Ante Pavelić
| Ante Pavelić | |
|---|---|
 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Ustašovci (od 1929) Croatian Pure Party of Rights |
| Narození | 14. července 1889 Bradina |
| Úmrtí | 28. prosince 1959 (ve věku 70 let) Madrid |
| Příčina úmrtí | střelná rána |
| Místo pohřbení | Hřbitov v San Isidro (40°24′ s. š., 3°43′37″ z. d.) |
| Alma mater | Právnická fakulta v Záhřebu |
| Profese | politik, advokát a voják |
| Náboženství | katolicismus |
| Ocenění | velkokříž Řádu bílé růže (1943) Military Order of the Iron Trefoil Záslužný řád Německého orla |
| Podpis |  |
| Commons | Ante Pavelić |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ante Pavelić (14. července 1889 – 28. prosince 1959) byl chorvatský nacionalista a politik, spoluzakladatel a vůdce organizace Ustaša. V letech 1941–1945 byl vrcholným představitelem (poglavnik – vůdce národa) Nezávislého státu Chorvatsko, jednoho ze satelitů nacistické Třetí říše. Ante Pavelić měl hlavní podíl na vyvražďování židovského a srbského obyvatelstva na chorvatském území v době druhé světové války.
Mládí
[editovat | editovat zdroj]
Ante Pavelić se narodil severně od města Konjic ve vesnici Bradina v Bosně, později součásti Rakouska-Uherska. V mládí se přestěhoval do Záhřebu, kde začal studovat práva a později i pracoval jako právník. Byl přívržencem odštěpení Chorvatska od Rakouska-Uherska a získání jeho nezávislosti.
Když skončila první světová válka, stalo se Chorvatsko součásti nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Pavelić se proto připojil k chorvatským nacionalistům, kteří se snažili nezávislost země dosáhnout. V letech 1927–1929 je poslancem Skupštiny (parlamentu) za nacionalistickou Stranu práva[1], ve které zastává také funkci sekretáře. V roce 1929 emigruje do Bulharska poté, co se král Alexandr I. Karadjordjević za politické krize chopil absolutní moci. V nepřítomnosti byl odsouzen k smrti za spiknutí, jeho cílem bylo odtržení Chorvatska a Makedonie od Jugoslávie. Pro dosažení cíle navázal v Sofii úzkou spolupráci s Vnitřní makedonskou revoluční organizací.
Ustašovci
[editovat | editovat zdroj]Během svého pobytu v exilu je jedním ze zakladatelů ultrapravicové organizace Ustaša, která se snaží rozbít Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Ustašovcům tehdy pomáhala především Itálie a Maďarsko, kde byly také základny pro výcvik jejich vojáků. V roce 1933 se Ustašovci pokusili překonat Jaderské moře na motorových člunech a provést invazi do Jugoslávie, což se jim ovšem nepodařilo. Dne 9. října 1934 se ustašovcům podařilo výrazně zasáhnout do vývoje Jugoslávie, když se jim během státní návštěvy Francie podařil úspěšný atentát na jugoslávského krále Alexandra I. Karadjordjeviće. Při atentátu jedna z kulek zasáhla a usmrtila také francouzského ministra zahraničí Louise Barthou. Až do svého návratu do Chorvatska se pohyboval především na území Itálie.
Nezávislý stát Chorvatsko
[editovat | editovat zdroj]
Do země se Pavelić vrací až v roce 1941, kdy je Jugoslávie rozbita německou armádou a z Chorvatska a dalších připojených oblastí (Bosna) vzniká fašistický loutkový Nezávislý stát Chorvatsko, jehož vrcholným představitelem se stal Pavelić. Ustašovský režim prováděl tvrdou represi a nakonec i genocidu nechorvatského obyvatelstva – především židů, Srbů a Romů, stejně jako antifašistů a komunistů z řad Chorvatů. Další obětí vyvražďování byli chorvatští pravoslavní křesťané.
Další exil
[editovat | editovat zdroj]Porážka Třetí říše znamenala také konec ustašovského státu, po kterém byl Pavelić nucen opět uprchnout do exilu. Přes Rakousko a Itálii se mu podařilo uprchnout do Argentiny[2], kde se pokusil založit ustašovskou exilovou vládu. Za válečné zločiny je v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. V té době jugoslávský soud odhadoval, že byl vinen za smrt 700 000 obětí, přičemž dnešní odhady se pohybují mezi 300 000 až 500 000 obětí. Dne 10. dubna 1957, v den 16. výročí vzniku ustašovského režimu v Chorvatsku, byl Pavelić vážně zraněn při atentátu, který je často připisován jugoslávské tajné službě. O dva týdny později se vláda Argentiny rozhodla vydat Paveliće do Jugoslávie a on se musel začít skrývat. Po nějakou dobu se skrýval na neznámém místě, až se v roce 1959 objevil ve Španělsku, kde strávil několik posledních měsíců svého života pod ochranou frankistického režimu.
Zemřel 28. prosince 1959.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ KRIZMAN, Bogdan. Ante Pavelić i ustaše. Záhřeb: Globus, 1986. 606 s. ISBN 8634301303 9788634301304. S. 9. (chorvatština)
- ↑ JOVIĆ, Dejan. Hrvatska u socijalističkoj Jugoslaviji. [s.l.]: [s.n.] S. 105. (chorvatština)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ante Pavelić na Wikimedia Commons 
Osoba Ante Pavelić ve Wikicitátech
- Bosenští Chorvati
- Chorvatští váleční zločinci
- Chorvatští masoví vrazi
- Chorvaté odsouzení k trestu smrti
- Bývalí diktátoři
- Fašisté
- Osobnosti druhé světové války
- Ustašovci
- Narození v roce 1889
- Úmrtí v roce 1959
- Nositelé Záslužného řádu německého orla
- Kolaboranti za druhé světové války
- Narození 14. července
- Úmrtí 28. prosince
- Úmrtí v Madridu