečné jako mnohonárodní Jugoslávie; neboť v národním chaosu spočívá moc Židů… Ve skutečnosti se Jugoslávie, jak Židé předvídali, v důsledku zkorumpovanosti úředního života v Srbsku stala skutečným Eldorádem židovstva.“

“

Po převzetí moci ustašovci okamžitě zavedli sérii rasových zákonů po vzoru nacistického Německa. 30. dubna 1941 vyhlásili „Právní dekret o rasovém původu“, „Právní dekret o ochraně árijské krve a cti chorvatského lidu“ a „Právní ustanovení o státním občanství“. Tyto dekrety vymezovaly, kdo je Žid, a odnímaly občanská práva všem neárijcům, tedy Židům a Romům. Do konce dubna 1941, tedy měsíce předtím, než nacisté zavedli podobná opatření v Německu a více než rok poté, co byla zavedena v okupovaném Polsku, ustašovci nařídili všem Židům nosit rozlišovací označení, typicky žlutou Davidovu hvězdu. 10. října 1941 vyhlásili ustašovci „Právní ustanovení o znárodnění majetku Židů a židovských společností“, na jehož základě byl konfiskován veškerý židovský majetek.

Již v prvních dnech, 10.–11. dubna 1941, ustašovci zatkli skupinu prominentních záhřebských Židů a drželi je jako rukojmí za výkupné. 13. dubna se totéž odehrálo v Osijeku, kde ustašovci a davy Volksdeutscherů rovněž zničili synagogu a židovský hřbitov. Tento postup se v roce 1941 opakoval s dalšími skupinami Židů. Současně ustašovci zahájili rozsáhlou antisemitskou propagandu; ustašovský tisk psal, že Chorvati musí „být ostražitější než jakákoli jiná etnická skupina při ochraně své rasové čistoty … musíme udržet naši krev čistou od Židů“. Rovněž psali, že Židé jsou synonymem „zrady, podvodu, chamtivosti, nemravnosti a cizosti“, a proto „široké vrstvy chorvatského lidu Židy vždy pohrdaly a cítily k nim přirozený odpor“.

V květnu 1941 ustašovci shromáždili v Záhřebu 165 židovských mladíků, členů židovského sportovního klubu Makabi, a poslali je do koncentračního tábora Danica. Všichni kromě tří byli později ustašovci zabiti. Ustašovci posílali většinu Židů do ustašovských a nacistických koncentračních táborů – včetně nechvalně proslulého, ustašovci spravovaného koncentračního tábora Jasenovac – kde bylo zabito téměř 32 000 osob, tedy asi 80 % Židů v Nezávislém státě Chorvatsko. V říjnu 1941 nařídil ustašovský starosta Záhřebu demolici záhřebské synagogy, která byla do dubna 1942 zcela zničena. Ustašovci pronásledovali Židy praktikující judaismus, avšak židovským konvertitům ke katolicismu umožnili být uznáni jako chorvatští občané a získat čestné árijské občanství, které jim umožňovalo návrat na pracovní místa, z nichž byli dříve vyloučeni. Poté, co Židům odebrali občanská práva, umožnili ustašovci některým z nich žádat o árijská práva prostřednictvím úplatků a/nebo díky vazbám na významné ustašovce. Celý proces byl vysoce svévolný. Například árijská práva byla udělena pouze 2 % záhřebských Židů. Navíc ani árijská práva nezaručovala trvalou ochranu před deportací do koncentračních táborů či jinou perzekucí.

Pohled na muslimy

Islám, který měl v Bosně a Hercegovině značný počet stoupenců, byl ustašovci chválen jako náboženství, které „uchovává pravou krev Chorvatů“. Ustašovci považovali Bosňáky za „muslimské Chorvaty“ a v důsledku toho nebyli pronásledováni na základě rasy. Přesto však muslimové nebyli ušetřeni ustašovského pronásledování a zvěrstev, i když nebyli terčem na náboženském či etnickém základě. Většina muslimů dávala přednost návratu k autonomii pod habsburskou vládou a údajně zůstávala buď neutrální, nebo byla vůči ustašovskému režimu nepřátelská. Navzdory Pavelićovým slibům rovnosti mezi katolíky a muslimy se mnoho muslimů s chorvatskou vládou stalo nespokojenými. Muslimové (Bosňáci) tvořili přibližně 12 % státní správy a ozbrojených sil NDH.

Další opatření

V hospodářské oblasti ustašovci podporovali vytvoření korporativistické ekonomiky. Hnutí vycházelo z přesvědčení, že existují přirozená práva na soukromé vlastnictví a vlastnictví malých výrobních prostředků bez státní kontroly. Ozbrojený boj, pomsta a terorismus byly oslavovány.

Nařízení přijatá režimem vytvořila základ, který mu umožnil zbavit se všech nežádoucích zaměstnanců ve státní a místní správě a ve státních podnicích; „nežádoucími“ byli všichni Židé, Srbové a na Jugoslávii orientovaní Chorvati, kteří byli všichni propuštěni, s výjimkou některých osob, jež vláda považovala za zvlášť potřebné. To zanechalo velké množství pracovních míst, která byla obsazena ustašovci a jejich stoupenci, a vedlo k tomu, že státní pozice byly zaplňovány lidmi bez odborné kvalifikace. Dalmatsko-americký historik Jozo Tomasevich v díle War and Revolution in Yugoslavia: 1941–1945 poznamenává, že „nikdy dříve v dějinách nebyli Chorvati vystaveni takové míře legalizované administrativní, policejní a soudní brutality a zneužívání jako za ustašovského režimu“.

Historie

Před druhou světovou válkou

Během 20. let 20. století se Ante Pavelić, právník, politik a stoupenec Josipa Franka z Strany práva, stal hlavním zastáncem chorvatské nezávislosti. V roce 1927 tajně kontaktoval Benita Mussoliniho, italského diktátora a zakladatele fašismu, aby mu předložil své separatistické myšlenky. Pavelić navrhoval nezávislé Velké Chorvatsko zahrnující celé historické a etnické území Chorvatů. Historik Rory Yeomans uvedl, že již od roku 1928 se objevovaly náznaky, že Pavelić uvažoval o vytvoření nacionalistické povstalecké skupiny.

V říjnu 1928, po atentátu na předního chorvatského politika Stjepana Radiće (předsedu Chorvatské rolnické strany v jugoslávském sněmu) radikálním černohorským politikem Punišou Račićem, založil Branimir Jelić na Záhřebské univerzitě mládežnickou skupinu nazvanou Chorvatské mládežnické hnutí. O rok později byl Pavelić tehdy jednadvacetiletým Jelićem pozván do organizace jako řadový člen. Příbuzné hnutí, Domobranski Pokret – což byl název zákonné chorvatské armády v Rakousku-Uhersku – začalo vydávat noviny Hrvatski Domobran, věnované chorvatským národním otázkám. Ustašovci zasílali Hrvatski Domobran do Spojených států s cílem získat podporu chorvatských Američanů. Organizace kolem Domobranu se snažila oslovit a radikalizovat umírněné Chorvaty a využívala atentátu na Radiće k rozdmýchání emocí v rozdělené zemi. Do roku 1929 se vytvořily dva odlišné chorvatské politické proudy: jeden podporující Pavelićův názor, že pouze násilí může zajistit chorvatské národní zájmy, a mnohem větší skupina podporující Chorvatskou rolnickou stranu, kterou tehdy vedl Vladko Maček, nástupce Stjepana Radiće.

Různí členové Chorvatské strany práva se podíleli na psaní listu Domobran až do doby kolem Vánoc 1928, kdy byly noviny zakázány úřady Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V lednu 1929 král zakázal všechny národní strany, a radikální křídlo Strany práva bylo posláno do exilu, včetně Paveliće, Jeliće a Gustava Perčce. K této skupině se později připojilo několik dalších chorvatských exulantů. 22. března 1929 Zvonimir Pospišil, Mijo Babić, Marko Hranilović a Matija Soldin zavraždili Toniho Šlegela, šéfredaktora záhřebských novin Novosti a předsedu Jugoštampy, čímž započaly teroristické akce ustašovců. Hranilović a Soldin byli za tuto vraždu zatčeni a popraveni. 20. dubna 1929 Pavelić a další spolupodepsali v Sofii prohlášení s členy Makedonského národního výboru, v němž uvedli, že budou usilovat o „svou zákonnou činnost směřující k ustanovení lidských a národních práv, politické svobody a úplné nezávislosti jak Chorvatska, tak Makedonie“. Soud pro ochranu státu v Bělehradě odsoudil Paveliće a Perčce k trestu smrti 17. července 1929.

Exulanti začali organizovat podporu své věci mezi chorvatskou diasporou v Evropě i v Severní a Jižní Americe. V lednu 1932 pojmenovali svou revoluční organizaci „Ustaša“. Ustašovci prováděli teroristické činy, jejichž cílem bylo způsobit Jugoslávii co největší škody. Ze svých výcvikových táborů ve fašistické Itálii a Maďarsku umísťovali časované bomby do mezinárodních vlaků směřujících do Jugoslávie, což vedlo k obětem na životech i materiálním škodám. V listopadu 1932 deset ustašovců vedených Andrijou Artukovićem a podporovaných čtyřmi místními sympatizanty zaútočilo na četnickou stanici v Brušanech v oblasti Lika/Velebit ve zjevné snaze zastrašit jugoslávské úřady. Tento incident je někdy označován jako „velebistské povstání“.

Atentát na krále Alexandra I.

Filmový záznam společnosti Universal Newsreel o atentátu na Alexandra I.

