Léon Degrelle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Léon Degrelle
Léon Degrelle jako SS-Sturmbannführer v roce 1944
Léon Degrelle jako SS-Sturmbannführer v roce 1944
Rodné jméno Léon Joseph Marie Ignace Degrelle
Narození 15. červen 1906
Belgie Bouillon, Belgie
Úmrtí 31. března 1994 (ve věku 87 let)
Španělsko Málaga, Španělsko
Rodiče Édouard Degrelle
Vojenská kariéra
Hodnost SS-Standartenführer der Reserve
Doba služby 1941–1945
Sloužil Flag of Germany (1935–1945).svg Třetí říše
Složka Flag of the Schutzstaffel.svg Waffen-SS (do roku 1945)
Velel 28. dobrovolnická divize tankových granátníků SS „Wallonien“
Války Druhá světová válka
Bitvy Východní fronta
Vyznamenání Rytířský kříž železného kříže s dubovými ratolestmi
Německý kříž ve zlatě
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Léon Joseph Marie Degrelle (15. června 1906, Bouillon1. dubna 1994, Málaga) byl belgický fašistický politik, zakladatel rexismu. Během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS, kde dosáhl hodnosti SS-Standartenführer der Reserve (plukovník v záloze). Mimo jiné byl nositelem mnoha vysokých vojenských vyznamenání včetně Rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi nebo Německého kříže ve zlatě.

Život[editovat | editovat zdroj]

Léon Degrelle se narodil v belgickém Bouillonu, ležícím na francouzských hranicích. Jeho otec, prosperující pivovarník, byl francouzský emigrant, příslušník jezuitského řádu. V roce 1921 vstoupil patnáctiletý Degrelle do jezuitské koleje. Již tehdy začal publikovat novinové články. V roce 1924 opustil kolej a pokračoval ve studiích na katolické univerzitě v Lovani, která zakončil doktorátem práv. Začal se stále více věnovat politice a žurnalistice a v roce 1927 začal řídit studentské noviny, které dosáhly poměrně velkého nákladu. O tři roky později se stal ředitelem vydavatelství Rex a postupem času se odpoutal od katolického hnutí a založil vlastní tzv. rexistickou stranu. Začal prosazovat populistický směr a autoritativní politické reformy, které nacházely podporu u těch, kteří se bouřili proti neschopnosti politických stran vypořádat se se sociálními a hospodářskými problémy Belgie.[1] Jeho hnutí bylo nejúspěšnější ve volbách v roce 1936 (11,5% hlasů). Po vzoru Mussolinihopochodu na Řím“ i on zorganizoval „pochod na Brusel“, ale ten skončil fiaskem kvůli malému zájmu v ulicích. Po vypuknutí 2. světové války, v předvečer německé invaze byl on a jeho spolupracovníci zatčeni pro podezření z kolaborace a při ústupu přesunuti do Francie. Nakonec byl z koncentračního tábora propuštěn německými okupanty.

Ve svých úvahách došel k závěru, že v novém poválečném uspořádání Evropy si Belgie musí své místo zasloužit bojem proti nepříteli číslo jedna, komunismu. Teprve potom bude čas uspořádat své vztahy s Němci.

Po německém útoku na SSSR roku 1941 zformoval z dobrovolníků svého hnutí celý prapor zařazený nejprve do Wehrmachtu, ale brzy pod zbraně SS. Měl následující plán: na bojišti bude tak úspěšný, že se vrátí do Belgie v čele vítězné armády, čímž si konečně získá politickou důvěru a moc. Jenže tu byl háček, neměl totiž žádné vojenské zkušenosti. Svými dalšími kroky proto ohromil: předal vedení strany Victoru Matthysovi a přihlásil se do boje proti sovětům jako obyčejný pěšák. Vstoupil do legie SS Vallonie, německé armádní jednotky složené z francouzsky mluvících Valonů. Hned v květnu 1942 už z něj byl důstojník, na seznam svých vyznamenání si připsal železný kříž první třídy, další tři měsíce nato obdržel odznak za pěchotní útok. Legie se zkonsolidovala a přicházeli do ní další dobrovolníci. Sázka na vojenský úspěch Degrellovi vyšla.

Své zážitky z bojů na východní frontě shrnul do knihy Tažení v Rusku 1941–45. Během této doby dosáhl hodnosti plukovníka SS a z cizineckých příslušníků německé branné moci je nositel největšího počtu vyznamenání. V roce 1944 obdržel osobně od Hitlera rytířský kříž.

Útěk[editovat | editovat zdroj]

Nouzové přistání Degrellova He 111 na pláži La Concha v San Sebastiánu ve Španělsku

Dříve než německá vojska kapitulovala, uprchl ze severního Německa do Kodaně odkud odplul na minolovce do Osla. Odtud 7. května po setmění odstartoval Heinkel He 111 s posádkou k letu do Španělska. Po spotřebování paliva v téměř 2.300 km dlouhém letu Heinkel nouzově přistál na pláži u San Sebastiánu. Degrelle utrpěl vážná zranění, ze kterých se několik měsíců léčil a která byla důvodem, pro který španělská vláda odmítla první žádost o vydání.

Po útěku[editovat | editovat zdroj]

Po válce byl v Belgii v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale pod ochranou režimu generála Franca a pod novou identitou jako José León Ramírez Reina dožil více než polovinu života ve Španělsku. Během té doby byl činný v neofašistickém hnutí a vyjadřoval své pochybnosti o holocaustu.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • DEGRELLE, Léon. Planoucí duše. Praha: Délský potápěč, 2018. 126 s. ISBN 978-80-906390-5-8. 
  • DEGRELLE, Léon. Campaign in Russia: The Waffen SS On the Eastern Front [online]. Institute for historical review, 1985 [cit. 2012-09-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  • DEGRELLE, Léon. Tažení v Rusku 1941–1945: s SS divizí Wallonie na východní frontě. Praha: Elka Press, 1996. 357 s. ISBN 80-901694-5-7. Doslov Leonid Křížek. 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]