Léon Degrelle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Léon Degrelle
Léon Degrelle jako SS-Sturmbannführer v roce 1944.
Léon Degrelle jako SS-Sturmbannführer v roce 1944.
Narození 15. červen 1906
Belgie Bouillon, Belgie
Úmrtí 1. duben 1994 (87 let)
Španělsko Málaga, Španělsko
Vojenská kariéra
Hodnost SS-Standartenführer der Reserve
Doba služby 1941–1945
Sloužil Flag of the German Reich (1935–1945).svg Třetí říše
Složka Flag of the Schutzstaffel.svg Waffen-SS (do roku 1945)
Velel 28. dobrovolnická divize tankových granátníků SS „Wallonien“
Války Druhá světová válka
Bitvy Východní fronta
Vyznamenání Rytířský kříž železného kříže s dubovými ratolestmi
Německý kříž ve zlatě

Léon Joseph Marie Degrelle (15. června 1906, Bouillon - 1. dubna 1994, Málaga) byl belgický fašistický politik, zakladatel rexismu. Během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS, kde dosáhl hodnosti SS-Standartenführer der Reserve (Plukovník v záloze). Mimo jiné byl nositelem mnoha vysokých vojenských vyznamenání včetně Rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi nebo Německého kříže ve zlatě.

Život[editovat | editovat zdroj]

Léon Degrelle se narodil v belgickém Bouillonu, ležícím na francouzských hranicích. Jeho otec, prosperující pivovarník, byl francouzský emigrant, příslušník jezuitského řádu. V roce 1921 vstoupil patnáctiletý Degrelle do jezuitské koleje. Již tehdy začal publikovat novinové články. V roce 1924 opustil kolej a pokračoval ve studiích na katolické univerzitě v Louvainu, která zakončil doktorátem práv. Začal se stále více věnovat politice a žurnalistice a v roce 1927 začal řídit studentské noviny, které dosáhly poměrně velkého nákladu. O tři roky později se stal ředitelem vydavatelství Rex a postupem času se odpoutal od katolického hnutí a založil vlastní tzv. rexistickou stranu. Začal prosazovat populistický směr a autoritativní politické reformy, které nacházely podporu u těch, kteří se bouřili proti neschopnosti politických stran vypořádat se se sociálními a hospodářskými problémy Belgie.[1] Jeho hnutí bylo nejúspěšnější ve volbách v roce 1936 (11,5% hlasů). Po vzoru Mussolliniho „pochodu na Řím“ i on zorganizoval „pochod na Brusel“, ale ten skončil fiaskem kvůli malému zájmu v ulicích. Po vypuknutí 2. světové války, v předvečer německé invaze byl on a jeho spolupracovníci zatčeni pro podezření z kolaborace a při ústupu přesunuti do Francie. Nakonec byl z koncentračního tábora propuštěn německými okupanty.

Ve svých úvahách došel k závěru, že v novém poválečném uspořádání Evropy si Belgie musí své místo zasloužit bojem proti nepříteli číslo jedna, komunismu. Teprve potom bude čas uspořádat své vztahy s Němci.[2]

Po německém útoku na SSSR roku 1941 zformoval z dobrovolníků svého hnutí celý prapor zařazený nejprve do Wehrmachtu, ale brzy pod zbraně SS. Měl následující plán: na bojišti bude tak úspěšný, že se vrátí do Belgie v čele vítězné armády, čímž si konečně získá politickou důvěru a moc. Jenže tu byl háček, neměl totiž žádné vojenské zkušenosti. Svými dalšími kroky proto ohromil: předal vedení strany Victoru Matthysovi a přihlásil se do boje proti jako obyčejný pěšák. Vstoupil do legie SS Vallonie, německé armádní jednotky složené z francouzsky mluvících Valonů. Hned v květnu 1942 už z něj byl důstojník, na seznam svých vyznamenání si připsal železný kříž první třídy, další tři měsíce nato obdržel odznak za pěchotní útok. Legie se zkonsolidovala a přicházeli do ní další dobrovolníci. Sázka na vojenský úspěch Degrellovi vyšla.

Své zážitky z bojů na východní frontě shrnul do knihy Tažení v Rusku 1941-45. Během této doby dosáhl hodnosti plukovníka SS a z cizineckých příslušníků německé branné moci je nositel největšího počtu vyznamenání. V roce 1945 obdržel osobně od Hitlera rytířský kříž.

Útěk[editovat | editovat zdroj]

Nouzové přistání Degrellova He 111 na pláži La Concha v San Sebastiánu ve Španělsku.

Dříve než německá vojska kapitulovala, uprchl ze severního Německa do Kodaně odkud odplul na minolovce do Oslo. Odtud 7. května po setmění odstartoval Heinkel He 111 s posádkou k letu do Španělska. Po spotřebování paliva v téměř 2.300 km dlouhém letu Heinkel nouzově přistál na pláži u San Sebastiánu. Degrelle utrpěl vážná zranění, ze kterých se několik měsíců léčil a která byla důvodem, pro který španělská vláda odmítla první žádost o vydání.

Po útěku[editovat | editovat zdroj]

Po válce byl v Belgii v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale pod ochranou režimu generála Franca a pod novou identitou jako José León Ramírez Reina dožil více než polovinu života ve Španělsku. Během té doby byl činný v neofašistickém hnutí a vyjadřoval své pochybnosti o holocaustu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek.php?id=10410
  2. Léon Degrelle: Tažení v Rusku 1941-1945. Elka Press, Praha 1996, s.356. (Doslov – autor: Leonid Křížek)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOROVIČKA, Michael. Kolaboranti : 1939-1945. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2007. 399 s. ISBN 978-80-7185-846-1.  
  • DEGRELLE, Léon. Campaign in Russia: The Waffen SS On the Eastern Front [online]. Institute for historical review, 1985, [cit. 2012-09-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  • DEGRELLE, Léon. Tažení v Rusku 1941-1945: s SS divizí Wallonie na východní frontě. Praha : Elka Press, 1996. 357 s. ISBN 80-901694-5-7.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]