Nejznámější teroristický čin ustašovců byl spáchán 9. října 1934, kdy ve spolupráci s Vnitřní makedonskou revoluční organizací (VMRO) zavraždili krále Alexandra I. Jugoslávského v Marseille ve Francii. Pachatel, bulharský revolucionář Vlado Černozemski, byl zabit francouzskou policií. Tři ustašovci, kteří na krále čekali na různých místech—Mijo Kralj, Zvonimir Pospišil a Milan Rajić—byli zadrženi a francouzským soudem odsouzeni k doživotnímu trestu. Po německé invazi do Francie byli z vězení propuštěni.

Ante Pavelić byl následně spolu s Eugenem Kvaternikem a Ivanem Perčevićem odsouzen francouzským soudem k trestu smrti v nepřítomnosti jako skuteční organizátoři atentátu. Ustašovci se domnívali, že atentát na krále Alexandra účinně „zlomil páteř Jugoslávie“ a představoval jejich „nejdůležitější úspěch“.

Krátce po atentátu byly po celé Evropě zakázány všechny organizace spojené s ustašovci, stejně jako Hrvatski Domobran, který nadále existoval jako civilní organizace. Pod tlakem Francie zatkla italská policie v říjnu 1934 Paveliće a několik ustašovských emigrantů. Pavelić byl uvězněn v Turíně a propuštěn v březnu 1936. Poté, co se setkal s Eugenem Dido Kvaternikem, prohlásil, že atentát je „jediný jazyk, kterému Srbové rozumějí“. Během pobytu ve vězení byl Pavelić informován o volbách v Jugoslávii v roce 1935, v nichž zvítězila koalice vedená Chorvatem Vladkem Mačekem. Uvedl, že k jeho vítězství přispěla činnost ustašovců. V polovině 30. let se začaly na ulicích Záhřebu objevovat graffiti s iniciálami ŽAP, znamenajícími „Ať žije Ante Pavelić“ (Živio Ante Pavelić). Během 30. let došlo k rozkolu mezi „domácími“ členy Ustašovců, kteří zůstali v Chorvatsku a Bosně a bojovali proti Jugoslávii, a „emigrantskými“ Ustašovci, kteří odešli do zahraničí. Emigrantští Ustašovci, kteří měli podstatně nižší úroveň vzdělání, byli domácími Ustašovci vnímáni jako násilní, nevzdělaní a fanatičtí, zatímco domácí byli emigranty odmítáni jako „měkcí“, přičemž se emigrační skupina sama považovala za „válečnickou elitu“.

Po březnu 1937, kdy Itálie a Jugoslávie podepsaly pakt o přátelství, byly ustašovci a jejich aktivity zakázány. To přitáhlo pozornost mladých Chorvatů, zejména univerzitních studentů, kteří se stali sympatizanty či členy. V roce 1936 nabídla jugoslávská vláda amnestii těm Ustašovcům v zahraničí pod podmínkou, že se zřeknou násilí; mnoho členů emigrační frakce amnestii přijalo. V pozdních 30. letech začali Ustašovci pronikat do polovojenských organizací Chorvatské rolnické strany, Chorvatské obranné síly a Rolnické občanské strany. Na Záhřebské univerzitě se studentská skupina napojená na Ustašovce do roku 1939 stala největší jednotlivou studentskou skupinou. V únoru 1939 se dva navrátilci z internace, Mile Budak a Ivan Oršanić, stali editory proustašovského časopisu Hrvatski narod, známého v angličtině jako The Croatian Nation.

Druhá světová válka

Jednotka ustašovců v Sarajevu

Mocnosti Osy napadly Jugoslávii 6. dubna 1941. Vladko Maček, vůdce Chorvatské rolnické strany (HSS), která byla tehdy v Chorvatsku nejvlivnější stranou, odmítl německé nabídky, aby se postavil do čela nové vlády. 10. dubna převzal nejvýše postavený domácí ustašovec Slavko Kvaternik kontrolu nad policií v Záhřebu a v rozhlasovém projevu téhož dne vyhlásil vznik Nezávislého státu Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska, NDH). Název státu měl navázat na chorvatský boj za nezávislost. Maček téhož dne vydal prohlášení, v němž vyzval všechny Chorvaty ke spolupráci s novými úřady.

Mezitím Pavelić a několik stovek ustašovců opustili své tábory v Itálii a zamířili do Záhřebu, kde 16. dubna 1941 vyhlásil novou vládu. Udělil si titul „Poglavnik“ – chorvatskou obdobu slova „Führer“. Nezávislý stát Chorvatsko byl vyhlášen na „chorvatském etnickém a historickém území“, tedy na území dnešní Chorvatské republiky (bez Istrie), Bosny a Hercegoviny, Sremu a oblasti Boky Kotorské. Několik dní po vyhlášení nezávislosti však byli ustašovci nuceni podepsat Římské dohody, jimiž se vzdali části Dalmácie a ostrovů Krk, Rab, Korčula, dále Biograd, Šibenik, Split, Čiovo, Šolta, Mljet a části Konavle a Boky Kotorské ve prospěch Itálie. De facto kontrola nad těmito územími se v průběhu války měnila, jak jugoslávští partyzáni dosahovali stále větších úspěchů, zatímco Němci a Italové čím dál více uplatňovali přímou kontrolu nad oblastmi svého zájmu. Němci a Italové rozdělili NDH do dvou sfér vlivu: jihozápadní, kontrolované Italy, a severovýchodní, kontrolované Němci. V důsledku toho je NDH popisován jako „italsko-německý kvaziprotektorát“. V září 1943, po kapitulaci Itálie, NDH znovu obsadil celé území, které Itálie anektovala na základě Římských dohod.

Pokles podpory ustašovského režimu mezi etnickými Chorvaty, kteří jej zpočátku podporovali, začal postoupením Dalmácie Itálii – oblasti považované za jádro státu – a byl dále prohlubován vnitřní bezprávností vyplývající z ustašovských perzekucí.

Ustašovská milice

Setkání v Bosně mezi zástupci četníků a důstojníky Nezávislého státu Chorvatsko (včetně ustašovské milice a chorvatského domobranstva)

Armáda Nezávislého státu Chorvatsko byla tvořena branci, kteří se nepodíleli na činnostech ustašovců. Ustašovská milice byla v roce 1941 organizována do pěti (později patnácti) praporů o 700 mužích, dvou praporů železniční ochrany a elitní Černé legie a Pohotovostního praporu Poglavnikovy stráže (později brigády). Příslušníci byli převážně verbováni z nevzdělaného obyvatelstva a dělnické třídy.

27. dubna 1941 nově vytvořená jednotka ustašovské armády zavraždila příslušníky převážně srbské komunity v Gudovci poblíž Bjelovaru. Postupně byli všichni, kdo se stavěli proti ustašovcům a/nebo je ohrožovali, postaveni mimo zákon. Chorvatská rolnická strana byla zakázána 11. června 1941 v pokusu ustašovců nahradit ji jako hlavního představitele chorvatského rolnictva. Vladko Maček byl deportován do koncentračního tábora Jasenovac, později byl však propuštěn a odsouzen k domácímu vězení kvůli své popularitě mezi obyvatelstvem. Maček byl později cizinci znovu vyzýván, aby zaujal stanovisko a postavil se proti Pavelićově vládě, avšak odmítl. Na počátku roku 1941 bylo Židům a Srbům nařízeno opustit některé části Záhřebu.

V měsících po vzniku Nezávislého státu Chorvatsko nebyla většina ustašovských skupin pod centralizovaným velením: vedle 4 500 příslušníků regulérního Ustašovského sboru existovalo přibližně 25 000–30 000 „divokých ustašovců“ (chorv. „divlje ustaše“), které vládou kontrolovaný tisk propagoval jako „rolnické ustašovce“ „žadonící“ o vyslání do boje proti nepřátelům režimu. Po masových zločinech proti srbskému obyvatelstvu spáchaných v letních měsících roku 1941 se režim rozhodl připsat veškeré tyto zvěrstva nepravidelným ustašovcům – zcela nedisciplinovaným a odměňovaným za službu pouze kořistí; úřady dokonce v srpnu a září 1941 mnohé z nich odsoudily k smrti a veřejně popravily za neoprávněné použití extrémního násilí proti Srbům a Romům. Aby bylo ukončeno nekontrolované rabování a zabíjení „divokých ustašovců“, nasadila centrální vláda přibližně 6 000 četníků (žandarmů) a asi 45 000 nově naverbovaných příslušníků regulérních sil „Domobranstva“.

Nacistický náborový plakát SS používaný v NDH

Pavelić se poprvé setkal s Adolfem Hitlerem 6. června 1941. Mile Budak, tehdejší ministr v Pavelićově vládě, veřejně vyhlásil násilnou rasovou politiku státu 22. července 1941. Vjekoslav „Maks“ Luburić, šéf tajné policie, začal v létě téhož roku budovat koncentrační tábory. Činnost ustašovců ve vesnicích napříč Dinárskými Alpami vedla Italy i Němce k vyjádření znepokojení. Podle spisovatele a historika Srđi Trifkoviće již 10. července 1941 hlásil generál Wehrmachtu Edmund Glaise von Horstenau následující německému vrchnímu velení, Oberkommando der Wehrmacht (OKW):

Naše jednotky musí být němými svědky těchto událostí; neodráží se to dobře na jejich jinak vysoké pověsti. … Často slýchám, že by německé okupační jednotky nakonec musely proti ustašovským zločinům zasáhnout. To se může nakonec stát. V tuto chvíli, s dostupnými silami, bych však o takový zásah nemohl žádat. Ad hoc zásahy v jednotlivých případech by mohly učinit německou armádu odpovědnou za nespočet zločinů, kterým v minulosti nedokázala zabránit.

