Ivan Iljin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ivan Iljin
Iljin02.jpg
Narození28. březnajul. / 9. dubna 1883greg.
Moskva
Úmrtí21. prosince 1954 (ve věku 71 let)
Zollikon
Místo pohřbeníDonský klášter
Alma materLomonosovova univerzita
Povolánífilozof, spisovatel, vysokoškolský učitel a publicista
ZaměstnavateléLomonosovova univerzita
Imperátorská moskevská univerzita
Ruský institut vědy
PodpisIvan Iljin – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Alexandrovič Iljin (rusky Ива́н Алекса́ндрович Ильи́н; 28. březnajul./ 9. dubna 1883greg.Moskvě21. prosince 1954Zollikonu) byl ruský filosof, náboženský myslitel a publicista.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v aristokratické rodině rurikovského původu, jeho kmotrem byl car Alexandr III. Alexandrovič. V letech 1901 až 1906 vystudoval právo na Moskevské státní univerzitě a pod vlivem profesora Pavla Ivanoviče Novgorodceva se začal zajímat o filosofii. Svou doktorskou práci věnoval německé filosofii 19. století a roku 1911 vyjel na roční pobyt do západní Evropy, aby na ní pracoval. Soustředil se zejména na Hegelovu filosofii státu a práva.

I když únorovou revoluci roku 1917 spolu s ostatními liberály schvaloval jako osvobození národa, bolševická revoluce o půl roku později ho zklamala a později ji popsal jako nejhorší katastrofu v dějinách ruského státu. Roku 1918 se sice ještě stal profesorem práva na Moskevské univerzitě a uveřejnil svou práci o Hegelovi, ale jeho antikomunistické názory ho stále více zaváděly do konfliktu s novým režimem. Byl několikrát uvězněn a roku 1922 spolu s řadou jiných intelektuálů opustil Rusko na takzvané lodi filozofů.

V letech 1923 až 1934 působil Iljin jako profesor na berlínském Ruském vědeckém institutu. Stal se hlavním ideologem ruské „bílé“ (antikomunistické) emigrace a v letech 1927 až 1930 pro ni vydával časopis Kolokol (Zvon). V roce 1934 jej nacisté donutili odejít z práce a dali pod policejní dozor, ale s pomocí skladatele Sergeje Rachmaninova se roku 1938 Iljinovi podařilo emigrovat do Švýcarska. Usadil se v Ženevě, kde zůstal až do konce života.

Ostatky Ivana Iljina a jeho manželky byly z osobní iniciativy ruského prezidenta Vladimira Putina[1] roku 2005 převezeny ze Švýcarska do Ruska a jsou dnes uloženy na hřbitově Donského kláštera v Moskvě.

Fašistický myslitel[editovat | editovat zdroj]

Iljin byl zastáncem fašismu a obdivoval italské a německé fašisty.[2][3][4][5] Byl znepokojen tím, že Italové dospěli k fašismu dříve než Rusové a připisoval jim alespoň inspiraci u ruských Bílých.[6] Ve dvacátých letech 20. století věřil, že bílí ruští exulanti, v jeho podání „mí bílí bratři, fašisté“, se vrátí k moci v Rusku, které bylo v té době ovládáno komunistickými revolucionáři. V letech 1922–1938 pobýval v Berlíně a pracoval ve státním institutu, kde sepisoval kritické analýzy sovětské politiky (např. v roce 1931 Svět nad propastí a Bolševický jed).[7][8]

V Hitlerovi viděl ochránce civilizace před bolševismem. Byl názoru, že vůdce „má nesmírné zásluhy o celou Evropu“, protože zabránil dalším revolucím podle ruského vzoru. Konstatoval, že Hitlerův antisemitismus je odvozen z ideologie ruských Bílých, litoval, že Evropa Hitlerovo hnutí nechápe a vyzýval k tomu, aby se Rusové na nacismu podíleli.

Ve svých pozdějších přednáškách po odjezdu do Švýcarska hovořil o tom, že Rusko se ocitlo pod komunistickým jhem vinou dekadentního Západu, avšak přijde den, kdy se díky křesťanskému fašismu osvobodí a přinese svobodu i dalším. Rusko nemělo být vnímáno jako komunistické nebezpečí, ale jako budoucí pramen křesťanské spásy.[9]

Když SSSR v roce 1945 vyhrál válku a rozšířil své impérium na západ, Iljin začal psát pro budoucí generace Rusů. Své dílo označoval za malou lucernu v hluboké tmě.[10] Na začátku 21. století bylo jeho dílo využito k podpoře autoritářské ideologie ruského prezidenta Vladimira Putina.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. „V Moskvě sostojalas ceremonija perezachoroněnija pracha geněrala A. I. Děnikina i filosofa I. A. Iljina“, Russkaja linija, 3. října 2005.
  2. ILJIN, Ivan. Pisma o fašizme. Mussolini socialist. Vozroždenije. 1926-03-16, s. 2. 
  3. ILJIN, Ivan. Pisma o fašizme. Biografija Mussolini. Vozroždenije. 1926-01-10, s. 3. 
  4. ILJIN, Ivan. Nacional-socializm. Petrohrad: D. K. Burlaka (ed.), I. A. Iljin – pro et contra, Izdavatělstvo Russkovo christianskovo gumanitarnovo instituta, 1933, 2004. S. 477–484. 
  5. a b SNYDER, Timothy. Cesta k nesvobodě. [s.l.]: Paseka, Prostor, 2019. 368 s. ISBN 978-80-7432-981-4. Kapitola 1. 
  6. ILJIN, Ivan. O russkom fašizme. Russkij kolokol. 1927, roč. 1927, čís. 3, s. 56,64. 
  7. TSYGANKOV, Daniel. Beruf, Verbannung, Schicksal. Iwan Iljin und Deutschland. [s.l.]: Archiv für Rechts- und Sozialphilosophie, 2001. S. 44–60. 
  8. GRIER, Philip T. The Complex Legacy of Ivan Iljin. [s.l.]: James P. Scanlan (ed.), M. E. Sharpe, Armonk, 1994. S. 165–186. 
  9. KRIPKOV, Oleg D. To Serve God and Russia: Life and Thought of Russian Philosopher Ivan Il'in. [s.l.]: Grier, 1994. S. 72, 73, 240, 304. 
  10. INGOLD, Felix Philipp. Von Moskau nach Zellikon. Neue Zürcher Zeitung. 2000-11-14, roč. 2000. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

SNYDER, Timothy. Cesta k nesvobodě (původním názvem: The Road to Unfreedom: Russia, Europe, America). [s.l.]: Paseka, Prostor, 2019. 368 s. ISBN 978-80-7432-981-4. Kapitola 1. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]