Berghof

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hitler vítá Ante Paveliće v Berghofu, 1941

Berghof bylo venkovské sídlo Adolfa Hitlera na Obersalzbergu. Od roku 1928 to bylo Hitlerovo letní sídlo. Po uchopení moci 1933 jej koupil a nechal jej přebudovat na svou rezidenci. Se stavbou „Kleinen Reichskanzlei“ v roce 1937 se rozvíjela tato oblast jako centrální sídlo moci v době národního socialismu.

Mezinárodní politici a diplomaté přijížděli na Berghof k důležitým jednáním. Jako Vůdcovo hlavní sídlo sloužil Berghof v 1. pol. roku 1944. Budova byla krátce před koncem války těžce poškozena leteckým útokem spojeneckých vojsk a jednotkami SS, v roce 1952 nechala spolková země Bavorsko zbytek budovy vyhodit do povětří.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Na podzim roku 1919 se seznamuje Adolf Hitler s novinářem a divadelním kritikem Dietrichem Eckartem (1868 - 1923), který se stal jeho příznivcem a poradcem. Eckart tehdy bydlel v Berchtesgadenu. Díky němu Hitler poznal Obersalzberg a jeho okolí. V květnu 1923 cestoval Hitler z Mnichova do Obersalzbergu. Chtěl se setkat s Dietrichem Eckartem , který se v té době skrýval v Gebirgskurhaus Obersalzberg, neboť byl na něj kvůli urážce říšského prezidenta Friedricha Eberta vydán zatykač. V létě 1925 diktoval Hitler po propuštění z vězení 2. díl knihy Mein Kampf, kterou na stroji přepisoval Max Amann.[1] 1928 napsal Hitler v Berchtesgadenu "Außenpolitische Standortbestimmung". V letech 1923 až 1928 byl ubytován v různých penzionech.

Dům Wachenfeld[editovat | editovat zdroj]

Od října 1928 si Hitler pronajímá Haus Wachenfeld. Malá venkovská usedlost patřila vdově jednoho průmyslníka z Buxtehude. V červnu 1933, po uchopení moci, kupuje tuto venkovskou usedlost za honorář z prodeje knihy "Mein kampf" a nazývá ji „Berghof“. Hitlerova nevlastní sestra Angela Hitler mu vede domácnost. Straničtí funkcionáři, jako např. Hermann Göring, Albert Speer a Martin Bormann také přesunuli své druhé domovy do oblasti Berchtesgadenu.[2]

Dům Wachenfeld byl nejdříve chráněn jen plotem. Přítomnost nového říšského kancléře v malé horské vesničce však přitahovala spoustu příznivců. Podle jeho vlastních plánů začíná dům v roce 1933 pomalu, do roku 1936 ovšem mohutně přestavovat. [3] Bezpečnostní riziko bylo ovšem podstatně sníženo, když byl celý areál uzavřen, prohlášen za "Vůdcovu zakázanou oblast" a strážen. Přístup byl jen na povolenku. Hitler přijímal skupiny HJ, BDM a jiných organizací a prezentoval se v idylické horské krajině jako "kancléř lidu". Byla vydána četná fotoalba a obrazové publikace.[4]

Od roku 1936[editovat | editovat zdroj]

Po přestavbě měl Hitler k dispozici reprezentativní dům, který využíval k přijímání významných hostů a diplomatů. Důležitým prvkem jeho prezentace byly obrazy, které osobně rozvěsil a s láskou ukazoval svým hostům. Těmito obrazy se prezentoval bývalý malíř jako umělec a "geniální sběratel" a následovník Adolfa Bedřicha hraběte von Schack a Bedřicha II. Pruského..[5] V předválečných časeh ho zde navštívili např. jugoslávský princ regent, Mussoliniho zeť kníže Ciano, vévoda Windsorský nebo Aga Khan III.

12. února 1938 došlo k diktátu Berchtesgadenské smlouvy. 15. září 1938 byl britský premiér Chamberlain na Berghofu účasten jednání ohledně "sudetské krize". 5. ledna 1939 se zde setkal Hitler s polským ministrem zahraničí Józefem Beckem. 20. srpna 1939 telegrafoval Stalinovi a předložil mu Pakt o neútočení - Pakt Ribbentrop-Molotov. Na státní návštěvu také přijel vůdce Ustašovců Ante Pavelić 6. června 1941.

Také v domácí politice zde padlo mnoho důležitých rozhodnutí. Například 22. srpna 1939 zde měl Hitler projev před nejvyšším velením Wehrmachtu, známý také jako "Řeč Džingischána", ve kterém vyhlásil záměr útoku na Polsko. Při jedné návštěvě v roce 1943 oslovila Henriette von Schirach Hitlera ohledně deportace Židů, podle svědků už pak nikdy nebyla na Berghof pozvána. Po porážce povstání ve varšavském ghetu přijel 19. června 1943 na poradu Himmler, na které byla dohodnuta přeměna stávajících ghet v koncentrační tábory (Unternehmen Cottbus).[6]

Budování infrastruktury[editovat | editovat zdroj]

Hitler se nacházel na Berghofu často a vždy na delší dobu. Bormann, šedá eminence na Berghofu, z něj vytvořil území s rozsáhlou infrastrukturou. Nedaleko od Berghofu, v Bischofswiesenu blízko Berchtesgadenu, nechal zbudovat říšskou kancelář v Berchtesgadenu, nazývanou také „malá Říšská kancelář“. v Ainringu u Freilassingu bylo zřízeno letiště Regierungsflughafen Reichenhall-Berchtesgaden.