Historik Jonathan Steinberg popisuje ustašovské zločiny proti srbským a židovským civilistům: „Srbští a židovští muži, ženy a děti byli doslova ubodáváni a rozsekáváni k smrti.“ Při reflexi fotografií ustašovských zločinů pořízených Italy Steinberg píše: „Existují fotografie srbských žen s prsy uříznutými kapesními noži, mužů s vypíchnutýma očima, vykastrovaných a zmrzačených.“

Zpráva Gestapa adresovaná říšskému vůdci SS Heinrichu Himmlerovi, datovaná 17. února 1942, uváděla:

Zvýšená aktivita band [povstalců] je především důsledkem zvěrstev páchaných ustašovskými jednotkami v Chorvatsku na pravoslavném obyvatelstvu. Ustašovci páchali své činy bestiálním způsobem nejen proti mužům v branném věku, ale zejména proti bezbranným starým lidem, ženám a dětem. Počet pravoslavných, které ustašové povraždili a sadisticky umučili k smrti, činí přibližně 300 000 tisíc.

V září 1942 byla vytvořena Ustašovská obranná brigáda a během roku 1943 byly ustašovské prapory reorganizovány do osmi brigád, z nichž každá se skládala ze čtyř praporů (1.–8.). V roce 1943 utrpěli Němci těžké ztráty na východní frontě a Italové podepsali příměří se Spojenci, přičemž po sobě zanechali značné sklady zbraní, které následně využili partyzáni.

Ustašovec převlečený za ženu, zajatý partyzány 6. krajinské brigády

Do roku 1944 byl Pavelić téměř zcela odkázán na ustašovské jednotky, které nyní čítaly přibližně 100 000 mužů a byly organizovány do brigád 1 až 20, náborových a výcvikových brigád 21 až 24, tří divizí, dvou železničních brigád, jedné obranné brigády a nové mobilní brigády. V listopadu 1944 byla armáda fakticky podřízena ustašovcům, když byly Ozbrojené síly Nezávislého státu Chorvatsko sloučeny s jednotkami ustašovců do 18 divizí, zahrnujících 13 pěších, dvě horské a dvě útočné divize a jednu náhradní divizi, z nichž každá měla vlastní organické dělostřelectvo a další podpůrné jednotky. Existovalo rovněž několik obrněných jednotek.

Boje pokračovaly ještě krátce po formální kapitulaci německé Skupiny armád E 9. května 1945, protože Pavelić nařídil silám NDH pokusit se o ústup do Rakouska spolu s velkým počtem civilistů. Bitva u Poljany mezi smíšenou německo-ustašovskou kolonou a partyzánskými jednotkami byla poslední bitvou druhé světové války na evropské půdě.^[zdroj?] Většina prchajících, včetně ustašovců i civilistů, byla předána partyzánům u Bleiburgu a na dalších místech na rakouských hranicích. Pavelić se skrýval v Rakousku a v Římě s pomocí katolického kléru a později uprchl do Argentiny.

Po válce

Související informace naleznete také v článcích Terorismus v Jugoslávii a Chorvatské revoluční bratrstvo.

Po druhé světové válce se mnoho ustašovců stáhlo do ilegality nebo uprchlo do zemí jako Kanada, Austrálie, Německo a do některých států Jižní Ameriky, zejména do Argentiny, a to s pomocí římskokatolických církevních struktur a vlastních podpůrných sítí.

Po několik let se část ustašovců pokoušela organizovat odbojovou skupinu známou jako Křižáci, jejich úsilí však bylo z velké části zmařeno jugoslávskými úřady. Po porážce Nezávislého státu Chorvatsko se aktivní hnutí dostalo do útlumu. Vnitřní spory vedly k roztříštění přeživších ustašů. Ante Pavelić založil Chorvatské osvobozenecké hnutí, které sdružovalo několik bývalých představitelů státu. Vjekoslav Vrančić založil reformované Chorvatské osvobozenecké hnutí a stal se jeho vůdcem. Vjekoslav Luburić vytvořil Chorvatský národní odpor. Branimir Jelić založil Chorvatský národní výbor. Bývalý křižák a příslušník ustašovské mobilní policie Srećko Rover pomáhal zakládat ustašovské skupiny v Austrálii.

Černohorec Blagoje Jovović postřelil Paveliće poblíž Buenos Aires 9. dubna 1957; Pavelić později na následky zranění zemřel.

Etnická a náboženská perzekuce

Související informace naleznete také v článku Genocida Srbů v Nezávislém státě Chorvatsko.

Celá srbská rodina leží vyvražděna ve svém domě po nájezdu Ustašovských milicí v roce 1941.

Ustašovci zamýšleli vytvořit etnicky „čisté“ Chorvatsko a za největší překážku tohoto cíle považovali Srby žijící v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Ustašovští ministři Mile Budak, Mirko Puk a Milovan Žanić v květnu 1941 prohlásili, že cílem nové ustašovské politiky je etnicky čisté Chorvatsko. Strategie k dosažení jejich cíle byla:

1. Jedna třetina Srbů by měla být zabita
2. Třetina Srbů by měla být vypovězena
3. Jedna třetina Srbů by měla být násilně konvertována ke katolicismu

Vláda NDH spolupracovala s nacistickým Německem na holokaustu a prováděla svou vlastní verzi genocidy proti Srbům, Židům a Romům (alias „cikánům“) uvnitř svých hranic. Státní politika vůči Srbům byla poprvé deklarována slovy Milovana Žaniće, ministra Legislativní rady NDH, dne 2. května 1941:

„Tato země může být pouze chorvatskou zemí a neexistuje žádná metoda, kterou bychom váhali použít, abychom ji učinili skutečně chorvatskou a očistili ji od Srbů, kteří nás po staletí ohrožovali a kteří nás ohrozí znovu, pokud dostanou příležitost.

Ustašovci uzákonili rasové zákony podle vzoru Třetí říše, která pronásledovala Židy, Romy a Srby, kteří byli kolektivně prohlášeni za nepřátele chorvatského lidu. Srbové, Židé, Romové a chorvatští či bosenští disidenti včetně komunistů byli internováni v koncentračních táborech, z nichž největší byl Jasenovac. Do konce války Ustašovci pod vedením Paveliće zabili odhadem 30 000 Židů a 26 000–29 000 Romů, zatímco počet srbských obětí se pohybuje od 200 000 do 500 000, přičemž historici obecně uvádějí 300 000 až 350 000 úmrtí.

Učebnice dějepisu v Socialistické federativní republice Jugoslávii uváděly celkový počet obětí v Jasenovci ve výši 700 000. Tento údaj vycházel z výpočtu demografické populační ztráty z roku 1946 (rozdíl mezi skutečným počtem obyvatel po válce a počtem, který by existoval, pokud by pokračoval předválečný růstový trend). Následně jej použili Edvard Kardelj a Moša Pijade v jugoslávském nároku na válečné reparace adresovaném Německu. Ve svém hesle o Jasenovci United States Holocaust Memorial Museum uvádí:

Určení počtu obětí je mimořádně problematické, a to kvůli zničení mnoha relevantních dokumentů, dlouhodobé nedostupnosti dochovaných dokumentů nezávislým badatelům a ideologickým agendám poválečné partyzánské historiografie a žurnalistiky, které byly a nadále jsou ovlivněny etnickým napětím, náboženskými předsudky a ideologickými konflikty. Ustašovci zavraždili v období své vlády mezi 320 000 a 340 000 etnických srbských obyvatel Chorvatska a Bosny; více než 30 000 chorvatských Židů bylo zabito buď v Chorvatsku nebo v Osvětimi.

USHMM upozorňuje, že odhady počtu srbských obětí, které byly hlavními oběťmi ustašovského režimu, se výrazně liší, avšak „nejspolehlivější čísla kladou tento počet mezi 330 000 a 390 000, přičemž 45 000 až 52 000 Srbů bylo zavražděno přímo v Jasenovci“.

Srbští civilisté nucení ustašovci ke konverzi ke katolicismu v Glině

Památná oblast Jasenovac udržuje seznam 83 145 jmen obětí Jasenovce, shromážděný státními orgány v Bělehradě v roce 1964, stejně jako jména a biografické údaje obětí identifikovaných v novějších výzkumech. Vzhledem k nedokonalosti procesu sběru odhadli, že seznam představuje přibližně 60–75 % celkového počtu obětí, což by znamenalo zhruba 80 000–100 000 zabitých v tomto komplexu. Předchozí ředitel památníku Simo Brdar odhadoval v Jasenovci nejméně 365 000 mrtvých. Analýzy statistiků Vladimira Žerjaviće a Bogoljuba Kočoviće byly podobné závěrům Památníku. V celé Jugoslávii byl odhadovaný počet srbských obětí podle Kočoviće 487 000 a podle Žerjaviće 530 000 z celkového počtu 1,014 milionu, resp. 1,027 milionu obětí. Žerjavić dále uvedl, že v NDH bylo zabito 197 000 srbských civilistů (z toho 78 000 jako vězni v Jasenovci a jinde) a rovněž 125 000 srbských bojovníků.

Bělehradské Muzeum holokaustu sestavilo seznam více než 77 000 jmen obětí Jasenovce. Dříve jej vedl Milan Bulajić, který podporoval tvrzení o celkovém počtu 700 000 obětí. Současná správa muzea seznam dále rozšířila na něco přes 80 000 jmen. Během druhé světové války uváděli různí němečtí vojenští velitelé a civilní úřady rozdílné údaje o počtu Srbů, Židů a dalších osob zabitých na území Nezávislého státu Chorvatsko. Historik prof. Jozo Tomasevich vyslovil názor, že některé z těchto čísel mohly být „záměrně nadsazené“ s cílem vyvolat další nepřátelství mezi Srby a Chorvaty, aby se nesjednotili v odporu proti Ose. Tyto údaje zahrnovaly 400 000 Srbů (Alexander Löhr); 500 000 Srbů (Lothar Rendulic); 250 000 do března 1943 (Edmund Glaise von Horstenau); více než „3/4 milionu Srbů“ (Hermann Neubacher) v roce 1943; 600 000–700 000 v koncentračních táborech do března 1944 (Ernst Fick); a 700 000 (Massenbach).

Koncentrační tábory

Ustašovská milice popravuje vězně poblíž koncentračního tábora Jasenovac.

Nůž přezdívaný „Srbosjek“ („řezač Srbů“), připevněný k ruce, který ustašovská milice používala k rychlému zabíjení vězňů v Jasenovci.

První skupina táborů vznikla na jaře roku 1941. Patřily k nim:

• Danica u Koprivnice

• Slana a Metajna na ostrově Pag
• Jadovno u Gospiće
• Kruščica u Vitezu a Travniku v Bosně
• Đakovo
• Loborgrad v oblasti Zagorje
• Tenja u Osijeku

Tyto tábory byly uzavřeny do října 1942. Komplex Jasenovac byl vybudován mezi srpnem 1941 a únorem 1942. První dva tábory, Krapje a Bročica, byly uzavřeny v listopadu 1941. Tři novější tábory fungovaly až do konce války:

• Ciglana (Jasenovac III)
• Kozara (Jasenovac IV)
• Stara Gradiška (Jasenovac V) – koncentrační tábor pro ženy a děti

Další tábory se nacházely také v:

• Sisaku
• dětském koncentračním táboře Jastrebarsko
• Gospići
• věznici Kerestinec u Záhřebu
• Lepoglava u Varaždinu

Počty vězňů:

• mezi 300 000 a 350 000 až 700 000 v Jasenovaci (sporné)
• přibližně 35 000 v Gospići
• přibližně 8 500 na Pagu
• přibližně 3 000 v Đakovu
• 1 018 v Jastrebarsku
• přibližně 1 000 v Lepoglavě

Masakry srbských civilistů

Kromě masového zabíjení v koncentračních táborech spáchali Ustašovci mnoho masakrů civilistů přímo v poli. K prvnímu masovému zabíjení Srbů došlo 30. dubna 1941, kdy Ustašovci shromáždili a zabili 196 srbských vesničanů v Gudovaci. Brzy následovalo mnoho dalších masakrů, včetně míst jako Blagaj, Glina, Korita, Nevesinje, Prebilovci, Metković, Otočac, Vočin, Šargovac atd. Takto popsal chorvatský katolický biskup z Mostaru Alojzije Mišić masové zabíjení srbských civilistů jen v jedné malé oblasti Hercegoviny, právě během prvních 6 měsíců války:

Lidé byli zajati jako zvěř. Masakrováni, zabíjeni, zaživa házeni do propasti. Ženy, matky s dětmi, mladé ženy, dívky a chlapci byli házeni do jam. Místostarosta Mostaru p. Baljić, mohamedán, veřejně prohlašuje, i když jako úředník by měl mlčet a nemluvit, že jen v Ljubinje 700 schizmatiků [tj. srbských ortodoxních křesťanů] bylo vhozeno do jedné jámy. Šest plných vagónů žen, matek a dívek, dětí mladších 10 let, bylo odvezeno z Mostaru a Čapljiny do stanice Šurmanci, kde byly vyloženy a odvezeny do kopců, přičemž živé matky a jejich děti byly svrženy ze skály. Všichni byli shozeni a zabiti. Ve farnosti Klepci bylo z okolních vesnic zabito 3700 schizmatiků. Ubohé duše, byli klidní. Nebudu dále vyjmenovávat. Zašel bych příliš daleko. Ve městě Mostar byly stovky svázány, vyvezeny za město a zabity jako zvířata.

Německé zprávy o ustašovských masakrech

Němečtí důstojníci v Chorvatsku a Bosně opakovaně vyjadřovali znechucení nad masovým zabíjením Srbů Ustašovci, používali slova jako „vraždění“, „zvěrstva“, „řezničina“ a „teror“, přičemž uváděli stovky tisíc obětí. Tak si major Walter Kleinenberger, důstojník 714. divize, stěžoval, že brutalita ustašovců „byla v rozporu se všemi civilizačními zákony. Ustašovci vraždili bez výjimky muže, ženy a děti“. Německý kapitán Konopatzki nazval vraždění srbských civilistů ve východní Bosně ustašovskou černou legií „novou vlnou masakrování nevinných“. Ustašovské „velkoobchodní řeznictví“ (Abschlachtung) Srbů v Sreme, v Srbsku okupovaném ISC, vyvolalo německé obavy ze srbských povstání. Podplukovník von Wedel napsal, že v západní Bosně Ustašovci zabíjely ženy a děti „jako dobytek“ v sérii „bestiálních poprav“. Takto popsal Hitlerův zmocněnec v Chorvatsku, generál von Horstanau, následky masakru spáchaného dozorci koncentračního tábora Jasenovac v nedaleké vesnici:

V Crkveni Boku, nešťastném místě, nad kterým se pod vedením ustašovského podplukovníka sneslo asi pět set 15- až 20letých hrdlořezů, lidé byli všude zabíjeni, ženy znásilňovány a pak umučeny, děti zabíjeny. Viděl jsem v řece Sávě mrtvolu mladé ženy s vydlabanýma očima a kůlem zaraženým do jejích sexuálních partií. Této ženě bylo nanejvýš dvacet let, když padla do rukou těchto monster. Všude kolem prasata požírala nepohřbené lidské bytosti. „Šťastní“ obyvatelé byli přepravováni v děsivých nákladních vagonech; mnoho z těchto nedobrovolných „cestujících“ si podřezalo žíly během transportu do tábora [Jasenovac]“

Německá armáda dokonce přistoupila k mimořádnému kroku, když postavila před soud ustašovského kaplana Miroslava Filipoviće za masakr 2 300 civilistů ve třech vesnicích v okolí Banja Luky v únoru 1942, včetně 52 dětí ve škole. 3. března 1943 generál von Horstanau napsal: „Dosud bylo zabito 250 000 Srbů.“ Generál Lothar Rendulić popsal, že v srpnu 1942 poznamenal jednomu ustašovskému představiteli, že si nedokáže představit, jak mohlo být zabito 500 000 Srbů, na což mu ustašovec odpověděl: „Půl milionu je pomlouvačné obvinění, skutečný počet není vyšší než 200 000.“ Jiné německé zdroje uvádějí celkový počet srbských obětí v Nezávislém státě Chorvatsko až na 600 000–700 000.

Náboženské pronásledování

V rámci své politiky úplné likvidace Srbů v NDH – zabitím jedné třetiny, konverzí jedné třetiny a vyhnáním jedné třetiny (ačkoli ve skutečnosti bylo do roku 1945 zavražděno mnohem více lidí, než kolik jich bylo konvertováno či vyhnáno) – prováděli ustašovci nucené konverze pravoslavných křesťanských Srbů ke katolicismu za účasti katolických kněží. V některých případech byla možnost konverze pouhou lstí, jak shromáždit Srby, aby mohli být následně zavražděni, například v Glině. 18. května 1943 napsal arcibiskup Stepinac dopis papeži, v němž odhadl, že došlo k 240 000 konverzím. Ustašovci zabili 157 pravoslavných kněží, včetně tří biskupů Srbské pravoslavné církve (podřízli hrdlo biskupovi z Banja Luky a zabili arcibiskupa ze Sarajeva), zatímco pravoslavného arcibiskupa Záhřebu uvěznili a mučili. Ustašovci vyhnali do Srbska 327 pravoslavných kněží a jednoho biskupa, zatímco další dva biskupové a 12 kněží odešli sami. Podle zákonů NDH byli ke konverzi způsobilí pouze nevzdělaní Srbové; vzdělané osoby, včetně obchodníků, inteligence a zejména pravoslavného duchovenstva, měly být vyhlazeny nebo vyhnány.

Celkem tak bylo 85 % pravoslavných kněží v Nezávislém státě Chorvatsko buď zabito, nebo vyhnáno, aby „pravověrné obyvatelstvo zůstalo bez duchovního vedení a politika ustašovců spočívající v nucených či strachem vynucených konverzích ke katolicismu mohla být snáze uskutečněna“. Ustašovci zničili a znesvětili četné pravoslavné kostely, zakázali používání cyrilice a juliánského kalendáře (oba oficiálně užívané Srbskou pravoslavnou církví) a dokonce zakázali samotný název „Srbská pravoslavná církev“. Pravoslavné školy byly uzavřeny a církvi bylo zakázáno vybírat příspěvky, čímž byla připravena o příjmy. Církevní majetek byl konfiskován a část z něj byla předána Chorvatské katolické církvi. Nakonec se ustašovci pokusili zničit Srbskou pravoslavnou církev vytvořením vlastní alternativy – Chorvatské pravoslavné církve – v jejímž čele stál dovezený ruský jeromonach Germogen Maximov jako „patriarcha“, avšak tento projekt si nezískal stoupence.

Navzdory činům ustašovců směřujícím ke zničení Srbské pravoslavné církve historik Josip „Jozo“ Tomasevich nenašel žádná veřejná ani soukromá odsouzení těchto zločinů ze strany katolického arcibiskupa Stepinace ani jiných představitelů Chorvatské katolické církve. Naopak uvádí, že tento masivní ustašovský útok na Srbskou pravoslavnou církev „byl schvalován a podporován mnoha chorvatskými katolickými kněžími“, a že hierarchie Chorvatské římskokatolické církve i Vatikán „považovaly ustašovskou politiku vůči Srbům a Srbské pravoslavné církvi za výhodnou pro římský katolicismus“.

Vazby na katolickou církev

Podrobnější informace naleznete v článku Zapojení katolického kléru do činnosti ustašů.