Konec války[editovat | editovat zdroj]

Mezi lednem a červnem 1944 platil Berghof s přilehlou oblastí formálně jako Vůdcův stan. Dlouho nebyl zasažen leteckými útoky spojenců. 14. července 1944 Hitler opustil Berghof a vrátil se zpět do vlčího doupěte. V posledních válečných dnech přišel Göring s myšlenkou, vytvořit z Obersalzbergu centrum "nedobytné alpské pevnosti".

5 dní před Hitlerovou sebevraždou, 25. dubna 1945, cíleně bombardovala letadla Royal Air Force Berghof a jeho okolí. Berghof samotný ovšem poškozen nebyl. 4. května 1945 obsadila 101. divize US-Airborne, 3. americká pěší divize a 2. francouzská obrněná divize Berchtesgaden bez boje. Obsazení Berchtesgadenu tak bylo prestižní záležitostí, že americké a francouzské jednotky v podstatě pořádaly závod. Před příchodem vítězných mocností zapálily Berghof příslušníci SS, Berghof pak také vyplenilo obyvatelstvo.[7]

Bavorsko nechalo v roce 1952 ruiny Berghofu vyhodit do povětří a osázet stromy.[8] Na základech bývalého domu pro návštěvy vyrostlo v roce 1999 z pověření Bavorska "Dokumentační centrum Berchtesgaden" jako stálá výstava Institutu dějin. V blízkosti stojící Platterhof, který byl po válce částečně obnoven a ještě dlouho využíván americkými vojáky, byl v roce 2000 ztržen a na jeho místě vyrostl v roce 2005 hotel "Interconti Resort Berchtesgaden" s golfovým hřištěm a malou sjezdovkou.

Personál[editovat | editovat zdroj]

Ke stálému personálu Berghofu patřil Herbert Döhring jako správce domu. 3 pokojské na Berghofu byly Anna Plaim,[9] Elfriede König a Resi Stangassinger.[10] Další osoby na Berghofu byli mimo jiné Johanna Wolf, Gerda Christian, Otto Günsche, Hans Baur, Heinrich Heim, Theo Morell a Rochus Misch.

Nacistická propaganda[editovat | editovat zdroj]

Fotografie pro nacistickou propagandu tvořil Heinrich Hoffmann. Četné barevné fotografie, které od roku 1940 zhotovil Hitlerův kameraman Walter Frentz, nebyly naproti tomu v době nacismu zveřejněny. Do oběhu se dostalo bezpočet pohlednic, které ukazují Hitlerovu letní rezidenci a romantické okolí.[11] Všeobecně známá byla také velká panoramatická okna velké haly. Hoffmann udělal také pohlednice „Hitlerovy pracovny“.

Osobní kult „Vůdce“, který vládne svému lidu z vrcholku hory, se dá obzvlášť dobře inscenovat do alpského panoramatu mezi Watzmann a Königssee.[12] Alpská idyla byla v příkrém rozporu se zbytkem Říše, která byla poznamenána ještě 1. sv. válkou. Jako monarcha, blízký svému lidu, žil zde Hitler s Evou Braunovou a skupinou sloužících. Diktátor, který nechal zřídit koncentrační tábory, se zde prezentoval jako rodinný typ a milovník přírody.

Ještě po skončení války byly některé pohlednice bývalého Hitlerova domu v oběhu.[13]

Jiné stránky[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Související odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. Geoff Walden: Foto Kampfhäusl. Auf: thirdreichruins.com, 30. August 2008.
  2. Fotky domů Speera, Bormanna und Göringa auf thirdreichruins.com.
  3. Architekt beim Umbau des Hauses Wachenfeld war Alois Degano, 1936 war es Roderich Fick.
  4. Der Obersalzberg in der Propaganda. Obersalzberg-Souvenirs auf obersalzberg.de.
  5. Der Berghof als Ort der Kunst, in: Birgit Schwarz: Geniewahn: Hitler und die Kunst, Wien 2009, S. 155ff.
  6. Unternehmen Cottbus auf obersalzberg.de.
  7. Kriegsende am Obersalzberg auf obersalzberg.de.
  8. Fotos, auch Sprengung der Ruine im Jahr 1952 auf thirdreichruins.com.
  9. Vgl. Anna Plaim/Kurt Kuch: Bei Hitlers. Zimmermädchen Annas Erinnerungen. Droemer/Knaur, 2005, ISBN 3-426-77758-4.
  10. 60 Jahre Kriegsende – Bei Hitlers. Auf: droemer-knaur.de.
  11. Beispiel-Postkarte auf heimatsammlung.de.
  12. Vgl. Foto auf planet-wissen.de.
  13. Postkarte nach Kriegsende auf heimatsammlung.de.