Historik Mark Biondich upozorňuje, že katolická církev se historicky nacházela spíše na okraji chorvatské politiky a veřejného života a že její vliv byl dále oslabován během meziválečného období v důsledku královské diktatury a popularity antiklerikální Chorvatské rolnické strany. Během Království Jugoslávie bylo katolické duchovenstvo s režimem hluboce nespokojeno: „… byla zahájena masivní tisková kampaň s cílem mobilizovat téměř tři miliony chorvatských katolíků proti opatřením centrální vlády, která poškozovala apoštolát svatého Petra. Především byla kritizována nerovnost v zacházení: ‚rozpočet na náboženství činí 141 milionů dinárů, z čehož 70 připadá na srbskou církev a 34 na katolickou. (…) vláda Nikoly Pašiće je laskavá v Srbsku, kde každý občan platí ročně 55 dinárů na daních, zatímco je krutá v Chorvatsku a Slovinsku, převážně katolických oblastech, kde každý občan platí 165 dinárů na daních.‘“

Antagonismus chorvatské katolické církve vůči pravoslavné církvi se stal důležitou součástí ustašovského nepřátelství vůči Srbům, s osudovými důsledky během války. Ustašovci podporovali násilí nebo nátlak za účelem konverze pravoslavných věřících hovořících srbochorvatštinou k římskému katolicismu. Zastávali názor, že pravoslaví jako symbol srbského nacionalismu je jejich největším nepřítelem, a nikdy neuznávali existenci srbského národa na území Chorvatska či Bosny – uznávali pouze „Chorvaty východního vyznání“. V rámci ustašovské politiky eliminace Srbů se katolická církev v Chorvatsku podílela na nucených konverzích pravoslavných Srbů ke katolicismu. Ani konverze však Srbům a Židům nutně nezajišťovala ochranu před masakry. Biskup Alojzije Mišić z Mostaru popsal, jak byli srbští konvertité ke katolicismu „zatímco se účastnili mše svaté, (ustašovci) zatýkáni – mladí i staří, muži i ženy – hnáni jako dobytek… a brzy posíláni na věčnost, en masse.“

Ustašovci označovali Bosňáky za „Chorvaty islámského vyznání“ a obecně muslimy tolerovali; bosňácká komunita na oplátku neprojevovala vůči ustašovské vládě žádnou zvláštní nevraživost. Mnoho muslimských branců sloužilo v ozbrojených silách Nezávislého státu Chorvatsko a v jeho policejních složkách; pouze velmi malé množství muslimů sloužilo v řadách komunistických partyzánů až do závěrečných dnů války. 12. října 1941 přijalo 108 významných muslimů Rezoluci sarajevských muslimů, která odsoudila ustašovská zvěrstva páchaná na Srbech.

Marko Došen (zcela vlevo, provádí nacistický pozdrav) a arcibiskup Aloysius Stepinac (zcela vpravo)

28. dubna 1941 vydal hlava katolické církve v Chorvatsku, arcibiskup Aloysius Stepinac, veřejný dopis na podporu nového ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko a vyzval duchovenstvo, aby se modlilo za Paveliće. To navzdory skutečnosti, že ustašovci již vyhlásili opatření zakazující Srbům, Židům a Romům sloužit jako policisté, soudci a vojáci a usnadňující státním úředníkům propouštění příslušníků těchto etnických a náboženských skupin z veřejné správy, a že Stepinac věděl, že jsou připravovány rasové zákony podle nacistického vzoru, které Pavelić podepsal pouhé dva dny poté.

Zatímco Aloysius Stepinac později protestoval proti některým ustašovským politikám a pomáhal některým Židům a Srbům, nadále veřejně podporoval existenci Nezávislého státu Chorvatsko až do jeho úplného konce, působil jako státní vojenský vikář a v roce 1944 obdržel vyznamenání od Paveliće. Během probíhající války Stepinac veřejně vystupoval proti ustašovským politikám — ve skutečnosti, pokud jde o jeho vztah k hlavě ustašovského režimu Ante Pavelićovi, „obecně se shoduje, že se navzájem hluboce nenáviděli…arcibiskup se rovněž stavěl proti fašistickým a nacistickým ideologiím, zejména proti nacistické rasové ideologii, a proti mnoha ustašovským politikám“, na rozdíl od některých jiných příslušníků chorvatského katolického kléru. Podle historika Martin Gilberta: „Aloysius Stepinac, který v roce 1941 uvítal chorvatskou nezávislost, následně odsoudil chorvatská zvěrstva vůči Srbům i Židům a sám zachránil skupinu Židů v domově pro seniory.“

Drtivá většina katolického duchovenstva v Chorvatsku ustašovce podporovala v okamžiku, kdy se jim podařilo vytvořit Nezávislý stát Chorvatsko; později, když bylo zřejmé, že Spojenci válku vyhrají, se však katolická hierarchie pokusila církev od režimu a jeho válečných zločinů distancovat. Přesto chorvatská katolická církev ve svém pastýřském listu z 24. března 1945 nadále vyhlašovala podporu loutkovému státu a jeho vládcům, navzdory skutečnosti, že většina nejvyšších představitelů režimu se již připravovala na útěk ze země. Katolický tisk si rovněž udržel Pavelićovu podporu až do samotného konce a sám Stepinac sloužil závěrečné Te Deum za NDH u příležitosti výročí jeho založení 10. dubna 1945, v době, kdy NDH prováděl závěrečné masové vraždy s cílem likvidace koncentračního tábora Jasenovac.

Někteří kněží, převážně františkáni, zejména, nikoli však výlučně, v Bosně a Hercegovině, se na zvěrstvech sami podíleli. Kněží jako Ivan Guberina sloužili jako Pavelićovi osobní strážci, zatímco Dionizije Juričev, odpovědný v ustašovské vládě za nucené konverze Srbů, napsal, že již není zločinem zabíjet sedmileté děti, pokud stojí v cestě ustašovskému hnutí. Sarajevský arcibiskup Ivan Šarić ve svých diecézních novinách publikoval tvrzení, že „osvobození světa od Židů je hnutím za obnovu lidstva“. V Bosně ustašovci do značné míry vládli prostřednictvím katolického kléru, přičemž kněz Božidar Bralo působil jako hlavní ustašovský zmocněnec pro Bosnu.

Miroslav Filipović byl františkánský řeholník (z kláštera Petrićevac), který se údajně připojil k ustašovcům jako kaplan a 7. února 1942 se podílel na masakru přibližně 2 730 Srbů z okolních vesnic, včetně asi 500 dětí. Údajně byl následně ze svého řádu vyloučen a zbaven kněžského stavu, přesto měl při popravě za válečné zločiny na sobě duchovní oděv. Stal se hlavním dozorcem koncentračního tábora Jasenovac, kde mu další Chorvati přezdívali „Fra Sotona“ (bratr Satan). Mladen Lorković, chorvatský ministr zahraničí, to formuloval takto: „V Chorvatsku lze nalézt jen málo skutečných Srbů. Většina pravoslavných [tj. pravoslavných křesťanů] jsou ve skutečnosti Chorvati, kteří byli cizími dobyvateli donuceni přijmout bezvěreckou víru. Nyní je naší povinností je navrátit do lůna římskokatolické církve.“

Po celou dobu války „v souladu s dlouhodobou diplomatickou praxí Vatikánu, podle níž nové státy vzniklé v době války nejsou uznávány dříve, než jsou legitimizovány mírovými smlouvami, papež neposlal do Chorvatska – jak bylo požadováno – nuncia ani diplomata, nýbrž pouze apoštolského vizitátora, opata Giuseppa Marconeho, jehož úkolem bylo zastupovat Vatikán u chorvatské katolické církve, nikoli u vlády. Vláda tuto nuanci ignorovala a Marconemu při všech oficiálních příležitostech udělovala čestné místo“. Po skončení druhé světové války byli ustašovci, kterým se podařilo uniknout z území Jugoslávie (včetně Paveliće), pašováni do Jižní Ameriky. To bylo z velké části realizováno prostřednictvím Krysích stezek provozovaných katolickými kněžími, kteří si již dříve zajistili pozice u Svatého stolce ve Vatikánu. Mezi známější členy Ilyrského kolegia San Girolamo v Římě, kteří se na tom podíleli, patřili františkánští řeholníci Krunoslav Draganović a Dominik Mandić a třetí řeholník s příjmením Petranović (křestní jméno neznámé).

Ustašovský režim uložil velké množství zlata – včetně zlata uloupeného Srbům a Židům během druhé světové války – na účtech ve švýcarských bankách. Zdá se, že značné množství zlata bylo na konci války ustašovci navíc dopraveno do Rakouska. Z celkové částky, kterou některé odhady uvádějí na 350 milionů švýcarských franků, odhadla zpravodajská zpráva, že 200 milionů (cca 47 milionů USD) se dostalo do Vatikánu. Tato otázka zůstává nevyjasněna.

Kardinál Aloysius Stepinac, arcibiskup záhřebský, byl po skončení druhé světové války jugoslávskými komunistickými úřady obviněn a odsouzen k trestu odnětí svobody za podporu ustašů a za zbavování viny příslušníků kléru, kteří s nimi spolupracovali a byli tak spoluzodpovědní za nucené konverze. Stepinac 28. března 1941 uvedl – v souvislosti s ranými pokusy o sjednocení Chorvatů a Srbů – následující výrok:

„Celkově vzato jsou Chorvati a Srbové ze dvou světů, severního a jižního pólu; nikdy se nebudou moci spojit, leda zázrakem Božím. Schizma (mezi katolickou církví a pravoslavím) je největší kletbou v Evropě, téměř větší než protestantismus. Není zde žádná morálka, žádné zásady, žádná pravda, žádná spravedlnost, žádná poctivost.“

22. července 2016 Záhřebský župní soud zrušil jeho poválečný rozsudek z důvodu „hrubého porušení tehdejších i současných základních zásad hmotného a procesního trestního práva“.

V roce 1998 byl Stepinac blahořečen papežem Janem Pavlem II.. 22. června 2003 Jan Pavel II. navštívil Banju Luku. Během návštěvy sloužil mši v již zmíněném klášteře Petrićevac. Tato událost vyvolala veřejné pobouření kvůli spojitosti kláštera s Filipovićem. Na stejném místě papež vyhlásil blahořečení římskokatolického laika Ivana Merze (1896–1928), zakladatele „Sdružení chorvatských orlů“ z roku 1923, které někteří považují za předchůdce ustašovců. Římskokatoličtí apologeti hájí papežovy kroky tvrzením, že klášter v Petrićevci byl jedním z míst, která byla vypálena, přičemž zde zahynul osmdesátiletý řeholník Alojzije Atlija. Dále bylo uváděno, že válka způsobila „naprostý exodus katolického obyvatelstva z tohoto regionu“, že ti, kteří zůstali, byli „převážně starší“, a že církev v Bosně poté údajně čelila „naprostému zániku“ v důsledku války.^[zdroj?]

Spolupráce ustašovců a Četniků

Ustašovští a domobranečtí důstojníci s četnickým velitelem Urošem Drenovićem (vlevo)

Navzdory tomu, že představovali protikladné nacionalismy, uzavírali ustašovci a Četnici po celém území Nezávislého státu Chorvatsko na jaře roku 1942, tváří v tvář sílícímu společnému nepříteli (tj. partyzánům), dohody o spolupráci, které ve většině případů platily až do samého konce války. Úvod těchto dohod uváděl:

„

Dokud bude existovat nebezpečí ozbrojených partyzánských band, budou četnické formace dobrovolně spolupracovat s chorvatskými ozbrojenými silami v boji proti partyzánům a při jejich ničení a při těchto operacích budou pod velením chorvatských ozbrojených sil.

“

Dále dohody stanovovaly, že ozbrojené síly NDH budou Četniky zásobovat zbraněmi a municí, ranění Četnici z protistranických operací budou ošetřováni ve vojenských nemocnicích NDH a vdovy a sirotci po padlých četnických vojácích obdrží státní finanční podporu ve stejné výši jako vdovy a sirotci po vojácích NDH. Orgány NDH zajistily propuštění Srbů z ustašovských koncentračních táborů, avšak pouze na zvláštní doporučení četnických velitelů (nikoli tedy partyzánů a jejich sympatizantů). 30. června 1942 zaslalo Hlavní velitelství Poglavnika (tj. Ante Paveliće) prohlášení, podepsané maršálem Slavkem Kvaternikem, ostatním ministerstvům NDH, v němž tyto dohody s četníky NDH shrnulo.

Ustašovci uzavřeli dohody o spolupráci s klíčovými četnickými veliteli na území NDH v následujícím pořadí:

• Momčilo Đujić (velitel četnické Divize Dinara), Brane Bogunović (velitel sboru Gavrila Principa, Divize Dinara), Mane Rokvić (velitel sboru krále Alexandra I., Divize Dinara), Pajica Omčikus (sbor krále Petra II., Divize Dinara) a Pajo Popović (velitel sboru Onisina Popoviće, Divize Dinara) zahájili v prosinci 1941 první jednání s ustašovským starostou Kninu Davidem Sinčićem ve městě Knin.
• Uroš Drenović, velitel četnického oddílu „Kočić“, podepsal dohodu s ustašovci v Mrkonjić Gradu 27. dubna 1942.
• Lazar Tešanović, velitel četnického praporu „Mrkonjić“, podepsal dohodu s NDH dne 23. května 1942.
• Cvijetin Todić a Savo Božić, velitelé četnických oddílů Ozren a Trebava, podepsali dohody s NDH dne 28. května 1942 ve vesnici Lipac.
• Zástupci četnického oddílu Majevica podepsali dohody s NDH dne 30. května 1942.
• Rade Radić, velitel četnického oddílu „Borja“, dosáhl dohody s orgány NDH dne 9. června 1942.
• Slavko Bjelajac a Jovan Dabović, četničtí velitelé z oblasti Otočac, podepsali dohody s NDH dne 17. prosince 1942.

26. května 1942 napsal ustašovský ministr Mladen Lorković v oběžníku místním orgánům NDH, že na základě těchto dohod „Hlavní velitelství Domobrany souhlasí s vaším návrhem poskytnout pomoc ve výši jednoho milionu kun vůdcům řecko-východní komunity [tj. srbské pravoslavné], Momčilu Đujićovi, Manemu Rokvićovi, [Branku] Bogunovićovi, Paji Popovićovi a Paji Omčikusovi, 200 jugoslávských pušek a 10 kulometů“. Ustašovci a Četnici se současně, po boku německých a italských sil, účastnili hlavních bojových operací proti partyzánům na území NDH: ofenzívy na Kozaru, operace Weiss, operace Rösselsprung, bitvy o Knin (1944) atd.

V roce 1945 velitel Četniků Momčilo Đujić se svými jednotkami, se svolením ustašovského vůdce Ante Paveliće, uprchl přes území NDH na Západ. V dubnu 1945 Ante Pavelić podle vlastního přiznání přijal „dva generály ze štábu Draži Mihailoviće a dosáhl s nimi dohody o společném boji proti Titovým komunistům“, zatímco v prvních květnových dnech procházely četnické jednotky ustašovci ovládaným Záhřebem na cestě do Bleiburgu; poté byli Četnici i příslušníci ustašovské armády zabiti partyzány na různých místech, včetně Tezna u Mariboru.

Struktura

V čele velení stál Poglavnik (doslova „vůdce“) Ante Pavelić. Pavelić byl jmenován do funkce hlavy chorvatského státu poté, co Adolf Hitler 10. dubna 1941 přijal návrh Benita Mussoliniho na jeho jmenování. Chorvatské domobranstvo (Chorvatská domobrana) tvořilo ozbrojené síly Chorvatska; později bylo sloučeno do Chorvatských ozbrojených sil. Velení ustašovské organizace bylo dále členěno na správní úrovně stožer (okres), logor (oblast) a tabor (župa).

Symboly

Symbol používaný v Nezávislém státě Chorvatsko

Symbolem ustašovců bylo velké modré písmeno „U“ s emblémem explodujícího granátu uvnitř.

Vlajkou Nezávislého státu Chorvatsko byla červeno-bílo-modrá vodorovná trikolóra se štítem chorvatského znaku uprostřed a písmenem U v levém horním rohu. Měnou byla kuna NDH.

Ustašovský pozdrav zněl „Za dom – spremni!“:

Pozdrav: Za dom! Za domov(inu)!

Odpověď: Spremni! (Jsme) připraveni!

Ustašovci jej používali namísto nacistického pozdravu Heil Hitler. Dnes je spojován se sympatizanty ustašovců. Na internetu je někdy zkracován jako ZDS.

Mezi písně propagující ustašovce patřily „Evo zore, evo dana“, „Hrvatska se vojska diže“, „Pjesma Poglavniku“. Píseň „Evo zore, evo dana“ (známá také jako „Jure i Boban“) propagovala Černou legii a bylo běžné, že písně existovaly jak v partyzánské, tak v ustašovské verzi.

Pozdrav a jeho historické konotace

Ustašovci se zdravili tzv. „římským (či árijským) pozdravem“, zdviženou pravicí, přičemž jejich heslem bylo „Za dom spremni!“ (Pro vlast připraveni).

Tento pozdrav byl hojně užíván v chorvatském nacionalistickém hnutí v 90. letech v době války v Jugoslávii. Dnes jej běžně užívají chorvatští fotbaloví hooligans. Podle některých jiných zdrojů však nejde o původně ustašovský pozdrav. Ve fotbalovém světě vzbudil ohlas případ fotbalisty Josipa Šimuniće na mistrovství světa ve fotbale 2014 po zápase proti Islandu. Pozdrav zazněl také v písni Marko Perkoviće, kterou zpívali chorvatští fotbalisté za přítomnosti chorvatské prezidentky Kolindy Kitarovićové po vítězství nad Ruskem na Mistrovství světa ve fotbale 2018.

Text přísahy

Přísaha člena Ustaše zněla takto:

Zaklinjem se Bogom svemogućim i svime, što mi je sveto, da ću se držati ustaških načela i pokoravati se propisima te bezuslovno izvršavati sve odredbe Poglavnika, da ću svaku povjerenu mi tajnu najstrože čuvati i nikome ništa odati. Zaklinjem se, da ću se u ustaškim redovima boriti za izvojevanje samostalne države Hrvatske i sve učiniti, što mi Poglavnik naloži. Zaklinjem se, da ću jedanput izvojevanu hrvatsku državnu samostalnost i hrvatsku narodnu slobodu u ustaškim redovima čuvati i braniti. Ako se ogriješim o ovu prisegu, svjestan si svoje odgovornosti za svaki svoj čin i propust, ima me po ustaškim propisima stići kazna smrti. Tako mi Bog pomogao! Amen!

Překlad:

Zapřísahám se Bohu Všemohoucímu a všemu, co je mi svaté, že se budu držet ustašovských zásad a podřizovat se ustanovením, jakož i bezpodmínečně plniti všechny předpisy Poglavnika, že budu každou tajnou informaci mně svěřenou nejpřísněji tajit a nikomu nic neprozradím. Zapřísahám se, že budu v souladu s ustašovskými řády bojovat za rozvoj samostatného chorvatského státu a učiním vše, co mi Poglavnik přikáže. Zapřisahám se, že budu vždy střežit a bránit jednou vyhranou chorvatskou státní samostatnost a svobodu chorvatského lidu v souladu s ustašovskými řády. Pokud se proviním proti této přísaze, jsem si vědom své odpovědnosti za každý čin i selhání a také toho, že mne podle ustašovských předpisů čeká trest smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh! Amen.

Odkaz

V populární kultuře

Mladík v tričku se znakem Černé legie, ustašovské milice na koncertu skupiny Thompson

Ustašovci hrají významnou roli v krátké alternativně-historické povídce Ready for the Fatherland amerického spisovatele Harryho Turtledova. Okrajově se objevují také v jeho jiném, tematicky nesouvisejícím díle In the Presence of Mine Enemies. V obou těchto dílech režim založený Pavelićem přetrval několik desetiletí po 40. letech 20. století.

Populární chorvatský zpěvák Marko Perković pravidelně zahajuje své koncerty pozdravem „Za dom spremni“, pozdravem notoricky spjatým s ustašovci. Proti tomu, stejně jako proti dalším pokusům o revizionismus a popírání holokaustu v Chorvatsku, protestovalo Wiesenthalovo centrum.

Propaganda před a během jugoslávských válek

Od konce druhé světové války srbští historikové využívali téma ustašovců k prosazování tvrzení, že Srbové vzdorovali mocnostem Osy, zatímco Chorvati a Bosňáci je široce podporovali. Ve skutečnosti však ustašovci podporu mezi běžnými Chorvaty neměli a nikdy nezískali významnější podporu obyvatelstva. Ustašovský režim byl podporován částmi chorvatské populace, které se v meziválečném období cítily utlačovány v Srbskem vedené Jugoslávii. Většina podpory, kterou si zpočátku získal vytvořením chorvatského národního státu, však byla ztracena v důsledku brutálních praktik, jež uplatňoval.

V 80. letech 20. století srbští historikové publikovali řadu prací o nucených konverzích Srbů během druhé světové války v ustašovském Chorvatsku. Tyto debaty mezi historiky se otevřeně nacionalizovaly a pronikly i do širších médií. Historici v Bělehradě, kteří byli v této době úzce napojeni na vládu, často večer vystupovali v televizi a rozebírali skutečné či smyšlené detaily o ustašovské genocidě Srbů během druhé světové války. Srbské duchovenstvo a nacionalisté obviňovali všechny Chorvaty ze zločinů spáchaných ustašovci a z plánování opakované genocidy srbského národa, přičemž chorvatský národ označovali za „genocidní svou podstatou“. Tyto propagandistické aktivity měly za cíl ospravedlnit plánované zločiny a etnodemografické inženýrství v Chorvatsku.

Některé kroky v Socialistické republice Chorvatsko tuto rétoriku dále posílily. Ve snaze sjednotit podporu chorvatské nezávislosti prosazoval koncem 80. let první chorvatský prezident Franjo Tuđman politiku „pomirba“, tedy národní smíření mezi ustašovci a partyzány. To vedlo k oživení proustašovských názorů, symbolů a pozdravů na chorvatské politické pravici. Po vyhlášení chorvatské nezávislosti v 90. letech byly přejmenovávány ulice tak, aby nesly jména ustašovských představitelů, jako byli Mile Budak a Jure Francetić. Ačkoli některé z těchto názvů byly později odstraněny, Rádio Svobodná Evropa uvedlo, že z přibližně 20 ulic pojmenovaných po Mile Budakovi v 90. letech jich v Chorvatsku v roce 2019 stále zůstávala polovina.

Současné Chorvatsko

Židovské a srbské organizace, chorvatští historikové a antifašisté i mezinárodní pozorovatelé opakovaně varovali před revizionismem v Chorvatsku, který se snaží minimalizovat zločiny ustašovců a dokonce oslavuje ustašovský režim. Mezi nedávné příklady patří vydání knihy oslavující „chorvatského rytíře“ Maksa Luburiće, který jako šéf ustašovských koncentračních táborů nesl odpovědnost za více než 100 000 obětí během ustašovské genocidy Židů, Srbů a Romů, a dále dokumentární film zlehčující smrt dětí v ustašovských koncentračních táborech. Kniha o Luburićovi byla propagována za asistence Chorvatské katolické církve, přičemž církevní zdroje zároveň minimalizovaly úmrtí dětí v koncentračních táborech. Chorvatští historikové upozornili, že církev sehrála vedoucí roli v prosazování revizionismu a zlehčování ustašovských zločinů. V roce 2013 zveřejnil list chorvatských katolických arcidiecézí Glas Koncila seriál o Jasenovci od popírače Jasenovce Igora Vukiće, který tvrdí, že Jasenovac byl „pouhým pracovním táborem“, kde nedocházelo k masovým popravám. V roce 2015 vyzval předseda Chorvatské biskupské konference k tomu, aby byl ustašovský pozdrav „Za dom spremni“ přijat chorvatskou armádou.

Chorvatští fotbaloví fanoušci opakovaně skandovali ustašovský pozdrav „Za dom spremni“, za což FIFA a UEFA opakovaně udělily chorvatskému fotbalovému svazu sankce za fašistické projevy. V roce 2014 byl chorvatský fotbalista Josip Šimunić vyloučen z mistrovství světa ve fotbale 2014 za to, že vedl plný stadion fanoušků v ustašovském pozdravu.

V roce 2014 tehdejší starosta chorvatského Splitu odhalil pomník věnovaný brigádě HOS z 90. let, nazvané „Rytíř Rafael Boban“, pojmenované po ustašovském veliteli; součástí památníku je znak HOS s ustašovským pozdravem „Za dom spremni“. Od té doby organizace HOS pořádá každoročně u památníku 10. dubna (výročí vyhlášení Nezávislého státu Chorvatsko) pietní akce, během nichž účastníci v černých uniformách vykřikují ustašovský pozdrav „Za dom spremni“.

V roce 2016 umístila chorvatská veteránská organizace HOS u památníku koncentračního tábora Jasenovac desku s ustašovským pozdravem „Za dom spremni“. Navzdory protestům židovských a dalších organizací zde deska zůstala až do doby, kdy kritika zvláštního vyslance amerického ministerstva zahraničí pro otázky holokaustu donutila vládu ji přemístit do blízkého města. V důsledku toho a obvinění z tolerance vlády k bagatelizaci ustašovských zločinů odmítly židovské, srbské a chorvatské odbojové skupiny z druhé světové války vystupovat spolu s vládními představiteli na každoroční vzpomínkové akci v Jasenovci.

V roce 2019 přijala rakouská vláda zákon zakazující zobrazování ustašovských symbolů, spolu s již dříve zakázanými nacistickými symboly, a to z velké části v reakci na jejich vystavování chorvatskými nacionalisty při každoroční, chorvatskou vládou podporované bleiburkské vzpomínkové akci, kde rakouská policie opakovaně zatýkala chorvatské nacionalisty za nacistické a fašistické pozdravy. Tři rakouští europoslanci označili bleiburský obřad, kterého se účastní desetitisíce chorvatských nacionalistů, za „největší fašistické shromáždění v Evropě“. Rakouská katolická církev zakázala konání mše Chorvatské katolické církve v Bleiburgu s odůvodněním, že „mše v Bleiburgu se stala součástí manifestace, která je politicky instrumentalizována a je součástí politicko-národního rituálu sloužícího selektivnímu prožívání a výkladu dějin“, a dodala, že zneužívá „náboženský obřad k politickým účelům, aniž by se distancovala od fašistického světonázoru“.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ustaše na anglické Wikipedii.

Literatura

• ALEKSOV, Bojan. Converting Cultures: Religion, Ideology and Transformations of Modernity. Redakce Washburn Dennis. [s.l.]: Brill, 2007. ISBN 978-90-04-15822-1. Kapitola Adamant and treacherous: Serbian historians on religious conversions. 
• BAKER, Catherine. The Yugoslav Wars of the 1990s. [s.l.]: Macmillan International Higher Education, 2015. ISBN 9781137398994. 
• BELLAMY, Alex J. The Formation of Croatian National Identity: A Centuries-Old Dream?. [s.l.]: Manchester University Press, 2013. ISBN 9781847795731. 
• COLIĆ, Mladen. Takozvana Nezavisna Država Hrvatska 1941. [s.l.]: Delta-pres, 1973. Dostupné online. 
• PARIS, Edmond. Genocide in Satellite Croatia, 1941–1945: A Record of Racial and Religious Persecutions and Massacres. [s.l.]: American Institute for Balkan Affairs, 1961. Dostupné online. 
• Aarons, Mark and Loftus, John: Unholy Trinity: How the Vatican's Nazi Networks Betrayed Western Intelligence to the Soviets. New York: St. Martin's Press, 1992. 372 pages; ISBN 978-0-312-07111-0.
• KRIZMAN, Bogdan. ANTE PAVELIĆ I USTAŠE. [s.l.]: Globus, 1978. Dostupné online. 
• KRIZMAN, Bogdan. PAVELIĆ IZMEĐU HITLERA I MUSSOLINIJA. [s.l.]: Globus, 1980. Dostupné online. 
• KRIZMAN, Bogdan. USTAŠE I TREĆI REICH – knjiga 1. [s.l.]: Globus, 1983. Dostupné online. 
• KRIZMAN, Bogdan. USTAŠE I TREĆI REICH – knjiga 2. [s.l.]: Globus, 1983. Dostupné online. 
• Neubacher, Hermann. Sonderauftrag Suedost 1940–1945, Bericht eines fliegendes Diplomaten, 2. durchgesehene Auflage, Goettingen, 1956.
• BULAJIĆ, Milan. The Role of the Vatican in the break-up of the Yugoslav State: The Mission of the Vatican in the Independent State of Croatia. [s.l.]: Stručna knjiga, 1994. (Ustashi Crimes of Genocide). Dostupné online. 
• BULAJIĆ, Milan. Jasenovac: The Jewish-Serbian Holocaust (the role of the Vatican) in Nazi-Ustasha Croatia (1941–1945). [s.l.]: Fund for Genocide Research, Stručna knjiga, 2002. Dostupné online. ISBN 9788641902211. 
• GOLDSTEIN, Ivo. Ante Pavelić, Charisma and National Mission in Wartime Croatia. Totalitarian Movements and Political Religions. 2006, s. 225–234. doi:10.1080/14690760600642289. S2CID 144163142. 
• GOLDSTEIN, Ivo; GOLDSTEIN, Slavko. The Holocaust in Croatia. [s.l.]: University of Pittsburgh Press, 2016. ISBN 9780822944515. 
• LITUCHY, Barry M. Jasenovac and the Holocaust in Yugoslavia. [s.l.]: Jasenovac Research Institute, 2006. ISBN 978-0-9753432-0-3. 
• MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Nezavisne Države Hrvatske. [s.l.]: Naklada Pavičić, 2002. ISBN 978-953-6308-39-2. (chorvatsky) 
• MCCORMICK, Robert B. Croatia Under Ante Pavelić: America, the Ustaše and Croatian Genocide. [s.l.]: I.B. Tauris, 2014. Dostupné online. ISBN 978-0-8577-2535-6. 
• PAVLOWITCH, Stevan K. Hitler's New Disorder: The Second World War in Yugoslavia. [s.l.]: Columbia University Press, 2008. ISBN 9780231700504. 
• PHAYER, Michael. The Catholic Church and the Holocaust, 1930–1965. [s.l.]: Indiana University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0253214713. 
• Srdja Trifkovic: Ustaša: Croatian Separatism and European Politics 1929–1945 Lord Byron Foundation for Balkan Studies, London, 1998.
• Encyclopedia of the Holocaust, Israel Gutman (editor-in-chief), Vol. 4, „Ustase“ entry. Macmillan, 1990.
• BIONDICH, Mark. The Independent State of Croatia 1941–45. [s.l.]: Routledge, 2007. ISBN 9780415440554. Kapitola Controversies Surrounding the Catholic Church in Wartime Croatia, 1941–45, s. 31–59. 
• BIONDICH, Mark. Religion and Nation in Wartime Croatia: Reflections on the Ustaša Policy of Forced Religious Conversions, 1941–1942. The Slavonic and East European Review. 2005, s. 71–116. doi:10.1353/see.2005.0063. JSTOR 4214049. S2CID 151704526. 
• RAMET, Sabrina P. The Three Yugoslavias: State-Building and Legitimation, 1918–2005. [s.l.]: Indiana University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-253-34656-8. 
• RIVELLI, Marco Aurelio. Le génocide occulté: État Indépendant de Croatie 1941–1945. [s.l.]: L'age d'Homme, 1998. Dostupné online. ISBN 9782825111529. (francouzsky) 
• RIVELLI, Marco Aurelio. L'arcivescovo del genocidio: Monsignor Stepinac, il Vaticano e la dittatura ustascia in Croazia, 1941–1945. [s.l.]: Kaos, 1999. Dostupné online. ISBN 9788879530798. (italsky) 
• RIVELLI, Marco Aurelio. „Dio è con noi!“: La Chiesa di Pio XII complice del nazifascismo. [s.l.]: Kaos, 2002. Dostupné online. ISBN 9788879531047. (italsky) 
• SHEPHERD, Ben H. Terror in the Balkans: German Armies and Partisan Warfare. Cambridge: Harvard University Press, 2012. ISBN 978-0-674-04891-1. 
• STEINBERG, Jonathan. All Or Nothing: The Axis and the Holocaust, 1941–1943. [s.l.]: Psychology Press, 1990. Dostupné online. ISBN 978-0-4150-4757-9. 
• TOMASEVICH, Jozo. War and Revolution in Yugoslavia, 1941–1945: The Chetniks. [s.l.]: Stanford University Press, 1975. Dostupné online. ISBN 978-0-8047-0857-9. 
• TOMASEVICH, Jozo. War and Revolution in Yugoslavia, 1941–1945: Occupation and Collaboration. [s.l.]: Stanford University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-8047-3615-2. 
• YEOMANS, Rory. In the Shadow of Hitler: Personalities of the Right in Central and Eastern Europe. [s.l.]: I.B Tauris, 2011. Kapitola „For Us, Beloved Commander, You Will Never Die!“, Morning Jure Francetic, Ustasha Death Squad Leader. 
• YEOMANS, Rory. Visions of Annihilation: The Ustasha Regime and the Cultural Politics of Fascism, 1941–1945. [s.l.]: University of Pittsburgh Press, 2013. Dostupné online. ISBN 978-0-82297-793-3. 
• YEOMANS, Rory. The Utopia of Terror: Life and Death in Wartime Croatia. [s.l.]: Boydell & Brewer, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1-58046-545-8. 
• KORB, Alexander. Eradicating Differences: The Treatment of Minorities in Nazi-Dominated Europe. [s.l.]: Cambridge Scholars Publishing, 2010. Dostupné online. ISBN 9781443824491. Kapitola A Multipronged Attack: Ustaša Persecution of Serbs, Jews, and Roma in Wartime Croatia, s. 145–163. 
• NOVAK, Viktor. Magnum Crimen: Half a Century of Clericalism in Croatia. [s.l.]: Gambit, 2011. Dostupné online. ISBN 9788676240494. 
• NOVAK, Viktor. Magnum Crimen: Half a Century of Clericalism in Croatia. [s.l.]: Gambit, 2011. Dostupné online. ISBN 9788676240494. 
• STOJANOVIĆ, Dubravka. Civic and uncivic values: Serbia in the post-Milošević era. Redakce Listhaug Ola. [s.l.]: Central European University Press, 2011. ISBN 978-963-9776-98-2. Kapitola Value changes in the interpretations of history in Serbia. 
• KALLIS, Aristotle. Genocide and Fascism: The Eliminationist Drive in Fascist Europe. [s.l.]: Routledge, 2008. ISBN 9781134300341. 
• SUPPAN, Arnold. Hitler – Beneš – Tito: Konflikt, Krieg und Völkermord in Ostmittel- und Südosteuropa. [s.l.]: Austrian Academy of Sciences, 2014. 
• THOMAS, Nigel; MIKULAN, Krunoslav. Axis Forces in Yugoslavia 1941–45. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 1995. ISBN 9781855324732. 
• NEWMAN, John Paul. War Veterans, Fascism, and Para-Fascist Departures in the Kingdom of Yugoslavia, 1918–1941. Fascism. 2017, s. 42–74. doi:10.1163/22116257-00601003. 
• NEWMAN, John Paul. Serbian and Habsburg Military institutional legacies in Yugoslavia after 1918. First World War Studies. 2014, s. 319–335. Dostupné online. doi:10.1080/19475020.2014.1001519. S2CID 73611212. 
• MCCORMICK, Rob. The United States' Response to Genocide in the Independent State of Croatia, 1941–1945. Genocide Studies and Prevention. 2008, s. 75–98. Dostupné online. doi:10.1353/gsp.2011.0060. S2CID 145309437. 
• HAMERLI, Petra. The Hungarian-Italian Support of the Croatian Separatism between 1928 and 1934. West Bohemian Historical Review. 2015. Dostupné online. ISSN 1804-5480. (anglicky) 
• ZUCKERMAN, Boško. Prilog proučavanju antisemitizma i protužidovske propagande u vodećem zagrebačkom ustaškom tisku (1941-1943). Journal of the Institute of Croatian History. 2010, s. 355–385. Dostupné online. ISSN 0353-295X. (chorvatsky) 
• GUMZ, Jonathan E. Wehrmacht Perceptions of Mass Violence in Croatia, 1941–1942. The Historical Journal. 2001, s. 1015–1038. ISSN 0018-246X. doi:10.1017/S0018246X01001996. JSTOR 3133549. S2CID 159947669. 
• TRIFKOVIĆ, Gaj. Parleying with the Devil: Prisoner Exchange in Yugoslavia, 1941‒1945. [s.l.]: University Press of Kentucky, 2020. Dostupné online. ISBN 978-1-94966-811-7. 
• ALONSO, Miguel; KRAMER, Alan; RODRIGO, Javier. Fascist Warfare, 1922–1945: Aggression, Occupation, Annihilation. [s.l.]: Springer Nature, 2019. Dostupné online. ISBN 978-3-03027-648-5. S. 243–261. 
• ADRIANO, Pino; CINGOLANI, Giorgio. Nationalism and Terror: Ante Pavelić and Ustasha Terrorism from Fascism to the Cold War. [s.l.]: Central European University Press, 2018. Dostupné online. ISBN 978-9-63386-206-3. 
• GILBERT, Martin. The Righteous: The Unsung Heroes of the Holocaust. [s.l.]: Henry Holt and Company, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4299-0036-2. (anglicky) 
• POPOVIĆ, Jovo; LOLIĆ, Marko; LATAS, Branko. Pop izdaje. [s.l.]: Stvarnost, 1988. ISBN 9788670750395. (chorvatsky)  at Google Books at znaci.net
• GOLDSTEIN, Ivo. Jasenovac. [s.l.]: Fraktura, 2018. Dostupné online. ISBN 978-953-266-987-9. S. 731. (anglicky) 
• LITTLEJOHN, David. Foreign Legions of the Third Reich. [s.l.]: R. James Bender Publishing, 1994. ISBN 978-0-912138-29-9. 
• RAGAZZI, Francesco. Governing Diasporas in International Relations: The Transnational Politics of Croatia and Former Yugoslavia. [s.l.]: Taylor & Francis Group, 2017. Dostupné online. ISBN 978-1-138-73963-5. (anglicky) 
• VELIKONJA, Mitja. Religious Separation and Political Intolerance in Bosnia-Herzegovina. [s.l.]: Texas A&M University Press, 2003. Dostupné online. ISBN 978-1-58544-226-3. 
• Balkan Strongmen: Dictators and Authoritarian Rulers of South-Eastern Europe. Redakce Fischer Bernd J.. [s.l.]: Purdue University Press, 2007. ISBN 978-1-55753-455-2. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ustašovci na Wikimedia Commons

Autoritní data	NKC: ph164237, kn20030116002 BNF: cb12156515h (data) GND: 278317-4 ISNI: 0000 0001 0709 831X LCCN: n80039951 NLI: 987007496455505171 VIAF: 158271754

Portály: Chorvatsko